Víc se vyplatí drancovat třetí svět
Vidlák: Včera jsem vzal svojí dcerku, její kamarádku a mého kamaráda na lodičky… Nic vážného, žádná divoká voda, normální výlet… když splouváte řeku, která je už minimálně tisíc let propojená s člověkem a jeho činností, tak to ani jinak být nemůže. Splouvali jsme Dyji. Start ve Znojmě, konec v Hrádku nad Dyjí. Pětadvacet kilometrů po řece, čtyři jezy, zachovalé části meandrů, trocha lužního lesa, ledňáčci, volavky, slepá ramena s bobry, labutě… čistá voda, u dna se míhají štiky.
Místy řeka odemílá čtyřmetrový břeh čisté hlíny… Ani kamínek, nic. Až člověk přemýšlí, kolik práce tam udělala voda a vítr za ty desetitisíce let, kdy se tam nanášel materiál, aby dneska bylo co ukrajovat. Jsou tam ještě přirozené tůně, kam se stahují ryby za sucha, kde nedosáhnete pádlem na dno. Místy je Dyje tak úzká, že plujete v tunelu větvoví a to je také jediné nebezpečí, které vás tam čeká – občas si nějaké silnější větve nevšimnete včas a ona vás hodí do vody.
Největší fór na Dyji je to, že i když si místy zachovala přirozený tok, vlastně by mohla být klidně narovnaná jak Labe. Už v temném středověku právě tam existovaly zavlažovací kanály dlouhé desítky kilometrů. Dnešní jezy, které jsme sjížděli na skluzavkách, tam byly už odnepaměti. A v nedávné minulosti vznikly na Dyji dvě přehrady, které zařizují, že řeka má stálý tok i v létě právě proto, aby fungovaly ty závlahy. Letos je to jedno, vody je tolik, že se vodáci topí i tam, kde je normálně klidno, ale v suchých letech je Dyje celkem spolehlivá – poteče celý červen a kus července, dokud se nesklidí zelenina. Pak vypnou čerpadla na závlahách, zavřou stavidla na kanálech a začnou přehrady zase plnit.
Dalším plusem je to, že Dyje ještě není zkomerčněná. Není problém si ve Znojmě pujčit lodičku, ale tábořiště jsou od sebe daleko, kempy asi jen tři a máte v nich pocit, že jste se vrátili na začátek devadesátých let. Za těch včerejších pětadvacet kilometrů jsme nepotkali nikoho. Ideální řeka na líbánky… Nikdo vás nebude rušit, zastavit se může kdekoliv a pokud nebudete dělat oheň, jste každému ukradení. Po celou dobu máte pocit, že jste v divočině, ale stačí kdekoliv vystoupit na břeh a ujít padesát metrů… a jste zpátky v moravské krajině, která je obdělávaná už od přelomu letopočtu a už tisíc let tam každý skrojek půdy někomu patří.
Proč to všechno píšu…
Víte, já jsem tam včera plul poprvé. Dřív nebyl čas. Všude na mě z lesa koukaly pozůstatky čerpacích stanic a prázdných kanálů, kde se prostě jen demokraticky rozkradly čerpadla a trubky… protože při budování svobodného státu jaksi nikdo nemyslel na to, že stovky kilometrů kanálů se komerčně moc dělat nedají.
Celé ty dyjské závlahy, to byl tak komplexní projekt… od přehrad, co udržovaly zásobu vody, přes jezy, které zajistily vzdutí a kanály, které vedly vodu desítky kilometrů od řeky. K tomu pak čerpací stanice, které obsluhovaly výše položená místa…. Dnešní firma Závlahy Dyjákovice je jen droboučkým pohrobkem dávné slávy, kdy se tam nedaleko hranice pěstovala exotická zelenina v nejsušší krajině v republice, ale ničemu to nevadilo, protože Dyje…
Z minulého režimu jsme prostě nedrancovali třetí svět. Pěstovali jsme si sami a byli jsme schopní dělat neuvěřitelně komplexní projekty, které se plánovaly na desítky let dopředu. Pak padla železná opona a tohle všechno bylo najednou zbytečné. Banány jsou levnější než domáci jablka a cibule a brambory z Egypta jsou tak laciné, že se prostě nevyplatí žádný z těch kanálů obnovit. Možná jednou… až tu Afriku definitivně rozdrbeme, až bude plodit už jen lidi na útěku, až začne být moře zase nebezpečné, pak možná budou v krajině s úžasem chodit geometři a objevovat dávné kanály, které bude stačit vyčistit a ono to zase pojede.
A nebo až ty zavládne ta elektromobilita díky které si nikdo nebudeme moci dovolit auto a kdy ceny za „ekologickou“ dopravu rapidně vzrostou, ono to vlastně bude mít i výhody. Vrátíme se k tomu, že tam mezi Znojmem a Hevlínem máme nádherné zahradnictví, které bez problémů zásobí celou republiku základní zeleninou.
Jednou budeme na celu tu Sametovku a jejích čtyřicet následjujících let brát jako omyl. Jako díru v dějinách, kdy jsme uvěřili medovým slibům o svobodě a demokracii, ale ve skutečnosti to byla doba předávání všeho několika bohatým a několika vykukům. Jednou se na dnešek budeme dívat jako na dobu šíleného úpadku zakrývaného kořistěním u ještě chudších než jsme my. Jednou přijdeme na to, že doba komunistická možná nebyla tak naplněná pozlátky a plnými regály zboží, ale byla to doba skutečně udržitelného rozvoje bez drancování třetího světa. možná to nebyla doba svobody, ale byla to doba, kdy jsme měli to, co jsme sami zvládli vypěstovat a vyrobit. Byla to doba, kdy jsme dělali na svém a ze svého a jaké jsme si to udělali, takové jsme to měli.
