Obsah

Do diskuse na stránkách na stránkách časopisu !Argument zasáhl historik a filozof Jiří Malínský. Z jeho článku Budoucnost české levice jsem vybral nejdůležitější pasáže:

Hlavní problémy planetárního životního prostředí budou svět jako celek poznamenávat stále citelněji; frekventovaná řešení nejsou ve většině případů řešeními, ale územními přesuny do třetího světa (Jihu). Není to jen otázka zelených plic planety v Amazonii nebo kromobyčejně vysoké těžby uhlí v Austrálii či posunutí přechodu k bezuhlíkaté ekonomice ze strany Číny k roku 2060 nebo setrvalého negativního vlivu USA na stav životního prostředí v celém světě; stejně tak se přibližujeme vyčerpání řady vzácných surovin. Neméně složité budou boje o vodu, rychlost zavádění koloběhových bezodpadových technologií i souboj odlišných pojetí ekologických politik: těch, které jsou koexistenčně zaměřeny na přežití a harmonizaci životního stylu našeho druhu (kontinentálních lidstev) a těch, která směřují tak či onak k naší civilizační i druhové sebevraždě. Planetární vyrovnávání rozdílů v ekonomické i ekologické vyspělosti zřejmě nejen vyplní 21. století, ale takřka určitě přesáhne do 22. století...

Je zjevné, že programatických podnětů pro modernizovanou (aktualizovanou) levicovou politiku globální, kontinentální i státně národní je k dispozici celá přehršel na ose unilateralismus–multilateralismus; dominantním problémem naší přítomné i budoucí doby bude mimoto absolutní a zejména relativní pokles váhy evropského civilizačního okruhu v jeho užším (sub)kontinentálním i širším nadkontinentálním vyjádření...

Především se musí z pomyslného vesmíru vlastní sebestřednosti snést na střízlivou zemi marxovského tvůrčího marxismu. Není třeba hlubokomyslných analýz k metodologickému postřehu o kontinuitě kapitalistické sociálně ekonomické formace v její současné podobě i přetrvávajícímu vykořisťování, kterým se kontinuitně a konstantně vyznačuje. Neokolonialismus samostatnost států přetrvávajícího třetího světa jen předstírá a informační mlžina makroekonomických vztahů neskrývá své kořistné tendence, které dnes nejzřetelněji vyjadřují nadnárodní společnosti všeho druhu a výskyt četných a převážně v jejich prospěch cílených jednostranných proměnlivých podnikatelských zaměření. Dramaticky, až snad neuchopitelně, i význam spekulativního stoupla váha kapitálu, který je současně potenciální sebevražednou smyčkou soudobého kapitalismu. Největší zbraní tohoto také kasinového kapitalismu není jen jeho doprovodné statistické, ale i hodnotové rozmlžení, faktická manufakturizace duševní práce, jež ji zbavuje badatelského ohně a tvůrčího jiskření. Pseudoplánování, které tyto aktivity provází, je obtížně zachytitelné a namísto toho, aby sloužilo tříbení duchů v klasickém osvícenském slova smyslu, naopak přímo i nepřímo preferuje setrvale odbornou (inteligenční) stále bezvýraznější atomizovanou průměrnost a tuctovost. Je pravdou, že takto popsaná nosná vývojová tendence není všeobsáhlou; není ale také výjimečnou, ale bohužel naopak dominující a určující. A to i v případě spíše menší společnosti, jak nás o tom přesvědčil nedávný především unijní dvoudenní hradčanský hodokvas politiků vlastně většiny evropských států.

Mimo jiné proto, že společenská realita, ať už bude zakládána ještě z evropského civilizačního okruhu či z čínského nebo indického civilizačního centra bude ekonomikou sociálně tržní a v lepším případě ekonomikou přechodného stadia mezi kapitalistickou a socialistickou sociálně ekonomickou formací. Soulad základny a nadstavby není možné administrativně dekretovat, "pouze" vědecky sledovat a interaktivně modelovat. Těžiště vývojových přeměn bude v planetárních emancipačních trendech, jejichž určujícím rámcem budou ekologické limity, ekologizace životního stylu a současně i klopotné dobývání všeho z naší sluneční soustavy, co může prospět vývoji lidské civilizace zřejmě nejen na naší planetě. Ozdravit a demokratizovat se musí nejen levice, ale i pravice; to je stále živý proces. Ve znamení stále preciznějšího vyjevování antického ideálu kalokagathie (souladu krásy tělesné-fyzické a duševní-duchovní-kulturní/mravní).

"Především se musí z pomyslného vesmíru vlastní sebestřednosti snést na střízlivou zemi marxovského tvůrčího marxismu. Není třeba hlubokomyslných analýz k metodologickému postřehu o kontinuitě kapitalistické sociálně ekonomické formace v její současné podobě i přetrvávajícímu vykořisťování, kterým se kontinuitně a konstantně vyznačuje."

Na jedné straně se volá po "tvůrčím marxismu", na druhé straně se autor s despektem vyjadřuje k tomuto tvůrčímu rozvíjení marxismu, když říká, že "není třeba hlubokomyslných analýz". Nevím, co má na mysli. Marxovy analýzy nepostrádají hloubky a není jednoduché je pochopit. Především však s tím, k čemu Marx došel, nevystačíme a je nutné pokračovat v jeho díle. Jasně a srozumitelně říci, v čem se mýlil, v čem je potřeba jít dál, jak se kapitalismus proměnil. Bez toho jsou návrhy na ozdravění levice jen pouhým žvaněním.

Budu konkrétní. Před několika dny jsem dělal dost podrobnou analýzy problémů, na které Marx narazil, když začal psát 2. díl Kapitálu. O nich ti, kteří hovoří o "tvůrčím marxismu", zpravidla nemají ani ponětí. Ale bez hloubkové analýzy toho, jak v současné době funguje kapitál, nebude mít levice žádnou oporu v použitelné teorii. A bez té opory bude jako mouchy pod sklem a dále degenerovat, resp. nechat se sebou manipulovat a sloužit zlu současné globální moci. Tady je malá ukázka, k čemu jsem analýzou velmi významných pasáží ve 2. dílu Kapitálu došel:

K řešení problému, který jsme nastínili, je dlouhá cesta. Klíčem je pochopení spotřeby kapitalisty (těch, kteří zabezpečují reprodukci a akumulaci kapitálu) prizmatem pozičního investování. Ve spotřebě kapitalisty totiž nejde ani tak o "požitkářství", jak by nadšeně s Marxem souhlasili i neoklasici, ale o přeměnu finančních prostředků získávaných v procesu rozšířené reprodukce kapitálu ve společenskou pozici, tj. výsadu, umožňující diskriminovat ty, kteří potřebné finanční prostředky nemají či z důvodů nepochopení vývojových tendencí do konkurence v oblasti pozičního investování nevstupují.

Příliš šetřiví kapitalisté byli "vytříděni" (slovo "vytříděni" se zde hodí i ve smyslu odstraněni z třídy kapitalistů) z konkurenčního boje poměrně záhy a poměrně brzy byla rozšířená reprodukce kapitálu kontaminována obnovou privilegií feudálního typu prorůstajících se státem. Tento osud vývoje kapitalistických vztahů Marx netušil a ani tušit nemohl. Neuvědomoval si, že každý výrobní způsob má nejen svoji vzestupnou, ale i sestupnou fázi. A tak současní poučkoví "marxisté" bojují proti něčemu, co už tady dávno není, a uniká jim zdroj společenských deformací, který mezi tím přebujel v přímé ohrožení možnosti přežití naší civilizace.

Vize, jakou potřebujeme/367 Co Marx neznal a věděl, že nezná – část I.

Několik poznámek k tomu, co Marx neznal a věděl, že nezná – část I.

Prizmatem pozičního investování rozeberu pasáže Marxova Kapitálu II. Je to významné mj. z hlediska pochopení (opravdu jde o pochopení) toho, proč s vyčpělými poučkami při odpovědi na otázku, o co dnes jde, nevystačíme. Z praktického hlediska je to pak významné při hledání odpovědi na otázku, kdo jsou spojenci a kdo nepřátelé, což je zásadní, pokud se snažíme zabránit katastrofě. K odpovědi na tuto otázku nám nezbývá příliš času.

Znovu a znovu se setkávám s tím, že se někteří odvolávají na Marxe, aniž by ho pořádně přečetli apochopili, aniž by odhalili to, kam až došel (a došel hodně daleko), aniž aby zjistili, co neznal a o čem sám věděl, že nezná, aniž by si uvědomovali, že je nutné jít dál a kudy jít dál. Používají slova jako "kapitál", "kapitalismus", "vykořisťování", "rozpor mezi prací a kapitálem", kterými si sami sobě vysvětlují vše, ve skutečnosti tím však překrývají svoje nepochopení toho, o co jde, překrývají to, že neznají cestu řešení současných problémů. A co hůř – odtržením svého vidění od reality se sebou nechávají snadno manipulovat a tím, aniž by to věděli, slouží současné globální moci.

Pro ty, kteří chtějí a umějí přemýšlet, jsem připravil krátký exkurs do jedné z částí Marxova díla, konkrétně do 2. dílu Kapitálu, ve kterém se v rámci teorie oběhu zabývá specifiky osobní spotřeby kapitalisty, což je problematika, která bezprostředně souvisí se samotnou podstatou pozičního investování. Protože rozum je v dnešní době naší hlavní zbraní, doporučuji, aby si každý našel čas popřemýšlet nad následujícím textem. Z následujících důvodů:

1. Aby si na vlastní kůži či přesněji na vlastní šedé buňky mozkové ověřil, jak obtížné je číst Marxe, ale současně i to, jak je důležité pochopit způsob jeho uvažování. Dokázali to naši předci a měli úspěch, pokud jde o hlavní orientaci v boji lidí za své práva. Nevidím důvod, proč bychom to nedokázali dnes také.

2. Aby se na vlastní oči (přesněji s pomocí vlastních šedých buněk mozkových) přesvědčil, že Marxovo dílo je otevřené v tom smyslu, že už v době jeho napsání přímo volalo po pokračování v tom směru bádání, který Marx vytýčil. A to i a zejména v tak zásadních otázkách, jako je pochopení podstaty vykořisťování.

3. Aby měl jasnou představu, kudy je možné a potřebné jít dál, jaký význam pro praxi má každý krok správným směrem učiněný v teoretické.

Vybírám nejdůležitější pasáže, které se týkají problematiky vykořisťování v souvislosti s osobní spotřebou kapitalisty. Zdrojem je internetové vydání druhého dílu kapitálu, na každou pasáž dávám příslušný odkaz, protože to odpovídá tomu, jak je online vydaný text strukturován, tj. po rozkliknutí každé pasáže se objeví příslušná kapitola. Autentický Marxův text odlišuji od svého barvou a doplňuji svým komentářem. V řadě případů komentář napomáhá složitějšímu Marxovu textu porozumět. Uveřejňuji na pokračování:

Poněvadž P‘, realisovaný peněžní kapitál, je jako výsledek Z‘ — P‘, doplňující a závěrečné fáze P — Z, absolutně v téže formě, v níž zahájil svůj první koloběh, může, jakmile z něho vyjde, zahájit znovu týž koloběh jako zvětšený (akumulovaný) peněžní kapitál: P‘ = P + p; forma P...P‘ alespoň nevyjadřuje, že opakuje-li se koloběh, odděluje se oběh p od oběhu P. Pozorován ve své jednorázové podobě, formálně, vyjadřuje tudíž koloběh peněžního kapitálu pouze zhodnocovací a akumulační proces. Spotřeba je v něm vyjádřena prostřednictvím P — , jen jako produktivní spotřeba, jen ona je zahrnuta v tomto koloběhu individuálního kapitálu. P — S je S — P čili Z — P s hlediska dělníka; je tedy první fází oběhu, která zprostředkuje jeho osobní spotřebu: S — P — Z (životní prostředky). Druhá fáze, P— Z, nevchází už do koloběhu individuálního kapitálu; ale tento koloběh k ní vede a předpokládá ji, protože má-li dělník být stále na trhu jako materiál k vykořisťování pro kapitalistu, musí především žít, musí se tedy udržovat osobní spotřebou. Avšak tato spotřeba sama se tu předpokládá jen jako podmínka produktivní spotřeby pracovní síly kapitálem, tedy jen potud, pokud se dělník svou osobní spotřebou udržuje a reprodukuje jako pracovní síla. Pokud jde o Vp, vlastní zboží, která vcházejí do koloběhu, jsou jen potravou pro produktivní spotřebu. Akt S — P zprostředkovává osobní spotřebu dělníka, přeměnu životních prostředků v jeho maso a krev. Ovšem i kapitalista tu musí také být, musí tedy také žít a spotřebovávat, aby mohl hrát úlohu kapitalisty. K tomu však v podstatě potřebuje jen takovou spotřebu jako dělník — více tato forma procesu oběhu nepředpokládá. A to tu není vyjádřeno ani formálně, neboť vzorec končí P‘, tedy výsledkem, který může ihned znovu fungovat jako zvětšený peněžní kapitál.

Není jednoduché "dešifrovat" tyto Marxovy pasáže, mj. i proto, že se jedná o pracovní text a že si "za pochodu" některé věci ujasňoval. Jak uvidíme později, sám se pak trochu zapletl do svých úvah. Nikoli zdraví, ale nemožnost vypořádat se s určitými teoretickými problémy mu zabránilo dokončit 2. díl Kapitálu. Ale pokusme se v tom rozebrat. Nejdříve ke zkratkám, které používá:

* V prvním dílu Marx používá jen schémata Z-P-Z (přeměna zboží v peníze peněž ve zboží) a návazně pak P-Z-P´, kde P´je větší než P, protože obsahuje nadhodnotu. Nadhodnota se projevuje teprve v peněžní formě.

* Ve druhém dílu kromě symbolu pro peníze P a symbolu pro zboží Z dodává symbol S pro osobní spotřebu dělníka. Tuto spotřebu, právě tak jako výrobní spotřebu považuje za produktivní, protože ač jako prostá reprodukce (a právě proto, že se jedná o prostou reprodukci) přispívá k tvorbě nadhodnoty (rozdílu mezi hodnotou práce, která je daná jejím trváním v čase, a hodnotou pracovní síly, která je dána množstvím práce obsaženým ve statcích, prostřednictvím kterých dělník reprodukuje svou schopnost fungovat jako dělník).

* Trochu matoucí je v této části vzorec P‘ = P + p. Malé p totiž Marx bude používat k označení osobní spotřeby kapitalisty a nikoli (jak by se dalo vyrozumět zde) k označení rozdílu mezi penězi vloženými do výroby a penězi zhodnocenými o nadhodnotu v peněžní formě. Ale k tomu se ještě dostaneme.

"kapitalista tu musí také být, musí tedy také žít a spotřebovávat, aby mohl hrát úlohu kapitalisty. K tomu však v podstatě potřebuje jen takovou spotřebu jako dělník — více tato forma procesu oběhu nepředpokládá"

Tj. v prvním přiblížení by kapitalista v logice fungování kapitálu neměl spotřebovávat víc než dělník. Tak to i někdy bylo či je dodnes. Jak je možné, nahlíženo empiricky, že část představitelů kapitálu si žije v přepychu? Jak to souvisí s reprodukcí a logikou fungování kapitálu? Uvidíme, že s touto otázkou se bude Marx hodně trápit.

Vize, jakou potřebujeme/368 Co Marx neznal a věděl, že nezná – část II.

Několik poznámek k tomu, co Marx neznal a věděl, že nezná – část II.

Znovu a znovu se setkávám s tím, že se někteří odvolávají na Marxe, aniž by ho pořádně přečetli a pochopili, aniž by odhalili to, kam až došel (a došel hodně daleko), aniž aby zjistili, co neznal a o čem sám věděl, že nezná, aniž by si uvědomovali, že je nutné jít dál a kudy jít dál. Používají slova jako "kapitál", "kapitalismus", "vykořisťování", "rozpor mezi prací a kapitálem", kterými si sami sobě vysvětlují vše, ve skutečnosti tím však překrývají svoje nepochopení toho, o co jde, překrývají to, že neznají cestu řešení současných problémů. A co hůř – odtržením svého vidění od reality se sebou nechávají snadno manipulovat a tím, aniž by to věděli, slouží současné globální moci.

3. Aby měl jasnou představu, kudy je možné a potřebné jít dál, jaký význam pro praxi má každý krok správným směrem učiněný v teoretické.

Poměr mezi koloběhem kapitálu, pokud je částí všeobecného oběhu, a koloběhem, pokud tvoří články samostatného koloběhu, před námi opět vystupuje, prozkoumáme-li oběh P‘ = P+ p. P, jako peněžní kapitál, pokračuje v koloběhu kapitálu; p, jako vydání důchodu (p — z), vchází do všeobecného oběhu, vypadává však z koloběhu kapitálu. Do koloběhu kapitálu vchází jen ta část p, která funguje jako dodatečný peněžní kapitál. V z — p — z fungují peníze jen jako mince; účelem tohoto oběhu je osobní spotřeba kapitalisty. Pro kretenismus vulgární ekonomie je typické, že tento oběh, který nevchází do koloběhu kapitálu — oběh té části nově vytvořené hodnoty, která se spotřebovává jako důchod — vydává za koloběh charakteristický pro kapitál.

Ve druhé fázi, P — Z, se před námi opět objevuje kapitálová hodnota P = Pr (hodnotě produktivního kapitálu, kterým se tu zahajuje koloběh průmyslového kapitálu), zbavená nadhodnoty, tedy s touž velikostí hodnoty jako v prvním stadiu koloběhu peněžního kapitálu P — Z. Přes rozdíl v místě je funkce onoho peněžního kapitálu, ve který se nyní přeměnil zbožní kapitál, táž: jeho přeměna ve Vp a S, ve výrobní prostředky a pracovní sílu...

Z' vystupuje od počátku jako zbožní kapitál, a účel celého procesu, obohacení (zhodnocení), nejen nevylučuje osobní spotřebu kapitalisty, která vzrůstá s velikostí nadhodnoty (tedy i kapitálu), nýbrž ji přímo předpokládá...

* Malé "z", se kterým jsme se ještě nesetkali, je zboží sloužící k osobní spotřebě kapitalisty.

Dovolím si upozornit na to, že lepší označení by bylo P´ = P+ ΔP, kde ΔP´= (Vp+S) + p. Tj. nadhodnota v peněžní formě (ΔP) se dělí na produktivní spotřebu sestávající se z výrobní spotřeby a osobní spotřeby dělníků a z neproduktivní spotřeby kapitalisty, který sice musí také žít, ale jeho spotřeba "vypadává" ze zhodnocovacího procesu.

Toto vysvětlení má ovšem určité problémy, na které, jak uvidíme, Marx jako důsledný myslitel, sám narazí. To, že již v tuto chvíli mu něco nesedělo, je zřejmé, že dost zbytečně a zjevně nervózně použil výraz "kreténismus" k označení odlišného názoru. Situaci totiž bylo možné interpretovat i tak, že v určitém smyslu je i kapitalista pracovní silou (bez jeho účasti by zhodnocovací proces neproběhl), a tudíž jeho spotřeba je také produktivní ve smyslu zhodnocovacího procesu. Ale to vše není tak důležité. Dostaneme se k mnohem závažnějším otázkám.

Ještě stojí za to podívat se na tuto Marxovu formulaci: "účel celého procesu... nevylučuje osobní spotřebu kapitalisty, která vzrůstá s velikostí nadhodnoty". Tj. Marx přece jen určité pravidlo nachází – čím je větší nadhodnota, tím větší část z ní může kapitalista věnovat na svou neproduktivní osobní spotřebu. Neřeší tím ovšem problém, jaká je velikost proporce a čím je daná, i když ho tato otázka evidentně trápí.

Vize, jakou potřebujeme/369 Co Marx neznal a věděl, že nezná – část III.

Několik poznámek k tomu, co Marx neznal a věděl, že nezná – část III.

Znovu a znovu se setkávám s tím, že se někteří odvolávají na Marxe, aniž by ho pořádně přečetli a pochopili, aniž by odhalili to, kam až došel (a došel hodně daleko), aniž aby zjistili, co neznal a o čem sám věděl, že nezná, aniž by si uvědomovali, že je nutné jít dál a kudy jít dál. Používají slova jako "kapitál", "kapitalismus", "vykořisťování", "rozpor mezi prací a kapitálem", kterými si sami sobě vysvětlují vše, ve skutečnosti tím však překrývají svoje nepochopení toho, o co jde, překrývají to, že neznají cestu řešení současných problémů. A co hůř – odtržením svého vidění od reality se sebou nechávají snadno manipulovat a tím, aniž by to věděli, slouží současné globální moci.

3. Aby měl jasnou představu, kudy je možné a potřebné jít dál, jaký význam pro praxi má každý krok správným směrem učiněný v teoretické.

Přejděme nyní k reprodukci. Dejme tomu, že kapitalista osobně spotřebuje celou nadhodnotu p a přemění znovu v produktivní kapitál jen tak velký kapitál, jako je původní kapitál K. Pak je kapitalistova poptávka co do hodnoty rovna jeho nabídce. Ale ne pokud jde o pohyb jeho kapitálu; jeho poptávka jako kapitalisty činí jen 4/5 jeho nabídky (co do velikosti hodnoty); 1/5 spotřebovává jako nekapitalista, nikoli ve své funkci kapitalisty, nýbrž pro své osobní potřeby nebo požitky.

Tento předpoklad se rovná předpokladu, že kapitalistická výroba neexistuje, že tedy neexistuje ani sám průmyslový kapitalista. Předpoklad, že hybným motivem je osobní spotřeba, a ne samo obohacení, boří přímo základ kapitalismu.

Je však kromě toho i technicky nemožný. Kapitalista musí nejen tvořit reservní kapitál, aby se zabezpečil před kolísáním cen a aby mohl vyčkat nejpříznivějších konjunktur pro koupi a prodej; musí akumulovat kapitál, aby tak mohl rozšiřovat výrobu a zavést do svého výrobního organismu technická zdokonalení.

Aby mohl akumulovat kapitál, musí nejdříve brát z oběhu určitou část nadhodnoty v peněžní formě, která k němu přitéká z oběhu, a rozmnožovat ji jako poklad, dokud nenabude rozsahu nutného k rozšíření starého podniku nebo otevření nového podniku vedle starého. Dokud trvá tvoření pokladu, nezvětšuje kapitalistovu poptávku; peníze jsou nehybné; neodnímají zbožnímu trhu žádný ekvivalent v podobě zboží za peněžní ekvivalent, který byl z trhu odebrán za zboží přinesené na trh.

Toto je důležitá část. Marx zde říká, že aby se kapitalista mohl reprodukovat jako kapitalista (pod tlakem konkurenčního prostředí), musí podstatnou část nadhodnoty akumulovat (což, jak explicitně říká, znamená rozšiřovat výrobu a vnášet do ní technická zdokonalení).

Tím je ovšem nastolena otázka: Jakou část si kapitalista může ponechat jako "požitkář"?

A vede to i k mnohem závažnější otázce: Jak je možné, že v konkurenčním prostředí si kapitalista může dovolit větší osobní spotřebu, než jakou umožňuje pod tlakem konkurenčního prostředí dělníkovi?

Vize, jakou potřebujeme/370 Co Marx neznal a věděl, že nezná – část IV.

Několik poznámek k tomu, co Marx neznal a věděl, že nezná – část IV.

3. Aby měl jasnou představu, kudy je možné a potřebné jít dál, jaký význam pro praxi má každý krok správným směrem učiněný v teoretické.

Kdyby se jeho kapitál obrátil za rok víckrát, nic by to na věci nezměnilo, změnila by se ovšem délka doby, a tím i velikost sumy, kterou by kapitalista kromě svého zálohovaného kapitálu musel vrhat do oběhu na svou osobní spotřebu.

Tyto peníze nevrhá kapitalista do oběhu jako kapitál. Ale proto je také kapitalista, že je až do návratu nadhodnoty s to žít z prostředků, které má.

V tomto případě jsme předpokládali, že peněžní suma, kterou kapitalista vrhá do oběhu na krytí své osobní spotřeby až do prvního návratu svého kapitálu, rovná se přesně nadhodnotě, kterou vyrobí a kterou je tedy třeba přeměnit v peníze. Je zřejmé, že vzhledem k jednotlivému kapitalistovi je takovýto předpoklad libovolný. Ale musí být správný pro celou třídu kapitalistů, předpokládáme-li prostou reprodukci. Vyjadřuje jen to, co je zahrnuto v tomto předpokladu, že se totiž neproduktivně spotřebovává celá nadhodnota, ale také jen nadhodnota; že se tedy neproduktivně nespotřebovává ani zlomek původního kapitálu.

Poněvadž prostá reprodukce tvoří část, a to nejpodstatnější část i každé roční reprodukce v rozšířeném měřítku, zůstává tento motiv — osobní spotřeba — spolu s motivem obohacení a v protikladu k motivu obohacení jako takovému rozhodujícím.

Čti takto: Kapitalista má dva motivy – osobní spotřebu (požitkářství či moderně, resp. neoklasicky řečeno: maximalizace svého užitku jako souhrnu požitků) a obohacení (akumulaci kapitálu). A tyto dva motivy jsou v protikladu. Dokázal tento protiklad (určit poměr rozdělení) Marx vyřešit? Nedokázal. Proč? Řešení v jeho díle opravdu nenajdeme. Viz souhrnná poznámka.

Předně je nutné ocenit pedantičnost Marxova uvažování. Evidentně hledal zákonitost (logiku, pravidlo), které by nějakým způsobem odpovědělo na otázku, co určuje poměr mezi tím, kolik musí kapitalista vložit do zhodnocovacího procesu (do procesu akumulace kapitálu) a kolik si může ponechat na svoji (podle Marxe neproduktivní, požitkářskou spotřebu). Odpověď se mu nepodařilo dát. To byl jeden z důvodů nedokončení 2. dílu Kapitálu.

Marxovi to ovšem nelze vyčítat. Nemohl vyřešit všechny teoretické problémy. To není v silách nikoho, protože žijeme ve světě, který je nevyčerpatelně bohatý jak z ontologického hlediska, tak z hlediska důsledků této nevyčerpatelnosti pro společenský vývoj.

K řešení problému, který jsme nastínili, je dlouhá cesta. Klíčem je pochopení spotřeby kapitalisty (těch, kteří zabezpečují reprodukci a akumulaci kapitálu) prizmatem pozičního investování. Ve spotřebě kapitalisty totiž nejde ani tak o "požitkářství", jak by nadšeně s Marxem souhlasili i neoklasici, ale o přeměnu finančních prostředků získávaných v procesu rozšířené reprodukce kapitálu ve společenskou pozici, tj. výsadu, umožňující diskriminovat ty, kteří potřebné finanční prostředky nemají či z důvodů nepochopení vývojových tendencí do konkurence v oblasti pozičního investování nevstupují.

Příliš šetřiví kapitalisté byli "vytříděni" (slovo "vytříděni" se zde hodí i ve smyslu odstraněni z třídy kapitalistů) z konkurenčního boje poměrně záhy a poměrně brzy byla rozšířená reprodukce kapitálu kontaminována obnovou privilegií feudálního typu prorůstajících se státem. Tento osud vývoje kapitalistických vztahů Marx netušil a ani tušit nemohl. Neuvědomoval si, že každý výrobní způsob má nejen svoji vzestupnou, ale i sestupnou fázi. A tak současní poučkoví "marxisté" bojují proti něčemu, co už tady dávno není, a uniká jim zdroj společenských deformací, který mezi tím přebujel v přímé ohrožení možnosti přežití naší civilizace.

Vize, jakou potřebujeme/371 Marx OK. Ale jak dál?

V závěru série věnované tomu, co Marx věděl, že neví, jsem přislíbil vysvětlení významu analýzy pozičního investování z hlediska překonání nedostatků Marxovy teorie nadhodnoty.

Nejdříve stručně o Marxově teorii nadhodnoty, která popisuje jeho pohled na problematiku kapitalistického vykořisťování:

1. V kapitalistickém systému jsou všechny směnné akty ekvivalentní a (v určitém smyslu slova) svobodné.

2. Ekvivalentem ve směně je hodnota, množství práce obsažené v daném zboží. (Cena je výrazem hodnoty a kolísá kolem ní.)

4. Ekvivalentem této směny je hodnota pracovní síly, tj. množství práce obsažené ve statcích a službách, které v daných společenských podmínkách potřebuje dělník, aby reprodukoval svoji schopnost pracovat (v Marxově době to bylo kolem 12 hodin práce, přičemž do nákladů na reprodukci vstupuje i reprodukce rodiny, uspokojování určitých kulturních potřeb, vzdělání, zdravotní péče apod.).

5. Tím vzniká nadhodnota: rozdíl mezi hodnotou např. 12 hodin práce (což je 12 hodin práce, protože práce je hodnototvorná) a hodnotou pracovní síly (což bylo v té době cca 6 hodin práce). Kapitalista si tak přisvojoval nadpráci, tj. hodnotu 6 hodin práce.

6. Možnost přivlastňovat si nadpráci v opticky ekvivalentní směně vyplývala z toho, že kapitalista vlastní kapitál, tj. výrobní prostředky, a dělník nikoli.

7. Ačkoli je směna mezi dělníkem a kapitalistou opticky "svobodná", je k souhlasu prodávat svou práci za cenu pracovní síly dělník nucen existencí rezervní armády nezaměstnaných (tj. těch, kteří nemají práci a jsou schopni kdykoli nastoupit na místo těch, kteří práci mají).

8. Rezervní armáda nezaměstnaných je trvale udržována tím, že efekt investic směřujících k rozšíření výroby na tvorbu pracovních míst je menší, než efekt investic směřujících k technickému zdokonalení výroby a vedou mj. ke snížení počtu pracovních míst.

9. Protože podíl kapitálu a práce (konstantního a variabilního kapitálu) je v různých odvětvích různý, dochází mezi odvětvími k přelévání nadhodnoty tak, aby ve všech odvětvích vyrovnávala míra zisku.

Z tohoto pohledu vyplývá zásadní závěr (který mj. odpovídá na otázku, proč byl 1. díl Kapitálu přes jeho poměrně náročný obsah tak populární a proč našel takový společenský ohlas: Když znárodníme vlastnictví výrobních prostředků, budeme se moci (jako dělníci či pracující) podělit o nadhodnotu, tj. nenecháme se vykořisťovat. (Tato cesta se v praxi vyzkoušela.)

Marxova konstrukce má celou řadu problémů. Některé, některé znal už on sám, některé byly známy už za jeho života, některé vyvstaly s rozvojem společnosti a s rozvojem poznání.

To, že nějaká abstraktní konstrukce (model) má určité problémy při aplikaci k řešení konkrétních problémů nemusí být na škodu. Pokud je abstrakce dobrá, lze jejím rozšiřováním formou zobecňování předpokladů reálné problémy uchopit. Ale Marxova konstrukce má několik zásadních nedostatků, uvedu jen dva:

1. První problém spočívá v problematice realizace vlastnických vztahů: samotné postátnění majetku ještě neznamená, že začne fungovat společenské vlastnictví. Jinými slovy – cestu k vyšší míře a nakonec i plnému zespolečenštění je patrně třeba vidět jinak, než jak to vyplývalo z účelově zjednodušeného interpretování Marxe. (Sám Marx předpokládal jako jednu z možných cest postupné odkoupení výrobních prostředků od kapitalisty při uchování, alespoň v první fázi přeměn vyúsťujících v komunistickou společnost trhu i konkurence.)

2. Druhý problém jsme si ukázali v podrobné interpretaci rozpaků, které měl Marx, když interpretoval problém kapitalistovy spotřeby nadhodnoty, kterou rozlišil na:

- produktivní (investice a mzdy dělníkům, protože obojí vede k vytváření nadhodnoty);

- neproduktivní (osobní spotřeba kapitalisty, která slouží jen k jeho požitkům).

Budu se nyní věnovat problematice osobní spotřeby kapitalisty. Trochu mě překvapuje, že ji celou Marx považuje za neproduktivní. I v logice Marxova uvažování by bylo možné očekávat, že řekne: Část osobní spotřeby kapitalisty je produktivní, protože přežívání kapitalisty, resp. jeho reprodukce jako živé bytosti v daných společenských podmínkách je nutná k tomu, aby mohl plnit funkci hybatele rozšíření reprodukce kapitálu. Hledal jsem to v jeho díle, ale nenašel (není to však tak důležité).

Mnohem významnější je, že Marx doložitelně přehlédl důležitý aspekt kapitalistovy spotřeby (i spotřeby těch, kteří fungování kapitálu v rozšířené reprodukci svými činnostmi ve velké společenské dělbě práce zabezpečují), totiž právě investování do společenské pozice, tj. poziční investování: Přeměnu majetkové výhody ve výsadu, v pozici, ze které jeden člověk může diskriminovat jiné lidi. Zde již nešlo o spotřebu neproduktivní, ale o spotřebu lidsky i ekonomicky KONTRAPRODUKTIVNÍ.

Čím více rostla produktivita práce a tudíž i velikost toho, co získávala "obsluha kapitálu" (kam patří nejen vlastník kapitálu, ale i ti, kteří mu pod kontrolou jeho moci pocházející z majetku slouží v manažerských či státních funkcích), tím více rostla role pozičního investování.

To vše postupně vedlo k tomu, že vznikla nová polarita ve společnosti, kterou lze přibližně tematizovat jako rozpor mezi dvěma formami konkurence vlastníků kapitálu:

- Konkurence v oblasti inovací šetřících zdroje a přinášející nové užitky, inovací které vedou ke společenskému pokroku.

- Konkurence v oblasti pozičního investování, tj. v oblasti toho, jak prostřednictvím dobývání výsad umožňujících diskriminovat druhé omezit roli těch, kteří dokážou (přes rozvoj a uplatnění svých schopností) produktivně investovat.

V logice věci nabývají převahu postupně ti méněschopní všehoschopní. Nastává bártovská úpadková fáze kapitalismu, která vyúsťuje v nekapitalistickou usedlinu.

Pozičního investování jako dominantního ekonomického fenoménu si poprvé povšimnul Veblen ve své Teorii zahálčivé třídy (1899, u nás vyšla o sto let později v roce 1999), kterou se stal nesmírně populárním, aby pak jeho přínos byl zčásti postupně zapomínán. Zde je její pěkná a stručná charakteristika:

Veblen používá k označení pozičního investování pojem "okázalá spotřeba" či "demonstrativní spotřeba". Jeho popis těchto fenoménu a jejich role je naprosto skvělý. Nepodařilo se mu však vyvinout potřebné teoretické nástroje jejich analýzy.

Ve vývoji společnosti však poziční investování napáchalo více nepřímých škod než přímých. Nemilosrdná konkurence se totiž prosadila nejen v oblasti výroby, ale i v oblasti pozičního investování. Ale jak získat prostředky pro poziční investování, když je nedokážu získat inovační aktivitou v oblasti výroby? No přece když nemám problém s tím, prosadit se vůči druhým vytvářením výsad umožňujících diskriminaci druhých, pak nemám problém ani s tím, abych prostředky potřebné k pozičnímu investování získal "nefér" způsobem, tj. porušením obecně přijatých zásad (korupcí, rozkrádáním tunelováním, podváděním, diskriminací apod.). To je sice spojeno s určitým rizikem odhalení, ale také vede k tomu, že ti, kteří na sebe něco vědí, se mohou nejen vzájemně vydírat, ale také vzájemně krýt a prosazovat v institucionálních strukturách. Dochází tak ke vzniku struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a jejich propojení se strukturami založenými na pozičním investování.

V podmínkách neexistence monopolu globální moci jsou země, v nichž tato rakovina propukne, odsouzeny k zániku či podstatným změnám. V podmínkách globální unipolarity dochází ke globální katastrofě, kdy pozičně silnější přenášejí dopady svého devastujícího chování na slabší. Právě v takových podmínkách se nyní nacházíme. To vede k otázkám:

- Kdo je hegemonem exodu ze slepé uličky a kdo může být jeho spojencem?

- Jak polarizaci, ve které sehrálo startovní roli poziční investování a následně jeho propojení se strukturami založenými na vzájemném krytí, co nejprůhledněji vyjádřit?

Ti, kteří žijí v zajetí prizmatu "kapitál-vykořisťování-znárodnění" a uspokojuje je, že si tím vysvětlí vše, jsou dnes žabou na prameni poznání toho, o co jde. Ani si neuvědomují, jak se tím prohřešují proti úctě k rozvoji teorie jako vrcholové formy lidského poznání, ke kterémužto rozvoji Marx podstatným dílem přispěl.

- Model vztahu věřitele a dlužníka, ve kterém poziční investování funguje tak, že znemožňuje realizaci investičních příležitostí jednoho (od možnosti kvalitního vzdělání až po možnost stavby kanálu Dunaj-Odra), aby zvýšilo výnosnost realizace investičních příležitostí druhého.

- Model rozhodování o tom, jak se chovat při společné akci v podmínkách možnosti investičního investování, založený na funkci neutrality pozičního investování (aplikovatelný od běžného vztahu mezi zaměstnanci a vlastníky až po válečné konflikty).

Vize, jakou potřebujeme/372 J. Šulc kmetodologické roli vize (ohlédnutí)/1

Na 25. ročníku vědecké konference pořádané VŠFS 25. listopadu 2022 na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání – metodologická role vize při orientování, koordinaci a využití společenskovědního výzkumu bylo předneseno několik velmi zajímavých přípěvků. Budou vydány přibližně koncem února formou postkonferenčního sborníku (formát konference je změrně volen tak, aby do sborníku vstoupily i reakce na inspirace, které během konference zazněly). Ty příspěvky, které bezprostředně souvisejí s pěstováním vize, postupně uveřejním. První z nich je od Jaroslava Šulce, který je aktuální vzhledem k tomu, že tento pátek 16. prosince to bude přesně rok od zahájení intenzivní práce na perspektivní, realistické a přitažlivé vizi, jejíž výsledky byly průběžně uveřejňovány v rámci seriálu Vize, jakou potřebujeme, je zde:

Kromě dvou dílů tohoto příspěvku, které uveřejňuje těsně před prvním výročím, uveřejním v den prvního výročí materiál, který připomíná to nejdůležitější, co se během roku podařilo vykonat, a nabízí možnost, jak se s přehledně uspořádanými výsledky setkat.

