Video – Marianna Vyšemirskaja mluví o tom, co se opravdu stalo v Mariupolské nemocnici
Ukrajinská bloggerka, která se objevila na fotkách z Mariupolské nemocnice těsně po dvou explozích 9. března, vypráví svůj příběh. Masmédia tvrdila, že nemocnice byla obětí náletů Ruské armády. Marianna potvrzuje to, co všichni víme, tedy že média jako obvykle lhala. Žádné nálety se nekonaly. Přidává ale spoustu detailů okolo celého incidentu, které už tak známé nejsou.
Marianna přišla do nemocnice 6. března. Zanedlouho byla s několika dalšími těhotnými přesunuta do jiné budovy, protože všechny „lepší“ prostory obsadila Ukrajinská armáda. Pro nastávající matky toho k dispozici moc nebylo, o vaření se starali manželé, kteří byli ubytováni v suterénu budovy, a vypomáhali lidé z okolí, kteří jim nosili, co mohli. Ukrajinská armáda s ničím nepomohla. Přišli jen jednou a v dalším ze svých hrdinských aktů sebrali ženám jídlo.
Po klidné noci se 9. března ozval výbuch, po němž Marianna (s lehkými zraněními) s ostatními přešly do bezpečnějšího suterénu. Tam slyšely další výbuch. Asi po 10 minutách začaly vycházet ven, kde je natáčel člověk z Associated Press. Musel tam být téměř okamžitě po explozích.
Druhý den se reportéři objevili znovu s otázkami. Marianna jim sdělila, že nikdo neslyšel žádná letadla. Podle všeho byly exploze od dělostřelectva. To se reportérům evidentně nehodilo. Jak Marianna říká, pokoušela se později tento rozhovor na Internetu najít, ale nenašla, i když všechen ostatní materiál byl snadno k nalezení.
Vyšemirskaja též vysvětluje, že žena na nosítkách nebyla ona, ale jiná mladá žena, která bohužel v nemocnici i s dítětem zemřela.
Ruská armáda v tu dobu ve městě nebyla a jak víme, ostřelování civilního obyvatelstva Ukrajinskou armádou je v Mariupolu a na jiných místech na denním pořádku.
Zde je komplet přepis mých titulků k videu:
Jmenuji se Marianna Vyšemirskaja. Před válkou jsem žila v Doněcku, specificky v Makijivce. Pak jsem potkala svého muže. A rozhodli jsme se žít spolu, vzít se. Tak jsem se dostala do Mariupolu v roce 2020 akorát před karanténou, než se zavřely hranice. Většina lidí si myslela, že se nic hrozného nestane a když ano, tak to prostě zvládneme. Nakonec se to vyhrotilo a lidé začali panikařit. Nikam se nesmělo. Nemohli jsme odcestovat. Žena manželova kamaráda se pokusila odjet, ale vybouchla na mině u Záporoží. 2. března odstřihli vodu a elektřinu. Plyn jsme měli možná na pár dní. Pak už nešel ani plyn. Neměli jsme nic. 6. března jsme se rozhodli jít do nemocnice, protože jsem měla rodit. Přišli jsme do porodnice a vzali nás. Takže jsme byli v porodnici číslo 3. Jinam jsme nemohli. Porodnice číslo 2 nepřijímala. Porodnice č. 1 byla nejmodernější, ale nebyla připravená k provozu. Nejdřív nám řekli, že nás tam nikdo nedrží, že můžeme odejít. Později se ale vrátili a řekli nám, že všichni musí pryč. Že brzo dorazí vojáci a musí si tu udělat základnu, protože ta nemocnice má solární baterie. Všechny těhotné byly přesunuté do jediné zbývající budovy, která měla jen malý generátor pro ECMO. Manželé byli ubytováni v suterénu nemocnice. Na ulici postavili polní kuchyň a přinesli si vlastní vybavení. Lidé jim nosili, co mohli, aby mohli vařit. Měli konvici a takový plechový soudek, na kterém vařili, a tak dál. Ukrajinští vojáci s ničím nepomohli. Přišli jen jednou a chtěli jídlo. Bylo jim řečeno, že to je pro těhotné, jak to můžou chtít? Řekli, že 5 dní nic nejedli. Sebrali nám naše jídlo a řekli, ať si uvaříme jiné. Než přišla exploze, všude byl klid. To bylo 9. března. Noc předtím jsme spaly v klidu a nikde se nestřílelo. 