K metodologické roli vize při iniciování, orientování a praktickém uplatnění společenskovědního výzkumu I.

Poměrně obecně formulované téma letošního ročníku vědecké konference Metodologická role vize při iniciování, orientování a praktickém uplatnění společenskovědního výzkumu lze na první pohled uchopit vícero způsoby. Pokud ale dáme důraz na sousloví "praktické uplatnění společenskovědního výzkumu", pak již takovým stupněm volnosti nedisponujeme. V případě, že celé zkoumané téma zarámujeme snažením se o hledání schůdné podoby Vize společensky racionálního vývoje v nadstavbové sféře – především suverenity, zajištění všech bezpečnostních aspektů (obranyschopnosti, energetické, potravinové, farmaceutické apod. nezávislosti), v neposlední řadě plnou funkčnost odvětví sloužících ke kultivaci člověka a vytváření podmínek pro rozvoj a uplatnění jeho potenciálu, pak nutně musíme hledat zdroje tohoto racionálního a efektivního pohybu změn v materiální základně české společnosti. A ne opačně. Jestli totiž současnou situaci vnímáme jako všeobecně krizovou, tak především proto, že v krizovém stavu je především její materiální část. A chceme-li z krize vyjít, pak nezbývá, než pozornost zacílit právě zde. Protože tady je jádro národního obrození II.

Po zhruba roce diskuzí organizované jak Radimem Valenčíkem na internetové platformě pod názvem "Vize, jakou potřebujeme", tak případně formou jím řízených videokonferencí po vstupu na https://meet.jit.si/radimvalencik , potažmo sledováním jiných internetových a dalších platforem (www.KUDYZKRIZE.cz apod.) zaznamenal autor tohoto textu – vedle jiných pozoruhodných ohlasů – také fundamentální příspěvek Jiřího Kohouta"Jak dál s průmyslem v ČR?", který se bezprostředně dotýká zmíněné potřeby změny.

Autor nejprve konstatuje ani ne tak "současný stav průmyslu v ČR", jako spíše vlastnickou pozici mnoha jeho aktérů, a to následujícími pěti charakteristikami (které se netýkají jen ČR, ale mají obecnou platnost) – zkráceno J. Š., když J. Kohout píše:

"1) Pyramida globálních vlastníků jednotlivých průmyslových odvětví je již postavena a je zcela nadnárodní.

2) Volný trh a kapitalistická konkurenční soutěž je pouze úsměvná fikce.

3) Nadnárodní společnosti mají na dění na planetě větší vliv než národní státy.

4) Dokážou na úkor národního státu privatizovat zisk a socializovat ztrátu.

5) I zapřisáhlé konkurenční společnosti se spojí v případě, kdy by jejich status ohrožovala dostatečně silná externí moc."

Pokud doplníme jeho zobecnění o některá "tvrdá data" za Českou republiku, pak ze Statistické ročenky ČR 2021lze z příslušných tabulek vyčíst například následující informace:

• Pokud jde o registrované subjekty, tak soukromých podniků a korporací pod zahraniční kontrolou bylo ke konci roku 2020 absolutně celkem 84 815, z celkového počtu soukromých podniků a korporací 545 259 to činí 15,6 % (tab. 12-8), a to v rozhodující (z 89,6 %) organizační podobě jako společností s ručením omezeným - s.r.o. (tab. 12-9);

• Pokud jde o zařazení soukromých podniků a korporací pod zahraniční kontrolou do (odvětvových) skupin převažujících činností, pak jich ze zmíněných 84 815 podnikalo 31 % v obchodních činnostech včetně opravy a údržby motorových vozidel, 19 % v sektoru nemovitostí, 14 % v sektoru profesní, vědecké a technické činnosti, 9 % ve zpracovatelském průmyslu atd. (tab. 12-10);

• O krajně nerovnoměrném teritoriálním rozmístění soukromých podniků a korporací pod zahraniční kontrolou svědčí fakt, že 61,6 % jich působilo v hl. m. Praze (a s připočtením sousedících okresů Praha – východ a Praha – západ dokonce 63,6 %). Za zmínku stojí ještě okresy Brno-město 7,4 %, Ostrava-město 3,1 %, Karlovy Vary 1,9 %, Plzeň-město 1,3 %, Teplice 1,1 %, České Budějovice (1,0 %). Ještě v okrese Olomouc to bylo 0,8 %, když ve všech ostatních okresech nedosáhl tento podíl ani jednoho procenta (tab. 12-11);

• Zajímavý paradox přitom sledujeme u celkových dat mezi finančními institucemi "národními soukromými" (celkem 3 306) a finančními institucemi pod zahraniční kontrolou, kterých je pouze 742 (tedy asi jen pětkrát méně). Ale když se podíváme do struktury podle velikosti firem měřeno počtem zaměstnanců a bude nás zajímat skupina středně velkých firem (s 20 až 249 zaměstnanci), tak zde je již početní zastoupení firem "národních soukromých" prakticky stejné, jako u těch pod zahraniční kontrolou (104 ku 111 firmám), avšak naprosto jiný obrázek poměru sil ukazuje zastoupení hned 36 firem pod zahraniční kontrolou oproti pouhým 11 domácím firmám, pokud jde o zaměstnávání 250 a více osob (tab. 12-14). Tady tedy mají zahraniční firmy jasnou, doslova řádově násobnou převahu.

Dobře to dokladuje vývoj salda důchodů plynoucích z přímých zahraničních investic. Přestože jsou údaje za poslední roky 2020 až 2022 kvůli COVID-19 obtížně srovnatelné, i tak nelze přehlédnout, že za první tři čtvrtletí 2022 se ve srovnání se stejným obdobím roku 2021 odliv důchodů (zisků) zvýšil o 30 % z loňských 205,6 mld. Kč na letošních 266,2 mld. Kč, tedy o 60,6 mld. Kč a dostáváme se – bohužel – k devastační "předcovidové" úrovni, jen přechodně snížené.

Neřešme však na tomto místě příčiny, které v polistopadovém vývoji postupnou eskalaci finanční katastrofy do dnešních rozměrů způsobily, ale berme současný odliv kapitálu (oficiálně cca 300 mld. Kč ročně, s přiodhadem platební bilancí dalšího – neregistrovaného – odtoku kvůli nejrůznějším finančním kejklím navýšeného o dalších cca 150 – 250 mld. Kč) jako holý fakt.

Vize, jakou potřebujeme/373 J. Šulc kmetodologické roli vize (ohlédnutí)/2

K metodologické roli vize při iniciování, orientování a praktickém uplatnění společenskovědního výzkumu II.

Ale v osvojení si potenciálu čtvrté průmyslové revoluce jde přece o mnohem více, než o anonymní zabíjení protivníka na dálku. Její těžiště je civilním sektoru, kde půjde o zásadní posun především v úloze člověka v procesu budoucí společenské reprodukce. Přesněji řečeno opět s Jiřím Kohoutem – vydefinování oborů/odvětví, které budou v nejbližších dekádách perspektivní v tom smyslu, že na jeho okraj – chcete-li periferii – vytlačí člověka jako klasickou pracovní sílu.

Jinými slovy – jejich chod se bez klasicky vnímané pracovní síly buď úplně obejde, nebo jí ponechá fakticky jen okrajovou úlohu pozorovatele.

Jiří Kohout ve zmíněném příspěvku mluví přímo o oborech tvořících revoluci v "nepotřebě" lidské práce. Řadí mezi ně robotiku, průmyslovou umělou inteligenci, nanotechnologie, biotechnologie – a královnu všeho - energetiku malých zdrojů, když pod tento obor zařazuje modulární reaktory schopné generovat vlastní palivo, vodíkové články a vysokokapacitní akumulátory. A současně varovně konstatuje, že v současnosti se "...téměř žádné výrobní firmy v ČR ... aktivně nepodílejí na tvorbě stavebních kamenů čtvrté průmyslové revoluce." A po této suché a nemilosrdné analýze navrhuje i velmi rozumný postup řešení, kdy:

"1) Je nutné si uvědomit, že žádný z výše uvedených oborů až na poslední nedokáže fungovat sám o sobě a potřebuje být zásoben levnou a dostupnou energií. Tedy prvním krokem v transformaci našeho hospodářství by měla být aktivizace energetického průmyslu tak, abychom si vytvořili dostatečnou energetickou nezávislost na okolních státech. Tzn. uvedení první generace modulárních reaktorů do života.

2) Podporovat každou českou firmu, která se zapojí do výrobního a dodavatelského řetězce tak, že bude napojena na zdroj levné energie přímo a přitom bude produkovat díly do dalších modulárních reaktorů systémem jeden pro ČR, jeden na export.

3) Další oblastí je robotika, která začíná a končí hydromechanickými a pneumatickými rozvody, ve kterých dnes dominuje firma FESTO. V ČR by bylo při současném strojním vybavení jednotlivých strojních firem velmi jednoduché vyvinout a zavést výrobu těchto komponent, které by opět pomáhaly v rozvoji našeho robotického průmyslu. Naším cílem by měla být osa: komponenty, podsystémy, systémy, celky, PLC řízení, PLC řízení s umělou inteligencí a výsledkem této osy by byla schopnost vyrábět kompletní robotická pracoviště Made in Czech Rep.

4) Nanotechnologie a biotechnologie jsou jedinou ekonomickou cestou, jak při současném postupujícím celosvětovém zamoření pitné vody dosáhnout ekonomické dostupnosti pitné vody z kontaminovaných vod. A opět nám to krásně zapadá do sebe - modulární reaktor pohánějící nanofiltrační čističku vody a bioreaktor + přilehlou vesnici (město) někde na Blízkém východě."

Co k výše uvedenému dodat? Ačkoliv autor tohoto příspěvku ani náznakem nezpochybňuje jádro celého konceptu změn podmiňujících ovládnutí materie čtvrté průmyslové revoluce s těžištěm v průmyslových oborech, naopak. Jinde se změna paradigmatu ani odehrát nebude moci. Nicméně pokládá za prospěšné a nezbytné "přizvat" k dané operaci vizionáře z dalších oborů a odvětví, nejen průmyslových. Jedině v takovém mezioborově složeném tandemu je možné připravit a realizovat scénář schůdného východiska z dnešní nebývale plošné a poměrně hluboké krizové situace.

Je otázka, do jaké míry bude nutné revidovat dopady neoliberálního blouznění o "státu jako nejhorším možném hospodáři", vedoucí nejen k lehkomyslnému výprodeji mnoha oborů považovaných za "rodinné stříbro" do soukromých rukou (začasté cizincům), ale – zvláště po tristních zkušenostech s bezradným státem neschopným čelit nevídané inflaci. Právě kvůli fatálním chybám předchozích vlád, které iniciovaly dnešní duální charakter české ekonomiky, která je v rozhodujících oblastech ovládaná nadnárodními firmami jen s úžasem a trpně přihlíží na jejich cenové politice. Nejde jen o energii, kde to bije snad nejvíce do očí, ale i ve většině položek spotřebního zboží potravinami v supermarketech počínaje a prodejem nábytku konče. O ceně vodného a stočného darmo mluvit. Stát musí tyto kartely nemilosrdně rozbít, má-li obnovit státní suverenitu.

A nejen to: do klíčových pozic ve státní správě, především v ekonomické diplomacii je třeba prosadit profesionály a pokusit se nafázovat na současné globální lídry čtvrté průmyslové revoluce (a dlužno dodat, že v zemích EU jich pohříchu mnoho není) v natolik masívním rozsahu, pak by se tím otevřela možnost se postupně vymanit ze současné neokoloniální pozice a realizovat tak vidinu druhého národního obrození.

Toto je rámec a smysl praktického uplatnění společenskovědního výzkumu umožňující formulovat správnou odpověď na otázku "kudy z krize?".

Jestli jsme výše konstatovali, že potřebné změny ve společenské nadstavbě (obnově energetické, potravinové, farmaceutické apod. bezpečnosti, resp. nezávislosti) je v principu možné uskutečnit (bez zbytečného odkladu, ale i tak nepochybně ve středně dlouhém časovém horizontu), pak zdroje a impulzy k tomu musíme hledat jen a jen ve změně především materiální základny české společnosti, byť nepochybně v kombinaci se změnami v široce koncipovaném sektoru nemateriálních služeb (počínaje vzděláním, zdravotnictvím a konče třeba vědou a výzkumem). Ideální řešení je v nalezení synergických efektů.

Je bohužel krutou zlomyslností naší doby (v kombinaci s rostoucí bulvarizací médií středního proudu), že v minulých dva a půl letech byla až nadměrná pozornost politické scény iniciovaná senzacechtivým zpravodajství věnována nejdříve vlnovité eskalaci covidové krize (aniž bychom její dopady jakkoliv zlehčovali), poté hrátkám obřích energetických firem s cenami obnovitelných zdrojů a iniciativami okolo Green Dealu a naposledy tragickému konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny. To, co však je a bude pro českou společnost (a nejen českou) podstatně důležitější – přechod do nové, velmi dramatické fáze čtvrté průmyslové revoluce – bylo – a je – fakticky výrazně ignorováno (pokud zrovna nemáme na mysli nasazení systému využívajících schopností umělé inteligence do celých flotil dronů transformovaných do pozice umělých vojáků – zabijáků – počátků XXI. století a jejich vyslání na "testovací mise" reálného válčiště).

Vize, jakou potřebujeme/374 Návrh na rozdělení do tvůrčích skupin

Na 18. online setkání k pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize v souvislosti s hodnocením výsledků a zkušeností z roční práce padl námět Radka Novotného rozdělit aktivity mezi tvůrčí skupiny, které by pracovaly relativně samostatně. Ještě tentýž po setkání a pak následující den jsem k tomu dostal několik námětů, na které jsem reagoval tímto textem:

- Z iniciativy jednotlivce, který téma pojmenuje, zdůvodní, strukturuje a získá pro zpracování tématu další zájemce.

- Na základě struktury vize formulováním témat, která jsou její součástí (tak, aby byly všechny výkony nezbytné pro pěstování vize pokryté).

- Založena na obsazení určitého prostoru v rámci seriálu (dohodnutého počtu dílů k prezentaci významnějšího výstupu nebo jednoho dílu s určitou frekvencí apod.).

1. Nejsnazší je "resortní" členění témat (v podstatě odpovídá ministerstvům, např.:

Lze doplnit další témata, některá dále strukturovat – např. univerzitní školství jako samostatný problém či SMR jako perspektivní zdroj energií, vytvořit téma spojující rezortní problematiku (třeba mládež a bydlení, nebo zdraví a penzijní systém).

Zde bych nespěchal s obsazením, protože některá témata jsou průběžně řešena v jiných týmech a stačí je sledovat nebo vyžádat si hostování.

2. Pokročilejší formou jsou "nadresortní témata", tj. témata, která vyrůstají ze vzájemné souvislosti mezi resorty:

- To, co by mohlo vzniknut propojením témat, která navrhuje J. Kohout (společnost s kolektivizovaným vlastnictvím výrobních prostředků a tržní soutěží ˄ průmysl 4.0

˄ společnost intelektualizovaných služeb). Zde je důležitá osobnost navrhovatele tématu.

- Plně průřezová témata (spojující vše podstatné) – např. jak odstartovat a proč je významné nové národní obrození (jako reakce na rozpad hodnot, nebezpečí fašizace společnosti, bezpečnostní rizika, z důvodů posílení pozitivních motivací a vymanění se z hrozícího propadu do tenat závislosti na cizí moci).

- Reakce na aktuální dění z hlediska významu vize při prognóze a predikci společenského dění.

Mám návrh, aby Radim udělal ze svého hlediska autora VIZE témata, která by se měla detailněji / praktičtěji rozpracovávat a že bychom se tam individuálně hlásili podle našeho zájmu a naturelu. A následně že bychom si mohli udělat emailové podskupiny, případně i podobné online setkávání a začít detailněji rozpracovávat témata - kapitoly VIZE. Za sebe bych chtěl nabídnout své schopnosti a znalosti do podskupiny:

- "Lidské" vlastnosti a dovednosti, uplatnitelné ve společnosti VIZE (Společnost 5.0, Lidé v Průmyslu 4.0., či Společnost produktivních služeb) - jakkoliv bude podskupina nazvána.

Ad 1) Vznik - druhou metodou. Mně nešlo o iniciativu jednotlivce, ale měl jsem pocit, že přešlapujeme na místě, resp. jediné naše zapojení je, čekat na texty, které Radim zveřejní na jeho portálu a komentovat je, nebo v neděli na onlinu. Obojí plně závisí na energií času Radima. Čili pokud Radim na základě struktury Vize formuluje témata, tak se přidám.

Ad 2) Určitě je dobré si dopředu říct formy výstupu a vzájemného informování, protože to dodá energii týmům. Ale v počátku bych asi navrhoval pravidelný koutek v rámci nedělního online, kdy zástupce každé podskupiny poreferuje, co nového rozebírali, k čemu dospěli. A pokud se objeví potřeba od dalších návštěvníků nedělního online, mohou se dohodnout ad hoc. No a pak může být nějaká měsíční svodka, která se zveřejní u Radima na portálu, když tak umožní v menu nějaký vstup např. "Výstupy pracovních skupin".

Co se týče formulace témat, jsem pro druhou - pokročilejší formu nadresortních témat a až se najde osobnost (podle mě nejlépe sociolog), přihlásil bych se do Společnosti intelektualizovaných služeb.

Asi by to chtělo udělat interaktivní dotazník, třeba na Doodleru s těmi body/otázkami, které Radim formulovat (sloupečky) a my bychom se přihlašovali a v rámci svého řádku (pod jménem), bychom hlasovali pro ty varianty, které získají nejvíce hlasů.

Vidím, že konečně se dostáváme k dlouho očekávanému kroku jako "resortizace". Ano, tomu se nedá vyhnout a současně se musíme soustředit na metodologii TVORBY rezortních částí. Práce na "resortních" částech VIZE musí být moderovaná, jinak sklouzne do tlachání, plkání a blabotání, Takže někdo musí být Moderátor s povinností vyhlašovat "Hlasování" o jednotlivých formulacích. Jenom když někdo je v problematice aspoň částečně doma je efektivní aby dělal Moderátora.

Já bych se našel v tématu (dohromady): energetika + Green Deal + doprava (+ průmysl).

Takový počet a kvalitní obsah reakcí zavazuje, Promyslím, jak co nejlépe odstartovat (navrhnu metodiku). Doufám, že zvládnu dřív než do týdne. Přepokládá to změnu (či podstatné rozšíření) stylu práce a nebylo by dobré, pokud bychom měli přehnaná očekávání a pak od nich museli odstupovat. Každý, kdo se k této práci chce přidat, je vítán.

Shodou okolností právě v pátek 16. prosince je to přesně rok, co jsme naši práci odstartovali, viz:

Chystám na tento den určité malé překvapení. Každopádně výše prezentovaná iniciativa je dobrou formou připomenutí prvního výročí.

Vize, jakou potřebujeme/375 Nechutné prezidentské volební menu. OD KOHO JE?/1

Uveřejňuji tři navazující díly týkající se problematiky volby prezidenta, které ukazují na to, jak je perspektivní, realistická a přitažlivá vize významná i při orientaci v aktuálním dění. Bez toho, abychom byli schopni zařadit jednotlivé kamínky do mozaiky (v tomto případě do mozaiky, která umožňuje zviditelnit to, jak funguje a degeneruje současná globální moc), neuvidíme to nejdůležitější:

Blíží se volby prezidenta a lidé si stěžují, že nemají koho volit. Tentokrát jsou nespokojenci z celého politického spektra. Standardní situace. Žádný kandidát jim není dost dobrý, resp. všechny považují z celkem racionálních důvodů za hodně špatné. Na tom by ještě nebylo nic tak divného. Zarážející je spíše to, že se lidé neptají:

Je nejvyšší čas se nad uvedenými otázkami zamyslet, protože odpověď na ně je důležitá, abychom v dobré víře nepodpořili někoho, koho budeme zanedlouho proklínat a sami sebe obviňovat, jak jsme byli hloupí (nebylo by to poprvé, ale tentokrát už víme, že to může mít velmi brutální následky).

A ještě jeden důvod pokus na výše uvedené otázky má: Pokud se nad nimi zamyslíme, otevíráme si cestu k pochopení toho, o co jde a co dělat. Nic není zadarmo – a tak i velká manipulace se hrou na volbu prezidenta (která ostatně není ničím novým a opakuje se jako přes kopírák v řadě nám podobných zemí) nutí manipulátory poodkrývat karty i zanechávat stopy. Z obojího lze vyčíst, co je zatím a jakému riziku jsme vystaveni.

Tak se pokuste na výše uvedené otázky najít odpověď. Zítra porovnáme, kdo k čemu došel.

[1] Snad jediný "bez poskvrny" je Jaroslav Bašta – nebyl v KSČ, nikdy nespolupracoval s orgány potlačujícími práva člověka, nikdy na nikoho nedonášel, nikdy nezneužíval své postavení, nebral úplatky, nekradl... Ale ten je v preferencích hodně vzadu. Proč? I to je součást otázek, které je potřeba si klást.

Vize, jakou potřebujeme/376 Nechutné prezidentské volební menu. OD KOHO JE?/1

Stručnou odpověď na otázky, které jsem položil včera[1], by bylo možné dát následujícím způsobem: Takto funguje a degeneruje současná globální moc, která vytváří své slouhy s vygumovaným pocitem vlastní identity a zodpovědnosti za svá rozhodnutí.[2] Zde jsem před několika málo léty popsal, jak vznikla, jak tato moc funguje, vyvíjí se a degeneruje:

Mrzí mě, že to stále ještě někteří neberou dost vážně, přestože v podobě nechutného menu kandidátů na prezidenta a chování mainstreamových medií zde máme jasný důkaz toho, jak fungují struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. V přímém přenosu. Vybíráni na pozice, z nichž lze něco ovlivnit, jsou jen ti, kteří jsou vydíratelní jejich minulostí. Těm pak z mozku vymizí poslední zbytky zodpovědnosti za jejich konání a klidně poženou všechny nejen do bídy, ale třeba i na smrt.

Současná globální moc při likvidaci kandidátů, kteří by mohli používat vlastní rozum, nemá žádné zábrany, viz volby v roce 2012 ve Francii. Původním jasným favoritem na prezidentský úřad byl generální ředitel Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn, který se ovšem pro samostatnost svého pohledu na realitu a nabyté zkušenosti nehodil. 14. května 2011 byl v New Yorku zatčen v souvislosti s obviněním ze sexuálního obtěžování pokojské v hotelu. Pak se ukázalo, že to vše byla jen provokace tajných služeb.

Podrobně se budu fungováním struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad zabývat zítra v rámci seriálu "Vize, jakou potřebujeme/371". Nyní jen velmi stručně:

1. Živnou půdu pro vznik struktur založených na vzájemném kryté porušování obecně přijatých zásad vytvořila konkurence v oblasti pozičního investování, tj. při přeměně majetkové výhody ve výsadu, z pozice které lze diskriminovat ostatní. Jedná se o perverzní typ kapitalistického investování, kdy výsledkem není technický pokrok, ale refeudalizace společnosti.

2. Pro získání, udržení a posilování příslušné pozice nestačí pouhý podnikatelský úspěch, ale mnohdy je nutné rozkrádat, korumpovat, udávat za účelem likvidace konkurentů a jinak získávat nezbytné prostředky. To sebou z počátku nese určitá rizika, ale pak se právě na bázi difamovatelnosti a vydíratelnosti začínají spontánně utvářet struktury, jejichž účastníci se nejen vzájemně vydírají, ale také kryjí a podporují v ovládání institucionálních struktur.

3. To přerůstá až do globálních rozměrů, kdy se spontánně na tomto základě koncentruje majetková, finanční, zpravodajská, politická, mediální apod. moc v podobě jádra současné globální moci.

4. Vznik struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad má ještě jeden důsledek: Potlačuje kapitalistickou konkurenci v oblasti technického pokroku a postupně i v oblasti samotného pozičního investování. Vzniká tak téměř neprůstřelný, téměř nezranitelný, téměř – jako Kostěj – nesmrtelný zahnívající systém. Ve skutečnosti je velmi zranitelný (jako byl i Kostěj Nesmrtelný): Neumožňuje totiž ani těm, kteří jsou jádru současné globální moci nejblíže, ale ani těm, které ovládá, nabídnout perspektivní, realizovatelnou a přitažlivou vizi budoucího vývoje. To bude příčinou jeho zániku, ale je to také největším rizikem – překonání hnusu či hnisu, který byl zplozen zlomyslností osudu, totiž nebude snadné. Ale snad to přežijeme. Záleží především na tom, jak rychle bude globálně i v lokálních průmětech (jako třeba u nás), pokračovat proces pochopení toho, o co jde a co dělat.

A teď už zůstává jen jedna otázka navazující na ty, které byly vyřčeny v předcházející části:

Myslím, že je nutno takto, do dvou podotázek, rozložit odpověď na to, co nás trápí.

Vize, jakou potřebujeme/377 Nechutné prezidentské volební menu. OD KOHO JE?/3

První doporučení: Pozorně sledujme mediální mainstream. Ten se dostal do určité pasti. Mj. i v důsledku postupné a stále zřetelnější degenerace současné globální moci, která je dána tím, že v současné fázi již jednoznačně upřednostňuje servilitu před kvalifikovaností.

A tak mediální mainstream začal nejdříve vyrábět Petra Pavla jako jasného vítěze prezidentských voleb. Předpokládal, že připomenutí jeho "zásluh" z doby minulého režimu alternativními medii snadno převálcuje. Nepodařilo se. Jednak si až příliš s tímto režimem zadal (udávání se u nás nenosí), jednak to, co se z jeho "zásluh" profláklo, bylo příliš silné kafé.

Mediální mainstream měl však v záloze Danuši Nerudovou. Domníval se, že to s ní půjde snadno jako v případě Čaputové na Slovensku. Když se objevily první problémy s kupčením s doktorskými tituly, snažil se to přehlédnout. Vše je dost známé a z ověřené, viz např.:

Mediální mainstream se choval, jako kdyby se nic nedělo. Zde se projevila nekvalifikovanost a nekompetentnost poslušných slouhů globální moci naplno. Je to problém a velký problém:

- Věci se poznávají ve srovnání. Kvůli mnohem menšímu prohřešku (opsání části doktorské práce) musela v Německu odejít ministryně školství a krátce na to ministr obrany, který byl nejpopulárnějším politikem a ani to mu nepomohlo. Jaká by asi byla naše vyjednávací pozice vůči Německu, pokud bychom měli prezidenta, který se podílel na kupčení s doktorskými tituly?

- Jednou z významných pravomocí prezidenta je podpisování profesorských hodnotí. Za Zemana v souvislosti s tím vypuklo několik afér. Pro akademickou půdu posvátná a vysoce prestižní záležitost. Jakou hodnotu by asi měly profesorské tituly podepsané tím, kdo kupčil s doktorskými?

Ustojí mediální mainstream prvoplánovou orientaci na Nerudovou naordinovanou současnou globální mocí? Nejsem si jist. Pokud by se rozhodl hrát tuto hru až do konce, udělal by pro zviditelnění toho, jak současná globální moc funguje (podrobně viz předcházející díl) velmi mnoho, víc, než si mohou skuteční manipulátoři s reprezentací naší země dovolit. Pokud ne, pak se začnou dít věci.

Mediální mainstream může stěží vsadit na recyklování kandidátů, kteří při své minulé účasti v prezidentských volbách vyhořeli. Navíc je to spjaté s obdobnými riziky jako v případě Pavla či Nerudové, protože byli dosazení stejnými mechanismy pocházejícími od struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. A tak se hráči, kteří hrají hru na udržení současné globální moci opírající se o propojení struktur založených na vzájemném krytí se strukturami vzniklými pozičním investováním, potýkají s následujícím dilematem:

- Za každou cenu prosazovat to, co se rozhodli prosazovat (i když v daném případě šlápli do .....) a tím výrazně zviditelnit, jak skuteční manipulátoři fungují a o co jim jde (což by pro ně mohlo být fatální)?

- Nebo z toho nějak vyklouznout, na poslední chvíli najít ještě někoho, koho by bylo možné do těchto prezidentských voleb recyklovat místo Nerudové?

(Řešení tohoto dilematu je patrně spojeno s jednou z nejvýznamnějších her v současné době, ale podrobnější rozbor je na samostatné téma.)

Vraťme se k otázce, koho volit? Abych nikomu nevnucoval svůj názor, vezmu to ze svého hlediska:

1. Paralelně se sledováním průběhu voleb bude věnovat zvlášť velkou pozornost tomu, jak se bude chovat mediální mainstream. To totiž bude hodně vypovídat o procesu degenerace současné globální moci.

2. Nejraději bych v prvním kole volil Jaroslava Baštu, protože to je jediný důvěryhodný kandidát (také si v životě za minulého režimu i později dost vytrpěl). Už kvůli demonstrativnímu efektu. Ale má to jeden háček. Může to ohrozit postup Andreje Babiše do druhého kola. Vím, že můj pohled, resp. dilema tohoto typu sdílí více lidí. V daném případě nabízí teorie her elegantní a dobře zdůvodněné řešení: Použít smíšenou strategii – hodit si kostkou. Podle toho, jak se věci vyvinou, lze dokonce volit nejen smíšenou strategii 1:1 (méně než 4 oproti více než tři), ale třeba i 1:2 (méně než 3 oproti více než 2 apod.). Zatím opravdu nevím, protože parametry ještě nejsou nastaveny.

3. Předpokládám, že do druhého kola postoupí Babiš (pokud by zázrakem postoupil Bašta, pak není co řešit). Pak budu volit Babiše, a to i přes jeho selhání v kauze Velké vrbětické lži. Ne jako "menší zlo", ale z pragmatického důvodu. Deset let na něj mediální mainstream lije kbelíky špíny, takže v jeho případě je nejmenší riziko jeho vydíratelnosti. Ostatně ve funkci premiéra ukázal, že má schopnost národohospodářského vidění reality (kterou tato vláda zcela postrádá). A zaujatost nejen mediálního mainstreamu je také dostatečně vypovídající o tom, proč je Babiš víc než menší zlo. Navíc – očekávám, že budeme i svědky toho, jak načasovaně se pod taktovkou cizí moci budou chovat "nezávislé soudy". Kdo má trochu rozumu a vztah k naší zemi, by měl mít v této otázce jasno.

4. Ještě k otázce šancí J. Bašty. Zdálo by se, že jeho šance rostou úměrně tomu, jak se projevuje ubohost ostatních kandidátů. Má to jeden háček. Mediální mainstream ho zatím likvidovat "jen" přehlížením. Pokud by mu začaly preference růst, začnou i na něj na poslední chvíli lít kbelíky špíny. Rafinovaně. Tak, aby to vypadalo důvěryhodně. Dokázal by náš občan přečíst hru a psychicky čelit takové masáži?

Takže na závěr jen ještě jednou připomenu: Pozorně sledujte, jak se chová mediální mainstream, se kterými dalšími institucemi a jak koordinuje svůj postup. Máte jedinečnou příležitost pochopit logiku fungování a průběh procesu degenerace současné globální moci, což jsem popsal v předcházející části, zde:

(Příště – doufám, že se k tomu dostanu co nejdříve – něco víc o tom, jaké dilema skuteční manipulátoři řeší.)

Vize, jakou potřebujeme/378 Ještě k pozičnímu investování – část 1.

Jednou z tvůrčích skupin, jejíž práce je využívána při pěstování vize, je skupina, která se zabývá problematikou pozičního investování (její složení přesahuje okruh pěstitelů vize a její činnost vyúsťuje do oblasti rozvoje základní mikroekonomické teorie). Když jsem hledal zdroje, narazil jsem na svoji starší práci z roku 2008. Stojí za uveřejnění, protože umožňuje lépe pochopit, v čem se podařilo dojít dál. Ještě před tím však poznámku metodologického typu.

Značnou pozornost je nutné věnovat přesnému definování pojmů, přičemž mimořádně významná je schopnost použít obecné pojmy (nejlépe všeobecné kategorie) k definování pojmů se specifickým obsahem. To umožňuje prostřednictvím pojmů vyjádřit nové jevy, pro které dříve vhodné pojmy neexistovaly. A také to umožňuje jasně vidět, jak se věda rozvíjí. Není pravda, že různé teorie jsou nesouměřitelné. Kdo umí velmi obecné (všeobecné) pojmy používat k vyjádření specifického, ten dokáže porozumět různým přístupům, převést je na "společného jmenovatele" (dosáhnout vyjádření toho, o co jde, ve společně srozumitelných pojmech) a ukázat, kam až kdo v tom či onom směru došel. Z tohoto hlediska lze ukázat (učinil jsem tak v 367. až 371. pokračování seriálu), že Marx ještě neuvažoval ekonomický dopad osobní spotřeby kapitalisty na ekonomiku a vývoj ekonomického systému. Zde, v pátém pokračování, je shrnutí této analýzy:

Jeho teorie je v tomto smyslu méně obecné, méně rozvinutá než tak, která si z různých aspektů této zpětné a velmi důležité vazby začala všímat.

Nyní text z roku 2008, který umožňuje ukázat, kam se od té doby analýza pozičního investování posunula (odlišuji jej barvou):

Autor jedné z prvních moderních učebnic ekonomie J. Clark (Základy národohospodářské teorie. Prométheus, Praha 1932, s. 220-221) již v roce 1911 (!) k tomu říká: "Jak působí na hodnotu statků existence společenských kast. Jedním z důvodů, proč trh šperků jest tak pružný, jest skutečnost, že šperky slouží jako odznaky kasty, čímž může býti toliko něco velmi cenného. Kdyby tudíž všechny drahokamy velmi zlevnily, staly by se dvě věci: (1) poměrně chudí lidé by si jich něco koupili – částečně místo napodobenin a levnějších pravých šperků; (2) bohatí lidé by si museli kupovati více šperků a dražší, než potřebovali dříve za tím účelem, aby udrželi svoje postavení ve společenských stupnicích. Toto pravidlo působí u spotřeby velké řady předmětů, jejichž držení zdá se, aspoň nazevnějšek, vyznačovati člověka, že náleží do určité vrstvy společnosti."

J. Clark v pojetí prestižní spotřeby navazuje na myšlenky T. Veblena z jeho Teorie zahálčivé třídy (The Theory of the Leisure Class, z r. 1899)T. Veblen si zaslouží uznání za to, že ve své práci pojmenoval určité společenské jevy a pustil se do jejich analýzy. Otázkou je, nakolik postihl jejich ekonomickou podstatu a zda jeho analýza není zavádějící. "Demonstrativní na dané téma spotřeba", "okázalá spotřeba" či "prestižní spotřeba" není ničím jiným než projevem investování do společenské pozice, dosažení společenské pozice je pak investicí do společenské pozice, která má umožnit budoucí příjem. Tj. "demonstrativní spotřeba" není "spotřebou pro spotřebu", není samoúčelem, ale jednou ze složek majetkového portfolia, od níž se očekává budoucí příjem.

J. Řezník mě v připomínkách k pracovní verzi tohoto článku upozornil na řadu pasáží ve Veblenově práci, které, podle něj, lze interpretovat jako investice do společenské pozice s cílem dosáhnout zvýšení budoucího příjmu. Např.: "s kulturním pokrokem se majetek stává stále více trofejí svědčící o úspěšném výsledku v majetkové hře odehrávající se mezi členy skupiny ... příležitost získat si vyznamenání" (Teorie zahálčivé třídy, Praha. Sociologické nakladatelství 1999,s. 28)... "touha vyniknout bohatstvím a úrovní majetku a tím dosíci úcty a vzbudit závist svých bližních" (s. 31)... "okázalá spotřeba drahých statků je pro zahálčivého gentlemana cestou k získání úctyhodnosti" (s.63). Podle mého názoru se sice možná Veblen přiblížil ekonomické interpretaci fenoménu "okázalé spotřeby", ale rozhodně nelze jeho pojetí považovat za dotažené.

R. Reich v knize Dílo národů - Příprava na kapitalismus 21. století (Praha, Prostor 1995) o mnoho let později ukazuje, kam až by mohla tendence k ekonomické segregaci vyrůstající z investování do společenské pozice vést: "Symboličtí analytikové se budou snažit lišit od zbytku obyvatelstva svými globálními kontakty, dobrými školami, příjemným životním stylem, skvělou zdravotní péčí a dostatečným množstvím bezpečnostních strážců. Dokončí tak své odtržení od americké Unie. Obce a městské enklávy, v nichž žijí, a symbolickoanalytické zóny, v nichž pracují, se nebudou ničím podobat zbytku Ameriky. Nebude mezi nimi existovat žádné přímé spojení. Nejchudší občané Ameriky budou zatím izolováni ve svých městských a venkovských enklávách, v nichž bude vládnout zoufalství. A stále větší část mladých mužů bude plnit americká vězení. Zbytek obyvatelstva, který bude postupně chudnout, bude mít pocit, že se žádný z těchto trendů nedá změnit." (S. 335.)

Životaschopnost a dravost pozičního investování je dána zejména tím, že vede ke vnucené konkurenci. K tomu dále přispívá skutečnost, že poziční investování využívá nedokonalostí vývoje lidských preferencí (prožitkového mechanismu), je založeno na "spojení příjemného s užitečným" (přesněji v ekonomickém smyslu - výhodným), vytváří skupinovou psychologii, včetně silných konvencí a destruuje předpoklady fungování kapitálového trhu v oblasti investování do lidských schopností. Nepřímo pak vyvolává potřebu sociálně orientovaného přerozdělování a determinuje v oblasti společenského vědomí předpoklady pro takový výsledek veřejné volby, který vede k tendencím rozšiřovat sociálně orientovaného přerozdělování. Tím rozšiřuje i oblast, ve které lze prostřednictvím pozičního investování dosahovat výhody.

Lze si představit, jak tento fenomén vznikl. Při vytváření majetkového portfolia mají domácnosti tendenci upřednostňovat příjemné (to je dáno setrvačností vývoje lidské prožitkové struktury, např. v určitém věku s oblibou souložíme, aniž by si tento akt kladl vždy za cíl rozmnožit potomstvo, nebo lovíme zvěř, aniž bychom tak činili z hladu). Fenomén prestižní spotřeby ukázal, že lze spojit "příjemné s užitečným", upřednostňovat příjemné a současně tím dobývat společenskou pozici, která umožňuje získat společenské kontakty, přístup k informacím apod. a stává se tak předpokladem dosažení budoucího příjmu. Umožňuje rovněž vyloučit ty, co "na to nemají", z konkurence.

Kvaziproduktivní spotřeba se historicky vyvinula ze spotřeby neproduktivní. V dějinách vždy existovaly domácnosti, které dosahovaly vysokých příjmů, které nedokázaly produktivně využít. Původně neproduktivní spotřeba statků pořizovaných z těchto výdajů spontánně vytvořila určité konvence, působila na vytváření společenské pozice, vyvolávala imitační efekty a následně i záměrné investování do společenské pozice.

Současná ekonomická teorie narazila na řadu příkladů toho, jak investice do společenské pozice ovlivňují transakční (směnné vztahy) a jak je výnos do společenské pozice dosahován (k jejich popisu používá pojmy jako "dobývání renty", "asymetrie informací", "hry s nulovým součtem", "bariéra rozpočtového omezení domácností" a její využívání či spíše zneužívání při vytváření a prohlubování "ekonomické segregace" atd.).

Polarita investování do schopností a investování do pozice významným způsobem obráží problémy současného vývoje společnosti. V jednom i druhém případě taková investice vynáší, ovšem původ výnosu je odlišný:

Investováním do společenské pozice jsou nejvíce ovlivnitelné transakční vztahy v oblasti finančních trhů, směnné vztahy založené na dělbě budoucích výnosů. Ty mají totiž velmi komplikovanou strukturu a jak ten, kdo poskytuje investiční prostředky (a poptává investiční příležitosti), tak ten, kdo poskytuje investiční příležitosti (a poptává investiční prostředky), trpí deficitem informací.

Mj. právě proto, že finanční trhy jsou "zamořeny" investováním do společenské pozice, vyskytuje se v této oblasti (v lokálním i globálním měřítku) značné množství negativních jevů a k finančním trhům (jejich společenské funkci) panuje značná nedůvěra, ne-li averze.

Žádné "přerozdělování zisků" problém neřeší. Již proto, že druhou oblastí, kde se nejvíce projevují důsledky investování do pozice, jsou transakční vztahy mezi soukromými a veřejnými subjekty.

Existuje jediná cesta, která umožňuje "vytlačit" investování do společenské pozice a která umožňuje zlomit trend "bohatnutí bohatých a chudnutí chudých", prohlubování ekonomické segregace společnosti apod. – a to je cesta vytvoření podmínek, za kterých bude možné a výhodné investovat soukromé prostředky do rozvoje schopností lidí.

Vize, jakou potřebujeme/379 Ještě k pozičnímu investování – část 2.

Ještě před tím, než udělám určitý přehled toho, v čem se od doby textu napsaného v roce 2008 pokročilo dál, zdůrazním na začátku to nejdůležitější: Naprosto zásadním a původním výsledkem je identifikování a definování funkce neutrality pozičního investování při rozdělení výsledků společné akce, kdy toto rozdělení nahlížíme prizmatem Nashova vyjednávacího problému. K docenění tohoto kroku je nutné znát širší kontext:

1. Důležité je popis mechanismu fungování pozičního investování (ten u dříve zmiňovaných autorů nenajdeme): V důsledku investování do společenské pozice dochází k potlačení investičních příležitostí, kterými disponuje oběť pozičního investování (znemožnění jejich realizace), čímž roste výnosnost investičních příležitostí toho, kdo poziční investování využívá. Zvlášť výrazně se tento efekt projevuje v oblasti investičních příležitostí spojených a nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu. Dlouhodobým důsledkem pak je společenská segregace.

2. V důsledku konkurence v oblasti pozičního investování dochází k vynucenému porušování obecně přijatých zásad (zákonů, morálních pravidel apod.), což má za následek vznik struktur založených na vzájemném vydírání, krytí a protěžování zúčastněných, tj. vznik struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Tyto se následně propojují se strukturami vzniklými pozičním investováním, dochází k odstartování úpadkové etapy vývoje společnosti, která vzešla z kapitalistického systému.

3. Nejvhodnější cestou ke zviditelnění procesu úpadku společnosti je nastolení základní otázky finančních trhů: Co brání tomu, aby investiční příležitosti byly využívány podle míry jejich výnosnosti? – Odpověď na tuto otázku není zdaleka tak triviální, jak by se zpočátku mohlo někomu zdát.

4. Přirozenou tendencí vývoje ekonomického systému je růst podílu a role produktivní spotřeby (spotřeby, jejímž výsledkem je nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností, resp. lidského kapitálu); tomu odpovídá i přirozená tendence vývoje ekonomické teorie směrem k ekonomii produktivní spotřeby jako přesahu neoklasické ekonomie v hlavním směru. V ekonomii produktivní spotřeby není model člověka založen na maximalizaci užitku, ale na rozvoji a uplatnění jeho schopností, kdy tento rozvoj a uplatnění schopností a) působí jako nejvýznamnější faktor ekonomického růstu i determinant kvality růstu, b) přináší největší naplnění prožitkového bohatství i smyslu žití.

5. Kvalitativním vyjádřením společenské změny, o kterou jde, je přechod obdobného typu, jakým byla průmyslová revoluce (při které se stal nově vzniklý sektor průmyslu dominantním ekonomickým sektorem) a její společenský kontext, přičemž v tomto případě jde o přechod ke společnosti, jejímž dominantním ekonomickým sektorem budou produktivní služby, tj. služby zaměřené na produkci lidského kapitálu, resp. na nabývání, rozvoj a uplatňování schopností (vzdělávací a zdravotní služby, sociální práce apod.).

6. Výše uvedený kontext umožňuje odlišit skutečné reformy (vytvářející podmínky pro vyšší míru využití investičních příležitostí spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním schopností člověka, případně odstraňující bariéry pro vyšší míru využití investičních příležitostí spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním schopností člověka) od kvazireforem, které posilují roli pozičního investování a vytvářejí větší závislost jednotlivců i celých zemí na globální moci vzniklé propojením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a struktur založených na pozičním investování.

7. Lidé jsou si (přinejmenším intuitivně) existence pozičního investování vědomí, a proto se při rozhodování v běžném životě, zda vstoupit do nějaké společné akce (jejímž výsledkem je dělba výnosů, kterou lze vyjádřit jako Nashův vyjednávací problém), či takovou akci odmítnout, případně se jí snažit vyhnout, chovají následovně: Pokud situaci vyhodnotí tak, že výnos, který získá druhá strana (terminologií teorie her: druhý hráč), může být druhou stranou využit formou pozičního investování v dalším běhu událostí k získání výhody pro druhou stranu, vstup do společné akce odmítne, případně se této společné akci snaží vyhnout. Toto chování člověka lze vyjádřit modelem založeným na funkci neutrality pozičního investování začleněné do Nashova vyjednávacího problému, která má obdobnou roli při objasnění chování člověka jako například indiferenční křivka.

8. Modelování reálných situací prostřednictvím funkce neutrality pozičního investování umožňuje objasnit jevy spojené s přípravou, projednáváním a realizací reforem, které jsou tak či onak (jako skutečné reformy či kvazireformy) zaměřeny do oblasti využívání investičních příležitostí spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidských schopností.

Vize, jakou potřebujeme/380 B. Štědroň o reformě politického systému

Uveřejňuji text, který zaslal Bohumír Štědroň k problematice pěstování vize v kontextu otázek, jak je možné, že nám bylo předloženo takové menu kandidátů, viz

1. Jak je možné, že jsou nám jako prezidentští kandidáti nabízeni jen ti, kteří až na výjimky (které ovšem nemají šanci na finální úspěch) jsou "profláknuti", zpravidla několikanásobně, a pro normálního člověka i se silným žaludkem nepřijatelní?!

3. Proč se mainstreamová media chovají podle zásady: Čím více je kandidát bezpáteřní a čím více má másla na hlavě, tím má od nich větší podporu?

Ad 1. Na politické funkce kandidují jen ti, kteří jsou politicky a společensky trvale aktivní (politika je baví) a musí proto reagovat na často protisměrné kyvadlové pohyby ve společnosti a politice. Např. bývalý americký prezident B. Clinton se vyhýbal vojenské službě, v roce 1969 byl jako student v Praze a Moskvě a organizoval akce proti vietnamské válce. A podívejte se na bujarou aktivitu např. Silvia Berlusconiho; taková politická arogance nemá u nás v ČR obdoby...

Ad 2.V ČR chybí zákon o lobbingu na rozdíl např. od USA (nebo Polska a Německa), který by zúžil nadnárodním lobbistickým (ale i kriminálním) organizacím manévrovací prostor. Navrhovaný zákon (je v připomínkovém řízení) je zcela bezzubý a v podstatě směšný. Ilegální lobbing by měl být trestným činem.

Ad 3. Média jsou dnes silně kartelizovaná a mají pravděpodobně celé bílé seznamy "vyvolených", kteří smějí v médiích vystupovat a černé seznamy "zatracených". Řešením by bylo výrazné posílení pravomoci antimonopolního úřadu, který by mohl postihovat i současné mediální kartely. Navrhované řešení je v reformě celého politického a ekonomického systému, kterým jsme se zabývali na České asociaci CLUB OF ROME i Prognostickém klubu České manažerské asociace, viz:

Uplynulo již více než 30 let, kdy byla v roce 1990 degenerovaná feudální monarchie se státním marxistickým náboženstvím (které působilo jako opium a vytvářelo falešné vědomí o dokonalosti tehdejšího systému) nahrazena otevřeným politickým systémem s "podsystémy anarchie a chaosu".

Svět se mezitím "zrychlil" a změnil a je zapotřebí redukovat "podsystémy anarchie a chaosu" na minimum cestou transformace politického systému na efektivní demokracii:

Podobně v roce 2020 bylo zahájeno řízení o rozdělení firmy Facebook v USA a lze předpokládat "běh na velmi dlouhou trať."

O rok později v roce 2021 v segmentu informačních technologií vypracoval server Cable.co.uk průzkum a zaměřuje se na cenu mobilních dat po celém světě. Byly analyzovány údaje prakticky ze všech zemí světa.

V Evropě průměrná cena za jeden gigabajt nepřekračuje hranici 1 amerického dolaru (21,6 korun). To se týká třeba Polska (0,64 dolaru), Francie (0,41 dolaru) nebo Itálie (0,27 dolaru) a Ruska (0,29 dolaru). Jsou tu ale i záporní premianti a k těm bohužel spadá i Česká republika.

Na starém kontinentu má vůbec nejdražší mobilní data Řecko; za jeden gigabajt zde v průměru zaplatí 8,16 dolaru. Stříbrnou medaili v nejdražších datech však získala Česká republika. U nás stojí 1 GB průměrně jenom o jeden cent méně, tedy 8,15 dolaru (176,6 korun). Vůbec nejdražší v Česku nabízený gigabajt však stojí 36 dolarů (780 korun). Česká republika je ze všech zemí světa na 210 místě, a to ukazuje na celkové selhání antimonopolního úřadu.

Nefunkčnost antimonopolního úřadu zasahuje celou řadu dalších kartelizovaných oblastí (neúměrně vysoké ceny bytů, dvojí kvalita potravin, kartely obchodních řetězců aj.).

Uvedená opatření budou znamenat transformaci současného modelu na efektivní demokracii a podstatné urychlení rozhodovacích procesů. Umožní ČR rychlé zvyšování životní úrovně a kvality života. Urychlí se rovněž postup České republiky jako nejprůmyslovější země EU na samotnou špičku EU.

Máte nějaké další náměty pro vylepšení a zdokonalení reformy, kterou postupně předáme politickým strukturám a současně jsme předali některým prezidentským kandidátům?

Vize, jakou potřebujeme/381 Ještě k pozičnímu investování – část 3.

Analýza pozičního investování, které se v Marxově době ještě nevyvinulo a nemetastazovalo do takové podoby, aby jej velký myslitel zaznamenal, je mimořádně významná pro pochopení toho, jak nebezpečná je ortodoxie a myšlení založené na poučkách-stereotypech. Ukázkový příklad této ortodoxie dali Petr Kužel a Dominik Forman v dvoučlánku Co dělat? Proměna levice a její taktika v současných společenských podmínkách, který uveřejnil časopis Argument. Zde je jedna z klíčových pasáží:

"Co dělat? - Jediné řešení, jak obnovit socialistický, resp. skutečně levicový proud, který by na ose práce-kapitál hájil stranu práce (řekněme tradiční levici), je obrátit se přímo na řadové pracující samé, obnovit ono plebejské spojenectví a začít hájit ekonomické zájmy běžných pracujících."

S oporou v pohledu na společenský vývoj, který umožňují nástroje analýzy pozičního investování, ukážu, proč je takový pohled nejen chybný, ale i nebezpečný. Pro lepší srozumitelnost prezentace jednotlivých aspektů dané problematiky uvedu v bodech:

1. Identifikace role pozičního investování umožňuje rozlišit dva typy konkurenční výhody při reprodukci kapitálu:

- "Schumpeterovské" výhody založené na inovaci, které posouvají technologickou vyspělost a vedou k větší míře zespolečenštění.

- Výhody založené na pozičním investování, které segregují společnost, snižují efektivnost ekonomiky, ve svých důsledcích spouštějí mechanismus tvorby struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

S těmito dvěma typy reprodukce kapitálu jsou spojené i protichůdné vývojové tendence, které dnes nabyly globální rozměr. Tyto dvě tendence vyvolávají řadu střetů či rozporů, a to rovněž v lokálním i globálním měřítku. Kdo chce dát odpověď na otázku, "Co dělat?", musí ze znalosti a analýzy těchto rozporů vycházet, nemůže je přehlížet (pro zvlášť natvrdlé dodávám: to by mu Lenin dal!).

2. Je obrovský rozdíl mezi podnikateli-inovátory (Baťa, Čuba – kteří potřebě navyšovat svůj inovační potenciál podřizovali i investice do kvalifikace a vzdělání zaměstnanců, do rozvíjení participační kultury apod.) a podnikateli-devastátory, kteří z dobytých pozic administrativně (často na základě zneužití státních i nadstátních institucí, které si podřídili) nemilosrdně likvidují všechny, kteří jim překážejí, zejména a právě podnikatele-inovátory (příběh likvidace Slušovic je zvlášť výživný). Přitom je třeba vnímat to, že:

- To, co existuje omezeně v národní podobě, v plné míře vykvetlo na nadnárodní úrovni (což je projevilo již v případu Slušovic).

- Dnes je dominantní a nejdramatičtější oblastí tohoto střetu právě nadnárodní úroveň (kde je třeba až drze využíváno "co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi" v případě likvidace firem slabších státu uplatňování dvojího metru v politice embarg a jiných skvělých vynálezů globálních pozičních investorů).

3. Střet (a s tím spojené rozpory, které se budou prohlubovat a mohou mít nejrůznější vyústění) dvou typů reprodukce kapitálu se projevuje velmi čitelně i v globální polaritě Čína (a některé země, pro které je určitým vzorem) a USA (s jejími spojenci, resp. institucionálně okupovanými vazaly):

- Čína je zemí, která se shodou okolností nejvíce ubránila tomu, aby její institucionální systém byl ovládán prorostlicí strutur vzniklých na bázi pozičního investování a na bázi vzájemného krytí porušování obecně přijatých zásad. Převažují v ní podnikatelské aktivity zaměřené na inovace, což této zemi propůjčuje kromě vysoké dynamiky ekonomického rozvoje i perspektivu toho, že vyjde ze slepé uličky setrvačného vývoje. (Pro úplnost dodávám, že v Rusku stále ještě existuje převaha důsledků jak domácího, tak globálního pozičního investování, situace se zde ovšem poměrně dramaticky mění a bude měnit, vývoj v tomto směru je obtížně predikovatelný a zasloužil by si samostatný rozbor.)

- USA a její institucionálně okupovaní vazalové se propadli do hluboké žumpy prorostlice struktur vzniklých na bázi pozičního investování a na bázi vzájemného krytí porušování obecně přijatých zásad, která má podobu současné globální moci. Tato moc je stále ještě dominantní globální silou, dnes však již slábnoucí a nevypočitatelnou.

Ačkoli jsou nejrůznější konflikty, nabývající i hrozivých rozměrů, opticky vyvolány řadou konkrétních lokálních roznětek, jejich podstatou je střet dvou typů reprodukce kapitálu jako nutný symptom a důsledek sestupné, resp. úpadkové fáze vývoje kapitalistické společnosti.

Vize, jakou potřebujeme/382 Ještě k pozičnímu investování – část 4.

4. Mohou "kolektivní kapitalisté" (tj. nejen formální vlastníci, ale i ti, kteří reprodukci kapitálu ovládají) znovu nabrat dech, mohou v jejich řadách získat převahu podnikatelé-inovátoři schumpetrovského typu, mohou porazit podnikatele-devastátory, mohou vymanit reprodukci kapitálu z tenat pozičního investování a metastazovaných struktur založených na vzájemném krytí lumpáren, mohou se stát hegemonem vyvedení globální společnosti z krize? – Takovéto snění je velmi obdobné snění, že se pracující třída probudí a znovu aktivizuje, když si uvědomí nestřelnou polaritu práce a kapitálu. Dvakrát se do stejné řeky nevstupuje. V daném případě je dokonce koryto řeky už úplně jinde. Kdo tedy může být hegemonem? Před touto otázkou stojí ještě jiná, otázka, bez odpovědi na kterou si na právě položenou otázku dát nedokážeme. Totiž otázka, jaké parametry či atributy musí mít hegemon změn: ten, který je ke své roli předurčen svým postavením v systému společenských, zejména ekonomických, vztahů a je současně schopen kolem sebe soustředit dostatečné společenské síly. Ten, který dělá perspektivní a přitažlivou vizi vizí, která je též realistická.

5. Jaké tedy parametry či atributy musí mít hledaný hegemon vyvedení globální společnosti z krize? Zkusme některé z nich formulovat v očekávání, že si tím otevřeme cestu ke kritické diskusi umožňující odhalení jak dalších parametrů či atributů, tak i jejich souvislostí:

- Jeho postavení v systému společenských, zejména ekonomických vztahů ho k jeho roli musí na jedné straně nutit (dotlačit ho k příslušným aktivitám), na druhé straně mu musí tyto aktivity umožňovat, a to tak, že volba strategie hegemona změn je pro něj výhodnější než volba jiných strategií.

- Musí mít objektivní i subjektivní předpoklady k nabývání schopností (kompetencí) nezbytných pro realizaci role hegemona (pozitivní vztah ke kultuře, vzdělání a zejména vědě včetně šíření toho, co si osvojil je naprosto nezbytný).

- Musí splňovat atribut komplementarity jednotlivců, tj. nejedná se o souhrn stejných osob jako entit, ale o vzájemně se propojující komplex entit, která se v národním i nadnárodním měřítku, v profesním, generačním a dalších aspektech různosti vhodně doplňují a zvyšují tím synergický efekt svého působení. (To je něco jiného, mnohem obtížnějšího, než když hledáme subjekt složený z "proletářů" či jiných unifikovaných entit – proto mnozí při hledání toho, kdo by mohl prosadit změny a vyvést společnost z krize, neuspěli.)

- Musí mít schopnost reagovat na vytvoření příznivých podmínek pro svou roli formou toho, co je obdobou "řetězové reakce" či "nabalující se sněhové koule". Nesmí se však nechat zlákat k praecox (předčasné) aktivitě v situaci, kdy vhodné podmínky ještě nenazrály.

Pokud shrnu: Nehledejme hegemona v podobě jednotlivce, ale v podobě strukturovaného kolektivního, týmového, skupinového subjektu, který vznikne za předpokladu určité duchovní průpravy reakcí na vhodné podmínky, přičemž důležitou role zde budou hrát průběžně vytvářené horizontální vztahy mezi lokálně vznikajícími skupinami spojených se společensky přínosnou tvůrčí činností. (A to bez perspektivní, realistické a přitažlivé vize nepůjde.)

Námitka: Toto vše jsou příliš obecné formulace. Souhlas. Tak je konkretizujme. Ale nehledejme ztracený klíček tam, kde není, jen proto, že tam, kde jsme ho ztratili, nesvítí světlo pouček.

6. Pokud uvažujeme o změně či přesněji vývoji vlastnických vztahů (v kontextu vývoje společenských vztahů), neměli bychom se spokojit s jednoduchou představou znárodnění (rozuměj přesněji postátnění, tedy delegování výkonu vlastnických funkcí na lidi dosazené vládnoucí mocí do státních funkcí), ale o složitém procesu reálného zespolečenštění. Jde přitom o to, aby byla co nejvíce eliminována role pozičního investování, které postátnění vlastnictví v současných podmínkách plně podřizuje globálně fungujícím strukturám pocházejících z pozičního investování. Marxova představa procesu reálného zespolečenštění vycházela z jeho pojetí společenské rovnosti, kdy se od původní představy rovnosti jako "plné emancipace" (překonání všech diskriminací) dostává k pojetí založenému na:

- Dynamickém chápání rovnosti a vzájemnosti jako nezbytné podmínky: Jde o společnost v níže je "svobodný rozvoj každého podmínkou rozvoje všech". Tj. jednak jde o to, aby člověk měl podmínky pro svobodný rozvoj své osobnosti, ale také o to, aby tento jeho svobodný rozvoj a uplatnění jeho schopností bylo přínosné pro ostatní.

- Ekonomicky efektivním pojetí rovnosti: Svobodný rozvoj schopností člověka = rozvoj jeho produktivních sil, který působí jako nejvýznamnější činitel ekonomického růstu a určuje podobu (kvalitu) ekonomického růstu.

Teprve na bázi tohoto pojetí rovnosti lze uvažovat o procesu reálného zespolečenštění, které je základem představy o vývoji vlastnických vztahů.

(Někdy je mně až smutno z toho, co poučkoví žongléři s Marxem udělali.)

Před nedávnem jsem si v souvislosti s rozborem problematiky sociální práce (připravoval jsem článek na konferenci pořádanou Katolickou univerzitou v Ružomberku) uvědomil ještě jeden významný aspekt komplexního pojetí rovnosti: Rovnost musí obsahovat i aktivní složku odstraňování nejrůznějších postižení či znevýhodnění (včetně nejrůznějších forem vyloučení, která byla vyvolána pozičním investováním a následnou společenskou segregací). Tj. nejde jen o rovnost příležitostí, ale i o aktivní podporu těch, kteří jsou postiženi či znevýhodnění. Komplexní pojetí rovnosti by tudíž mělo být:

- Dynamické v tom smyslu, že je orientováno na plné využití potenciálu člověka formou rozvoje, uchování a uplatnění jeho schopností.

- Efektivní (a to i ekonomicky) v tom smyslu, že uplatnění schopností člověka je nejdůležitějším zdrojem ekonomického růstu a faktorem ovlivňujícím kvalitu růstu.

- Komplementární v tom smyslu, že každý člověk (včetně těch, kteří jsou nějakým způsobem postiženi či znevýhodněni, případně se dostali do situace vyloučení) je něčím specifický, výjimečný a tím může být i přínosný pro každého druhého člověka.

A na tomto základě nyní uvažujme o tom, jak bude probíhat proces reálného zespolečenštění v oblasti výrobních vztahů.

Postátnění bez toho, aby vedlo k výše uvedenému typu rovnosti, totiž vždy a všude vedlo a povede ke zvýšení nerovnosti a postupně degeneruje v nerovnost přímo perverzní.

Vize, jakou potřebujeme/383 Ještě k pozičnímu investování – SHRNUTÍ

Identifikování fenoménu pozičního investování umožňuje poněkud jiné vidění reality, než jaké nabízí ortodoxní interpretace Marxe přetavená do pouček, které se proměnily ve stereotypy. Pokusím se stručně ukázat hlavní rozdíly. V logice věci je interpretace vycházející z metodologie Marxova přístupu a současné reality textově širší, protože problematika, kterou nelze zjednodušovat, vyžaduje podrobnější výklad, než když se spokojíme s jednoduchými odpověďmi. Zkrátka to, co není jednoduché nelze zjednodušovat. Zde je vyjádření odlišností:

Doufám, že čtenář bude tento materiál brát jako pracovní. Na složité otázky nejenže nelze dát jednoduché odpovědi, ale:

- Nejde o to formulovat problémy složitě, ale tam, kde to lze, najít vhodná zjednodušení.

Vize, jakou potřebujeme/384 K nejstručnější verzi vize/1

V prvním roce pěstování vize se kromě jiného podařilo zformulovat i její jednostránkovou verzi. Zaznamenala poměrně velký počet přečtení a ohlasů. Uvažoval jsem, zda by ji bylo možné vylepšit, ale asi by to nebylo ku prospěchu věci. Většina připomínek k ní směřovala k tomu, aby k některým jejím bodům byl dán podrobnější komentář tak, aby si tam každý našel odpověď na otázky, které při čtení této nejstručnější verze vzniknou. To je patrně rozumný názor. Takže místo vylepšení se pokusím o komentování a upřesnění jejích nejdůležitějších bodů, zejména pak o formulování alternativních pohledů. Nejdříve nejstručnější verzi připomenu:

Dříve, než se pokusím o komentování jednotlivých bodů, dávám následující námět: Pokuste se sami zformulovat výhrady, které máte buď k jednotlivým bodům či celému pojetí této formy prezentace vize. Vše se nejlépe poznává ve srovnáních.

Vize, jakou potřebujeme/385 K nejstručnější verzi vize/2

Tato vize je určena těm, kteří za přirozené naplnění svého života považují rozvíjení a uplatňování svých schopností (nabývání vědomostí, získávání zkušeností, plnější chápání toho o co jde, a využití tohoto ve svém profesním, rodinném i společenském životě). Bez ohledu na to, ke které generaci patří, neuzavírají se vůči alternativním názorům a ve vzájemném sdílení nového vidí i cestu ke vzájemné sounáležitosti.

Zdánlivě zde není nic důležitého. Ve skutečnosti už tady začíná hlavní dělení na ty, kteří se domnívají, že už všechno vědí, že jejich názory jsou jediné správné, a na ty, kteří jsou otevřeni novým poznatkům, které lze získávat z více zdrojů:

- Studiem různých odborných zdrojů a doplňování poznání z různých oblastí vědy.

- Vnímáním názorů druhých a jejich porovnávání s vlastními názory tak, aby se odlišné názory druhých staly zdrojem nového poznání.

To vše není tak samozřejmé, protože řada lidí se uzavírá do svých názorů. Nejenže odmítá vnímat odlišné pohledy druhých a poctivě hledat příčiny odlišností, porovnávat a nebát se přijmout názor druhého, ale i při sledování aktuálního dění postupují selektivně a vybírají si jen to, co zapadá do jejich pohledu na svět, k tomu vyhledávají osoby s podobným pohledem, ve kterém se utvrzují sdělováním toho, co jejich názor potvrzuje. To je v přímém rozporu s přirozeným naplněním vlastního žití zaměřeným na rozvoj a uplatňování schopností doprovázeným reálným bohatstvím vzájemně propojených prožitků a poznatků.

Hlavní doporučení: Nejlépe si člověk uvědomí přechod od jedné úrovně poznání k vyšší úrovni, pokud sleduje vývoj jakékoli vědní disciplíny. Každý člověk, bez ohledu na svůj věk a dosažený stupeň vzdělání, by měl (alespoň jako koníček a alespoň na popularizační úrovni) studovat (sám pro sebe) nějaký vědní obor či raději několik vědních oborů, aby si "ohmatal", jak probíhá proces poznání nového. Dělá to řada lidí i ve vyšším věku. Proto je např. tak populární "univerzita třetího věku". Přímý kontakt se sledováním vývoje nějaké vědy je velmi dobrou průpravou na vyhodnocování zkušeností z toho, co se odehrává, či při výměně názorů nikoli s primitivním cílem druhého přesvědčit o vlastní pravdě, ale se vznešeným cílem pochopit příčiny odlišných názorů, dobrat se k lepšímu pochopení reality a tam, kde se ten druhý ještě neuzavřel do svých vlastních "pravd", pomoci i jemu lépe chápat realitu.

Platí to i pro ty, kteří studují na vyšších stupních vzdělání – studujte tak, abyste pochopili logiku vývoje poznání v tom oboru, který je vám nejbližší, nikoli tak, abyste zkoušejícímu "vykázali, že jste se něco naučili". Rozdíl mezi jedním a druhým se snadno pozná. Studium s cílem "vykázat" je k ničemu. Přesněji – škodí, protože deformuje myšlení, vede k povrchnosti, nezačleňuje poznatky do uceleného rozvíjejícího se, vždy neúplného a tudíž otevřeného systému poznání, které dělá člověka člověkem.

Na výše řečené se lze podívat ještě z jednoho hlediska. Ať chceme či nechceme, jdeme do turbulentního období, ve kterém nás čekají nejrůznější boje. Na to se musíme dobře připravit. Intelektuální převaha je v tomto případě stejně významnou podmínkou jako výcvik v přípravě na válečný střet. Budeme ji potřebovat. Bez schopnosti vzájemně vnímat odlišné názory a odhalovat příčiny odlišností se nedokážeme průběžně sjednocovat a jakýkoli pokus o nápravu stavu selže.

Vize, jakou potřebujeme/386 K nejstručnější verzi vize/3

Základem této vize je uvědomění si skutečnosti, že žijeme na prahu změny srovnatelné s průmyslovou revolucí, změny ještě výraznější, při které se dominantním ekonomickým sektorem stávají odvětví přispívající k nabývání, uchování a uplatnění schopností. Jakkoli je tato změna bolestivá a přináší značná civilizační rizika, bude jejím výsledkem pozvednutí společnosti na úroveň, kdy lidstvo pochopí své místo ve vývoji přírody a každý člověk své místo ve vývoji společnosti.

K tomuto jsem čekal mnohem vyhrocenější a kvalifikovanější diskuse než k jakým zatím došlo. Výjimkou jsou ti, kteří mně vyčítají, že se výše uvedeným pohledem snažím zastřít podstatu společenského střetu, jehož "osou je nesmiřitelný rozpor mezi prací (těmi, kteří ji vykonávají) a vlastníky kapitálu (kteří si přivlastňují práci druhých)". Podle nich stačí znárodnit a všechny problémy budou vyřešeny. Takový názor je hrubé nepochopení Marxe. Takto interpretovali Marxe "vlastníci funkcí" v systému postátněného vlastnictví, aby zastřeli, že jsou oni těmi novými vykořisťovateli, parazity na systému postátněného vlastnictví. Vracet se k takovému pohledu dnes je atavismus nejhrubšího zrna.

Jednu z nejostřejších diskusí na toto téma proběhla v návaznosti na tento díl seriálu:

Považuji Putina za inteligentního. Nemá to jednoduché. Je to kvalifikovaný stolypinovec[1] kultivovaný Marxem i Leninem. V Rusku zuří jen mírně skrytá občanská válka, ve které oligarchové zplození procesem vzniku Nové třídy, přesně podle skvělé Djilasovy předpovědi, brání svá privilegia, přičemž jsou ochotni obětovat integritu i osud Ruska. Mj. důsledek primitivního chápání vzniku společenského vlastnictví postátněním (ovšem leninská etapa postátnění s cílem urychlit formou státního kapitalismu vývoj Ruska měla své oprávnění).

Moje výtka ve vztahu k Putinovi (a netýká se jen jeho) směřuje k následujícímu: Pokud chceme pochopit současné globální dění, musíme se na něj podívat z nadhledu, prizmatem historické změny srovnatelné s průmyslovou revolucí, ale ještě významnější. Pro lepší pochopení cituji, jak tuto změnu chápe K. Marx ve své zralém období, v "Předmluvě ke kritice politické ekonomie":

"Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy, nebo — co je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, v jejichž rámci se dosud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny převrací se pomaleji nebe rychleji celá ohromná nadstavba. Zkoumáme-li takový proces převratů, musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v hospodářských výrobních podmínkách, jejž lze přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a jej vybojovávají. Jako neposuzujeme jednotlivce podle toho, co si sám o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou převratovou epochu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak toto vědomi musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy. Společenská formace nikdy nezaniká dříve, dokud se nerozvinuly všechny výrobní síly, pro které je zralá, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují na její místo, dokud materiální podmínky jejich existence nedozrály v lůně staré společností samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může vyřešit, neboť při podrobnějším zkoumání se vždy ukáže, že úkol sám vzniká tam, kde materiální podmínky jeho řešeni jsou již dány nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku. Zhruba je možno označit asijský, antický, feudální a moderní měšťácký výrobní způsob za progresivní epochy ekonomické společenské formace. Měšťácké výrobní vztahy jsou poslední antagonistickou formou společenského výrobního procesu, antagonistickou nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individui; avšak výrobní síly, vyvíjející se v Iůně měšťácké společnosti, vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formací se tudíž uzavírá předhistorie dějin lidské společnosti."

Vize, jakou potřebujeme/387 K nejstručnější verzi vize/4

Důraz na výše uvedený bod má ještě jeden důležitý aspekt. Perspektivní, realistická a přitažlivá vize musí kromě jiného:

1. Obsahovat i poměrně konkrétní představu o ekonomických reformách (a to právě v takových oblastech, jakými jsou vzdělání, péče o zdraví, penzijní systém), které bude nutné realizovat, až nastane doba nápravy napáchaných škod.

2. Ukázat a dokázat, že to, co nazývá současná globální moc reformami a co se snaží prosadit v lokálních poměrech zemí, kdy působí, jsou "antireformy", je to pokus uvrhnout člověka do ještě větší závislosti a bídy, ještě více omezit možnosti rozvoje a uplatnění jeho schopností. A to i včetně "antireforem", které vycházejí z tzv. Green Dealu.

Koncept změny srovnatelné s průmyslovou revolucí, kdy rozhodující je prosazení odvětví produktivních služeb jako dominantního ekonomického sektoru, je důležitý pro pochopení toho, jak tyto reformy koncipovat. Nejlépe se to ilustruje na problematice diskusí vztahujících se k problematice reformy penzijního systému:

Vzhledem k tomu, že koncept změny srovnatelné s průmyslovou revolucí, vyžaduje nesetrvačné vidění vývoje (schopnost uvědomit si všechny souvislosti dané změny), vede k tomu, že ještě dlouho budou přetrvávat nejrůznější námitky. Uvedu jednu z nich (je od Maxima Druhého, uveřejnil ji v komentáři k jednomu z dílů vize):

"Přehlédl jednu věc, pro vaši koncepci zásadní. A sice to, že prognózované snižování zaměstnanosti v průmyslu a jiných oborech nebude způsobeno nějakou expanzí produktivních služeb, ale digitalizací a rozvojem komunikačních a informačních technologií.

Neboli tou změnou, srovnatelnou s průmyslovou revolucí, není rozvoj produktivních služeb, ale rozmach digitálních technologií. To skutečně probíhá a žijeme v tom. Nejsem vědec ani publicista, abych měl potřebu to nějak dokazovat na datech, ale jsem přesvědčen, že pokud bychom sledovali dynamiku např. nárůstu celkového výpočetního výkonu, objemu přenesených dat nebo třeba objemu dat, uložených v databázích, tak dynamika těchto a dalších podobných položek by byla srovnatelná s dynamikou nárůstu těžby surovin, výroby železa a jiných komodit v době průmyslové revoluce."

Dobrý postřeh, ale nedotažený. "Digitalizace a rozvoj komunikačních a informačních služeb" je velmi dynamická a nejvyvinutější oblast průmyslu, tak jako byl dynamický nárůst těžby surovin nebo industrializace a chemizace zemědělství zvyšující produktivitu práce v zemědělství, ale i produktivitu půdy tam, kde průmysl vstoupil do zemědělství. Těžištěm průmyslové revoluce ale bylo ve výrobě výrobních prostředků pro výrobu výrobních prostředků. V daném případě nástupu odvětví produktivních služeb těžištěm ekonomiky bude produkce lidských schopností prostřednictvím lidských schopností (výchova, vzdělání, sociální práce apod.). Tam se budou rodit specificky lidské předpoklady pro využití "digitalizace a rozvoje komunikačních a informačních služeb", případně i umělé inteligence. Čím více bude docházet k substituci těchto substituovatelných lidských schopností těmito technologiemi produkovanými v nejperspektivnějších oblastech odvětví průmyslu, tím více poroste poptávka po nesubstituovatelných, tj. specificky lidských schopnostech – jejich rozpoznání v co nejranějším stádiu a kultivování šité na míru jedinečnosti každého jednotlivého člověka tak, aby byl plně využit jeho potenciál.

K některým dalším výhradám vůči konceptu vycházejícímu ze srovnání současné změny s průmyslovou revolucí se ještě vrátím, ale v tuto chvíli je lépe přejít k podrobnějšímu rozboru dalších odstavců nejstručnější verze vize.

se uskuteční 20. VEŘEJNÉ online setkání k pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize. Účastnit se může každý, stačí rozkliknout výše uvedený link.