9. března jsme seděly a mluvily o mateřství a co to obnáší. Pak jsme slyšely první explozi. Instinktivně jsem si přes sebe hodila deku. Pak se ozvala druhá exploze. Trochu mě zasypalo rozbité sklo. Měla jsem menší řezné rány na nose, pod rty a na čele, ale nic vážného. Největší byla ta na čele a stékala mi po tváři krev. Po tom druhém výbuchu jsme byly evakuovány do suterénu. Bavily jsme se o tom, jestli to byl nálet. Všichni říkali, že žádný nálet nebyl. Takže se náš názor potvrdil. Neslyšely jsme letadla, ani nikdo jiný. Řekli nám, že to bylo z děla. Po těch dvou explozích se nic dalšího nedělo. Seděly jsme v suterénu 5-10 minut, abychom se ujistily, že už se nestřílí. Pak přišli Ukrajinští vojáci, a že nás jdou evakuovat. Řekli mi, že půjdu poslední, protože nemám nic vážného. Jen trocha krve, ale to přestane téct. Stála jsem tam asi 15 minut a rozhlížela se. Jen jsem tak koukala okolo. Dívala jsem se na nahoru do oken, pak jsem se otočila a viděla vojáka s helmou. Chvíli jsem ho pozorovala a pak si všimla, že má něco v rukou a došlo mi, že mě filmuje. Řekla jsem mu, ať přestane, protože to nebyla vhodná chvíle. Nechtěla jsem, aby mě někdo takhle viděl. Proč taky? Řekl OK a odešel. Pak když jsme se vracely ze suterénu, v přízemí byl ten samý reportér. Zase mě nahrával. Ostatní ho žádali, aby přestal nahrávat, ale on je ignoroval. Museli mu to říct několikrát, a pak teprve odešel. Můj muž si je dobře prohlédl, protože se vrátili další den. Říkal, že jsou z Associated Press. Mluvili Rusky, měli helmy a něco napsané na hrudi. Nevím co. Můj muž to ví, protože tam se mnou byl druhý den. Ti reportéři tam byli od začátku, podle těch fotek, které jsem viděla, když se věci uklidnily. Tvrdili, že jsem ležela na lehátku pod dekou v jiných šatech. To jsem nebyla já. Byla to žena, která umřela. Vynesli ji ven první, protože byla v kritickém stavu. Nakonec se nepodařilo zachránit její dítě. Dovezli ji do nemocnice, ale ani ona ani dítě nepřežili. Její manžel se vrátil a plakal na kolenou. Ztratil celou rodinu. Nic mu nezbylo. Takže to jsem nebyla já. Byla to jiná žena. Nikdo mě nepřevlékal a nelíčil. Jak tomu rozumím, ti reportéři tam byli od začátku. Potřebovaly jsme tak 2-3 minuty, abychom se dostaly do suterénu. Tam jsme zůstaly nějakých 10 minut, takže dohromady možná 12 minut. Ta paní byla venku první. Vynesli ji na nosítkách. Jakmile s ní vyšli ven, už jí fotili. Takže už tam museli být. To je můj závěr. Pak nás přesunuli do 17. mikrorajónu. Přišli za mnou druhý den, potom, co jsem porodila císařským řezem. Když jsem je viděla, řekla jsem manželovi, že to jsou ti, co mě filmovali. Ptali se mě co, kdy, kde se stalo. Já jsem řekla, bylo to tak a tak. Ptali se, jestli byl nálet. Řekla jsem, že ne, že ani my, ani lidé na ulici nic takového neslyšeli. Když jsem se nedávno vrátila do normálních, dobrých podmínek, šla jsem na Internet hledat tyto rozhovory. Našla jsem toho spoustu, ale tenhle rozhovor nikde nebyl. Nevím, jestli to někam dali, ale já jsem našla všechno kromě tohoto rozhovoru.