Na podzim se v Tokiu sešlo Global Partnership on Artificial Intelligence (GPAI - nás zastupoval Petr Očko z MPO) a jedním z výstupů pracovní skupiny "Future of work" je report jak mají vlády postupovat při kontrole toho, jak bude nahrazována lidská práce roboty a AI. Resp. že by státy si měly zpracovat nějaká vnitřní pravidla toho postupu, protože korporacím je jedno kolik, lidí přijde o práci, či kolik lidí bude obětí tzv. "deskillingu" (procesu, kdy všechny trochu rozumné a smysluplné pracovní úkony v daných profesích přejdou na AI a pro lidi zbydou jen podřadné úkony, které se majitelům nevyplatí robotizovat). Deskilling jde přesně proti duchu naší představy "produktivních služeb" a rozvoji lidských vlastností. V tom reportu je pár myšlenek, které jsou vhodné k diskusi (jak na to reagovat v rámci VIZE). Kdo by se pravidly při přechodu na Průmysl 4.0 měl zabývat? Odbory? Politické strany? MPSV? Tedy další otázka do diskuse. Bude hlavním procesem "deskilling", nebo naopak vzroste poptávka po specificky lidských (AI nesubstituovatelných) lidských schopností (založených na představivosti, přesahu stávajícího poznání), které tvoří inovační potenciál společnosti?

Vize, jakou potřebujeme/388 K nejstručnější verzi vize/5

Jako vždy v dějinách, každé nové vzniká překonáváním bariér, které mají svůj původ v privilegiích výchozí stavu a které bezprostředně souvisejí se snahou využít majetkovou výhodu k diskriminaci těch, kteří chtějí svůj život založit na rozvoji a uplatňování svých schopností. Situace je o to dramatičtější že přerostla v globální fenomén zrychlujícího se bohatnutí bohatých a chudnutí chudých, přičemž dochází k propojování moci pocházející ze zneužívání majetku s mocí pocházející ze spolčování těch, kteří porušují obecně přijaté zásady (zákony i morální pravidla).

Struktura rozporů kapitalistické společnosti v etapě jejího úpadku je složitá, protože původní rozpory vyvolaly další. Nejvýznamnější formy okrádání většiny menšinou jsou bezprostředně spojeny s pozičním investováním, které přerostlo v systém globálním moci a na této úrovni se propojilo se strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Významným rozporem je rozpor mezi těmi, kteří se snaží získat konkurenční výhody investicemi do inovací, a těmi, kteří se snaží získat poziční výhody investováním do pozice (a udržováním setrvačné tendence zvyšování závislosti všech na koncentrované moci pocházející z prorostlice majetku a krytí lumpáren¹[1]). Podstatný je i rozpor mezi snahou otevřít cestu dalšímu vývoji a cestou držet doslova za každou cenu dobyté pozice a z nich pocházející privilegia.

Analýza pozičního investování, vzniku struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a následné srostlice obou typů struktur jako spontánního procesu, který vygeneroval současnou globální moc, je oblastí, kterou lze velmi dobře teoreticky popsat. Zde má teorie velký badatelský prostor²[2] a každý krok učiněný v této oblasti na značný význam jak pro "zviditelnění" procesu vzniku, vývoje, mechanismů fungování i degenerace současné globální moci, tak pro uvědomění toho, proti jak obrovské síle stojíme, ale i kde jsou její zranitelná místa.

Zkušenost z prokomunikování tohoto důležitého prvku perspektivní, realistické a přitažlivé vize ukazuje (a je to velmi poučné) následující:

1. Někteří lidé velmi rychle chápou, o co jde. Dovedou si představit to, jak funguje poziční investování, jak se vytvářejí struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (tj. když někteří na sebe vědí něco difamujícího, vzájemně se vydírají, ale i protěžují v institucionálních strukturách), jak a proč oba typy struktur prorůstají, jak tím byla odstartována úpadková fáze naší civilizace, které jsme svědky.

2. Jsou však lidé, velmi kritičtí k současnému stavu, ale vnitřně a s plným zaujetím odmítají pochopit, o co jde, či že to tak je. Vymýšlejí spoustu argumentů, kterými se snaží zpochybnit význam výše uvedeného pohledu, ačkoli současná doba téměř každodenně na tuto formu zvrácenosti současného stavu a příčinu civilizačního úpadku upozorňuje, viz např. i v souvislosti s volbou prezidenta:

- Jsou lidé, kteří by se v oblasti nápravy stavu rádi uplatnili, chtěli by hrát významnější roli. Domnívají se, že stačí "říkat ty správné věci" (které lidé chtějí slyšet) a nebát se. Těm představa o tom, jak mocnému zlu čelíme, překáží prostě proto, že cítí, že "na to nemají". Tj. že pokud bychom skutečně stáli (a stojíme) proti prorostlici struktur vzniklých pozičním investováním a vzájemným krytím porušování obecně přijatých zásad, nemají šanci něco změnit. A to si nechtějí připustit.

- Druhým případem (který se někdy může prolínat s prvním) je to, že si člověk osvojil marxistickou ortodoxii, která říká – stačí vše znárodnit a je po problémech, protože za vše může kapitál. Upozornit na roli prorostlice struktur vzniklých pozičním investováním a vzájemným krytím porušování obecně přijatých zásad je pro ně odvádění pozornosti.³[3]

Kdo chce pochopit polaritu současné doby a tudíž i najít subjekt (hegemona) změny, musí vycházet z reálného stavu.

Vize, jakou potřebujeme/389 K nejstručnější verzi vize/3

Globální moc má téměř vše: Může si neomezeně tisknout, resp. elektronicky vyrábět dolar a za takto vyrobené nic si kupovat všechno. Může globálně špiclovat, vydírat a vydíratelné dosazovat do jakýchkoli pozic v politickém systému, v soudnictví, v mediích, ve zpravodajských službách. Jediné, co nemá, je vize řešení současných problémů. A tak se svoji vyprázdněnost a bezradnost snaží překrýt vyvoláváním konfliktů, které nabývají stále nebezpečnější podobu.

Myslím, že se podařilo poměrně přesně vystihnout, o co jde. Přímý důsledek dotažení procesu globálního propojení srostlice struktur pocházejících z pozičního investování a vzájemného krytí porušování obecně přijatých zásad. Důležité je odvodit, co z takto popsané situace vyplývá. Pokusím se uvést alespoň tři body, z nichž každý by si zasloužil samostatný rozbor:

Bez vyhrocení střetu uvnitř jádra současné globální moci k žádné změně k lepšímu nedojde. Na to je současná moc "příliš silná v kramflecích". Ale ani těm jejím nejhorlivějším a nejpitomějším služebníčkům nemůže nedocházet, v jaké krizi se tato moc ocitla. Někteří z nich budou hledat řešení. A mnozí z nich na to doplatí, budou vyhozeni či jinak likvidováni a na jejich místo dosazení poslušnější a omezenější. Ale tento kvas už bude pokračovat, nic ho nezastaví. Ani to, že mocenské jádro se pokusí demonstrovat vynucování poslušnosti nejbrutálnějšími prostředky.

V úvahu připadá i to, že nezbytná proměna současné globální moci bude odstartována "shora" a bude hledat své spojence "zdola". Historie zná takové případy. Osobně bych na to moc nevsázel, protože proces nahrazování kriticky myslících slouhů poslušnějšími a omezenějšími pokročil tak daleko, že tam "nahoře" chybí potřebný lidský materiál. A nedovedu si představit mechanismus, jakým by se tam mohl v dostatečném množství dostat bez odstartování změn "zdola".

2. Význam samotné vize při formování subjektu obratu k perspektivnímu řešení:

Do krátkého odstavce byla ne náhodou vložena formulace:"Jediné, co nemá(současná globální moc), je vize řešení současných problémů." Z toho totiž vyplývá, že právě to ji činí nejzranitelnější, tady má "Kostěj nesmrtelný" nejslabší místo. Kdo si myslí, že současnou globální moc lze porazit bez perspektivní, realistické a přitažlivé vize (na názvu přitom nezáleží tak jako na obsahu, tj. pochopení, co vše ideová opora musí obsahovat, aby byla funkční), ten vůbec nechápe, o čem současné dění je. Vizi potřebujeme k tomu:

- Abychom se byli schopni operativně sjednocovat a horizontálně propojovat, eliminovat případné názorové rozdíly.

- Abychom zapojili akademickou sféru do teoretického řešení současných problémů.

- Abychom byli schopni získávat spojence v oblasti periferie současné globální moci a nacházeli cesty k pronikání idejí spojený s vizí i k jejímu jádru.

- Abychom rozlišili podstatné od nepodstatného, správě reagovali na vývoj dění.

Ani v tomto případě nelze vyloučit, že vznikne alternativa vize nabídnuté "shora", která se zrodí jako výsledek názorového pnutí v epicentru moci. Ale na to bych rovněž nespoléhat, a to z obdobných důvodů jako v předcházejícím bodu.

3. Klíč k pochopení současného dění, konkrétně dnes nejaktuálněji v souvislosti s válkou na Ukrajině:

Současná globální moc velmi významně využila zradu mocenských elit v Sovětském svazu, včetně ruských elit. Jakmile dosáhla stavu unipolarity (monopolu globální moci), tak s využitím svých nástrojů (popsaných stručně v odstavci, jehož rozboru se věnujeme) velmi hluboko penetrovala (pronikla) do institucionálních struktur Ruska a dalších postsovětských zemí, včetně těch "nejintimnějších" institucí (zpravodajských služeb, bankovního systému, obslužného aparátu ústavních institucí apod.), současně našla i početné slouhy mezi vlastníky zplozenými podle Djilasovy prognózy v rámci "nové třídy". Tím vytvořila významný mocenský pól v Rusku.

Tato současná globální moc by nedokázala vyprovokovat válku na Ukrajině a těžit z ní, pokud by podstatná část institucionálního systému Ruska nebyla podstatným způsobem jádrem současné globální moci ovládána. Vyvolání konfliktu na Ukrajině tak způsobilo i konflikt v institucionálních strukturách Ruska, což můžeme sledovat v přímém přenosu. Situace nutně musela dozrát do alternativy:

- Buď vítězství té části institucionálního systému Ruska, která je penetrována současnou globální mocí, a následná dezintegrace Ruska jako státu.

- Nebo uhájení institucionální autonomie Ruska, vytlačení vlivu současné globální moci a tím i ukončení fáze monopolarity světa, resp. monopolu současné globální moci.

Těžko říct, jak to dopadne. Každopádně však bude docházet ke stále většímu zviditelňování toho, jak současná globální moc funguje, jaké jsou její nástroje, jak probíhá proces její degenerace.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10680-vize-jakou-potrebujeme-389.html

Vize, jakou potřebujeme/390 12. report (12. 12.2022 – 11. 1.2023)

Během uplynulého období uběhl právě rok od chvíle, kdy bylo zahájeno pěstování vize. Výsledky jsou stručně shrnuty zde:

Za nejdůležitější výsledek uplynulého období lze považovat zahájení práce v tvůrčích skupinách, kterou jsou zaměřeny na konkrétní otázky.

Z teoretického hlediska je nejvýznamnější posun v oblasti analýzy pozičního investování.

(čísla odpovídají stránkování v souhrnném textu, který zájemci na požádání zašlu):

Vize, jakou potřebujeme/365 Proč je problematika penzijní reformy tak významná 593

Shrnuje významnou sérii věnovanou penzijní reformě, kterou zpracoval J. Šulc

Vize, jakou potřebujeme/367 Co Marx neznal a věděl, že nezná – část I. 3

Vize, jakou potřebujeme/368 Co Marx neznal a věděl, že nezná – část II. 5

Vize, jakou potřebujeme/369 Co Marx neznal a věděl, že nezná – část III. 7

Vize, jakou potřebujeme/370 Co Marx neznal a věděl, že nezná – část IV. 8

Nesmírně důležité, jedna z cest k pochopení významu pozičního investování.

Vize, jakou potřebujeme/372 J. Šulc k metodologické roli vize (ohlédnutí)/1 12

Vize, jakou potřebujeme/373 J. Šulc k metodologické roli vize (ohlédnutí)/2 14

Zde s poprvé hovoří o možnosti a významu rozdělení práce do tvůrčích skupin.

Vize, jakou potřebujeme/375 Nechutné prezidentské volební menu. OD KOHO JE?/1 19

Vize, jakou potřebujeme/376 Nechutné prezidentské volební menu. OD KOHO JE?/1 19

Vize, jakou potřebujeme/377 Nechutné prezidentské volební menu. OD KOHO JE?/3 21

Vize, jakou potřebujeme/378 Ještě k pozičnímu investování – část 1. 22

Vize, jakou potřebujeme/379 Ještě k pozičnímu investování – část 2. 25

Vize, jakou potřebujeme/381 Ještě k pozičnímu investování – část 3. 28

Vize, jakou potřebujeme/382 Ještě k pozičnímu investování – část 4. 29

Vize, jakou potřebujeme/383 Ještě k pozičnímu investování – SHRNUTÍ 31

Nesmírně důležité, jedna z cest k pochopení významu pozičního investování.

Roli pozičního investování lze pochopit několika cestami, které se vzájemně propojují:

1. Nejnázornější cestou je vysvětlení paradoxu, který vzniká v ultimátních hrách (dělení určité částky peněz, např. 100 korun, podle pravidla – jeden navrhuje a druhý buď souhlasí, nebo nesouhlasí; když souhlasí, dojde k výplatě, když nesouhlasí, nikdo nedostane nic). Proč většinou hráč, kterému je nabídnuto rozdělení 10 pro něj, 90 nabízejícímu (či 20:80) nesouhlasí? Je to jen věc psychologie, např. závisti či pocitu křivdy, nebo to má hlubší příčinu, kterou lze odhalit modelem pozičního investování?

2. K odhalení vede i cesta přes ekonomii produktivní spotřeby (tj. ekonomii, ve které cílem spotřeby není užitek ve smyslu prožitku, ale tvorba a provozování aktiv, která přinášejí budoucí příjem, včetně investování do rozvoje schopností či společenské pozic). Pohled na ekonomickou realitu tímto prizmatem nabízí otázku (která není tak triviální, jak by se na první pohled mohlo zdát): Proč nejsou investiční příležitosti, kterými jednotlivci disponují (včetně těch, které cílené na rozvoj, uchování a uplatnění jejich schopností) využívány podle míry jejich výnosnosti? Tedy – proč se finanční trhy nevyvíjejí tímto směrem a co tomu brání? – Hledání odpovědi nutně vede k odhalení role a mechanismů fungování pozičního investování.

3. Velmi významná je analýza Marxova pojetí osobní spotřeby kapitalisty v jeho Kapitálu II. (který za něj dokončoval již B. Engels). Spotřebu kapitalisty považoval jen za neproduktivní, sloužící k dosažení požitků. Tím narazil na otázku, proč konkurence nevede k tomu, aby kapitalista redukoval nejen spotřebu dělníků, ale i svoji. Věděl, že je to otázka významná, ale odpověď na ni nedokázal dát, protože nedokázal rozlišit dva typy investování: a) do rozšíření a inovování výroby, b) do pozice. (Analýza příslušných pasáží Marxova textu je poutavá a poučná.)

4. Další cestou je postupné odhalování role pozičního investování od T. Veblena (okázalá spotřeba) přes J. Clarka a další k R. Reichovi. Zde najdeme velké množství velmi brilantně a přitažlivě formulovaných pohledů, nenajdeme zde však jejich organické začlenění do jádra ekonomické teorie tak, aby byly zodpovězeny na otázky: a) jak funguje mechanismus pozičního investování, b) jak modelovat rozhodování v oblasti dilema, které existence pozičního investování nastoluje (což bez odhalení funkce neutrality pozičního investování nelze). Jinými slovy – velmi mnoho lze vytěžit z konfrontování teoretického modelu analýzy pozičního investování (model vlivu pozičního investování na realizovatelnost investičních příležitostí a funkce neutrality pozičního investování) a postřehů moudrých mužů (myslitelů, kteří v různých podobách jev pozičního investování identifikovali).

5. Navázáním na rozlišení krátkozraké a nikoli-krátkozraké rovnováhy (myoptic a non-myoptic equilibrium), které je teorií her poměrně dobře prozkoumáno. Jaký horizont budoucnosti vzít v úvahu a co je při aktuálním rozhodování z hlediska budoucího vývoje důležité? To nutně vede k otázce, jakou roli hraje aktuální rozdělení příjmů při budoucí dělbě příjmů, resp. zda je aktuální rozdělení příjmů vždy neutrální ke vztahu k budoucímu rozdělení příjmů. Samozřejmě, že doložitelně v mnoha případech není. Navazující otázkou je, jak člověk svojí psychikou příslušné situace vyhodnocuje a rozhoduje se v nich.

6. Využitím modelu Nashova (S, d) vyjednávacího problému, který se někteří teoretici (např. W. Thompson) snaží rozšířit tak, aby do něj zahrnuli i případné reakce druhé strany, které vycházející z odhadovaných důsledků rozdělení. Pokud je budeme modelovat, nutně se dostaneme k odhalení role pozičního investování, resp. k modelům dilemat, v nich hraje klíčovou roli (roli nástroje rozklíčování reality) funkce neutrality pozičního investování. S tím souvisí nesmírně zajímavý teoretický problém: Ve kterém ze šesti axiomů Nashova řešení je implicitně obsažen skrytý předpoklad, že aktuální rozdělení efektů společné akce je neutrální k rozdělení příjmů mezi příslušnými hráči v budoucích společných akcích? – Odpověď zní: V axiomu, který říká, že řešení (S, d) vyjednávacího problému je nezávislé na lineárních transformacích, tj. že užitky pocházející ze společné akce jsou vzájemně nesouměřitelné.

Všech šest kontextů je pro pochopení role dvousložkového modelu pozičního investování (model vlivu pozičního investování na realizovatelnost investičních příležitostí a funkce neutrality pozičního investování v rámci konceptu ekonomie produktivní spotřeby) významné a hraje důležitou roli při jeho konkrétních aplikacích.

Vize, jakou potřebujeme/391 K nejstručnější verzi vize/7

V důsledku toho v ekonomickém systému převládl diktát přerozdělování (pochybné dotace a předražené zakázky) nad inovační aktivitou, pozičně silnější se snaží o co největší omezení nezávislosti slabších, jeho vývoj směřuje od ekonomiky přebytku k ekonomice všeobecného nedostatku.

Jakmile začíná převládat investování do pozice nad investováním do inovací (a rozvoje schopností jako základního nositele inovačního potenciálu), začne se měnit charakter ekonomiky. Ustupuje význam trhu, trh nezvládá plnit svoji informační a motivační funkci, roste význam státního přerozdělování ovládaného pozičním investováním. Ekonomika ještě nějakou dobu udržuje určitou dynamiku a vykazuje inovační aktivity, postupně však bude na dynamice ztrácet a začnou narůstat nerovnováhy, které se budou projevovat jako nedostatek nejrůznějších druhů statků a služeb jak ve výrobě, tak i ve spotřebě. Začne se projevovat i nedostatek kvalifikovaných osob pro zajišťování výroby a služeb v sektoru veřejné i soukromé spotřeby. Jedná se o úpadkovou fázi vývoje společnosti.

V podmínkách přetrvávající unipolarity bude ekonomika v úpadku ovládaná diktátem přerozdělovací moci a trpící všeobecným nedostatkem ovládána principem: Pozičně silnější využívá jakýkoli nedostatek čehokoli k ještě větší závislosti pozičně slabšího na pozičně silnějším. Lidé zaznamenají tento stav jako nečekaný přechod od deklarované solidarity k jejímu vyprázdnění a ovládnutí společenských vztahů bezohledností. Velká část civilizace se dostane do stavu akutního ohrožení svého přežití.

K odstranění tohoto stavu budou na různých místech světa vznikat ekonomicko-mocenská uskupení různé váhy a významnosti, která se budou vymykat ze závislosti na monopolu globální moci. Mnohá z nich se vydají cestou do slepé uličky permanentních sociálních, ekonomických, politických i vojenských otřesů. Z některých však může vzejít cesta k dynamické ekonomice navyšující svůj inovační potenciál, umožňující plný rozvoj schopností člověka (plné využití lidského potenciálu, který v neopakovatelné podobě dostávají každý jedinec do vínku od přírody).

Vize, jakou potřebujeme/392 K nejstručnější verzi vize/8

Perspektivní (vidící za horizont řešení problémů), realistická (schopna opřít se o dostačující společenské síly), přitažlivá (bezprostředně spojená s orientací na reálné naplnění života) vize obsahující projekt komplexních reforem je nezbytná k získání spojenců z řad těch, kteří pociťují fatální důsledky snahy udržet moc založenou na privilegiích i za cenu rozkladu společnosti, ohrožení její existence a degeneraci globální moci samotné.

Zde je důležité pochopit, proč musím mít funkční vize následující tři parametry: Být perspektivní, realistická, přitažlivá. A také proč není tak jednoduché jim vyhovět. K jednotlivým parametrům podrobněji:

- Ad "perspektivní (vidící za horizont řešení problémů) – Jde o horizont, ke kterému vizi vztahujeme. Jak "daleko" má vize vidět do budoucna? Jde o časové vymezení horizontu (10, 20, 50 let)? – Tyto otázky byly v počátečních fázích vize poměrně intenzivně diskutovány. Časový horizont je tím nejméně podstatným. Závisí přece na tom, jak se bude situace vyvíjet. A situace se bude vyvíjet podle toho, zda a jak budou řešeny či neřešeny problémy, které pociťujeme a které reálně existují. Proto je důležité odhalit a pojmenovat současné problémy a hlavně příčiny současných problémů, následně pak vizi cílit až za horizont jejich vyřešení. To mj. také umožní tak potřebné vidění současné etapy "z náhledu", jako určitou fázi dějin navazující na předešlé a otevírající cestu budoucnosti. Vize, které nemají tento aspekt vědomě uchopený a adekvátně analyzovaný (které např. současné problémy považují za nahodilá vybočení apod.) nejsou k ničemu. Nepracující s "pochopením doby", tj. toho úkolu, který civilizace řeší.

- Ad "realistická (schopna opřít se o dostačující společenské síly)" – Zde se setkáváme s nejčastějším nedostatkem při tvorbě různých vizí. Obracující k nějakému abstraktnímu adresátovi s různými výzvami, "co by měl udělat" nebo "co by bylo třeba udělat". – Takový přístup k ničemu není a proto se "podnikatelská vize" i "greandealovská" vize narodily jako mrtvé děti. Vize musí adresně vymezit, ke komu se obrací jako hegemonovi a kdo jsou jeho potenciální spojenci. Přitom v obou rovinách – jak té, ve které je ten, ke komu se obrací, vymezen svým postavením ve společnosti, které ho k jeho roli vede, ale i mu tuto roli umožňuje, ale i té roviny, která souvisí se samotnou rolí vize, tj. s tím, jak mu průběžně konkretizovaná (pěstovaná) vize k pochopení sebe sama (jako hegemona), jeho role (jako hegemona) napomáhá. Proto je podstatnou součástí vize i triáda ZMĚNA-SUBJEKT-POLARITA (tj. vymezení, o jakou historickou změnu jde, kdo je subjektem této změny, jak je z tohoto hlediska společnost polarizována, resp., jaký propletence společenských rozporů vytváří podmínky pro formování subjektu změny).

- Ad "přitažlivá (bezprostředně spojená s orientací na reálné naplnění života)" – Souvisí bezprostředně s prvním odstavcem stručné verze vize. Pěstování vize, ale i její prezentace v různých fázích jejího vývoje a různých verzích či formách, musí být pojato tak, aby ten, kdo je s ní v kontaktu, cítil určité obohacení svého života, to, že mu přináší něco nového, že mu konkretizuje smysl jeho konání, že z ní pociťuje určitý étos. Ale ani to, že si význam tohoto atributu vize uvědomujeme, ještě nestačí. Zvládnout její prezentaci tak, aby tento atribut splnila, je prostě umění.

To, že v kontextu těchto tří základních atributů zdůrazňujeme problematiku získání spojenců, není náhodné. Otázka spojenců je při každé společenské změně jednou z nejdůležitějších. Z tohoto hlediska je třeba reagovat i na to, že spektrum osob, k nimž se jakákoli vize, která má ambici něco ovlivnit, obrací, je velmi pestré. To, co jednoho zaujme, druhého odradí a třetí to vůbec nemusí nepochopit. V úvahu je nutné brát i to, že to, co někomu bylo napoprvé nesrozumitelné, může být při druhém či třetím setkání srozumitelnější. Zkrátka – pěstování vize zaměřené na její sdílení je dlouhodobým procesem.

Vize, jakou potřebujeme/393 K nejstručnější verzi vize/9

Vize, kterou nabízíme, slibuje velmi málo: Orientaci v současné turbulentní době, odolnost vůči manipulaci, možnost najít společnou řeč a sjednotit se na akčním postupu.

1. Poctivé a důsledné promyšlení každého z jejích základních prvků obsažených ve výše uvedeném.

2. Individuální kritickou reflexi vize (s čím souhlasím, s čím, ne, čemu dostatečně nerozumím) a na základě toho dosažení dostatečné míry jejího sdílení (včetně případného dopracování základních prvků vize).

3. Využití možností doplňování vzdělání jak pokud jde o pochopení vývoje společnosti a společenského kontextu oblasti profesní angažovanosti, tak i o oblast mezilidských vztahů, včetně mezigeneračních.

4. Průběžné seznamování se s tím, jak probíhá rozpracování širší verze vize – komplexních reforem, resortních průmětů, teoretické nadstavby apod.

5. Aktivní účast na rozšiřování této vize do povědomí co největšího množství lidí (přispět k tomu, aby se vize stala fungujícím a vlivným memplexem).

6. Zapojení do konkrétních aktivit zaměřených na nápravu stavu, soustředění se na odhalení toho, na co a proč pozitivní aktivity narážejí a co je potřeba k tomu, aby byly úspěšné, propojit vyhodnocení zkušeností s plnějším chápání vize.

K pochopení významu této části nejdříve uvedu: Celá stručná verze vize má 3901 znaků včetně mezer a názvu, z toho má závěrečná (apelační) část 1238 znaků, tj. téměř třetinu, přitom částečně navazuje na první odstavec. Mezi ním a závěrečnou částí je uvedena charakteristika doby, ve které žijeme, včetně vymezení perspektivy, návazně pak příčina současných problémů a zdroj bariér, které budeme muset překonat, po té charakteristika a zdůvodnění významu vize. Závěrečná (apelační) část se obrací ke každému, protože má-li být realizována, musí vyvolat efekt nabalující se sněhové koule či řetězové reakce. K tomu je nutné ji ještě vylepšit a dotáhnout.

Tímto tak trochu odpovídám na připomínku jednoho z kolegů, který k této stručně verzi poznamenal: "Tak to je konečně "stručně a jasně". Schází tam jen vytvoření silové složky na provedení." – Neschází. To je právě těch šest závěrečných bodů. "Silovou složkou" jsou normální lidé, kteří vědí, o co jde a co dělat. Současné problémy za ně nikdo nevyřeší. Nejsou žádní Blaničtí rytíři či něco podobného. Nepřijde nás nikdo osvobodit (hrozí spíše opak). V oněch šesti bodech jsem se pokusil dát "kuchařku", která apeluje na každého, aby využil toho, co je plně v jeho kompetenci.

Cesta k vyvolání efektu sněhové koule či řetězové reakce ještě bude nějakou dobu trvat. Návazně na ukončení rozboru stručné verze vize uveřejním:

- Kritické poznámky, které k ní dal můj dlouholetý kamarád (skoro ve všem má pravdu, proto nepřidám komentář, jen v jednom bych s ním polemizovat – v tom směru, že nějaký sjednocující ideový základ potřebujeme, je jedno, zda ho nazveme vizí či jinak, ale hlavně musí být dostatečně komplexní, mít strukturu té vize, o kterou se snažíme).

- První výsledky práce samostatných tvůrčích skupin, což je posun pěstování vize na podstatně vyšší úroveň (na té se pravděposobnost úspěchu zvyšuje z 1:100 na 1:50.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10685-vize-jakou-potrebujeme-393.html

Vize, jakou potřebujeme/394 Podklad pro 8. online setkání

V neděli 8. ledna se uskutečnilo 8. online setkání k pěstování vize. Neměl jsem možnost se ho osobně zúčastnit, ale podle toho, co mně bylo sděleno, proběhlo velmi úspěšně. Jako podklad na toto setkání byl dán tento materiál (zpracoval ho Radek Novotný a Jana Simonová):

Surovinová a energetická krize Západu ještě více urychlí přechod na Průmysl 4.0, protože zapojení umělé inteligence umožní výrobním firmám, službám i veřejným institucím efektivněji pracovat s těmito drahými vstupy.

Základní princip použití robotů a umělé inteligence v dosavadních pracovních činnostech je v tom, že některé pracovní úkony, ze kterých se pracovní činnost určité profese skládá, převezme robot a umělá inteligence, a naopak některé úkony pracovníkům ponechá a rozšíří o další možnosti, některé úkony vytvoří zcela nové.

Této transformaci se nevyhne téměř žádná profese od pedagogů, přes lékaře, právníky, inženýry, úředníky až po střední management a operátory. Roboti a umělá inteligence vstoupí i do našich občanských i soukromých životů. Ať už ve formě řízení a provozu občanské a veřejné infrastruktury, tak formou chytrých domácností.

Toto společenství lidí, robotů a umělé inteligence nazývá Prof. Peter Staněk Společností 5.0 jako nadstavba nad Průmysl 4.0.

Existuje určitý model, jak tuto transformaci původních profesí dopředu odhadnout, koho by to zajímalo, mohu mu to poslat. Ale o tom dnes nechceme hovořit.

Nicméně proč o tom v naší skupině o pěstování VIZE chceme hovořit?

Vedle dříve zmíněných výhod přechodu na Průmysl 4.0 ve zvýšení efektivity existují i reálné hrozby, které pramení v tom, že efektivita a větší zisk není vždy spojován i lepšími pracovními podmínkami a jak jsme už zde kdysi zmínili s důstojnou prací.

Proto vznikl projekt "Globální partnerství pro umělou inteligenci", který se právě aspekty vlivu na zaměstnance zabývá. Výstupem podzimního summitu v Tokiu, kterého se za ČR účastnil ing. Petr Očko z MPO, byly některé reporty, jejichž závěry považujeme pro naši skupinu i pro VIZI natolik zajímavé, že bychom Vás s nimi rádi seznámili a hlavně nabídli Vám je jako možná témata pro rozpracování v naší pracovní skupině a výsledné dokumenty by se mohly stát součástí žití podle VIZE.

To zmíněné Partnerství si všímá toho, že vedle zániku řady profesí je jedním z rizik i to, že pokud se transformace výrobního podniku, instituce, či služby provede jen podle měřítka efektivity a zisku, tak ze zaměstnanců se stanou jen cvičené opice, či bezduché stroje, které o ničem nerozhodují, jen vykonávají příkaz umělé inteligenci, či pomocníka robotu.

Říkají tomu deskilling – neboli ztráta dovedností (šikovnosti, zručnosti)

A proto navrhují určité principy a přístupy, které by se mohli v jednotlivých státech aplikovat, aby se analýz a návrhů na transformaci v těch právních subjektech stali i samotní zaměstnanci a v rámci kolektivního vyjednávání zajistili, aby transformace proběhla pro člověka férovým způsobem tedy, aby vznikly spravedlivé, důstojné, férové, slušné profese/práce (Fair work).

A proto navrhují určité principy a přístupy, které by se mohli v jednotlivých státech aplikovat tak, aby se analýz vlivu nových opatření a návrhů na transformaci zúčastnili i samotní zaměstnanci a v rámci kolektivního vyjednávání zajistili, aby transformace proběhla pro člověka férovým způsobem, tedy aby vznikala nová pracovní místa ve spravedlivých pracovních podmínkách.

Zásluhou Marka Světlíka a Tibora Ganzera je k dispozici řada podkladových materiálů též zde: Na těchto stránkách můžete uveřejnit též vlastní materiály k pěstování vize či reagovat na již uveřejněné.

Z výsledků 8. setkání se připravuje materiál. Ještě před tím (počínaje příštím dílem seriálu k vizi), než bude tento materiál dokončen, uveřejním několik poznámek, které se dané problematiky dotýkají z hlediska budoucí role univerzit. Bez toho totiž nezachytím některé velmi podstatné aspekty dané problematiky. Pokusím se zejména odpovědět na otázku, jakou podobu by měla mít produkce univerzit v době velmi dynamické digitalizace, nástupu umělé inteligence a toho, co někteří nazývají Průmysl 4.0 či dokonce 5.0. Stačí, když řekneme, že jde o dobře odborně i společensky připraveného absolventa na delší dobu uplatnění po skončení studia? – Podle mě nikoli. Půjde o produkt mnohem vyššího řádu. O jaký? – O tom zítra.

Vize, jakou potřebujeme/395 Perspektiva univerzit – část 1.

Dynamická digitalizace, nástup umělé inteligence, Průmysl 4.0 či 5.0.:

Pokud uvažujeme proměny práce v souvislosti s digitalizací a zejména umělou inteligencí, měli bychom se souběžně zabývat také tím, jak se mohou měnit univerzity, tj. hlavní "továrny" budoucnosti (hlavní produkční jednotky ekonomiky založené na produktivních službách). Bez toho uvízneme mimo pochopení toho, o co jde. Právě proto musí být vize komplexní.

Jakou podobu by měla mít produkce univerzit v době velmi dynamické digitalizace, nástupu umělé inteligence a toho, co někteří nazývají Průmysl 4.0 či dokonce 5.0. Stačí, když řekneme, že jde o dobře odborně i společensky připraveného absolventa na delší dobu uplatnění po skončení studia?

Univerzity musí být hlavně motivované. K čemu? – K střednědobému a perspektivně dlouhodobému uplatnění svých absolventů (jejich profesním i společenském vzestupu, včetně jeho příjmového ocenění).

K tomu musí být vytvořeny předpoklady systémem financování. Jaké? – Univerzity musí mít možnost podílet se na "succes fee" svých absolventů, tj. mít určitý podíl na jejich příjmu.

- Tím se současně otevřou kvalitní vysoké školy i mládeži nemajetných rodin.

- Skončí proces devastace vysokého školství způsobený souběhem masifikace a unifikace (to je to nejstrašnější, co se mohlo stát, otázka je, zda to nebyl záměr).

- Myšlenka "succes fee" vznikla při diskusi s Nicholasem Barem⁴[1], který hovořil o "cost sharing" (tj. že studenti se mají podílet na nákladech univerzity), oponovali jsme mu s Petrem Matějů⁵[2], že jde spíše o podíl univerzity na úspěších jejích absolventů.

- Na první pohled to vypadá jako "trestání studentů" (student bude muset po určitou dobu odvádět dejme tomu 10 % z té části svého příjmu, která přesahuje statisticky vyčíslený průměrný příjem), ve skutečnosti bude mít student příjem mnohem vyšší, protože mu univerzita dá nejen kvalitnější vzdělání, ale bude i aktivně podporovat jeho profesní uplatnění tvorbou absolventských sítí (kontrolní otázka: na které univerzitě byste studovali raději – demotivované, nebo té, která budu usilovat ve svém vlastním zájmu o to, abyste měli co největší příjem?).

Mj. i v této souvislost je nutné zdůraznit, že pokud máme uvažovat změny k lepšímu, tak je musíme vidět jako součást promyšlené komplexní dobře strukturované vize.

Pokud by vysoké školství pracovalo v podmínkách přímé zainteresovanosti poskytovatelů vzdělávacích služeb na dlouhodobém uplatnění jejich "produkce" na profesních trzích, byla by jeho výstupem trvale inovovaná absolventská síť vyúsťující v tvorbu tvůrčích mezigeneračních týmů.

Přímou zainteresovanost to tohoto typu lze vytvořit na principu přenesené ceny (student platí za vysokou školu až z toho, co mu vzdělání vynese, podle toho, kolik mu vynese, a přímo tomu, kdo mu vzdělávací služby poskytl). Tento způsob financování vysokého školství byl s částečným úspěchem vyzkoušen v různých zemích. V roce 2002 byl v podobě návrhu Zákona o změně financování na vysokých školách předložen do Poslanecké sněmovny ČR a jen těsným poměrem hlasů neprošel. Později v ČR i v dalších zemích převládly tendence vedoucí k podstatnému poklesu kvality vysokoškolského vzdělání. Analýza příčin této situace není předmětem tohoto příspěvku. Orientaci univerzit na tvorbu permanentně inovované (doplňované a rozšiřované) absolventské sítě vyúsťující v tvůrčí mezigenerační týmy lze realizovat i v současných podmínkách.

Téma vztahu mezi absolventskými sítěmi vysokých škol a tvůrčími mezigeneračními týmy se ukázalo být významné a aktuální z hlediska čtyř významných oblastí:

2. Jako strategická orientace vysokého školství orientovaného na dlouhodobé uplatnění absolventů.

3. Jako pojítko mezi teorií a praxí při řešení aktuálních problémů ekonomických reforem v podmínkách současného institucionálního systému.

Pod absolventskou sítí vysokých škol chápeme dlouhodobě trvající vztah mezi vysokou školou a jejími absolventy, při kterém dochází k souběhu dvou efektů:

- Absolventi mají přístup k průběžně vznikajícím výsledků výzkumu a podílejí se na něm, což jim dává určitou konkurenční výhodu v oblasti jejich uplatnění.

- Čerství absolventi nacházejí uplatnění prostřednictvím dřívějších absolventů, kteří jsou součástí absolventské sítě (zpravidla přímo v tvůrčích mezigeneračních týmech).

Pod tvůrčími mezigeneračními týmy chápeme institucionalizované i neformální komunity, které ve firmách i institucích vyvíjejí inovační aktivitu zaměřenou na zvýšení efektivnosti, ve kterých dochází k mezigeneračnímu přenosu poznatků i zkušeností.

Produktem univerzity tedy není jen dobře vzdělaný a i jinak připravený absolvent (lidský kapitál), ale trvale doplňovaná absolventská síť (sociální kapitál), která využívá nejnovějších poznatků výzkumu "mateřské" univerzity, jejich aplikováním v praxi získává konkurenční výhodu, tj. absolventská síť, ve které nacházejí uplatnění čerství absolventi, kteří se učí týmově pracovat již během studia. Nejvýznamnější oblastí uplatnění jsou právě tvůrčí mezigenerační týmy. Tj. jedná se o produkt vyššího řádu.

Co brání tomu, aby tímto směrem poskočily naše univerzity a abychom na základě toho dosáhli výrazně lepšího postavení ve světě?

Vize, jakou potřebujeme/396 Perspektiva univerzit – část 2.

Dynamická digitalizace, nástup umělé inteligence, Průmysl 4.0 či 5.0.:

Předcházející díl jsme ukončili otázkou: Co brání tomu, aby tímto směrem poskočily naše univerzity a abychom na základě toho dosáhli výrazně lepšího postavení ve světě?

První: V návaznosti na představu o tom, kam by se měla posunout vzájemně propojená vzdělávací a výzkumná činnost univerzit, jak jsem o tom psal v předcházející části, lze zformulovat následující doporučení studentům:

1. Při studiu si vytvářejte a průběžně konkretizujte představu o místě svého budoucího uplatnění, přitom tak, aby to byla oblast, kde působí nebo perspektivně budou dlouhodobě působit tvůrčích mezigeneračních tým (TMT). Ovšem pozor, buďte při vytváření konkrétní představy kritičtí a realističtí. Případy, kdy vytvořené představy na základě mediálního obrazu či dalších zdrojů se naprosto odlišují od reality, jsou poměrně časté. Bohužel právě tyto idealizované představy, které nekorespondují s realitou, jsou tak často příčinou frustrace při zahájení spolupráce z důsledku nenaplnění očekávání a vlastních představ. Tento jev je některými autory označován jako 'honeymoon-hangover effect'.

2. Pokud máte možnost, vyhledejte nějaký TMT, ve kterém byste chtěli působit, kontaktujte jej a spolupracujte s ním ještě během studia. Pokud vám žádný nevyhovuje, hledejte takové uplatnění, abyste mohli stát u jeho zrodu. K tomu se spojte se svými vrstevníky, ale najděte i někoho zkušenějšího (tedy staršího), kdo by vám mohl pomoci nejen radou, ale i kontakty.

3. Snažte se vytvářet tým již během studia. K tomu potřebujete myšlenku nebo někoho, kdo myšlenku má a chce ji prosadit. Obstarejte si teoretickou literaturu, která vám umožní, abyste v oblasti předpokládaného uplatnění měli náskok. Najděte si kolegy, kteří by se složitější problematice snažili porozumět společně s vámi.

4. Předměty, které studujete, si osvojujte společně se znalostí historie nejvýznamnějších objevů, ke kterým v nich došlo. Pozorně si všímejte, jakým způsobem v rozvoji jednotlivých teoretických disciplín proběhl přesah stávajícího poznání a jak lze tato poznání aplikovat.

5. Nebojte se matematiky. Není o počítání, ale o rozšiřování a kultivování vaší představivosti.

6. Život je běh na dlouhou trať, tak si průběžně vytvářejte a konkretizujte představu o celoživotní perspektivě vašeho produktivního uplatnění.

7. Počítejte s tím, že čím bude úspěšnější TMT, ve kterém najdete uplatnění či který napomůžete vytvořit, tím větším nepřátelským tlakům bude vystaven. Tyto tlaky se pak mohou projevit konflikty mezi členy TMT, od počátku se snažte objevovat cesty, jak konflikty efektivně řešit. Spolu s kolegy sledujte společenský kontext; příčiny a zdroje špatností jsou poznatelné, hledejte spojence.

8. Nezapomínejte, že komplementarita rolí je nejlepší prevencí nezdravé rivality. Nesnažte se ve všem vyrovnat ostatním, ale odhalte a využívejte vaše přednosti. Sami se přesvědčte, že poznatky Stephena Covey k efektivitě spolupráce skutečně fungují.

9. Všimněte si a pozorujte sami na sobě to, že čím větší cíle máte, čím více je realizujete společně s dalšími (v TMT), čím více se dovedete radovat z úspěchu druhých a čím v delší perspektivě uvažujete, tím plněji žijete, tím lépe snášíte neúspěch, tím vice se dokážete motivovat k tomu, co je přínosné a důležité.

Vize, jakou potřebujeme/397 Perspektiva univerzit – část 3/1.

Dynamická digitalizace, nástup umělé inteligence, Průmysl 4.0 či 5.0.:

První díl jsme ukončili otázkou: Co brání tomu, aby tímto směrem poskočily naše univerzity a abychom na základě toho dosáhli výrazně lepšího postavení ve světě?

Včera jsem uveřejnil první, dnes druhý a podstatnější: V návaznosti na představu o tom, kam by se měla posunout vzájemně propojená vzdělávací a výzkumná činnost univerzit, jak jsem o tom psal v předcházející části, lze zformulovat následující doporučení akademickým pracovníkům, zejména těm, kteří mohou z titulu své pozice něco ovlivnit. Čtenáře laskavě prosím, aby si při čtení tohoto textu neustále kladl otázku – "Proč to nejde, co tomu brání?". Nyní již avizovaná doporučení:

1. Každá univerzita by měla mít svou transparentní vizi, která by měla být:

- Základem její marketingové kampaně, tj. dávat odpověď na otázku "Proč studovat právě naši univerzitu?".

- Východiskem ze kterého vychází evaluace (hodnocení) příslušné univerzity orgány, které rozhodující o akreditaci studijních programů a přidělení prostředků na výzkumnou činnost.

2. Tato vize by měla vycházet z představy dané univerzity o vizi vývoje společnosti země, ve které působí, v globálním kontextu. K tomu:

- Firemní vize je v odborné literatuře velmi frekventovaný pojem, kupodivu univerzity s tímto pojmem nepracují dostatečně.

- Problém firemních vizí je v tom, že většinou nepropojují svou představu o vývoji země (zemí), ve které (kterých) působí s vlastní, tj. firemní vizí. Toto propojení by tím spíše mělo začínat zejména a právě u univerzit. Otázkou je, proč k tomu nedochází.

3. Pokud má univerzita fungovat jako univerzita, mělo by na ní působit několik (alespoň několik málo) akademických entit, které se dříve nazývaly "školy". Tj. seskupení osob, které:

- Jejich součástí jsou studenti, akademičtí pracovníci i další osoby z jiných výzkumných institucí či oblastí praktické aplikace.

- Takovou školou byl například tým Radovana Richty, ze kterého vzešla slavná "Civilizace na rozcestí", Armina Delonga, která přetrvala dodnes a jejíž zásluhou jsme po více než 60 let zemí vyvíjející a vyrábějící špičkové elektronové mikroskopy, nebo – z jiného soudku – škola estetiky v pojetí Jana Mukařovského, jejímž pokračovatelem byl Sáva Šabouk. První, co by mělo být na každé univerzitě hodnoceno, je, zda zde nějaká škola tohoto typu působí. Dnes by za takovouto školu mohl být považován tým Martina Pumery působící na VŠCHT, který se zabývá vývoje nanorobotů, či tým Tomáše Mikolovského působící na ČVÚT, který se zabývá umělou inteligencí.⁶[1]

- Hodnocení univerzit by mělo být založeno na hodnocení "škol" (tvůrčích týmů) výše uvedeného typu, pokud nějaký tým tohoto typu zde působí, měl by být podporován (a nikoli omezován) adekvátními nástroji a z existence takového týmu by měla vycházet možnost institucionální akreditace programů.

4. Transparentní vize univerzity napojená na její představu o vývoji země, ve které působí (s uvážením globálního kontextu) sice přiláká řadu studentů, nicméně nic není dobré ponechávat na náhodě a každý student při příchodu na univerzity:

- By měl být seznámen se "školami" (tvůrčími mezigeneračními týmy), které na univerzitě působí.

(Imprimace je velmi důležitý nástroj, proto by začlenění čerstvého studenta do týmové práce mělo být hned na začátku studia.)⁷[2]

- Proč hodnocení univerzit a rozhodování o akreditacích, grantech, finančních prostředcích na výzkum jde (slušně řečeno) hodně mimo využití uvedených možností?

- Proč se některé aktivity, které lze realizovat i bez podpory "shora" nerozvíjejí na univerzitách v rámci možností?

Vize, jakou potřebujeme/398 Perspektiva univerzit – část 3.2.

Dynamická digitalizace, nástup umělé inteligence, Průmysl 4.0 či 5.0.:

První díl jsme ukončili otázkou: Co brání tomu, aby tímto směrem poskočily naše univerzity a abychom na základě toho dosáhli výrazně lepšího postavení ve světě?

Abychom na ni odpověděli, činím ještě dílčí kroky: V návaznosti na představu o tom, kam by se měla posunout vzájemně propojená vzdělávací a výzkumná činnost univerzit, jak jsem o tom psal v předcházejících částech, lze zformulovat následující doporučení akademickým pracovníkům, zejména těm, kteří mohou z titulu své pozice něco ovlivnit. Čtenáře laskavě prosím, aby si při čtení tohoto textu neustále kladl otázku – "Proč to nejde, co tomu brání?". Nyní již avizovaná doporučení (druhá část):

5. Student by měl být od počátku veden ke zpracování samostatných (byť velmi stručných) seminárních a ročníkových prací, a to týmovým způsobem:

- Je mu nabídnuto několik témat, které souvisí s hlavními výstupy výzkumné činnosti univerzit.

- Výběr tématu je spojen s jeho zapojením do týmu, který se sestává ze studentů všech úrovní studia (základního-bakalářského, středního-magisterského, vyššího-doktorského), přičemž:

-- Studenti vyšších úrovní studia plní i určité organizační funkce (učí se tím organizovat výzkumnou činnost a pracovat v týmu).

-- Témata, která si studenti vybírají, jsou komplementární (vzájemně se doplňují).

-- Hodnocen je nejen individuální výkon, ale schopnost studenta pracovat v týmu, případně organizovat týmovou práci.

-- Během práce na tématech je student veden k tomu, aby pochopil význam a přínos jednotlivých předmětů, které studuje, pro finální výstup výzkumné činnosti univerzity.

-- Vyvrcholením této činnosti je závěrečná práce (bakalářská, diplomová, doktorská).

-- (A pozor – velmi důležité!): Každý student je od počátku veden k tomu, aby svůj vlastní přínos vymezil oproti tomu, co již bylo při řešení daného tématu uděláno.⁸[1]

6. Na tomto základě by měla univerzita pěstovat komplementární týmy, a to:

- Mezi studenty z různých úrovní studia (základní, střední a vyšší stupeň).

- Mezi studenty z různých oborů (aby se naučili využívat interdisciplinární přístup).

- Mezi studenty z různých zemí (aby si univerzita vytvořila mezinárodní kontakty).

7. Takový styl studia umožňuje posunout produkt univerzity na řádově vyšší úroveň. Nikoli jen absolvent dobře připravený na své uplatnění, ale průběžně a trvale doplňovaná absolventská síť, prostřednictvím které noví absolventi nacházejí uplatnění s využitím kontaktů na ty absolventy, kteří se již v praxi osvědčili, resp. kteří se v praxi uplatňují ve významných pozicích.

8. Důležité je využít toho, že právě při týmové práci vyúsťující do praxe, jejíž součástí je i rozložení výzkumných aktivit do komplementárních témat dochází k následujícímu:

- Studenti si uvědomují a v dosahu vlastních zkušeností ověřují význam teorie pro praxi.

- Mezi studenty se vytvářejí přirozené pracovní kontakty, které jim umožňují při přechodu do praxe navázat na studium v oblasti praktického uplatnění (a to i s těmi, se kterými měli již pracovní kontakty dříve a kteří absolvovali univerzitu dříve).

- Přechod může být plynulý, tj. student ještě během studia může pracovat v oblasti svého absolventského uplatnění.

- Právě princip uplatnění čerstvých absolventů prostřednictvím těch, kteří již našli uplatnění v praxi, je výrazně motivující pro zapojení studentů do zpracování skupinových témat.

- Ne nepodstatným efektem je, že výše uvedenou cestou dochází i k mnohem účinnějšímu spojení výzkumné činnosti s praxí, studenti univerzity mají obrovskou konkurenční výhodu v tom, že mají přístup k nejnovějším poznatkům ve svém oboru.

9. Pokud se na danou problematiku budeme dívat z opačného hlediska, pak koncepce univerzity založená na propojení vize, týmového zpracování závěrečných prací a tvorbě absolventských sítí umožňuje řádově účinnější propojení výzkumné činnosti univerzity s praxí. A naopak – aby si univerzita udržela funkční absolventskou síť, je nucena produkovat původní teoretické poznatky využitelné v praxi, které mohou být poskytovány různou formou:

- Placenými i neplacenými konzultacemi absolventů působících v praxi s odborníky působícími na univerzitě.

- Podílem univerzity na řešení konkrétních témat v praxi (přičemž do tohoto řešení mohou být zapojeny i týmy složené ze studentů různých stupňů studia).

10. Uvedený způsob spojení studia se zapojením studentů do výzkumné práce je právě z hlediska jejich budoucího uplatnění vysoce motivující.

- Proč hodnocení univerzit a rozhodování o akreditacích, grantech, finančních prostředcích na výzkum jde (slušně řečeno) hodně mimo využití uvedených možností?

- Proč se některé aktivity, které lze realizovat i bez podpory "shora" nerozvíjejí na univerzitách v rámci možností?

⁹[1] Velkým nešvarem a obrovskou ztrátou kapacit univerzity je to, že studenti znovu a znovu řeší to, co již bylo na dané univerzitě řešeno, aniž by vůbec tušili, že na dané téma již bylo na dané univerzitě zpracováno více prací. Místo postupu vpřed a pěstování afinity studenta k výsledkům práce univerzity se přešlapuje na místě. Mj. navrhovaný styl práce fakticky neumožňuje, aby student práci opsal či nechal si napsat někým jiným.

Vize, jakou potřebujeme/399 Perspektiva univerzit – část 4.

Dynamická digitalizace, nástup umělé inteligence, Průmysl 4.0 či 5.0.:

Nyní se dostáváme k odpovědi na otázku: Co brání tomu, aby výše uvedeným směrem poskočily naše univerzity a aby na základě toho dosáhla naše země výrazně lepšího postavení ve světě? Tj.:

- Aby univerzity měly zpracovanou vizi vlastního rozvoje, která by vycházela z jejich představy perspektivní, realistické a přitažlivé vize naší země uvažované v globálním kontextu.

- Aby tuto vizi pravidelně aktualizovaly a využívaly k tomu i výsledků svých konkurentů, tj. toho, jaká zlepšení přinesou jiné univerzity.

- Aby z vize univerzity vycházela její marketingová strategie, tj. aby zájemci o studium si vybírali, kde chtějí studovat, podle toho, na čem se chtějí aktivně podílet.

- Aby tato vize vycházela z pochopení role vzdělání v kontextu dynamická digitalizace, nástup umělé inteligence, Průmyslu 4.0 či 5.0.

- Aby vize kladla důraz na přenos poznatků a nabytí schopností v oblastech, které jsou nezaměnitelné umělou inteligencí, tj. které spadají do oblasti specificky lidských schopností, jejichž význam poroste (a aby věděla, které schopnosti to jsou).

- Aby tato vize vycházela z potenciálu tvůrčích týmů (tj. toho, čemu se dříve říkalo "škola") působících na univerzitě a – pochopitelně – aby takové týmy na univerzitě existovaly a byla jim poskytována podpora.

- Aby studenti od počátku studia byli zapojováni do týmové práce a postupně (na vyšších stupních studia a ve vyšších ročnících) se podíleli na její organizaci.

- Aby závěrečné práce byly orientovány na komplementární zpracování odborně a společensky relevantních témat (tj. aby se vzájemně doplňovaly).

- Aby u každé práce bylo doloženo, v čem posouvá původní výzkum univerzity v dané oblasti o kousek dál (přičemž forma a velikost posunu odpovídá úrovni studia ve smyslu základní-bakalářské, střední-magisterské, vyšší-doktorské).

- Aby se na základě takto přirozeně vytvořených kontaktů čerství absolventi uplatňovali prostřednictvím těch, kteří již našli dobré uplatnění, a to zejména v tvůrčích mezigeneračních týmech.

- Aby absolventi univerzity byli průběžně vybavováni nejnovějšími poznatky v daném oboru včetně původních vycházející z výzkumné činnosti univerzit, a to bylo jejich nejvýznamnější konkurenční výhodou.

- Aby univerzitě trvale rozšiřovala svoji absolventskou sít nejen v národním, ale i mezinárodním měřítku, na základě toho nejen konkretizovala svoji vizi, ale i zvyšovala svůj potenciál podmiňující její vliv a zvyšující její podíl na realizaci perspektivní, realistické a přitažlivé vize dané země (vize, která se stává tím realističtější, čím více si univerzity plní tuto svoji roli, kterou za ně nikdo neudělá).

Pokuste se sami vybrat jednu z možných odpovědí, případně navrhnout vlastní:

- Je to příliš náročné jak pro akademické pracovníky, tak i pro studenty.

- Kritéria evaluace univerzit a výsledků výzkumné činnosti pro potřeby akreditace, přidělení finančních prostředků a grantů nepodporují takový způsob práce, zejména v případě veřejných univerzit.

- Univerzity, zejména ty, které jsou financovány z veřejných zdrojů, se nacházejí v demotivujícím prostředí, což má za následek prosazování osob, které nemají zájem na vytvoření prostředí umožňujícím působení osobností, schopných vytvářet tvůrčí týmy a realizovat další atributy univerzity se skutečnou vizí.

- Vzhledem k tomu, že k využití výše uvedených možností nedošlo v žádné ze zemí našeho civilizačního okruhu, bude negativní roli hrát patrně institucionální pojetí harmonizace vysokého školství v EU (tj. to, co vyžaduje tzv. Boloňský proces).

- Žádná univerzita si sama netroufne systematičtěji využívat naznačené možnosti, protože by se mohla dostat pod tlak ostatních univerzit a jimi ovlivňovaných institucí podmiňujících její přežití.

Možná, že příčiny lze hledat i jinde. Spíše se však bude jednat o synergický efekt některých z výše uvedených příčin. Přesto se domnívám, že cesta k podstatnému zvýšení efektivnosti univerzitního vzdělání existuje a že v naší zemi k tomu můžeme učinit významné kroky. Třeba či právě proto, že nás čeká těžké období.

Vize, jakou potřebujeme/400 L. Zelinka: Ke stručné verzi vize – část 1.

Protože – jak vyplyne z dalšího textu – považuji "vizi" za špatný krok špatným směrem (aniž by zde došlo k negaci negace), nezapojuji se do diskuse ve smyslu jejího posledního odstavce. Pro pochopení mého odmítavého stanoviska připojuji několik připomínek a poznámek, jež to snad event. zájemci osvětlí. Aby bylo možno s textem "vize" pracovat, rozčlenil jsem jej do odstavců označených římskými číslicemi.

I.) Tato vize je určena těm, kteří za přirozené naplnění svého života považují rozvíjení a uplatňování svých schopností (nabývání vědomostí, získávání zkušeností, plnější chápání toho o co jde, a využití tohoto ve svém profesním, rodinném i společenském životě). Bez ohledu na to, ke které generaci patří, neuzavírají se vůči alternativním názorům a ve vzájemném sdílení nového vidí i cestu ke vzájemné sounáležitosti.

Připomínka: Úvodní pasáže obdobných textů bývají vzletné. Ani tento není výjimkou. Doporučil bych onen vzlet poněkud umravnit/korigovat doplněním toho zcela hlavního a zásadního, jež zde bohužel chybí. Totiž cílového směřování, jímž teprve uvedený vzlet získá smysl. Řečeno stručně a srozumitelně: doplnit k čemu mají nabyté vědomosti – získané zkušenosti – pochopení reality - vlastně sloužit. Za sebe doporučuji doplnit využití vyjmenovaných faktorů k:

- to obé nejen pro krátké období, ale i s důrazem na dlouhodobou perspektivu.

Bez takovéhoto doplnění jde o manifest na podporu vědomostí a zkušeností Hannibala Lectera a jejich využití v rámci jeho profesního, rodinného i společenského života.

Poznámka pod čarou: Vědomosti a zkušenosti (knowledge and experience) jsou málo, úplně vypadly "dovednosti" (skills). Skutečnost, že toto omezení hned na počátku háže přes palubu všechny, kteří nejsou nadutě pyšní na své schopnosti, ale chtějí rozvíjet a pečovat kupř. o lidské kulturní dědictví (world cultural heritage), přírodní bohatství atp. raději ani nekomentuji.

II.) Základem této vize je uvědomění si skutečnosti, že žijeme na prahu změny srovnatelné s průmyslovou revolucí, změny ještě výraznější, při které se dominantním ekonomickým sektorem stávají odvětví přispívající k nabývání, uchování a uplatnění schopností. Jakkoli je tato změna bolestivá a přináší značná civilizační rizika, bude jejím výsledkem pozvednutí společnosti na úroveň, kdy lidstvo pochopí své místo ve vývoji přírody a každý člověk své místo ve vývoji společnosti.

Připomínka: V tomto odstavci lze souhlasit snad toliko s výrokem, že lidstvo se nachází na prahu změny výraznější, než byla průmyslová revoluce. Vše dál je už jen pouhý dohad, kde přání je prevalujícím otcem myšlénky.

Není pravdou, že dominantními odvětvími se teprve stávají (nebo se někdy v budoucnu stanou) ta, jež spočívají na nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností. Toto tvrzení je zcela mimo mísu historického materialismu. V dějinách moderního člověka vždy v prvé řadě šlo o využití lidských znalostí, dovedností a zkušeností (lidského potenciálu) – samozřejmě nejen "živých", ale i tzv. "zmrtvělé" lidské práce (kulturní krajina, vybudovaná infrastruktura atp.). Etapizace těchto dějin byla vždy dominantně závislá na míře/stupni možnosti toho všeho využít. Každá nová etapa se od té předešlé lišila tím, že skokově zvýšila míru/efektivitu využívání uvedených faktorů, dosáhla svého rozkvětu, po té započala degenerovat (míra/efektivita zapojení uvedených faktorů upadala), až nastoupila etapa další,odhraničená právě skokovým navýšením zapojení/efektivním využitím těchto faktorů (lidského potenciálu).

Práh, na němž nyní lidé stojí, je tedy zcela jiný, než se nám snaží podsouvat tato připomínkovaná "vize". Nacházíme se v časovém úseku, kdy prudce degenerující současná vývojová etapa (ve své patrně konečné fázi) stojí před fatálním rozcestím: Buď dojde, tak jako v předchozích případech, ke kvalitativní změně ve využívání lidského potenciálu směrem k lepšímu, nebo nastane zničující pád o několik vývojových etap zpět, ne-li k praktickému zániku lidstva jako "kulturního" druhu.

Poznámka pod čarou: Zájemcům o podrobnosti mohu doporučit podívat se do díla Egona Bondyho, kde (zvláště v "Pracovní analýze") jsou důkladně rozvedeny odpovědi na otázky, zda po končící přežilé formaci musí zákonitě nastoupit formace vyšší, či zda je to jen možnost (nikoli zákonitá nutnost), resp. co se stane (jak bude probíhat další vývoj), pokud lidé šanci na tuto změnu propásnou.

III.) Jako vždy v dějinách, každé nové vzniká překonáváním bariér, které mají svůj původ v privilegiích výchozí stavu a které bezprostředně souvisejí se snahou využít majetkovou výhodu k diskriminaci těch, kteří chtějí svůj život založit na rozvoji a uplatňování svých schopností. Situace je o to dramatičtější že přerostla v globální fenomén zrychlujícího se bohatnutí bohatých a chudnutí chudých, přičemž dochází k propojování moci pocházející ze zneužívání majetku s mocí pocházející ze spolčování těch, kteří porušují obecně přijaté zásady (zákony i morální pravidla).

Připomínka: Lze souhlasit s tezí, že nástupu nových etap bránívají "brzdné mechanismy", opřené o privileje výchozího stavu. Stará etapa – byť umírající – se dobrovolně nevzdává. Naopak bych zde neuváděl poněkud naivní konstrukce o tom, že znamením doby je boj bohatých proti těm, kdy by chtěli uplatnit své schopnosti, či neférové jednání bohatých, kteří porušují pravidla atp. S takovými věcmi už se dávno a causálně vypořádal K. Marx a B. Engels ("cinknutá" buržoazní morálka a z ní vyvěrající "cinknuté" právo) a V. I. Lenin (který na sklonku života pochopil, že role nominálního majetku je zástupná).

Poznámka pod čarou: Protože jde o klíčový bod, pokusím se jej přeložit do obecné češtiny. Nejde o boj neschopných bohatých a schopných nebohatých. Na obou stranách barikády jsou schopní, na začátku je dokonce na straně obhájců "starého" těch schopných více (a schopnějších). Jedná se boj mezi společenským uspořádáním, které stlačuje lidstvo pod jeho aktuální potenciál a mezi uspořádáním, jež umožňuje se tomuto potenciálu se plně rozvinout. Nejde tedy o konflikt neschopných a schopných, ale o spor mezi tím, co má budoucnost a tím, co odchází, slušně řečeno, "kamsi". Podrobněji se tomu věnuji ve svém "Posmutnělém manifestu", jehož úryvek připojuji na konci těchto svých připomínek.

Vize, jakou potřebujeme/401 L. Zelinka: Ke stručné verzi vize – část 2.

I.) Globální moc má téměř vše: Může si neomezeně tisknout, resp. elektronicky vyrábět dolar a za takto vyrobené nic si kupovat všechno. Může globálně špiclovat, vydírat a vydíratelné dosazovat do jakýchkoli pozic v politickém systému, v soudnictví, v mediích, ve zpravodajských službách. Jediné, co nemá, je vize řešení současných problémů. A tak se svoji vyprázdněnost a bezradnost snaží překrýt vyvoláváním konfliktů, které nabývají stále nebezpečnější podobu.

Připomínka: Je patrně pravdou, že ještě nikdy nebyly tyto brzdné mechanismy tak propojené a koordinované, jako v současné "informační společnosti" a nikdy neměly na své straně tolik kumulované moci. Naproti tomu se obávám, že stávající "moc" svou vizi má (a ne, že ne), a to dokonce zcela jasnou - již v zárodku utnout byť jen náznaky pokusů o její odstranění všemi prostředky. Část z ní (té vize) je pro běžné lidi neviditelná; viditelná část jde od líbivých konstrukcí Klause Schwaba až po cynické genocidy. Považoval bych za krajně nebezpečné a neodpovědné vykreslovat obraz oné "moci" jako bezradné a vyděšené naivky, která se hystericky ohání po imaginární vose, dupe nožičkami a chaoticky poráží nábytek. V teologických kruzích se objevuje bonmot, že největším úspěchem ďábla bylo přesvědčit lidi, že není. Ve vojenství je známo, že nejvíce hraje nepříteli do karet, když vás přesvědčí, že už je skoro poražen. V tomto je připomínkovaná "vize" opět zcela vedle. To, co vede ke zmíněnému "vyvolávání konfliktů" je všechno ostatní, jenom ne bezradnost.

II.) V důsledku toho v ekonomickém systému převládl diktát přerozdělování (pochybné dotace a předražené zakázky) nad inovační aktivitou, pozičně silnější se snaží o co největší omezení nezávislosti slabších, jeho vývoj směřuje od ekonomiky přebytku k ekonomice všeobecného nedostatku.

Připomínka: Redundantní výčet nepříliš reprezentativních znaků degenerující epochy. Nepravdivé tvrzení o vývoji od ekonomiky přebytku k ekonomice nedostatku. Světová ekonomika nikdy nedosáhla ekonomiky přebytku, nacházíme se na jiné trajektorii – ekonomické ukazatele sice mohou nominálně růst, ale daleko rychleji roste záporný rozdíl mezi dosaženým výkonem a potenciálem. Jsme tedy v ekonomice nedostatku, který je zdánlivě umenšován nominálním růstem ekonomických ukazatelů. Ale ve skutečnosti tento nedostatek dramaticky narůstá komparativně vůči aktuálně dosažitelnému potenciálu.

Odpověď na otázku, zda není ještě příliš brzo na změnu (přechod do další etapy), když nám to postaru tak hezky šlape, proto zní: Není.

III.) Perspektivní (vidící za horizont řešení problémů), realistická (schopna opřít se o dostačující společenské síly), přitažlivá (bezprostředně spojená s orientací na reálné naplnění života) vize obsahující projekt komplexních reforem je nezbytná k získání spojenců z řad těch, kteří pociťují fatální důsledky snahy udržet moc založenou na privilegiích i za cenu rozkladu společnosti, ohrožení její existence a degeneraci globální moci samotné.

Poznámka: Tak přesně takovýmito velkohubými žvásty nejen, že nelze nikoho získat, nýbrž lze spolehlivě odpudit ty, již by snad k této "vizi" chovali nějaké sympatie. Posouzení toho, zda nějaká vize byla perspektivní, realistická a přitažlivá přísluší až dějinám. O létajících pečených holubech v podobě "projektu komplexních reforem" ani nemluvě.

IV.) Vize, kterou nabízíme, slibuje velmi málo: Orientaci v současné turbulentní době, odolnost vůči manipulaci, možnost najít společnou řeč a sjednotit se na akčním postupu.

1. Poctivé a důsledné promyšlení každého z jejích základních prvků obsažených ve výše uvedeném.

4. Průběžné seznamování se s tím, jak probíhá rozpracování širší verze vize – komplexních reforem, resortních průmětů, teoretické nadstavby apod.

5. Aktivní účast na rozšiřování této vize do povědomí co největšího množství lidí (přispět k tomu, aby se vize stala fungujícím a vlivným memplexem).

Připomínka: Stejně jako předchozí odstavec jde o ukázku toho, jak se postupovat nemá. Žádnou použitelnou vizi nelze dávat dohromady postupem, jakým se vede diplomová práce. Lze to ilustrovat na příkladu postupu pedagoga, sochaře a zahradníka. Pedagog vede studenta, aby napsal práci, jež projde obhajobou a pak slouží toliko jako doklad o tom, že student je schopen určité míry samostatného myšlení a samostatné práce. Práce ožije, jen pokud ji někdy někdo vytáhne ze šuplíku a ocituje ji. Sochař vdechne mrtvé hlíně život a ta – pokud zaujme diváky – žije dál v tom, že je občas esteticky inspiruje. Ale zahradník šlechtí rostlinu (netvoří ji, ona roste sama) a je-li úspěšný, rostlina se množí, rozrůstá, žije dál bez jeho pomoci a dokáže přinést užitek všem.

Vize, jakou potřebujeme/402 L. Zelinka: Ke stručné verzi vize – část 3.

Čistě jen pro zpestření připojuji citaci z díla autora, jejž by zde čtenář asi nečekal – totiž V. Havla, který se ve své Moci bezmocných obdobnou otázkou zabývá:

"... patří přece k podstatě takovéto ‚post-demokracie‘, že může vyrůstat jen via facti, průběžně, ze života, z jeho nové atmosféry a nového ‚ducha‘ (byť přirozeně za účasti politické reflexe – ovšem jako průvodce života, nikoli jeho dirigenta)."

A nakonec úryvek z "Posmutnělého manifestu", týkající senáčrtu podoby nositele příští změny (tzv. "revoluční strany"):

Zatímco v rámci starého paradigmatu se předpokládalo, že "nenažranost" kapitalistů vžene proletáře (v zásadě proti jejich vůli) do výbuchu revolty, jež celou kapitalistickou formaci smete, nyní se spíše ukazuje jiný pravděpodobnější scénář. Že totiž na základě všeobecného znechucení z rozkládající se formace dojde k poměrně širokému konsenzu – právě v těch ekonomicky nejvýznamnějších zemích světa – že takhle už to dál nejde. Že v takovémhle světě už lidé nechtějí žít.

Lidé napříč společností budou vyjadřovat svou vůli k tomu, aby už ty staré pořádky skončily a začalo se budovat něco lepšího. Pro takovouto situaci je ale neúčelné budovat polovojenskou partajní organizaci uzavřeného typu, ale naopak co nejšíře rozkročené a otevřené volební hnutí, netvořící žádnou avantgardu či předvoj, ale naopak poskytující organizační a ideové zázemí jednotlivým avantgardním proudům, jež teprve vzniknou a jež ani neumím předpovědět. Toto hnutí by mělo mít v zásadě jen poměrně jednoduchý program – spojit všechny nespokojené, jimž se nechce umřít ve jménu (a pro zájmy) nadnárodního finančního kapitálu. Uchovávat základní marxistické myšlenky a poznatky a vychovávat nové lidi po novou dobu.

Tím se vytvářejí předpoklady pro nesmírně širokou frontu, jdoucí od levicově orientovaných věřících v různá náboženství přes všechny za mzdu či platy pracující lidi až po určitou část kapitalistů, kteří si uvědomí, že extrapolací starých pořádků do budoucna je nečeká nic dobrého.

Poznámka: Dokonce, a za tím si stojím, se součástí tohoto společenského pohybu může stát i ta část finančních monopolistů, která už také nechce v takhle špatně řízeném světě žít - viz Patriotic Millionaires v USA nebo "Appel für eine Vermögensabgabe (Výzva k dávce z majetku)" v Německu, popř. aktivity Liliane Bettencourtové ve Francii. Nebo viz ty z nich, kteří už tuší, že na téhle planetě jim bez změny poměrů pšenka nepokvete - ale protože zatím mají myšlenkový blok, raději plánují včas uprchnout do stálých orbitálních stanic, do kolonií na Měsíci či na Marsu atd.

Tím se také značně mění odhad možné podoby budoucí "revoluční" změny. Samozřejmě není možné úplně vyloučit i nějakou míru použití násilí. Dějiny nás učí o tom, že jen málokdy to reprezentanti odcházející formace odpískají dobrovolně. Bohužel spíše platí, že umírající kobyla kolem sebe nejvíc kope. Ale lze si i představit v zásadě nenásilné "revoluce" s přelivem ze státu do státu, jaké jsme mohli monitorovat naposledy v období tzv. "arabského jara".

A tím se ale také mění obraz "revolucionáře". Namísto zaníceného bojovníka typu Che Guevary, připraveného se k úspěchu revoluce třeba i prostřílet, by se mělo jednat o osobnosti schopné sjednocovat všechny nespokojené, bez ohledu na to, z jaké části politického spektra přicházejí, a nabízet jim jako společný úkol transformovat nefunkční individualistickou formaci ve formaci kolektivistickou. Co bude ale naprosto zásadní a "revoluční" je to, že se musí jednat o nadnárodní/mezinárodní/internacionální projekt.

A protože komunismus je – a bohužel už asi navěky bude – v myslích lidí spojován s ozbrojeným bojem, násilím a vyvlastňováním, s tupým pokusem aplikovat filosofii napřímo bez zprostředkování jinými disciplínami, asi nebude vhodné o tuto "trade mark" či "brand" nějak zvláště bojovat. Pod jakým jiným názvem se takovéto sjednocující hnutí vydá do světa, to nevím. Ale vydá se – tím jsem si skoro jist. Samozřejmě s výhradou – pokud se do té doby lidstvo nezničí.

Vize, jakou potřebujeme/403 Vize jedné univerzity - 1. část

Každá univerzita by měla mít svoji vizi. Pochopitelně, že vizi realistickou, perspektivní a přitažlivou. Z řady důvodů, o kterých pojednám později. Ještě před tím zařazuji několik bodů, které považuji za důležité z hlediska lepšího pochopení nejdůležitějších pasáží tohoto textu.

Nejdřív k tomu, jak tento text vznikl. Již více než rok připravujeme s kolegy z našeho týmu monografii na téma "Metodologická role vize". Při jejím zpracování jsme narazili na problematiku vztahu firemní a společenské vize. Vize firmy (jaká by měla být, co by měla obsahovat, jak postupovat při její tvorbě apod.) je tradiční téma a v odborných časopisech je této otázce věnována poměrně velká pozornost. Narazili jsme však na jeden zajímavý problém. Firemní vize by měla obsahovat určitou reflexi společenského kontextu, resp. měla by obsahovat představu firmy o vizi země (zemí), v které (v nichž) firma působí. Společenský kontext, resp. pohled na vývoj prostředí, ve kterém firma působí, je podstatný a vize firmy nemůže být dostatečně konkrétní a komplexní, když ho neobsahuje. Teoretická literaturu k problematice tvorby firemní vize i ty konkrétní firemní vize, které jsou k dispozici, ovšem tento aspekt nejen často, ale dokonce i zpravidla neobsahují. Jako výzkumné téma by tuto problematiku bylo možné formulovat jako vztah vize zpracované na úrovni firmy a vize společnosti (země), kterou si firma vytváří nebo přebírá od někoho, kdo ji vytváří (od toho, čí vizi firma považuje z hlediska své vize za nejvhodnější).

Nezávisle na tom probíhaly práce na řešení otázky, jak by mohla a měla vypadat vize univerzity. Odtud byl již jen krůček k tomu, abychom došli k logickému závěru, že by to měly být právě univerzity, jejichž vize by se mohla kvalifikovaným způsobem propojovat s jimi zpracovanou představou o vizi země, ve které působí (a to i s uvážením globálního kontextu). Vždyť právě univerzity mají, nebo by měly mít dostatečný potenciál ke zpracování své verze vize určité země v globálním kontextu, zejména pokud k tomu mohou využívat výsledky jiných univerzit.

Zde ovšem vyvstal další problém. Velmi obtížně se hledá (a patrně ani nenajde) univerzita, která by měla něco obdobného, jako je vize vlastního rozvoje ve společenském kontextu, zpracovanou. Přitom není těžká odpověď na otázky (spíše řečnického charakteru):

Nejlepší způsob jak na tyto otázky dát odpověď je představit konkrétní vizi, jakou by mohla univerzita mít, a to i včetně představy společenské vize, kterou tato univerzita má. Budeme postupovat následujícím způsobem:

- Představíme těžiště vize univerzity, které je specifické právě pro instituce typu univerzit.

- Budeme se zabývat otázkou využití možností, které univerzita na naplnění své vize má.

- Ukážeme, jak by mohla vypadat verze společenské vize popisující kontext, v němž univerzita realizuje svoji vizi.

Ještě před tím uděláme malou vsuvku: Stručně shrneme, jak je v současné době v teoretické literatuře chápána problematika vize firmy (tj. jaká by měla být, čemu slouží a jak ji zpracovat).

Vize, jakou potřebujeme/404 Vize jedné univerzity - 2. část

Od názorného vyjádření těžiště problematiky vize univerzity ve společenském kontextu se dostáváme k jedné z nejzajímavějších částí: Jaký význam má vize univerzity, co komu přinese?

Dříve, než přejdeme k tomu nejdůležitějším, k tomu že si názórně ukážeme, v čem spočívá podstata univerzitní vize, uvedeme stručný přehled toho, jak jsou chápány firemní vize v současné odborné literatuře.

Výsledky vyhledávání v databázích Google Scholar a IDEAS/RePEc search (údaje ke dni 12.1.2022)

Vnitropodniková vize má dlouhodobý charakter. Vize je v tomto ohledu prakticky obrazem budoucího (žádoucího stavu). Na základně znalosti vize a dalších proměnných dochází ke stanovení cíle/cílů a strategií. Na tomto přístupu v rámci vnitropodnikového prostředí se shodují autoři napříč odbornou literaturou (Dobrinic a Fabac, 2021; Ashkenas a Manville, 2018; Synek a Kislingerová, 2010; Zuzák, 2011 a další) V neposlední řadě je vhodné zdůraznit, že podniková vize by měla být v souladu taktéž s vývojovými trendy ekonomiky (Negoianu, 2017), tedy s dalšími externími faktory.

Tvůrci vizí jsou v podnikovém prostředí manažeři, kteří se v hyperkonkurenčním prostředí stávají vizionáři a to nejen co do tvorby vize, ale také její sdílení a vysvětlování (Zuzák, 2011; Ashkenas a Manville, 2018). Není tedy stěžejní jen vizi vytvořit, ale sdílet ji a podněcovat změnu.

Z výzkumů dále vyplývá, že vize firmy je chápána jakožto manažerská deklarace budoucnosti (Barringer, B. R., Jones, F. F., & Neubaum, D. O. 2005).

V případě podniků pak pro 21. století přichází výzva v podobě naplňování vize pod tlakem krátkodobých výsledků (Ashkenas a Moore, 2022). Kvůli tlaku na výkon v kratším období není vize hnacím motorem strategie. Tímto motorem jsou typicky roční plány a roční KPI.

Příkladem toho, jak vybalancovat tlak na krátkodobý výkon s dlouhodobou vizí může být ilustrován pomocí přístupu výkonného ředitele Salesforce Marc Benioffa. Ten využívá metodu plánování, která začíná jeho ustálenou celkovou vizí firmy a jejím přístupem jako software jako služba. Svou metodu nazývá V2MOM — vize, hodnoty, metody, překážky a opatření. Na začátku každého roku Benioff navrhne jednostránkový list pro celou společnost, který, jak zkratka napovídá, nejprve vyjadřuje celkovou vizi firmy a poté vysvětluje své myšlenky o klíčových krocích potřebných k tomu, aby se k ní přiblížil. (Vize zůstává rok od roku do značné míry stabilní, zatímco priority a metody implementace se mění.) Poté předá dokument každému ze svých přímých podřízených a požádá je, aby spolupracovali se svými týmy na vytvoření dokumentu V2MOM pro jejich vlastní skupiny. Vedoucí tým poté prochází všemi V2MOM, aby dosáhl úplného celopodnikového sladění a oddanosti svému strategickému záměru na příštích 12 měsíců. Tímto způsobem lze zaručit, že každý jednotlivec ve firmě rozumí rovnováze mezi krátkodobými cíli a dlouhodobou vizí (Benioff, 2020).

Dalo by se očekávat, že firmy budou své vize komunikovat i vůči veřejnosti, obzvláště kvůli zainteresovaným subjektům, jako akcionáři, investoři či další zainteresované skupiny.

O co překvapující jsou výsledky výzkumu autorů (Dumitrascu a Feleaga, 2019) , kteří přicházejí se zjištěním, že pouze 62 % firem zveřejňuje informace o své vizi, 85 % z nich zveřejňuje informace o svém poslání a 54 % společností zveřejňuje své hodnoty. Toto zjištění je o to pozoruhodnější v návaznosti na poznatek (Akter, 2021), že je bez komunikované vize je velice obtížné vybudovat reputaci firmy.

Dle literární rešerše je jedním z aktuálních trendů spojení vize s CSR a dlouhodobou udržitelností (Lesnikova & Schmidtova, 2020; Dumitrascu a Feleaga, 2019)

Akter, S. (2021). Companies' vision, mission, and core values focus on human resource management. International Journal of Financial, Accounting, and Management (IJFAM), Vol 2, No 4, pp. 343-355.

ASHKENAS, Ron a Brook MANVILLE. Harvard Business Review Leader's Handbook: Make an Impact, Inspire Your Organization, and Get to the Next Level. Harvard Business Review Press; 1st edition, 2018. ISBN 978-1633693746.

ASHKENAS, Ron a Peter D. MOORE. Keeping Sight of Your Company's Long-Term Vision. Harvard business review [online]. 2022 [cit. 2023-01-12]. Dostupné z: https://hbr.org/2022/04/keeping-sight-of-your-companys-long-term-vision

Dumitrascu, M., Feleaga, L. (2019), Mission, Vision, and Values of Organizations, the Catalysts of Corporate Social Responsibility, Audit Financiar, vol. XVII, no. 1(153)/2019, pp. 142-148, DOI: 10.20869/AUDITF/2019/153/007

Barringer, B. R., Jones, F. F., & Neubaum, D. O. (2005), A quantitative content analysis of the characteristics of rapid-growth firms and their founders, Journal of Business Venturing, 20, 663–687.

BENIOFF, Marc. Create Strategic Company Alignment With a V2MOM [online]. 2020 [cit. 2023-01-12]. Dostupné z: https://www.salesforce.com/blog/how-to-create-alignment-within-your-company/

SYNEK, Miroslav a Eva KISLINGEROVÁ. Podniková ekonomika. 5. Praha: Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-336-3.

ZUZÁK, Roman. Strategické řízení podniku. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-4008-9.

Nicoleta Negoianu, 2017. "The exercise company - alive company," Social-Economic Debates, Association for Entreprenorial Spirit Promotion, vol. 6(1), pages 6-10, April.

Lesnikova Petra & Schmidtova Jarmila, 2020. "Development of Corporate Sustainability in Enterprises through the Application of Selected Practices and Tools," Organizacija, Sciendo, vol. 53(2), pages 112-126, May.

Dobrinic, D., Fabac, R. (2021). Familiarity with Mission and Vision: Impact on Organizational Commitment and Job Satisfaction. Business Systems Research, vol. 12, no. 1.

Vize, jakou potřebujeme/405 Vize jedné univerzity - 3. část

Nyní přejdeme k tomu nejdůležitějšímu. To, co by mělo být základem vize univerzity, zvýrazníme názorně.

Obecnou historickou tendencí je, že roste role lidských schopností, to zejména těch, které bezprostředně souvisejí s rozvojem lidského poznání, především vědy. V podmínkách, kdy do ekonomiky, správy společnosti i běžného lidského života vstupuje umělá inteligence, roste poptávka zejména po těch schopnostech člověka, které jsou specificky lidské, tj. tzv. umělou inteligencí nesubstituovatelné.

Následující schéma se netýká jen těch univerzit, na nichž jsou realizovány vyučovací programy ekonomického či společenského zaměření, ale i těch, kde převažují obory technické či přírodovědní.

Mj. například při permanentním vyjasňování toho, které lidské schopnosti jsou nesubstituovatelné umělou inteligencí, by měly univerzity společenskovědního zaměření spolupracovat s univerzitami technického zaměření, které se matematickými a technickými základy umělé inteligence zabývají. A není to jediná oblast, ve které by byla spolupráce univerzit různého zaměření přínosná. Touto problematikou se budeme zabývat později. Nyní přejdeme přímo k jádru toho, v čem spočívá v současné době role univerzit.

Ukážeme to následujícími schématy. První schéma je záměrně zjednodušené, druhé vychází z reálných dat.

Schéma 1: Efekty odvětví, která jsou zaměřena na rozvoj, uchování a uplatnění lidských schopností (zjednodušená verze)

* Všechna odvětví produktivních služeb, tj. služeb přispívajících k nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka (např. vzdělání, péče o zdraví, výchova v rodině, různé formy sociální práce) vedou k některému efektu či vícero efektům ve výše uvedeném schématu.

* Tyto efekty bezprostředně souvisejí s růstem HDP, tj. čím jsou tyto efekty větším, tím jsou vyšší i přírůstky HDP. A nejen to. Zvyšováním efektů v této oblasti se pozitivním směrem mění i charakter ekonomického růstu, který více přispívá k reálnému naplnění lidského života a stává se více nezávislým na množství využívaných přírodních zdrojů a zásazích do přírody.

* Univerzity mají v této oblasti nejen významnou, ale zejména dvojí roli:

- Jednak jsou typickým případem odvětví produktivních služeb, přitom jejich efekty jsou orientovány všem výše uvedenými směry. Jde zejména o poskytování vzdělávacích služeb.

- Jednak – a to by nemělo být přehlíženo – zaměření jejich výzkumné činnosti by mělo být podstatným způsobem orientováno na otázku, jak zvýšit výše uvedené efekty.

Oba dva směry univerzitních aktivit v dané oblasti by přitom měly být propojeny. Tj. univerzity by měly nejen poskytovat takové vzdělávací služby, které by umožnily jejich absolventům umožňovat rychlejší kariérní růst, dosažení co nejvyšší kariérní úrovni v příslušné profesi a prodloužení zenitu i horizontu výdělečného uplatnění, ale měly by se obecně zabývat společenskou vizí z hlediska rostoucí role produktivních služeb v dalších oblastechekonomiky.

V dalším pokračování dáme konkrétnější schéma efektů odvětví, která jsou zaměřena na rozvoj, uchování a uplatnění lidských schopností s využitím dat konkrétní univerzity. Návazně budeme stručně charakterizovat oblasti, ve kterých jsou největší nevyužívané možnosti univerzitního vzdělání z hlediska výše uvedených efektů.

Vize, jakou potřebujeme/406 Vize jedné univerzity - 4. část

Dostali jsme se k tomu nejdůležitějšímu. To, co by mělo být základem vize univerzity, zvýrazníme názorně, v této části již podrobněji a s konkrétními údaji.

Následující schéma je výsledkem zprůměrování a odhadu toho, jak se vyvíjel příjem některých absolventů jedné konkrétní univerzity. Jedná se nikoli o reprezentativní, ale ilustrativní čísla. Abychom mohli uvést příklad celoživotního vývoje příjmu, museli jsme spojit data o vývoji absolventů, kteří absolvovali univerzitu (magisterské studium) před 15 léty v běžném absolventském věku prezenčního studia 24-25 let s daty absolventů z téže doby, ale kombinovaného studia, kteří absolvovali univerzitu ve věku 55-60 let (jednalo se o pracovníky státní správy, kteří si doplňovali vzdělání v souvislosti s přijetím zákona o státní službě). Byla využita data pouhých třech osob z obou kategorií (tedy celkem 6 osob). Výše mzdy v grafu odpovídá cenám z roku 2020.

Schéma 2: Efekty odvětví, která jsou zaměřena na rozvoj, uchování a uplatnění lidských schopností (konkretizovaná verze)

* Přerušovaná čára – o kolik by se mohl zvýšit příjem v nejbližší době po realizaci opatření, které v rámci univerzitní vize navrhneme a popíšeme i jednotlivé kroky při jejich realizaci.

* Postupný nárůst až na 80 tisíc ve věku kolem 50 let: Kariérní vzestup, vzestupná část profesní kariéry.

* 50-60 let (s určitými menšími výkyvy): Vrcholná část profesní kariéry.

* Sestup na 50 tisíc: Zaměstnání po odchodu do důchodu na nižší pozici a na jiném pracovišti.

(Dlužno zdůraznit, že ve všech případech šlo o velmi úspěšné studenty a absolventy.)

Nástin opatření umožňujících zdvojnásobení životního příjmu (což je v případě hromadného efektu současně významným faktorem zrychlení a zkvalitnění ekonomického růstu):

* Rychlejší kariérní růst: Částečné zapojení studenta již během studia do tvůrčích mezigeneračních týmů, v nichž působí stávající absolventi, umožnění prvních výdělků již během studia a následné uplatnění absolventů v tvůrčích mezigeneračních týmech.

* Dosažení vyšší kariérní úrovně: Působení v tvůrčích mezigeneračních týmech a konkurenční výhoda napojení absolventa na absolventskou síť, konkurenční výhoda založená na poskytování nejnovějších a původních poznatků získaných sledovatelskou a původní výzkumnou činností univerzity.

* Prodloužení zenitu nejvyšší kariérní úrovně: To, co v předešlé části a k tomu cílený upgrade dosažených poznatků a nadstandardní zdravotní péče zaměřené na uchování fyzických a psychických předpokladů pro výdělečné uplatnění ve vyšším věku financovaná z odvodů z vyššího příjmu.

* Prodloužení horizontu výdělečného uplatnění při postupném rozvolňování výdělečných aktivit: Zejména nadstandardní zdravotní péče (včetně lázeňské, na jejímž kulturním, resp. vzdělávacím programu v lázeňských domech se univerzita podílí) zaměřené na uchování fyzických a psychických předpokladů pro výdělečné uplatnění ve vyšším věku financovaná z odvodů z vyššího příjmu.

Konkrétní opatření v uvedených oblastech (ve stylu "kuchařky") budou dána v dalších pokračováních. Ještě před tím se však budeme věnovat otázkám:

- Jaký komplex funkcí má perspektivní, realistická a přitažlivá vize univerzity ve společenském kontextu pro její postavení a její společenskou roli.

- Co je základním východiskem představy univerzity o společenském kontextu jejího rozvoje a realizace jejího společenského poslání.

Vize, jakou potřebujeme/407 Vize jedné univerzity - 5. část

Rozlišíme význam vize pro zájemce o studium, členy akademické obce dané univerzity a pro společnost. Zjistíme zajímavou věc: Vize univerzity, pokud by ji univerzity měla, má tak velké přínosy, že vznikají otázky:

V případě, že by měla univerzita zpracovanou vizi zaměřenou na svůj vlastní rozvoj a svoji roli z hlediska toho, jak vidí vývoj společnosti, mohla by zájemcům o studium nabídnout:

- Jak umožní zapojení svým studentům a následně absolventům do jejich řešení.

- Jak se mohou zapojit do výzkumné činnosti, jak řešení odborných problémů souvisí s konkretizací vize.

- Jak se studenti mohou uplatňovat prostřednictvím absolventské sítě univerzity.

Nikdo nemá patent na rozum, ani nejlepší univerzita, která má svůj brain trust ví jen přibližně a neúplně, co je příčinou problémů země, ve které působí, a jak tyto problémy řešit. Nicméně pro společnost (i veřejnost) by bylo velmi přínosné znát:

- její pohled na to, jak vidí problémy společnosti a cestu jejich řešení,

- otázky, které je nutné si průběžně vyjasnit, včetně vymezení toho, na co jsou i na půdě dané univerzity odlišné názory.

Už proto, že právě na akademické půdě univerzity by bylo možné dosáhnout vyšší míry shody na řadu otázek, včetně těch, které lze považovat za citlivé.

Pokud aktivitu univerzit v této oblasti nezaznamenáváme, svědčí to přinejmenším o následujícím:

Veřejnost by nepochybně uvítala, pokud by univerzity zveřejňovaly svoji představu o tom, jak se společnost vyvíjí a jak si v rámci této představy představuje univerzita svou roli. Lze přitom předpokládat, že by na některé důležité otázky byly prezentovány alternativní pohledy včetně argumentace v jejich prospěch i v jejich neprospěch.

Je téměř nereálné uplatnit dílčí poznatek, který se týká významných otázek zaměřených na řešení společenských problémů v praxi. Dokonce je téměř nereálné, aby dílčí pohled na nějaký společenský problém mohl dospět k nějakému relevantnímu poznatku, který by našel praktické uplatnění.

Pro praxi může mít přínos jen interdisciplinární týmová práce, která svoji odborně fundovanou pozornost zaměří též na problematiku praktického využití získaných poznatků. Z tohoto hlediska vize univerzity plní metodologickou roli v následujících oblastech:

- Při organizování výzkumu zaměřeného na řešení praktických problémů (jak si rozdělit práci, která témata je nutné řešit).

- Při zabezpečení interdisciplinárního přístupu (jak propojit dílčí poznatky z různých oborů a které problémy v jednotlivých oborech řešit).

- Při řešení otázky, jak dosažené poznatky uplatnit (co brání tomu, aby stávající poznání bylo využito v praxi).

Z hlediska metodologické role lze považovat vizi za otevřený a vyvíjející se systém poznatků, který je interakcí s praxí (okolím univerzity), zejména z hlediska jejího uplatnění v praxi, neustále obohacován a konkretizován.

Jakmile začne vize takto metodologicky fungovat, nejenže se podstatným způsobem zvýší kvalita odborných výstupů, ale dojde i k nárůstu sounáležitosti mezi členy akademické obce.

Pokud by měla univerzita transparentní a srozumitelnou vizi svého vlastního rozvoje z hlediska toho, jak vidí vývoj společnosti (země, ve které působí, v globálním kontextu), jaké jsou její

priority, které odborné problémy řeší apod., nacházela by mnohem snadněji partnery:

- Tuzemské z řad univerzit (např. při spolupráci ekonomicky či právně zaměřených univerzit s technickými při řešení velkých projektů, typickým příkladem jsou SMR (malé modulární reaktory).

V dalším pokračování se pokusíme odpovědět na otázku, jak lze začít vizi vytvářet krok za krokem a proč by to bylo přínosné už od počátku.

Vize, jakou potřebujeme/408 Vize jedné univerzity - 6. část

Dostáváme se k otázce, jak začít budovat vizi univerzity. V předcházející části jsme si uvedli to, jaký přínos by mohlo zpracování vize pro univerzitu mít. Efekty jsou tak velké, že nastolují otázku, zda je jejich dosažení reálné. Tak se podívejme, jak začít a kam lze dojít.

Aby bylo možné začít vizi vytvářet, je nutné nejdřív splnit dva předpoklady. Každý z nich má odborný a organizační aspekt:

2. Přejít ke skupinovému a postupně i týmovému zpracování závěrečných prací.

- Jsou širší, dávají prostor pro zapojení více lidí a jejich řešení má dlouhodobější charakter s průběžnými výstupy.

- Univerzita má určitou tradici v jejich řešení, tj. jsou zde lidé, kteří se mohou podílet na jejich řešení včetně těch, kteří v dané oblasti patří mezi přední odborníky.

- Výsledky práce lze publikovat v odborných časopisech, na daná témata lze zpracovat závěrečné práce.

- Mají nepopiratelnou společenskou relevanci, tj. jejich řešení je společenský přínosné.

- Mají přínos i pro univerzitu samotnou a jejich řešení přispívá k rozvíjení vize univerzity ve společenském kontextu.

- Odpovídají akreditovaným programům, případně programům, pro které chce univerzita akreditaci získat.

Témat tohoto typu lze zformulovat desítky, vybírám tři příklady, které jsou nejblíže mé parketě:

1. Reforma penzijního systému zaměřená na podporu motivační role penzijního systému k prodloužení doby (zenitu i horizontu) dobrovolného individuálního výdělečného uplatnění:

Téma vyhovuje všem aspektům, počet osob, které se mohou efektivně podílet na jeho řešení, i období, po které jej lze řešit jsou prakticky neomezené. K prodloužení období výdělečného uplatnění může přispět.

Atd. Každá složka má svůj význam a jde zejména o jejich synergické efekty. Základem musí být dobré nastavení systému k tomu, aby motivoval všechny zúčastněné subjekty (tj. klienty, poskytovatele i zprostředkovatele produktivních služeb) v příslušné oblasti.

Velmi důležité je, že téma má význam i pro samotnou univerzitu: Z jeho řešení vyplývají i konkrétní závěry v oblasti toho, co a jak by se mělo učit, jak by sám student měl přistupovat k tomu, co se učí, aby se dobře připravil na celoživotní dráhu rozvoje a uplatnění svých schopností. Vyplývají odsud i závěry týkající se absolventské sítě univerzit.

Současný stav: V této oblasti se pracuje na naší univerzitě velmi intenzivně, týmově a s dobrými výsledky. K problémům, které zde vznikají, se dostanu později.

2. Současný stav a perspektivy rozvoje tvůrčích mezigeneračních týmů:

I toto téma vyhovuje všem aspektům, počet osob, které se mohou efektivně podílet na jeho řešení, i období, po které jej lze řešit jsou prakticky neomezené. Výhody tohoto tématu jsou mj. v následujícím:

- Dává značný prostor pro práci v terénu (doposud neexistuje reprezentativní zmapování tvůrčích mezigeneračních týmů u nás).

- Je velmi dobrou oblastí pro spolupráci ekonomických, resp. obecně společensky zaměřených a technických či přírodovědeckých univerzit.

Kromě toho má toto téma zásadní význam i pro univerzitu samotnou. Na dobré univerzitě by mělo působit několik tvůrčích mezigeneračních týmů, zejména však by do oblasti působení a iniciování vzniku tvůrčích mezigeneračních týmů měly vyúsťovat absolventské sítě univerzitě. Perspektivy v této oblasti jsou obrovské. Patrně právě zde se budou odehrávat procesy výrazného růstu role produktivních služeb spojené s vytvářením vztahů vedoucích k vyšší míře reálného zespolečenštění.

Současný stav: V této oblasti se rovněž pracuje na naší univerzitě velmi intenzivně, týmově a s dobrými výsledky. Velmi příznivé je, že o toto téma mají studenti velký zájem a bylo k němu zpracováno několik velmi dobrých závěrečných prací. K problémům, které zde vznikají, se též dostanu později.

3. Identifikování a vztah specificky lidských (umělou inteligencí nesubstituovatelných) lidských schopností a umělé inteligence (uvažované i z hlediska její perspektivy):

Téma vzrušující a zcela nedostatečně řešené, a to i z hlediska aktuálních potřeb univerzit. Každá perspektivní univerzita by měla mít jasnou a ve spolupráci s odborníky na umělou inteligenci podloženou představu o tom, které schopnosti jsou specificky lidské a umělou inteligencí nesubstituovatelné, a to i z hlediska dlouhodobějších perspektiv umělé inteligence. Zde se nabízí velké příležitosti při spolupráci společensky a technicky zaměřených univerzit (která má i širší prakticko-společenský význam). K tomu viz: https://radimvalencik.pise.cz/10100-vize-jakou-potrebujeme-66.html

Jde zejména o to, aby se univerzita zaměřila právě na podporu rozvoje těch schopností svých studentů a absolventů, které jsou umělou inteligencí nesubstituovatelné a po kterých v důsledku digitalizace poroste poptávka.

Současný stav: Doposud jsme na naší univerzitě nezahájili intenzivní odbornou činnost směřující ke zpracování tohoto tématu, ale dle určitých indikací by o ni studenti měli velký zájem.

Jeden příklad navíc: Abych neuváděl jen témata, která řeším či na jejichž řešení se podílím, uvedu ještě jedno, ve kterém je naše univerzita dobrá, je dobře definováno, organizačně i odborně podložené, umožňuje spolupráci s domácími i zahraničními partnery, do jeho řešení je zapojen větší počet studentů: Rodinné firmy.

Shrnutí: Práce na týmovém řešení témat, která jsou společensky relevantní a při jejichž řešení by mohly vznikat funkční absolventské sítě, probíhá, ale ne s dostatečnou intenzitou. V dalších pokračování se pokusíme odpovědět na dvě otázky:

Vize, jakou potřebujeme/409 Vize jedné univerzity - 7. část

Nyní již můžeme přejít k otázce, jak nastartovat týmovou práci, která by vedla k posunu "finálního produktu" univerzity na úroveň tvorby absolventských sítí, a tím podstatně zvýšit efektivnost činnosti univerzity a posílit její postavení. Budu záměrně velmi konkrétní, abych předešel námitkám, že se jedná o něco, co jev praxi nerealizovatelné.

Klíčovou roli má výběr tématu závěrečné práce a procedura jeho přijetí:

V předcházející části jsme ukázali, jakou podobu by měly mít priority výzkumné činnosti. Každá ze závěrečných prací by měla přispívat k řešení některého z témat, která jsou vedením univerzity stanovena jako prioritní.

To neznamená, že nemohou být výjimky. Student může přijít s vlastním tématem. Uvedu konkrétní příklad. Před patnácti léty jeden ze studentů projevil zájem zpracovat téma "kryptoměny", které se na naší univerzitě na daném oboru a z daného zorného úhlu ještě neřešilo. Rozhovorem jsem si ověřil, že se v daném tématu orientuje a že má předpoklady pro jeho zvládnutí. Podobně tomu bylo přibližně před sedmi léty, kdy jiný student projevil zájem o téma politického marketingu. Obě závěrečné práce byly obhájeny a později bylo na dané téma zpracováno více prací.

Toto je klíčový moment. Na některých univerzitách dochází k tomu, že jsou obhájeny práce, které nevycházejí z toho, co bylo v dříve obhájených prací řešeno, tj. že není posun vpřed, ale zpracovává se zpracované a řeší řešené. Přitom dříve obhájené závěrečné práce jsou přístupné. Proto je logické požadovat, aby při zadání práce student uvedl: "Na dané téma bylo na naší univerzitě zpracováno více prací, z hlediska mého přínosu považuji za relevantní tyto:..." Následně by pak měl uvést nejméně tři na úrovní bakalářského studia, pět na úrovni magisterského studia.

- Seznámení se s dříve obhájenými pracemi je pro studenta jednak inspirující, jednak mu poskytuje určitou oporu.

- Student je takto veden k určité úctě k tomu, co již bylo vykonáno (oproti stavu, kdy v případech některých univerzit studenti ani neví, jaké jsou výsledky univerzity v oblasti výzkumu a jací odborníci na ní působí).

- Student, který píše závěrečnou práci, si uvědomí, že i jeho práce bude studována dalšími, čímž se výrazně snižuje riziko plagiátorství.

Po prostudování prací, ze kterých bude student vycházet, by měl v kontaktu s pedagogem uvést: "Oproti pracím, které již byly na dané obhájeny, obsahuje moje práce tento přínos:...". Teprve na základě toho může být práce přijata.

V případě bakalářské práce se může jednat například jen doplnění práce rozborem nově publikované teoretické literatury či zahraniční literatury k danému tématu. Posun nemusí být výrazný, ale musí být doložitelný. U diplomové práce na úrovni magisterského studia by měl být posun významnější. Tímto se jednak podpoří řešení témat, kterými se univerzita zabývá, jednak se studenti naučí to nejdůležitější – samostatně myslet.

Ještě před schválením tématu je student zapojen do pracovní skupiny v rámci tvůrčího týmu tak, aby si osvojil návyky týmové práce a získal zkušenosti z týmové práce.

- Pracovní skupina by se měla sestávat ze tří studentů bakalářské studia, dvou studentů magisterského studia, jednoho studenta doktorského programu a vedoucího pracovní skupiny z akademické obce (pedagoga). Možné je například i složení 4+3 (bez doktoranda, kterých je nedostatek) apod. Pracovní skupina pracuje částečně autonomně, aby si její členové osvojili organizační návyky, vedoucímu skupiny (který vede jednotlivé práce) předkládá výsledky pracovní schůzky.

- Vhodné je interdisciplinární složení (tj. zapojení studentů z více studijních programů) a případně i účast některého studenta za zahraničí.

- Přínosné je i to, pokud jsou v akademické obci i absolventi univerzity působící v praxi, kteří jsou napojeni na absolventskou síť. To sice v současné době naráží na určitá administrativní omezení, ale je i v rámci současných podmínek realizovatelné. Přispívá to k tvorbě absolventských sítí a přenosu poznatků do praxe.

- Tvůrčí tým (pokud možno mezigenerační) se sestává z akademických pracovníků a pracovních skupin, které vedou, má interdisciplinární složení, řeší některé z prioritních témat.

- Tvůrčí tým pravidelně pořádá teoretické semináře či workshopy, kterých se účastní i studenti z pracovních skupin. Na nich předkládá významnější výsledky své práce či připravované projekty v rámci prioritního tématu nejen členům týmu, ale i absolventům, kteří si s "mateřskou" univerzitou udržují kontakt.

Uvedený styl práce sice na jedné straně klade určité nároky, na druhé straně výrazně zvyšuje efektivnost vedení závěrečných prací a hlavně jejich přínos pro výzkumnou činnost univerzity a pro studenty samotné. Student, který je takto zapojen do týmové práce, má mnohem větší předpoklady pro své uplatnění v absolventské síti. Přechod na uvedený styl práce nelze uspěchat. Důležité je, aby v rámci podrobné a aktualizované verze vize byly stanoveny konkrétní kroky posunu výše uvedeným směrem.

Vize, jakou potřebujeme/410 Vize jedné univerzity – 7a. část

Tuto část jsem zpracoval dvakrát, protože jsem nemohl najít tento původní text. Uveřejňuji jej ze dvou důvodů:

- Některé formulace jsou v něm vhodnější a obsahuje některé důležité body, což platí i pro včera zveřejněný text ve vztahu k tomuto.

- Jedná se o tak významný díl série, že je dobré si ho přečíst ve dvou mírně odlišných podáních.

Dostáváme se k velmi konkrétní problematice: Jak odstartovat podstatné zvýšení efektivnosti vzdělávání na univerzitě a posílení její pozice ve společnosti aktivní tvorbou absolventských sítí s využitím vize dané univerzity obsahují i společenský kontext její role.

Tato část vychází ze zkušeností univerzity, na které působím už čtvrtstoletí a kde se v daném směru podařilo ujít velký kus cesty. Přesto si myslím, že lze postoupit ještě o značný kus dál.

Protože nepochybně někteří čtenáři budou mít určité výhrady v tom smyslu, že některá doporučení jsou nereálná, pokusím se být velmi konkrétní, abych předešel námitkám.

Jak odstartovat propojení činnosti univerzity s tvorbou její vize ve společenském kontextu

Klíčovou roli při pozvednutí úrovně univerzity na vyšší stupeň má zadávání závěrečných prací. Jedná se zdánlivě o maličkost či technický detail, ale zde je, jak se říká, skryto "jádro pudla". Je nutné důsledně splnit tři zásadní předpoklady:

1. Zadávaní prací musí vycházet z priorit výzkumné činnosti univerzit, tj. z práce týmů a skupin, případně i jednotlivců, které (kteří) se dokázaly (dokázali) prosadit svými výsledky a řeší perspektivní témata, viz předešlá část.

To neznamená, že nemohou být výjimky. Uvedu konkrétní příklad. Student přijde s návrhem, že bude zpracovávat problematiku kryptoměn (osobně se mně stalo před patnácti léty) či politického marketingu (před sedmi léty). Uvedená témata se na univerzitě do té doby neřešila. Osobním pohovorem jsem zjistil, že student je schopen náročné téma zvládnout, že je k tomu dostatečně motivován a vedení práce se ujal. Podobné zkušenosti mají i kolegové. Dnes již existuje více prací na toto téma, které se stalo jedním ze směrů výzkumu.

2. Při vyplnění zadávacího protokolu a jako jeden z prvních kroků zpracování tématu, musí student uvést tuto či obdobnou formulaci: "na naší univerzitě bylo obhájeno více prací na dané téma, z hlediska svého podílu na řešení daného tématu považuji za relevantní zejména tyto...". Návazně pak, až začne zpracovávat úvod, by měl uvést, v čem oproti dosavadnímu zpracování půjde dál, tj. kam posune hranici zpracování daného tématu. Podle toho pak bude práce hodnocena.

- Samozřejmě, že v návaznosti na poznámku k předešlému budu, může student uvést též: "Na dané téma ještě nebyla na naší univerzitě žádná práce obhájena. Považuji však za důležité téma zpracovat, protože je významné a perspektivního z tohoto důvodu..."

- Určitým nešvarem (nedotažeností) je, že někteří studenti přistupují ke zpracování tématu, aniž by se seznámili s pracemi, které již na univerzitě byly obhájeny, přestože mají k těmto pracím přístup. Místo pohybu vpřed se tak zpracovává zpracované, řeší vyřešené.

- Seznámení se s již existujícími výsledky je pro studenta velmi přínosné, často i návodné a inspirující, především však významně eliminuje možnost, že si nechá práci napsat někým jiným.

- Seznámení se se 2-3 (na bakalářském stupni) či 4-5 (ne magisterském stupni) kvalitními pracemi vytváří i určitý vztah k mateřské univerzitě, úctu k tomu, co univerzita dokázala (zde je důležitá role pedagoga). Jde mj. o to, aby student věděl, v čem je univerzita dobrá, jací odborníci na ni působí, jaké významné absolventy má. Student by měl mít pocit hrdosti na to, že studuje na dané univerzitě, ale také by měl znát, v čem mu může být univerzita oporou.

- To, že každý student musí počítat s tím, že z jeho práce budou vycházet jeho nástupci, je významnou formou obrany proti plagiátorství.

- Nejdůležitějším efektem je však právě to, že takovýto přístup k zadávání prací otevírá cestu ke zpracování skupinových a týmových témat.

3. Součástí přijetí zadání tématu musí být začlenění studenta do určité pracovní skupiny v rámci určitého týmu.

- Pracovní skupina by měla mít cca šest členů (3 studenti bakalářského programu, 2 studenti magisterského programu, 1 student doktorského programu) + vedoucího z řad akademické obce univerzity. (Navržené složení je přibližné, zejména studentů doktorského studia se zpravidla nedostává a pro některé obory je ani univerzita nemusí mít, tak lze třeba pracovat ve formátu 4+3.)

- Žádoucí by bylo, pokud by mezi akademickou obec patřili i absolventi univerzity, kteří jsou nějakým způsobem zapojeni do jejího výzkumného programu. V současné době sice existují určité administrativní bariéry, ale ty lze překonat i při dodržení platných předpisů. Využití této možnosti by podstatným způsobem přispělo ke kontaktu výzkumné činnosti univerzity s praxí, posílilo kapacity potřebné ke kvalitnímu individuálnímu přístupu při vedení závěrečných prací a napomohlo tvorbě absolventských sítí.

- V rámci pracovní skupiny mohou být i studenti z různých studijních programů, pokud si téma vyžaduje interdisciplinární přístup, což lze považovat za žádoucí.

- Část práce ve skupinách probíhá autonomně, bez přímé účasti akademického pracovníka (jako součást výchovy k samostatnosti, ke schopnosti vést kolektiv), ale s kontrolovatelnými výstupy.

- Tvůrčí tým (pokud možno mezigenerační) se sestává z několika (i vícero) členů akademické obce, kteří řeší některé z prioritních témat, a skupin, které vedou.

- Tým pořádá semináře či workshopy k výsledkům své práce či k odstartování významnějších projektů, které řeší. Účastní se jich dle možností členové skupin, tj. studenti.

Všimněte si, že na výše uvedených návrzích není nic nerealizovatelného, i když některé kroky jsou pracné (jiné zase pracnost některých výkonů snižují). Pokud by univerzita měla jako součást své vize postupné, kontrolovatelné kroky přechodu na tento systém zadávání závěrečných prací, mohla by podstatnou část výše uvedených parametrů řádově vyšší efektivnosti své činnosti splnit.

Vize, jakou potřebujeme/411 Vize jedné univerzity - 8. část

Nyní se dostáváme k jedné z nejdůležitějších možností, kterou lze využít pro podstatné zvýšení efektivnosti činnosti univerzity.

Připomeňme si schematické vyjádření efektů odvětví produktivních služeb a tudíž i těch, služeb, které poskytuje svým klientům (především studentům a absolventům) univerzita:

Schéma 1: Efekty odvětví, která jsou zaměřena na rozvoj, uchování a uplatnění lidských schopností (zjednodušená verze)

Tvorba absolventských sítí se týká především (ale nejen) zrychlení kariérního růstu. Nejvhodnější a velmi důležitou cestou k dobrému uplatnění absolventů bezprostředně po absolvování studia či dokonce ještě během něj je, aby se čerství absolventi v maximálně možné míře uplatňovali za pomoci a prostřednictvím těch absolventů, kteří již uplatnění v praxi našli. To ovšem za podmínky, že kvalifikovaní absolventi, kteří již dobré uplatnění našli, mají důvěru (pokud možné podloženou co nejkonkrétněji) v kvality těch, kteří budou působit na jejich pracovišti, v jejich tvůrčím týmu, případně při zrodu tvůrčího týmu.

- Jednak dlouhodobou péči univerzity o získání dobrého jména (kdy jednou z podmínek je perspektivní, realistická a přitažlivá vize, která je každoročně rozvíjena a konkretizována).

- Jednak je to týmový styl zpracování závěrečných prací (v pracovních skupinách spojených do tvůrčího týmu), o kterém jsme pojednali v předcházející části. Protože se jedná o zásadní podmínku, věnovali jsme mu značnou pozornost.

Nakolik je univerzita schopna generovat absolventské sítě, natolik je studium na ní atraktivní, natolik si postupně upevňuje svoji pozici na trhu i ve společnosti. Kromě samotného týmového zpracování závěrečných prací může k posílení absolventských sítí univerzita přispět i dalšími kroky:

1. Mapování tvůrčích (mezigeneračních) týmu v oblasti potenciálního uplatnění absolventů:

- Z hlediska těch, které již dlouhodobě fungují, ale i těch, kde jsou předpoklady pro jejich vznik.

- Zvláštní pozornost věnovat těm, kde již některý absolvent či absolventi působí.

- Iniciovat vznik startupů s perspektivou jejich přerůstání v tvůrčí týmy.

2. Pořádat neformální akce, které umožňují udržovat a prohlubovat kontakty s absolventy, včetně nenáročných forem jako jsou výlety, poskytování prostor pro setkání absolventů, návštěva kulturních akcí a zejména prezentace výsledků práce na veřejně přístupných seminářích a workshopech.

3. Zapojení absolventů do různých forem výuky, zejména formou jejich podílu na vedení závěrečných prací. Pro absolventy, kteří již mají dobré uplatnění, to mj. znamená možnost získávání kvalitních spolupracovníků.

4. Nalezení vhodných forem poskytování nejnovějších poznatků, které univerzita získá vlastní i sledovatelskou výzkumnou činností, včetně poskytování výzkumných služeb. Absolventi musí cítit, že intelektuální potenciál univerzity za nimi stojí a poskytuje jim po celé období jejich profesní kariéry konkurenční výhodu.

Při tvorbě absolventských sítí platí – nic neuspěchat, postupovat krok za krokem tak, aby se systematická tvorba absolventské sítě měnila v trvale působící mechanismy, které neznamenají práci navíc, ale naopak, dosažení významných efektů na základě toho, co se vžilo a odpovídá přiměřeným nárokům na pracovní vytížení zaměstnanců univerzity i jejích absolventů.

Vize, jakou potřebujeme/412 Vize jedné univerzity - 9. část

Otázka zdánlivě jednoduchá: Co učit? – Ukážeme si, že tak jednoduchá není

Digitalizace a zejména nástup AI velmi nastoluje otázku strategického významu. Na co klást ve výuce důraz, aby vzdělání, které se studentovi dostane, nezastaralo dříve, než najde dostatečné společenské uplatnění. Přesněji řešeno, univerzita by měla využít svůj odborný potenciál k tomu, aby odpověděla na otázku: Které schopnosti jsou specificky lidské, tj. nesubstituovatelné umělou inteligencí?

Kvalifikovanou odpověď na tuto otázku nastolila současná doba se vší naléhavostí a nelze ji odkládat. Odpověď na ni musí vycházet ze znalosti matematických základů a způsobu technické realizace umělé inteligence tak, aby respektovala reálné možnosti, které se v této oblasti nabízejí.

Zkušenost ukazuje, že odborníci z oblastí, které se nezabývají již zmíněnou problematikou matematických základů a způsobu technické realizace umělé inteligence, mají tendence AI přeceňovat. Na druhé straně odborníci z oblasti AI nemají podrobnou znalost lidské psychiky, aby dostatečně přesně identifikovali ty specificky lidské schopnosti, které jsou AI nesubstituovatelné. Spolupráce mezi univerzitami v této oblasti se přímo nabízí a je velmi aktuální. Důraz na ni není dán jen tím, že bez dostatečně kvalifikované odpovědi na ni se vize univerzity může míjet s realitou, ale i tím, že se jedná o poměrně atraktivní oblast, kde může dojít k efektivní spolupráci, kterou dnes potřebujeme nejen v této oblasti.

Možná, že v této oblasti stačí dát vhodný počáteční impuls a najde se dost kvalifikovaných osob, které se řešení dané problematiky ujmou. Je to i zodpovědnost vůči mladým lidem, aby to, čím je univerzity vybavují, je ještě v poměrně raném věku neučinilo nepotřebnými.

Každopádně by výše nastolená otázka, resp. hledáni odpovědi na ni, mělo být explicitně vyjádřeno jako součást vize univerzity.

- Představivost, tj. každý předmět (matematikou počínaje) by měl rozvíjet zejména představivost, schopnost studentů pracovat s abstraktními pojmy a modely, prostřednictvím nich identifikovat v realitě to nejvýznamnější a odhalit konkrétní podobu toho, o co jde.

- Rozvíjení poznání jako otevřený, vnitřně provázaný systému poznatků. Studenti by měli chápat souvislost mezi jednotlivými předměty a umět pojmy používané v jedné oblasti aplikovat v oblastech více či méně vzdálených.

- Nezaměnitelnou lidskou schopností je schopnost přesahu stávající poznání, tj. že doposud platilo, že "něco se má tak a tak a ne jinak", nyní víme, že za určitých (nám známých) podmínek to může být i jinak. Přesah má formální stránku, kdy říkáme, víme či tušíme, že "to může být jinak", ale nevíme "jak jinak to může být", a pak obsahovou, kdy si na základě kontaktu s realitou (prostřednictvím experimentu či zkušenosti) vytváříme představu toho, "jak jinak to je". Tuto schopnost invence ještě dlouho bude mít pouze člověk.

- Mít vizi, být vizí motivován, být pro ni zapálen, nalézat v ní smysl. Proto by univerzita měla klást velký důraz na to, aby její studenti od počátku studia co nejvíce její vizi, a to vizi v podrobnější verzi, v co největší míře sdíleli.

- Vytvářet si návyky týmové práce doprovázené schopností orientovat se v mezilidských vztazích (i konfliktech), chápat druhého (mít empatii), překonávat prvky rivality a hledat synergické efekty na základě komplementarity rolí a pozic v týmu atd. Proto by od počátku měla univerzita učit studenty pracovat ve skupinách, a to již v prvním ročníku při zpracování ročníkových prací.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10711-vize-jakou-potrebujeme-412.html

Vize, jakou potřebujeme/413 Vize jedné univerzity – 10/1. část

Dostali jsme se k části, která je velmi náročná na zpracování. Dát koncept perspektivní, realistické a přitažlivé vize univerzity ve společenském i globálním kontextu, který zaujme a proti kterému nebudou zásadní výhrady, není jednoduché.

Prorože z hlediska a) svých představ o vizích, které zveřejnily některé naše univerzity[1], b) využívání možností, které jsou popsány v předcházejících částech, c) prioritách výzkumu a portfoliu studijních programů jsou na tom tyto instituce různě různě, neobsahuje koncept konkrétní body toho, co by v té či oné části mělo být uvedeno. V některém z pokračování ukážu, co by tamnapříklad mohlo být.

Růst role služeb, které přispívají k rozvoji, uchování a uplatnění schopností člověka, tj. produktivních služeb, je dlouhodobou historickou tendencí. Nyní se celá globální společnost dostala na pokraj zásadních proměn společnosti, které ji mohou pozvednout na vyšší úroveň, na úroveň, kdy se odvětví produktivních služeb může stát dominantním ekonomickým sektorem a podstatným způsobem přispět k vyšší míře reálného zespolečenštění, tj. vyšší kvalitě mezilidských vztahů. Procházíme obdobím historického zlomu srovnatelného s průmyslovou revolucí, které je jako vždy, když se rodí nové, poznamenáno důsledky setrvačného vývoje v oblastech, v nichž již nastal čas změn.

Technologickými podněty a prostředky této změny jsou procesy označované jako digitalizace, Průmysl 4.0 či dokonce Průmysl 5.0, především však nástup umělé inteligence. Z tohoto hlediska musí univerzita, a to již ve střednědobé perspektivě svého rozvoje, vycházet z identifikování těch schopností, které jsou specificky lidské a tudíž nesubstituovatelné umělou inteligencí. Pokud by to neudělala, vystavovala by své absolventy riziku ztráty uplatnitelnosti, tj. potřebnosti. Za specificky lidské schopnosti, na jejichž pěstování klade univerzita důraz, jejichž role poroste a které jsou podmínkou dlouhodobého uplatnění absolventů, univerzita považuje: _______________

Změny, o kterých hovoříme, se každé, a tedy i naší univerzity, týkají dvojím způsobem:

- Jednak je jedním z nejvýznamnějších poskytovatelů produktivních služeb.

- Jednak v rámci své výzkumné činnosti řeší jako prioritní výzkumná témata též problematiku, která s růstem role produktivních služeb a překonáním bariér zvyšení jejich efektivnosti bezprostředně souvisejí. Dřív, než dáme podrobný výčet prioritních výzkumných témat, uvádíme ta, která z hlediska současných problémů vývoje společnosti považujeme za nejvýznamnější: _______________

Obecným cílem vzdělávacích a dalších služeb poskytovaných univerzitou je dosáhnout toho, aby:

- Každý student měl co nejrychlejší kariérní růst, který začíná zapojením do praxe již během studia.

- Absolventi ve středním období dosáhli významné kariérní pozice v oblasti svého uplatnění.

- Z hlediska celoživotní dráhy jejich uplatnění byli otevřeni novým poznatkům, byli schopnosi si je začleňovat do uceleného pohledu na svět a do oblasti své odborné přípravy a aby na základě toho mohli prodloužit zenit i horizont svého profesního a společenského uplatnění.

Za nejdůležtější podmínku splnění těchto cílů považuje univerzita systematické a koncepční vytváření absolventské sítě:

- Prostřednictvím které nacházejí noví absolventi dobré uplatnění a do které jsou zapojováni již během studia.

- Původní a sledovatelský výzkum, s jehož výsledky efektivními formami univerzita seznamuje své absolventy po celý život tak, aby v této oblasti měli významnou konkurenční výhodu.

1. Předkládá veřejnosti marketingově zpracovanou verzi vize, jejímž cílem je informovat veřejnost o své činnosti, zaujmout ji a získat zájemce o studium. Odkaz na marketingovou verzi vize _______________

2. Definuje své priority v oblasti výzkumné a návazně vzdělávací činnosti, kterými jsou: _______________

3. Od začátku studia klade univerzita důraz na zpojení studentů do týmové práce tak, aby získali zkušenosti v této oblasti, osvojili si nezbytné návyky a získali předpoklady pro uplatnění v absolventských sítích. K tomu seznamuje studenty se svou vizí, již v prvním ročníku spojuje výuku se zpracováním ročníkových prací, současně se zadáním tématu je zapojuje do týmové práce ve skupinách a tvůrčích týmech:

Hodnocení současného stavu, dosažených pozitivních výsledků, neřešených problémů a příčin těchto problémů: _______________

Konkrétní kroky ke zlepšení situace, překonání problémů a využívání možností: _______________

- Univerzita: _______________, důvod spolupráce: _______________, hodnocení výsledků, další kroky v rozvíjení spolupráce: _______________

- Trvalým kontaktem s absolventy, kde se osvědčují zejména tyto formy: _______________ V rámci toho hodnotí spolupráci s firmami a institucemi, kde absolventi působí, konkrétně: _______________. V dalším období se v této oblasti zaměří zejména na následující: _______________

- Analýzou ohlasů veřejnosti na její činnost, konkrétně těchto: _______________

- Průběžným vyhodnocováním ohlasů studentů na výuku získaných systematicky i příležitostně následujícími formami: _______________ V dalším období se univerzita v této oblasti zaměří zejména na: _______________

- Rozborem evaluace její činnosti kompetentními orgány a vyvození závěrů z tohoto hodnocení, konkrétně: _______________

6. Podrobně rozebírá problémy při uplatnění výsledků řešení výzkumných priorit, které nespadají do oblasti produktivních služeb (svých i partnerských univerzit), identifikuje problémy, příčiny problémů a navrhuje cesty jejich řšení, konkrétně: _______________

7. Z hlediska úspěchů, nedostatků i problémů svého působení analyzuje společenské podmínky svého působení s uvážením globálního kontextu, z toho vyplývají následující závěry: _______________. Návazně na to formuluje svůj pohled na problémy země, ve které univerzita působí, jejich příčiny a možnosti řešení, konkrétně a v alternativách (na některé otázky v této oblasti jsou z přirozených důvodů názory akademické obce odlišné): _______________. Následujícím způsobem promítá poznatky získané v této oblasti do priorit výzkumné činnosti: _______________
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10712-vize-jakou-potrebujeme-413.html

Vize, jakou potřebujeme/414 Vize jedné univerzity – 10/2. část

Možnosti zvýšení efektivnosti produktivních služeb v zemi, ve které univerzita působí, a univerzitní verze společenské vize zpracovaná s přihlédnutím ke globálnímu kontextu:

1. V této oblasti univerzita vychází zejména z problémů, které vznikají při využívání výsledků získaných v oblasti:

- Témat zaměřených na zvýšení efektivnosti produktivních služeb ve společnosti, konkrétně: _______________

- Při řešení ostatních témat, v rámci kterých byly dosaženy výsledky, která by pozitivním způsobem mohly přispět k ekonomickému a sociálnímu rozvoji země, konkrétně: _______________

Analyzuje problémy a jejich příčiny, promítá je do své představy společenské vize zpracované s uvážením globálního kontextu, konkrétně: _______________

2. Při identifikování problémů vývoje společnosti a jejích příčin univerzita využívá poznatky od svých absolventů, z nichž mezi nejobecnější závěry patří zejména: _______________

3. Výše uvedené poznatky univerzita promítá do své verze společenské vize zpracované s přihlédnutím ke globálnímu kontextu, která je v této podobě určena pro odbornou i laickou veřejnost, zde: _______________

Naprosto nejdůležitější je, aby se na univerzitě vytvořily mechanismy zpětné vazby mezí její snahou o společenské uplatnění její role ve všech výše uvedených oblastech a analýzou bariér či problémů, které při tomto uplatnění její role vznikají, i příčin vzniku těchto bariér a problémů. V každé z oblasti či v každém směru této analýzy je nutné dojít až k tomu, co umožňuje problémy řešit. Spolupráce mezi univerzitami je z toho hlediska významná.

Realizační problémy jsou nejvýznamnějším zdrojem poznatků přispívajících ke konkretizaci její vize jak v oblasti využití vnitřních možností, tak při plnění jejího společenského poslání. Pokud si univerzita tuto zpětnou vazbu nevytvoří, je do určité míry slepá (a hluchá), pokud jde o pochopení toho, o co ve společnosti jde.

Univerzita je společenský subjekt nejlépe vybavený k tomu, aby mohl při poznávání příčin společenských problémů vycházet z výsledků svého působení. V současné době subjektem nejvýznamnějším, ne-li jediným, kdo může svým působením umožnit obrat k lepšímu, k vymanění společnosti z krize. A jak říká doktor v jedné z nejslavnějších a eticky nejzdařilejších českých filmových hlášek hlášek, když je někdo jediný, kdo může, tak musí.

Vize, jakou potřebujeme/415 Vize jedné univerzity – 11/1. část

Dostáváme se ke zcela konkrétním otázkám: Podíváme se na současné vize vybraných univerzit a řekneme si, kam a jak by se mohly posunout.

Vize vybraných univerzit jsou uvedené v abecedním pořadí a upraveny do shodného formátu. Nejpřínosnější momenty jednotlivých vizí, které odpovídají realitě toho, co se na univerzitách odehrává, jsem zvýraznil tučně.

Posláním Mendelovy univerzity v Brně je být otevřenou univerzitou nabízející vzdělání reflektující potřeby 21. století a přispívající k obecnému rozvoji tvůrčí činnosti relevantní pro společnost a současně být dynamickou multikulturní institucí utvářející širší společenský vývoj.

Naše vize: Chceme být uznávanou univerzitou nejen na národní, ale také na mezinárodní úrovni, poskytovat unikátní kombinaci vzdělávacích, tvůrčích a profesně zaměřených aktivit. Tato vyvážená kombinace ve spojení se širokými možnostmi praktické výuky bude sloužit pro výchovu kvalitních a dobře uplatnitelných absolventů.

• vybavit každého studenta komplexním souhrnem znalostí, dovedností a kompetencí, včetně schopnosti kritického myšlení, tj. kvalitním vzděláním;

• být otevřenou institucí ve vztahu k vnitřnímu i vnějšímu prostředí.

• přispívat k obousměrnému přenosu vědění mezi akademickou a aplikační sférou.

• být multikulturním prostředím, které umožní vytvářet nové hodnoty;

• být dynamickou institucí utvářející širší společenský vývoj v ČR i ve světě.

Rovné zacházení, zásada stejné příležitosti. Pro MENDELU je pevnou zásadou stejné zacházení se všemi. Všichni mají stejnou příležitost k dalšímu profesnímu růstu, a to bez ohledu na svoji rasu, etnický původ, národnost, ideologii, náboženské vyznání, víru, světový názor, věk, pohlaví, sexuální orientaci, fyzický handicap, sociální původ nebo majetkový poměr. Každý z nás má tedy stejnou startovací pozici se všemi ostatními a nyní již bude záležet jen na něm samotném. Více k diverzitě a rovným příležitostem na MENDELU.

Na univerzitě ctíme a dodržujeme pravidla, jak ta obecná, která nás provázejí každodenním životem, jako jsou například pravidla slušného chování, tak i standardy, které stanovuje náš Etický kodex. Oblast výzkumu upravuje Prohlášení o politice zajišťování integrity výzkumu na Mendelově univerzitě v Brně.

Technická univerzita v Liberci se jasně profiluje v oblasti technických věd a matematiky, společenských a pedagogických věd, umění a zdravotnictví. Cíleně směřuje k budování několika špičkových laboratorních pracovišť a týmů v oblastech, v nichž dosahuje celosvětově významných výsledků. Z hlediska výuky se v souladu s poptávkou po absolventech zaměřuje na obory, v nichž dosahuje v základním i aplikovaném výzkumu velmi dobrých výsledků. Opírá se o kvalitní a rozvinuté vědecké zázemí, využívá synergického efektu jednotlivých součástí univerzity, akcentuje interdisciplinaritu ve výuce, výzkumu a vývoji. Systematicky spolupracuje s univerzitními a vědeckými pracovišti v zahraničí. Mezinárodní spolupráci naplňuje formou projektové spolupráce, tvůrčí činnosti vědeckých a pedagogických pracovníků a ve studentských a docentských mobilitách.

Jsme sebe-vědomá, průmyslem respektovaná univerzita, úspěšně rozvíjející individuální odborné i osobnostní předpoklady budoucích absolventů. Jsme unikátní živou laboratoří s profilovaným a mezinárodně uznávaným výzkumem řešícím budoucí výzvy společnosti v aktuálním čase. Každý na univerzitě přispívá k budoucím úspěchům jedinců, univerzity i společnosti.

Naše univerzita je tu především pro studenty. Snažíme se, abychom jim poskytli co nejlepší podmínky pro co nejlepší přípravu na budoucí povolání. S tímto cílem budujeme univerzitu s pevným renomé ve vzdělávacím systému vysokoškolského vzdělávání, zajišťujeme kvalitní výzkum, rozvíjíme přirozené mezinárodní prostředí, a to při zachování sociální odpovědnosti uvnitř i navenek. Mezinárodní prostředí pomáhají vytvářet zahraniční studenti, jichž je na UTB zhruba 10 % a pocházejí z celého světa. Čeští posluchači pak jsou vedeni k výuce angličtiny a dalších cizích jazyků. Maximálně jsou podporovány všechny formy mezinárodní spolupráce a snažíme se, aby každý student, který projeví zájem, mohl alespoň část studia absolvovat v zahraničí.

Naše škola pracuje v konceptu podnikatelské univerzity. Co to znamená? Že univerzita klade důraz na předměty zaměřené na podnikatelství a vede své posluchače k tomu, aby sami byli schopní zrealizovat své podnikatelské záměry. Také škola sama podniká a podporuje vznik start-upových firem svých absolventů. Takže posluchači, kteří v sobě mají podnikatelského ducha, se u nás cítí jako doma. Stejně intenzivně se ale věnujeme i studentům, kteří se do budoucna vidí spíše jako zaměstnanci v některé zavedené firmě nebo instituci. Jde nám o to, abychom každému posluchači pomohli rozvinout potenciál, který v něm je.

Vize, jakou potřebujeme/416 Vize jedné univerzity – 11/2. část

Dostáváme se ke zcela konkrétním otázkám: Podíváme se na současné vize vybraných univerzit a řekneme si, kam a jak by se mohly posunout.

 Budovat a rozvíjet plnohodnotné vysokoškolské pracoviště univerzitního typu.

 V odborném zaměření se přednostně koncentrovat na podnikatelský management, marketingovou komunikaci, finance, oblast regionálního rozvoje a veřejné správy, informatiky, aplikovaného práva, bezpečnosti a kriminalistiky.

 Zapojovat se do studijních a pedagogických aktivit evropského vzdělávacího prostoru.

 Soustředit se na inovaci a aktualizaci studijní nabídky, rozvoj vysoké kvality a úrovně zabezpečování vzdělávacího procesu a souvisejících služeb.

 Průběžně inovovat a dále rozšiřovat portfolio neakreditovaných vzdělávacích produktů.

 Nabízet speciální vzdělávací programy mezioborového charakteru pro absolventy jiných vysokých škol.

 V systému celoživotního učení zabezpečovat nové programy odpovídající aktuální poptávce.

 Ve vědecko-výzkumné práci zvýšit podíl základního výzkumu financovaného z vnějších zdrojů (GA ČR, TA ČR, operační programy atd.) a zapojení do mezinárodních projektů.

 Ve spolupráci s partnery průběžně zvyšovat manažerskou přitažlivost programů MBA.

 Poskytovat další služby studentům v mimoškolní činnosti, vytvářet síť absolventů a program podpory nadaných studentů.

 Poskytovat absolventům informační servis využívající výzkumnou činnost a její původní výsledky.

 Rozvinout vlastní plnohodnotnou nakladatelskou a vydavatelskou činnost pro vnitřní i vnější trh.

 V řízení školy uplatňovat moderní metody odpovídající nejlepší praxi.

 Vysokou úrovní materiálního a technického vybavení školy vytvářet účinnou podporu pro všechny oblasti její činnosti.

Cílem/vizí VŠE je zaujmout vedoucí postavení na trhu manažerského, ekonomického a informatického vzdělávání v zemích střední Evropy. VŠE chce být vyhledávanou mezinárodně respektovanou výzkumnou univerzitou poskytující elitní bakalářské, magisterské a doktorské vzdělání v manažerských, ekonomických, informatických a příbuzných oborech na všech fakultách, a kvalitní programy celoživotního vzdělávání určené špičkovým manažerům. VŠE si přeje vychovávat takové absolventy, kteří budou mít potřebný potenciál posilovat v rámci svého profesního působení širší sociálně-morální a environmentální odpovědnost ve společnosti.

 přináší nové hodnoty ve formě inovací, které mají přínos pro společnost,

Hodnoty: Odpovědnost. Integrita. Excelence. Sebevědomí. Náročnost. Přívětivost.

Posláním ZČU je zajistit kvalitní komplexní vzdělávání včetně doktorských studií českých i zahraničních studentů, opírající se o objektivní poznatky a vědeckou a tvůrčí činnost vysoké úrovně; být nezávislou platformou široké společenské diskuze i hybatelem vzdělanostního potenciálu v západních Čechách, překračujícím jak hranice geografické, tak i hranice oborů a zažitých myšlenkových schémat.

Vize 2025 - Vzdělávat mladé lidi tak, aby pochopili širší souvislosti světa 21. století a mohli sami výrazně přispět k jeho pozitivnímu a udržitelnému rozvoji.

Krédo ZČU: To nejlepší, co pro budoucí svět můžeme udělat MY, je napomáhat tomu, abyste to udělali VY.

Vize, jakou potřebujeme/417 Souhrnná poznámka k vizím univerzit

Místo závěru série uveřejníme poznámky, jak by bylo možné bez větších problémů posunout vize univerzit o kus dál.

Patrně i laik si při čtení stávajících vizí univerzit povšimnul, že obsahují cenné momenty, z nichž některé vyjadřují to, co se univerzitě daří, že však je co zlepšovat z hlediska role, kterou vize pro univerzitu má (viz část "Význam vize univerzity"). Dáme některá doporučení, jak posunout vize dál, či ještě lépe, jak odstartovat tvorbu vizí tak, aby to posunulo roli a kvalitu působení univerzit o kus dál:

1. Převzít od univerzit to, co se jim nejlépe daří, a uplatnit v podmínkách příslušné univerzity:

K tomu přímým kontaktem ověřit, jak to na univerzitě, jejíž podnět přijímáme, funguje a proč se jí to daří. Jedná se o standardní nástroj výměny zkušeností, který může přispět i k navázání spolupráce mezi univerzitami.

2. Formulovat priority výzkumné činnosti, zaměřit se na oblasti, kde působí tvůrčí týmy či kde jsou předpoklady pro vznik tvůrčích týmů:

To je poměrně náročný krok. Členové akademické obce mají tendenci přeceňovat své výsledky, evaluační mechanismy nenahrávají podpoře komplexního a týmového přístupu. To je jeden z důvodů toho, proč univerzitní svět tak trochu stagnuje oproti nárůstu výzev, které přicházejí od reality samotné. Jakmile by však začalo hledání dlouhodobých priorit a jejich mezigeneračního personálního zabezpečení, posunula by se univerzita o kus dál.

3. Podpořit všechny kroky vedoucí k posílení týmové práce, zejména po linii pracovní skupiny studentů vedené zkušeným pedagogem – dlouhodobě působící tvůrčí týmy – absolventské sítě:

Orientace tímto směrem je spíše vstupem do prostoru, který umožňuje postupně zvyšovat kvalitu společenského poslání, které univerzita plní. Každý krok dál musí stát na zažitých a vnitřně akceptovaných mechanismech, současně však vycházet z představy dlouhodobější perspektivy. Zde existuje velká návaznost na předcházející bod. K výběru priorit může přispět odpověď na otázku, kde jsou předpoklady vzniku studentských pracovních skupin napojených na mezigenerační tvůrčí týmy.

4. Návaznost na vizi vývoje společnost: Docenění role produktivních služeb ve společnosti a univerzit jako jednoho z jejich nejvýznačnějších poskytovatelů z hlediska historické změny, o kterou ve společnosti jde:

Univerzita by se měla identifikovat s některou funkční vizí vývoje společnosti a modifikovat ji pro podmínky plnění svého poslání. Nemusí to být jedna vize a nemusí být domácího původu, ale měla by na ni explicitně odkázat. (V některých stávajících vizích takové náznaky jsou.)

Zde stojí za zdůraznění jeden důležitý moment. Univerzita se může identifikovat například s mezinárodně uznávaným Green Deal, který má v naší zemi konkrétní podobu vize prezentované pod jménem "Nová dohoda", viz:

To nepovažujeme za nejvhodnější. V této vizi nejsou dostatečně doceněny možnosti, které se otevírají růstem ekonomické role produktivních služeb (vzdělání, včetně univerzitního, péče o zdraví, výchovy v rodině a působením kultury, mnohostrannou sociální prací zaměřenou na handicapované, znevýhodněné či vyloučené apod.). Tyto služby mohou:

* Plně využít lidský potenciál, který bude uvolňován v důsledku dříve popsaných technologických změn, zejména v důsledku růstu vstupu umělé inteligence do ekonomiky, správy společnosti i běžného života.

* Přesun těžiště osobní spotřeby či spotřeby domácností od konzumu k orientaci na rozvoj, uchování a uplatnění schopností:

- Vede k mnohem bohatšímu života, k naplnění reálného prožitkového bohatství lidského života, nalézání smyslu žití a bytí.

- Zásadním způsobem snižuje zátěž přírody jak z hlediska využívání zdrojů, tak i poškozování přírody odpadními produkty či znetvořováním krajiny, tj. činí ekonomický růst nejen trvale udržitelným, ale i neomezeným a dynamickým.

* Zvyšuje inovační potenciál společnosti, který se mění ve faktor radikálního snižování přírodních vstupů nutných k dosažení konečných efektů přispívajících ke kvalitě lidského života.

Jinými slovy – stávající "greendealovské" vidění řešení vztahu společenského vývoje a přírodního prostřední je příliš setrvačné, nereflektuje dostatečně ani roli univerzit samotných, univerzity mohou svou činností přispět v návaznosti na něj k postupnému vytváření a vnitřnímu sdílení perspektivnějších, přitažlivějších a realističtějších alternativ.

5, Vytváření zpětné vazby mezi analýzou toho, co se daří univerzitě realizovat a uplatnit ve společenské praxi na jedné straně, na straně druhé identifikováním vnitřních i vnějších příčin toho, co a proč se nedaří; využití této zpětné vazby pro konkretizaci vlastní a společenské vize:

Proto by univerzita měla formulovat konkrétní kroky zdokonalování svých vnitřních mechanismů a postupu v oblasti výzkumných priorit, podrobit to, co se nedaří, kvalifikované diskusi s cílem odpovědět na otázku, proč se to nedaří a jak dál. Zde je vhodné od počátku počítat s tím, že názory nebudou jednoznačné, tj. že je vhodné formulovat alternativní pohledy. Důležité je tyto alternativní pohledy zaznamenat.

Otázka místo úplného závěru: Na čem vázne posun aspoň o kousek dál?

Vize, jakou potřebujeme/418 Alternativa "kariérního postupu": Freelancing

Velmi přínosný příspěvek k podchcení změn na profesních trzích od Radka Novotného:

Zejména mezi mladými (ale i já to přes 20 let praktikuji) a Průmysl 4.0 s tím počítá jako s významnou formou práce je tzv. Freelancing.

Dnes je populární představovat freelancera jako mladého člověka, sedícího na pláži Indického oceánu, který má na kolenou notebook a pracuje na nějakém řešení pro firmu kdekoliv na světě. Bydlí v bungalovu, děti a žena si užívají čisté přírody a tepla.

Tím, že se lidé už od ZŠ orientují na tvorbu individuálního vzdělání podle jeho schopností a ne "osekávání lidí dobot", absolventi budou mít individuální soubor kompetencí a ty budou na trh nabízet "ad hoc" formou spolupráce na projektech.

Nebudou tedy lézt po kariérním žebříčku nějaké firmy, ale vytvářet si individuální portfolio podle toho, jak je daný konkrétní projekt osloví (smyspluplnost, etika, jejich osobní rozvoj).

A naopak firmy budou vytvářet ad hoc mezinárodní týmy z celého světa na 2-3 roky (trvání projektu).

Podle HR studií jednou ze základních vlastností pro příjetí do týmu (vedle zkušeností z projektů, na kterých a čím se uchazeč konkrétně podílel) je schopnost rozpuštěného EGA, neboli podpora i cizích nápadů, komunikativnost, nelpění a neobhajoba za každou cenu svých názorů a nápadů, ale orientace na úspěšnost týmu, pohodu / pozitivní energii v týmu.

Když víte, že v daném týmu či firmě už po projektu pracovat nebudete, nepotřebujete osobně uspět, prosadit se. Společně jim jde o to, aby se projekt zrealizoval - uspěl.

Takovému člověku je kariérní žebříček ve firmě, ale i zajištěný postup do vyšších platových tříd fuk.

(Nabídková strana), zaujalo mě to? Má pro mě účast na takovém projektu smysl? Obohatí mě zkušenost z práce na tomt o projektu v nečem?

A na druhé (poptávané) straně vyjednávání: "Čím uchazeč mému projektu přispěje? Jaký úhel pohledu na problém mi ještě chybí?"

Bez ohledu na nějaké vazby k nějakému uchazeči, či protislužbičky z minulých kšeftíčků.

Vynikající doplnění. Za jednoho z průkopníků Freelancingu můžeme považovat (koho jiného než?) jednoho z nejlepších sci-fi spisovatelů Arthura Clarka, který se přesídlil právě na pobřeží Indického oceánu, viz:

Mj. jeho případ dokumentuje, že přejít na takovou životní dráhu lze i ve vyšším věku.

Univerzity by se rozhodně měly touto perspektivní oblastí zabývat a alespoň formou specializací v rámci studijních programů připravovat odborníky pro tuto oblast. Formou zapojení do absolventských sítí by jednak zvýšily efekty, jednak zmenšila rizika, která takové profesní uplatnění má.

Pokud jsem v sérii o univerzitách zdůrazňoval příjmový aspekt (jde i o to, kolik člověk vydělá peněz), jde i o to, že je to současné ocenění jeho přínosu k tvorbě HDP a kvalitě ekonomického růstu. Pokud chceme jít cestou reálního zespolečenštění proti segregaci společnosti formou pozičního investování (to druhé je slepá ulička), tak je dobré docenit i příjmové efekty. Proto není nic špatného mluvit i o penězích (i když já sám je moc vydělávat neumím a většinu nejnáročnějších profesních výkonů dělám zadarmo, což mohou dosvědčit i moji studenti, kterým se snažím předat co nejvíce znalostí a zkušeností).

Vize, jakou potřebujeme/419 Hlavní oblast střetu: PENZIJNÍ SYSTÉM

Děje se velké množství velmi dramatických událostí. Proč právě boj o reformu penzijního systému by měl být hlavní oblastí střetu? – Tato otázka je zcela namístě. Předešlu několik důvodů:

1. V tomto boji se rozhodne o tom, zda systém našich veřejných financí a na něj napojený nejen penzijní systém, ale i systémy zdravotní péče, vzdělání, sociální práce apod. budou udržitelné.

3. V tomto boji se rozhodne o tom, jaký život budou mít lidé ve věku těch, kteří okupačně stávkují za klima.

4. V tomto boji se rozhodne o tom, jak se budou vyvíjet vztahy mezi generacemi.

5. V tomto boji se rozhodne o tom, zda se nám podaří uskutečnit přechod k trvale udržitelnému a současně neomezenému růstu, který nezatěžuje přírodní prostředí.

6. V tomto boji se rozhodne, zda se podaří udržet mantinely normálního fungování společnosti, nebo zda se propadneme do pekla fyzické likvidace politických odpůrců cizí moci teroristickými skupinami organizovanými cizí mocí.

7. V tomto boji se v plné nahotě projeví, jak to s námi tato vláda myslí, resp. zda je to vůbec vláda hájící zájmy lidí žijících v naší zemi, nebo zda jde proti nim.

K tomu doporučuji pročíst vynikající materiál na toto téma od Jaroslava Šulce na stránkách Kudy z krize, zde:

A ještě lépe sledovat seriál Vize jakou potřebujeme na stránkách mého bloku od 8. prosince (ode dneška), ve kterém se této problematice věnuji v návaznosti na článek J. Šulce. Je tam podrobně rozvedeno to, o čem píšu v tomto shrnutí.

Penzijní systém není okrajová oblasti ekonomiky. Pokud by byl dobře nastaven a začleněn do systému systémů sociálního investování a sociálního pojištění (péče o zdraví, vzdělání, sociální práce), působil by jako jeden z nejvýznamnějších zdrojů ekonomického růstu, který přispívá nejen k jeho dynamice, ale pozitivně determinuje i jeho kvalitu.

Zde musíme vyjít z analogie s jinými pojišťovacími systémy. Například havarijní pojištění, to je také povinné. Co je pojistnou událostí v tomto systému? To, že se stane havárie. Dobře nastavený systém havarijního pojištění v prostředí dobrého silničního značení, přiměřených silničních kontrol, dobré přípravy řidičů apod. výrazně sníží počet pojistných událostí.

Co je pojistnou událostí v penzijním systému? Nikoli to, že se člověk dožije vysokého věku, ale to, že v důsledku stárnutí ztratí schopnost být výdělečně činný v míře, která mu umožňuje důstojný život. Do této pojistné události spadají nejen ti, kteří jsou fyzicky či psychicky "opotřebovaní", ale i ti, kteří nenacházejí dostatečné naplnění svého žití v oblasti výdělečného uplatnění, ale chtějí s tím, co si v systému penzijního pojištění odložili pro svou budoucí spotřebu, realizovat aktivity odpovídající jejich zájmům. K uvedené pojistné události ovšem dochází u každého v jiném věku. U někoho dřív a u někoho později, a to s velkým rozptylem.

Výkonnost penzijního systému bychom tedy měli hodnotit podle toho, jak všechny účastníky motivuje k tomu, aby příslušná pojistná událost nastala co nejpozději, tj. podle toho, jak je vede k prodloužení doby výdělečného uplatnění.

Především samotní pojištěnci, a to již v době, kdy se začínají připravovat na svou profesní dráhu (od mateřské školky), když si vybírají startovní profesi, když později potřebuji upgrade svých předpokladů pro výkon profese apod.

Dále jsou to ti, kteří je na celoživotní dráhu připravují – rodina, ale hlavně vzdělávací systém.

Významnou roli hrají poskytovatelé zdravotních či lázeňských služeb (zdravotní či lázeňská zařízení) a jejich zprostředkovatelé (zdravotní pojišťovny). Ti rozhodují o tom, jak dlouho bude člověk fyzicky i psychicky fit, jakou bude mít chuť pracovat.

Ne nevýznamnou roli hrají i ti, kteří stojí na straně poptávky po zaměstnancích vyššího věku, mnohdy cennými tím, že jsou vybavení zkušenostmi, osobními kontakty a prověřeni časem. Nakolik jim vytvářejí pracovní příležitosti, možnost rozvolňovat pracovní aktivity či působit v tvůrčích týmech.

A bylo by možné uvést ještě další účastníky, či jak se moderně říká "stakeholdry", kteří by měli být dobře nastaveným penzijním systémem motivováni k zabezpečení jeho co nejvyšší výkonnosti. Rezervy jsou v této oblasti gigantické. Zvláště v našem do značné míry "zmršeném" penzijním systému, ve kterém se tluče několik protichůdných záměrů, který absurdním způsobem motivuje k předčasným odchodům do důchodu (Kalouskovo dědictví).

V boji o výkonný penzijní systém hrozí dvě rizika – "zdola" a "shora". Je velmi důležité, aby si je veřejnost co nejvíce uvědomovala.

Riziko snížení výkonnosti systému "zdola" spočívá v příliš velkém rovnostářství, které naruší stimulující roli penzijního systému, sníží příjmy, zvýší výdaje a odnesou to právě ti nejchudší.

Riziko snížení výkonosti systému "shora" spočívá v tom, že se systém začne redukovat a tím rovněž ztratí stimulující roli, klesne jeho výkonnost.

Nabízí se jedna konkrétní a poměrně snadno realizovatelní možnost. Oddělit od "zflikované" základní části systému penzijního pojištění jakožto určitou "nadstavbu" nad ním "postgraduální" část, tj. část, ve které jsou pojištěnci výdělečně činní ve věku 65+, tuto část definovat jako NDC (tedy plně zásluhovou po (dejme tomu 5-10%) odvodu do solidární báze celého penzijního systému. Jinými slovy – tuto část penzijního systému budovat na principu, kdo tam co dal, dostane zpět podle pojistné matematiky v podobě doživotní renty. Tím se omezí případně diskuse o tom, co komu vzít, které stejně nikam nevedou.

Určitá naděje spočívá v tom, že ministr, pod kterého penzijní systém spadá, tedy M. Jurečka, z podstatné části ví, o co jde, a že sám navrhoval jít cestou motivace k individuálnímu dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění. Pak se ale – patrně pod tlakem – objevilo v jeho pohledu určité kolísání.

Pokud lidé, i ti mladší, alespoň částečně pochopí, o co jde, lze vyvolat protitlak.

Vůbec nejde jen o penzijní systém, ale zejména o to, aby se ekonomika měnila v tu, která navrací člověka od konzumu k plnohodnotnému životu, životu, který je založen na rozvoji, uplatnění a uchování schopností, s tím spojeném naplněním smyslu. Ekonomika, v níž podstatně vzroste role služeb zaměřených na nabývání a uchování schopností člověka jako základu jeho celoživotního uplatnění nevede k drancování přírody, ale ani ne k asketismu. Umožňuje nalézat a prožívat skutečné hodnoty. Toto je cesta, kterou by měli a snad i mohli znát ti, kteří chtějí ochránit naši planetu a její klima. Už proto, že zde můžeme jako malá země vyslat přitažlivé poselství i těm mnohem mocnějším a – jak se ukazuje – i bezohlednějším v současné absurdní hře.

Pokud si uvědomíme, jaká perspektiva se tím nabízí, nebude moci projít záměr zničit naši zemi fyzickou likvidací všech, kteří si uchovají kvalifikovaný pohled na realitu opírající se o její poznání. Nebude možno zneužít podivným způsobem legalizovanou, ale i nelegalizovanou přítomnost velkých ozbrojených skupin na našem území ovládaných cizí mocí k vyvraždění skutečných elit, tak jak k tomu v některých zemích již došlo.

- Sledujme bedlivě, co se v oblasti diskusí o reformě penzijního systému odehrává.

- Prostudujme si důležité materiály, ten od J. Šulce je dobrým východiskem.

- Uvědomme si, že i v této složité době jsou problémy spojené se zajištěním plnohodnotného života všech, kteří v naší zemi žijí, řešitelné.

- Využijme dané téma k mezigeneračnímu dialogu, mj. i proto, abychom obnovili normální rodinné vztahy.

Vize, jakou potřebujeme/420 13. report (12. 1.2023 – 9. 1.2023)

Přesně předpovězený spor o podobu reformy penzijního systému právě odstartoval.

Přesně předpovězený spor o podobu reformy penzijního systému právě odstartoval.

K tomu další články, které budou postupně zahrnuty do seriálu k vizi:

Vize, jakou potřebujeme/421 J. Mihola - Prognostické úvahy – část 1.

25. ročník vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání, který pořádala v listopadu 2022 Vysoká škola finanční a správní, byl zaměřen přímo na problematiku Metodologická role vize při iniciování, orientování a praktickém uplatnění výsledků společenskovědního výzkumu. Na konferenci byla přednesena řada zajímavých příspěvků. Ukázky z nich postupně v rámci seriálu k pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize uveřejním. Jeden z nejzajímavějších je od Jiřího Miholy, který přispěl již více podnětnými materiály k pěstování vize. Tento s využitím matematicko-statistických metod analyzuje a prognózuje globální kontext současného dění. Dospívá k některým překvapivým závěrům. Uveřejním ho v obvyklých "denních dávkách". Do první části zařadím přehled zdrojů a stručný nástin toho, o čem příspěvek pojednává. Od svého textu odlišuji barvou:

Tento příspěvek je volným pokračováním úvah z monografie Produkční funkce jako nástroj zobrazování ekonomické reality. Praha, Vysoké školy finanční a správní, 2021, Edice SCIENCEpress, ISBN 978-80-7408-223-8

Prognostické úvahy jsou kaleidoskopem různých prognostických vyjádření kvantitativní i kvalitativní povahy. Kvantitativní úvahy vychází z teorie publikované z uvedené monografii Produkční funkce jako nástroj zobrazování ekonomické reality. Časová produkční funkce je využita pro prognózování vývoje HDP ekonomik USA, Číny a Indie do roku 2030 respektive 2050. Prolongace absolutní výše HDP ukazuje, že se před USA kromě Číny, která již nyní je na prvním místě, dostane i Indie. Dále se predikuje, vzestup absolutního HDP Indonésie, stabilní pozice Ruska a ztráta elitního postavení Japonska a také Německa. Prognostické úvahy jsou doplněny dílčími tvrzeními z různých oblastí.

BUSTA, David: Model ekonomického dopadu hypotetického zavedení garantovaného příjmu v České republice na základě dat z roku 2015, Bakalářská práce VŠE, 2017, s. 10 a 11., ISBN: 978-80-7408-138-5

BUSTA, David: Základní příjem v Česku, Hospodářské noviny 9. 8. 2017, s. 10 a 11., ISBN: 978-80-7408-138-5

Mihola, Jiří: Přehled českého školství, nakladatelství Občanské sdružení Melius, 1. vydání, Praha: 2014. 1220 s. ISBN: 978-80-87638-03-3

PAINE THOMAS NATIONAL HISTORICAL ASSOCIATION, Paine on Basic Income and HumanRights, [online]. [cit. 2017-10-10], Dostupné z https://thomaspaine.org/paine-on-basicincome-and-human-rights.html

VAN PARIJS, Philippe, Marek Hrubec, Martin Brabec a kol., Všeobecný základní příjem. Právo na lenost, nebo na přežití?, 2007, Filosofia, ISBN 9788070072592

Aktuálním příkladem využití časové produkční funkce je prognóza vývoje třech největších^¹⁰[1] světových ekonomik USA, Číny a Indie. Výstupní veličinou této produkční funkce je HDP ve stálých cenách v paritě kupní síly (mezinárodní $ 2011) a vstupní veličinou je čas. Prolongace vývoje za období 1992 až 2020 na dalších 10 případně 30 let ukazuje, že s velkou pravděpodobností dojde ke změnám v pořadí největších ekonomik podle HDP. Lze předpokládat, že v obrovských národních ekonomikách zákonitě převládají na desetileté i delší prognózované období především setrvačné tendence. Ty jsou doplněny některými očekávanými i neočekávanými poruchami jako jsou např. dopady plošných restrikcí a vypínání ekonomik (tzv. lockdownů) vyvolaných snahou ovlivnit vývoj epidemie Covid 19.

V tabulce 1 jsou uvedeny 3 největší ekonomiky v pořadí podle absolutní výše HDP za rok 2020. Ve srovnání s rokem 1992 došlo k určitým změnám: Čína se dostala na 1. místo z 5 místa.; USA kleslo na 2. místo; Indie se dostala na 3. místo z místa 8. Prognóza do roku 2030 byla vypočtena jako součin prolongovaných údajů počtu obyvatelL a produktivity živé práceHDP/L, pro které byla využita polynomická funkce prvního, druhého i třetího řádu nebo exponenciální funkce podle odpovídající těsnosti měřené souhrnným koeficientem determinace R². Tuto prognózu jsem zrealizoval také pro souhrnnou produktivitu faktorů místo pouhé produktivity živé práce. Vzhledem k tomu, že výsledné změny pořadí byly prakticky stejné, rozhodl jsem se publikovat pouze jednodušší a přehlednější variantu.

Zdroj: vlastní provedení. Data za roky 1992 a 2020 jsou převzata z World Economic Outlook Database International Monetary Fund^¹¹[2]. Jsou v paritě kupní síly, mezinárodních $.

Vysvětlující proměnnou je ve všech případech čas t uváděný v rocích prostřednictvím letopočtů, např. 1990 nebo 2030. Velký počet desetinných míst, na které jsou uváděny regresní parametry, je nezbytný. Snížení počtu desetinných míst přináší výrazné odchylky naměřených a odhadovaných hodnot. U každé rovnice je uveden rovněž souhrnný koeficient determinace R².

HDP/L = -0,22921711.t³ + 1 397,47724405.t² - 2 838 932,93517677.t + +1 921 697 385,47686000 (5)

Koeficienty determinace jsou vysoké, většinou vysvětlují danou souvislost z více než 99 %. Pouze lineární odhad vývoje produktivity práce HDP/L v USA vysvětluje rovněž vysokých 96 %. Lineární vývoj je zde přesvědčivý. Jedinou regresní rovnicí s relativně nižším, avšak dostatečně vysokým koeficientem determinace 73 % je kvadratická rovnice vyjadřující vývoj počtu obyvatel v závislosti na čase v Číně. Žádnou lepší rovnici z hlediska těsnosti se nepodařilo najít. Je to způsobeno tím, že vývoj není tak hladký jako ve všech ostatních případech, neboť dochází v údajích za období 2005 až 2020 ke zvlnění údajů o počtu obyvatel. Zvlnění spočívá v tom, že se postupné snižování tempa růstu počtu obyvatel zaznamenalo v posledních 5 až 10 letech, zvyšuje.

Vize, jakou potřebujeme/422 PENZE: Do nich, dokud jsou zblblí

Už je to tady. Byl spuštěn předem připravený scénář rychlých změn, které mají projít dříve, než lidem dojde, o co jde. Jednou z oblastí je ekonomiku devastující kvazireforma penzijního systému. Právě to, že v rámci perspektivní, realistické a přitažlivé vize byl zpracován projekt skutečné reformy, bylo možné velmi přesně předpovědět scénář budoucího vývoje. Dříve napsané příspěvky tímto zařazuji do seriálu k vizi. Články k penzijní reformě budu střídat s příspěvky dalších autorů (zítra uveřejním další část velmi zajímavé prognózy z dílny J. Miholy).

Podle očekávání přibývá materiálů týkajících se penzijního systému u nás i v zahraničí. Jen za uplynulé dva dny:

- Rozhovor s Jurečkou v IDNES, kde nevyloučil určitý typ paušálního (ale zohledněného) odchodu do penze (což není dobré řešení), viz:

"Současná věková hranice 65 let pro odchod do důchodu by se měla ještě zvýšit. Jak na koho dopadne návrh důchodové reformy, jejíž přesné parametry oznámí v březnu, nechce zatím Jurečka (KDU-ČSL) upřesnit."

Problém je v tom, že udržení dostatečného počtu osob v roli přispěvovatelů do penzijního systému touto cestou je cesta do slepé uličky, protože se tím oslabí výkonnost penzijního systému, tj. jeho motivující role k dobrovolnému individuálnímu prodloužení doby výdělečné činnosti.

"Druhá letošní generální stávka kvůli vládou ohlášené důchodové reformě v úterý ve Francii ovlivnila výrobu elektřiny, zrušila výuku na některých školách a zastavila veřejnou dopravu. Ochromena byla také činnost některých rafinerií, uvádějí agentury. Podle policie stávkovalo v zemi 1,72 milionu lidí, odbory uvádějí účast 2,8 milionu. - Lidé po celé zemi protestují proti v lednu představené důchodové reformě. Vláda chce mimo jiné postupně posunout hranici odchodu do důchodu o dva roky na 64 let. - "Tato reforma je nespravedlivá a brutální," řekl generální tajemník odborového svazu UNSA Luc Farre. "Posunutí (věku odchodu do důchodu) na 64 let je ze sociálního hlediska krokem zpět," dodal."

(A to se jedná jen o prodloužení do 64 let, přitom v zemi, kde je větší náhradový poměr ke mzdě.)

"Podle Pavla je nejvyšší čas s reformami začít. "My si opravdu nemůžeme dovolit zase další odklady. Ty by se nám velice vymstily. Čím později s tím začneme, tím horší to bude. Je třeba to začít lidem vysvětlovat," uvedl. Míní, že daňový systém by měli přezkoumat odborníci a měli by připravit nové nastavení, které by měl dostatečný přínos pro státní pokladnu a co nejméně zatěžoval ekonomiku a občany. S výsledným propočítaným modelem a konkrétními návrhy by se měla pak seznámit veřejnost. - "To, s čím bychom ji měli seznámit teď, je to, že si nemůžeme dovolit neudělat důchodovou reformu a nevysvětlit na konkrétních příkladech, proč to musíme udělat a jaký by mělo dopad, kdybychom s tím zase chtěli otálet," dodal Pavel. - Podporu prosazování reforem Pavel zmínil jako dlouhodobější úkol. Bez reformních změn se podle prezidenta česká ekonomika neposune kupředu. V nejbližší době se chce soustředit ale na to, jak se v Česku a v jednotlivých regionech daří zvládat ekonomickou krizi. - Česká společnost stárne. Život se prodlužuje a seniorů přibývá. Český důchodový systém se propadá do dluhů. Příjmy z odvodů na pokrytí výdajů na penze nestačí. Letošní schválený rozpočet počítá zatím se schodkem 62,5 miliardy korun. Tato suma nezahrnuje ještě výdaje na plánovanou letní mimořádnou valorizaci důchodů kvůli inflaci. Ekonomové i někteří politici zdůrazňují, že důchodový systém není v nynější podobě udržitelný."

Přesně podle toho, co jsem předpověděl. Velmi se přimlouvám za přečtení tohoto článku, je v něm i podrobná dokumentace, proč se jedná o slepou uličku:

Vize, jakou potřebujeme/423 J. Mihola - Prognostické úvahy – část 2.

Vývoj počtu obyvatel je kromě tabulky 1 zachycen mimo jiné též na obrázku 1. Početobyvatel USA je ve výchozím roce 1992 třetinový než v Indii a čtvrtinový než v Číně. Růst počtu obyvatel USA je přesvědčivě lineární, jeho růst o dalších 50 mil. obyvatel tak vychází cca na příštích 50 let. Pro Čínu a Indii se jeví jako nejvhodnější polynom II. stupně. Podstatný rozdíl je v tom, že se křivka Číny blíží své kulminaci, zatímco pro Indii stále významně roste. Je to zřejmí důsledek toho, že Čína již delší dobu usiluje o určitou regulaci vývoje počtu obyvatel, zatímco v Indii se nic takového, vzhledem k tradičním postojům k regulaci reprodukce a porodnosti, neděje a uvažovaném horizontu dít nebude.

Vývoj produktivity živé práce HDP/L, který je zobrazen v tabulce 1a naobrázku 4, přesvědčivě ukazuje výrazně vyšší úroveň technické vyspělosti USA, která má ve výchozím roce 1992 HDP/L cca 15 krát větší než Čína i Indie. Přes mírná zvlnění vývoje HDP/L zle přesvědčivě vyjádřit vývoj tohoto ukazatele lineární regresní funkcí. Vývoj produktivity živé práce HDP/L jakČíny, tak Indie je akcelerující. Stále rychleji rostoucí produktivitu Číny nejlépe vystihuje polynom třetího stupně, zatímco vývoj v Indii lze nejlépe vystihnout dokonce jako exponenciální. To ovšem znamená, že se bude HDP/L, při zachování těchto trendů v Číně a v Indii, zákonitě přibližovat k HDP/L v USA.

Obrázek 1: Prognóza HDP v paritě kupní síly třech největších ekonomik světa

V roce 2020 byla u prognostických propočtů zohledněna opatření související s epidemií Covid 19. Databáze MMF, z které byly čerpány všechny výchozí empirické údaje, uvádí pro rok 2020 následující tempa růstu: USA -4,27 %; Čína 1,85 % a Indie -10,29 %. Nejhlubší ekonomická recese nastala v roce 2020 v Indii. USA zaznamenaly recesy též, pouze v Číně došlo k pouhému zpomalení^¹²[1] tempa růstu HDP. Je to podobná situace jako při poslední celosvětové hypoteční krizi v roce 2009, která potvrdila, že zejména Čína, ale i Indie jsou přes svou rostoucí absolutní otevřenost stále ještě relativně uzavřené ekonomiky. Pokud v Číně dochází k restriktivním opatřením, prakticky se netýkají základních průmyslových odvětví. Z tabulky 1 plyne, že dochází ke změnám pořadí i v prognózovaném roce 2030: USA zde klesá na 3. místo, dostává se před něj ještě Indie. Postupné změny pořadí na prvních třech místech jsou dobře patrné z obrázku 1, kde jsou zakresleny hodnoty HDP tří největších ekonomik za všechna tři sledovaná období.

Tabulka 1 ukazuje s pomocí průměrných meziročních temp růstu dynamiku vývoje za obě období, tj. retrospektivu 2020/1992, prognózu 2030/2020 i za celé analyzované období 2030/1992.

V retrospektivě rostlo HDP nejrychleji v Číně, druhé největší tempo růstu pak bylo v Indii. V perspektivě je nejrychlejší růst HDP opět v Indii. V tabulce 1 lze sledovat ještě průměrná meziroční tempa růstu produktivity živé práce HDP/L a počtu obyvatel L. Počet obyvatel roste nejrychleji v Indii, kde bylo spočteno meziroční průměrné tempo růstu za celé sledované období 2030/1992 ve výši 1,4 %. V USA je obdobně jako v Číně prognostikováno tempo růstu asi poloviční, v USA 0,8 % a v Číně 0,6 %. Nejrychlejší růst počtu obyvatel Indie je důsledek toho, že v této zemi se na rozdíl od Číny prakticky neuvažuje o regulaci porodnosti. Oblast sexu je zde tradičně chápána neboť je to pro ně "posvátná dimenze", do které si nikdo netroufne anebo nechce zasahovat, protože pro Indy je to tabu.

Základní informaci o kvalitě růstu dává intenzita^¹³[2](i), která udává, jaký podíl mají na dosaženém vývoji intenzivní faktory, a tudíž do jaké míry je vývoj intenzivní nebo naopak extenzivní. Přesto, že takto pojatá intenzita vychází na vstupech jen z faktoru práce, má velmi dobrou vypovídací schopnost. Intenzita je podle pořadí dle HDP v roce 2020 uvedena v posledním sloupci tabulky 1. Ve všech třech sledovaných zemích za celé období 1992 až 2030 jsou všechny zde uvedené země převážně intenzivní. Obdivuhodných 92,6 % dosáhla Čína. Následuje Indie 81,7 %. Nejnižší intenzita 64,6 % byla vykázána pro USA. To dobře ilustruje kvalitativní vzedmutí technologického i vědeckého potenciálu Číny, který se projevuje též ve zvládnutí některých špičkových technologií. Příkladem jsou třeba úspěchy v jejich kosmickém programu, ale i jinde. Vysoká intenzita vývoje ekonomiky Indie je dána jak vlastním potenciálem, tak procesem konvergence ke světovému vývoji. Na intenzitu USA je potřeba pohlížet tak, že jejich technologie je sice stále na dobré úrovni, kterou si ale již "jen" udržují, což se zákonitě projeví nižší intenzitou. Dalším důvodem je skutečnost, že USA stále ještě patří mezi lídry rozvoje některých unikátních technologií, což rovněž přispívá k vykazování nižších temp růstu než u "napodobitelů". Současně je ale potřeba poznamenat, že USA vykazuje již od 70 let některé alarmující trendy např. v dalším růstu již tak astronomické zadluženosti^¹⁴[3], která je umožňována každoročním zvyšováním dluhového stropu.

Vize, jakou potřebujeme/424 PENZE: V. Bezděk o významu vize

S určitým zpožděním ke mně doputoval rozhovor Vladimíra Bezděka pro časopis Ekonom z října minulého roku uveřejněný pod názvem "Žádná důchodová reforma už v Česku nebude. Nastal čas utahování šroubů". Vybírám z něj nejdůležitější části, to hlavní ještě zvýrazňuji tučně. Plně souhlasím, že bez vize to nejde a utopíme se v bažinách. Rovněž souhlasím s tím, že potřebujeme reprezentativní veřejnou diskusi o zásadních otázkách. Pokud jde o vytvoření funkčního poměru mezi těmi, kteří do penzijního systému přispívají, a těmi, kteří z něj prostředky čerpají, vidím jiné řešení. Právě proto by k dvěma odlišným přístupům v této oblasti měla být zásadní diskuse, po které V. Bezděk volá. Bude? Nebo bude volání po ní umlčeno? Pokusím se na to odpovědět v poznámkách k vybraným částem rozhovor, který odlišuji od svého textu barvou:

Není jasné, kam českou ekonomiku chce směřovat. Chybí vize, kterou by přejaly síly napříč politickým spektrem. V 90. letech to bylo celkem jasné. Bylo cílem včlenit se do euroatlantických bezpečnostních struktur, tedy vstoupit do NATO, a do evropských ekonomických struktur neboli vstoupit do EU. Většina společnosti se na tom dokázala sjednotit, tyto vize sdílela i tehdejší opozice (ČSSD), která je nakonec i dotáhla do konce. V posledních deseti patnácti letech ale žádnou podobnou vizi u politiků nevidím.

Před třiceti lety velké změny následovaly převrat, změnu politického i ekonomického režimu. Vedla je touha patřit na Západ. Je otázka, jestli podobně velké cíle vůbec existují.

Může jich být spousta. Můžeme si například říci, že z Česka během následujících 15 let uděláme vzdělanostní ekonomiku, že budeme konkurovat schopností lidí. Vize je důležitá nejen proto, abychom věděli, co dělat, ale i co nedělat.

Je vhodná doba řešit při všech aktuálních problémech ještě dlouhodobou vizi?

Proč bychom v době, kdy řešíme problémy s dírami pod čarou ponoru, nemohli nastartovat ještě diskusi, kde chceme být za deset patnáct let? Pokud to budeme odsouvat, ztrácíme čas. Vizi potřebujeme nejen proto, abychom věděli, na co máme vynakládat veřejné prostředky a z čeho budeme jednou vybírat daně. Je důležitá i pro soukromý sektor. Podnikatelé potřebují vědět, v čem se chce tato země profilovat, aby do toho nasměrovali své prostředky.

Jedna z věcí, které politické reprezentace zatím nedořešily, je penzijní reforma. Je čas se na ni teď zaměřit?

Myslím, že žádná důchodová reforma s velkým R už v Česku nikdy nebude. A je celkem jedno, jaká vláda bude zrovna u moci. Čas, který jsme na přípravu větší reformy měli, už odtékal. Sice dosud převládá naradiv, že stárnutí je něco, co českou ekonomiku teprve čeká, a že problémy nastanou až po roce 2030, kdy do penze začnou odcházet silné ročníky Husákových dětí. Jenže významně ekonomicky stárneme už nějakých deset let. Projevuje se to například snižováním podílu ekonomicky aktivní populace (lidí od 20 do 64 let) na celkovém počtu obyvatel. Částečně to kompenzuje rostoucí věková hranice pro odchod do důchodu, proto se to ještě neprojevuje silně ve výběru pojistného.

Zbývají dvě věci. Parametrické úpravy státního penzijního pilíře ve formě postupného utahování šroubů. A vedle toho větší podpora a popularizace dobrovolného spoření na penzi, pojmenovaného jako třetí pilíř. Ať už jde o dnešní penzijní spoření, chystaný účet dlouhodobých investic či jiné produkty. Je třeba lidem neustále opakovat, že se musí na stáří připravit víc než jejich rodiče nebo prarodiče. A také by pomohlo, kdyby se podařilo nalákat i mladší ročníky, tedy lidi, kteří vstupují do prvního seriózního zaměstnání. Měla by se otevřít i debata o povinném vstupu do systému, ovšem s možností vystoupení.

Nepůjde to jinak než pokračovat v postupném zvyšování důchodového věku a v rozumnějším přístupu k valorizacím penzí současných důchodců.

Valorizace důchodů vychází z výše inflace a poloviny růstu reálných mezd. Není čas vzhledem k současné situaci tento způsob vypočítávání upravit?

Náhradový poměr, tedy podíl mezi průměrným důchodem a průměrnou mzdou v ekonomice, vždy během ekonomických krizí stoupl. Zcela tu chybí jedna rovina diskuse. Důchod je mnohem stabilnější příjem než mzda zaměstnance nebo příjem živnostníka. Není zatížen v zásadě žádným rizikem. Neříkám, že by se při 20procentní inflaci nemělo adekvátně valorizovat, jen upozorňuji, že zatímco zaměstnancům padá reálná mzda třeba o deset procent, důchody nikdo reálně o deset procent nesnižuje.

Náhradový poměr se podle posledních dostupných údajů pohyboval kolem 43 procent. Je to ideální výše?

Pokud budeme chtít držet náhradový poměr někde kolem 42 nebo 45 procent průměrné mzdy i dalších 30 nebo 50 let, budeme muset buď výrazně zvýšit věk pro odchod do důchodu, nebo se hodně zadlužíme, anebo budeme odvádět do systému podstatně víc peněz. Jiná možnost není. Náhradový poměr je však třeba brát individuálně. U lidí s nižšími příjmy je vyšší. Lidem s nejnižšími příjmy vychází náhradový poměr kolem sta procent, po odchodu do penze tudíž skoro nepocítí pokles příjmů. U lidí, kteří vydělávali více než průměrnou mzdu, je propad naopak značný.

Měli jsme už dvě zasedání, máme i diskusní skupinu na sociálních sítích. Diskuse se točí kolem dvou hlavních témat – inflace a energetické krize. Poradní tým je zajímavá skupina lidí, leccos nového se dozvím i já.

3. Otázkou je, zda vstupem do EU a NATO jsme nevstoupili do "bezvizijní" či dokonce "antivizijní" zóny. Tím by se totiž dalo vysvětlit, proč politikové dosazení pod vlivem těchto nadnárodních struktur se chovají tak, že V. Bezděk "v posledních deseti patnácti letech ale žádnou podobnou vizi u politiků nevidí".

4. Funkčního poměru mezi těmi, kteří do penzijního systému přispívají, a těmi, kteří z něj prostředky čerpají, lze dosáhnout mnohem efektivněji zvýšením výkonnosti penzijního systému, tj. jeho motivační role k dobrovolnému prodloužení doby výdělečné činnosti dle individuálních dispozic člověka. Je to lidsky i ekonomicky přijatelná cesta vedoucí k trvalé stabilitě penzijního systému. Je jen otázka, proč i M. Jurečku tlačí k tomu, aby se po ní nevydal, viz (doporučuji přečíst i s odkazy na dokumentaci, velmi naléhavé):

Vize, jakou potřebujeme/425 J. Mihola - Prognostické úvahy – část 3.

Závažným procesem je sílící dedolarizace, masivní výprodej pozemků cizím státním příslušníkům, krize základního a středního školství, diferencovaný vývoj jednotlivých federálních států apod.

Vývoj HDP pro 3 uvedené nejsilnější ekonomiky světa byl prognózován rovněž až do roku 2050. Z obrázku 2 je zřejmé, že v tomto období pravděpodobně ještě Indie předběhne v absolutní výši HDP i Čínu. Prolongace vývoje absolutního vývoje HDP USA, Číny a Indie byla získána vynásobením počtu obyvatel L a produktivity práce představované HDP/L. Obě tyto výchozí veličiny byly prolongovány vhodnou regresní funkcí, jak je zobrazeno na obrázku 3 v případě počtu obyvatel L a na obrázku 4 v případě produktivity živé práce HDP/L. Jednorázový vliv plošných opatření v souvislosti s Covid 19 je v roce 2020 výrazný (zejména u Indie), avšak v rámci dlouhého období zatím tak významné nejsou. Na obrázku 2 jsou v průběhu vývoje HDP i vývoje HDP/L na obrázku 4 patrné v roce 2020 poklesy, které se v následujících letech opět vyrovnávají. Ovšem mohou se vyskytnout jiné celosvětové problémy, které je ale obtížné předpovídat, viz známá publikace Černá labuť část druhá Předpovídat, není možné (Taleb, 2011, s. 151). V této monografii se zabýváme především setrvačnými procesy, které jsou o to významnější, čím robustnějšími celky se zabýváme. Setrvačnost je mimořádně významný fenomén, který chrání přírodu a společnost před rizikem důsledků příliš náhlých změn. Pro prognostické úvahy jsou setrvačné procesy základní, teprve na ně je možno "navěsit" některé náhlé, neočekávané a těžko prognostikovatelné změny.

Na obrázku 3 je zakreslen současný demografický vývoj analyzovaných národních ekonomik a následná prognóza až do roku 2050. Jestliže podstatně menší počet obyvatel USA roste téměř přesně lineárně, tak rychleji rostoucí počet obyvatel Číny a ještě rychleji rostoucí počet obyvatel Indie vykazuje postupné zpomalení tempa růstu.

Růst produktivity práce na obrázku 4 ukazuje, že podstatně vyšší produktivita práce USA roste lineárně. Rovněž lineárně se k ní přibližuje Čína, neboť má poněkud vyšší tempo růstu. Nejnižší hodnoty produktivity živé práce HDP/L sice pro celé sledované období vykazuje Indie, avšak pro prolongaci se jeví jako nejvhodnější exponenciální funkce.

Vize, jakou potřebujeme/426 PENZE: Omyl P. Pavla

Vše nasvědčuje tomu, že po zvolení Petra Pavla prezidentem byl spuštěn rychlý scénář ve stylu "do nich, doku jsou zblblí", viz:

Dokumentuje to i článek Jakuba Svobody uveřejněný v Novinkách 4. února. Vzhledem k jeho mimořádné důležitosti jej uveřejňuji celý, od svého textu odlišuji barvou:

Ve vládní koalici sílí ochota zvyšovat postupně věk odchodu do důchodu nad zákonem stanovenou hranici 65 let. Jako o nezbytném opatření v horizontu zhruba deseti let o tom mluví i ministr práce a šéf lidovců Marian Jurečka. Ten by měl možná už příští měsíc představit očekávanou reformu penzí. Jedna z ministerských variant počítá s budoucím prodlužováním důchodového věku až na 68 let.

Před volbami do Sněmovny nynější vládní strany růst hranice pro odchod do penze odmítaly nebo se k tomu nechtěly vyjadřovat.

Teď ale obracejí a odkazují se i na doporučení Národní ekonomické rady vlády (NERV), jež navrhla řadu opatření k ozdravování veřejných financí.

"Navýšení hranice věku odchodu do důchodu je jedním z doporučení NERV. V tuto chvíli veškeré návrhy a další možnosti úspor projednáváme v rámci skupiny ekonomických odborníků vládní koalice a závěry budou v brzké době představeny.

Pro mě osobně je posun důchodového věku jedním z opatření, jež je třeba přijmout v rámci důchodové reformy," sdělil Právu poslanec Jiří Havránek (ODS) a člen sněmovního rozpočtového výboru.

"Věřím, že je všem zúčastněným jasné, že abychom si poradili s deficitem důchodového pojištění, budeme muset přijít i s dalšími kroky," dodal.

Podle mluvčího TOP 09 Jana Kocourka jsou probíhající debaty o důchodové reformě a o udržitelnosti veřejných financí "spojené nádoby".

"Reforma systému starobních důchodů je klíčovým prvkem dlouhodobě udržitelných veřejných financí. Pokud by v rámci této debaty padlo rozhodnutí o zvyšování věku odchodu do důchodu, je podle našeho poslance Miloše Nového nutné, aby zvyšování věku odchodu do důchodu šlo ruku v ruce s prodlužováním doby dožití, jak to funguje v některých jiných evropských zemích," řekl Kocourek.

Zároveň je podle něj vhodné uvažovat o zkracování odchodu do důchodu u těch lidí, kteří pracují nepřetržitě velmi dlouho, například od svých 18 let.

"Pro udržitelnost průběžného důchodového systému je třeba důchodový věk postupně zvyšovat, zejména proto, aby odvody sociálního pojištění pro budoucí ekonomicky aktivní generaci nebyly přespříliš velké," sdělil už dříve Právu poslanec STAN Viktor Vojtko.

Někteří experti z akademické sféry ale mají k posouvání hranice důchodového věku výhrady. "Lidé sice žijí déle, ale délka života ve zdraví se neprodlužuje. Je spíše nutno pracovníky k pozdějšímu odchodu do důchodu motivovat," řekl Právu profesor sociální politiky z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze Vojtěch Krebs.

Podle něj by se mohl i zvýšit počet invalidních důchodů a předčasných důchodů. "Pokud se zhorší situace na trhu práce, budou starší pracovníci obtížně hledat zapojení. Charakter práce v ČR je typický velkým počtem těžce manuálně pracujících, kteří by museli být rekvalifikováni," míní expert.

"Věk odchodu do důchodu je parametr, který si každý umí představit, je tedy pro zaměstnance strašně důležitý a citlivost na jeho zvyšováni je značná, viz bouře ve Francii, která chce zvýšit důchodový věk na 64 let," upozornil dále Krebs.

Podle bývalého předsedy důchodové komise, profesora veřejné a sociální politiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Martina Potůčka, je nutné nejprve ustavit solidní institucionální bázi důchodové reformy.

"Teprve pak nalezneme i dobrou odpověď na nikoliv nejdůležitější a rozhodně ne jedinou otázku, totiž zda, popřípadě o kolik a jak rychle zvyšovat věk odchodu do důchodu. Jinak se z neefektivního a drahého příštipkaření na úkor elementární jistoty našich občanů o budoucnosti jejich penzí nevyhrabeme," zdůraznil.

Již dříve jsem v řadě materiálů zpracovaných i s kolegy uvedl, že se jedná nejen o asociální přístup, ale zejména o zvrhlost z ekonomického hlediska. Je to cesta nikoli k "trvalé udržitelnosti" ekonomiky, ale k její devastaci. Podlomí totiž výkonnost penzijního systému ve směru motivací všech zúčastněných subjektů k individuálnímu prodloužení doby uplatnění na profesních trzích. Přitom cesta zvyšování výkonnosti penzijního systému vede nejen ke skutečné trvalé udržitelnosti penzijního systému, veřejných financí, ale hlavně k tolik nutné změně charakteru ekonomického růstu, aby byl dynamický a neomezený.

Téma tak zaujalo, že se k němu ti, kteří pořad sledovali, opětovně vraceli, a tak jsem mohl podrobně vysvětlit všechny aspekty problému. Jde totiž o jednu z hlavních součástí perspektivní, realistické a přitažlivé vize, kterou současná globální moc nemá, a proto prostřednictvím svých lokálních slouhů žene svět do katastrofy.

Už na začátku prosince jsem předpověděl, že v oblasti rozhodování o podobě reformy penzijního systému dojde k jednomu z největších střetů, viz:

Předpověď se do důsledků naplňuje, včetně toho, že M. Jurečka, který ještě nedávno zastával rozumný názor (a věděl, o co jde) pod tlakem otočil a podřídil se devastátorům. Tady je materiál (z 15. dubna 2022, tj. téměř rok starý, z čehož mj. vyplývá, že Jurečka se "obrátil" během necelého roku), který jeho obrat dokumentuje:

Vize, jakou potřebujeme/427 J. Mihola - Prognostické úvahy – část 4.

Na stejných principech lze pomocí časové produkční funkce rozšířit prognózu na deset největších ekonomik světa podle absolutní výše HDP v s.c. v paritě kupní síly, mezinárodní $. Údaje pocházení ze stejného zdroje databáze World Economic Outlook Database International Monetary Fund. Mezi deseti největšími národními ekonomikami jsou samo sebou již analyzované státy USA, Čína a Indie. Tabulka 2 má stejnou strukturu ukazatelů jako tabulka 1 v předchozí kapitole.

Jednotlivé národní ekonomiky jsou v tabulce 2 seřazeny sestupně podle absolutní výše HDP v roce 2020. Všechna zde uvedená meziroční tempa růstu jsou kladná ve všech sledovaných obdobích. V rámci celého analyzovaného a prognózovaného období roste diferencovaně též produktivita živé práce HDP/L; počet obyvatel L stagnuje v Japonsku a jen o desetinu procenta průměrně ročně roste v Rusku a v Německu, největší růst je prognózován v Indii a v Indonésii.

Časové prognostické rovnice byly odvozeny pomocí regresní a korelační analýzy na stejném principu jako v kapitole 1, tj. prolongovány byly počty obyvatel L a produktivita živé práce HDP/L. HDP bylo vypočteno jako součin těchto dvou veličin. Vědomě jsem nepoužil souhrnnou produktivitu práce, jejíž využití je komplikovanější, avšak v tomto případě dává velmi podobné analytické závěry. Na HDP byl v roce 2020 uplatněn koeficient vlivu poklesu HDP vlivem restriktivních opatření jednotlivých vlád jako reakce na epidemii Covid 19, který byl skutečně vykázán na sklonku roku 2020, tj. tempo růstu G(HDP): Čína 1,9 %; Indonésie -1,5 %; Rusko -4,1 %; USA -4,3 %; Japonsko -5,3 %; Brazílie -5,8 %; Německo -6,0 %; Francie -9,6 %; Anglie -9,8 % a Indie -10,3 %. Jediná Čína z uvedených zemí nezaznamenala pokles tempa růstu HDP. Ve všech ostatních uvedených zemích byla v loňském roce menší či větší recese.

Zdroj: vlastní provedení. Data za roky 1992 a 2020 jsou převzata z World Economic Outlook Database Internatioal Monetary Fund. Jsou v paritě kupní síly, mezinárodních dolarech.

Prolongační rovnice třech největších ekonomik světa byly uvedeny v kapitole 1. Pro prolongaci všech ostatních zemí byla shledána jako nejvhodnější kvadratická časová produkční funkce. Výjimkou je pouze Japonsko, kde byla použita lineární funkce s velmi nízkým regresním koeficientem b₁= -000870421. Regresní koeficienty kvadratických rovnic b₂ se pohybují mezi -0,00229772 a -0,028621. Prolongační funkce produktivity živé práce HDP/L jsou buď polynomy II. stupně, nebo jsou to polynomy I. stupně, tj. jsou lineární. Lineární jsou pro Brazílii, Kanadu, Francii, Německo a Rusko. Koeficient dopadu restriktivních opatření vyhlášených v důsledku epidemie Covid 19 byl diferencovaně uplatněn na rok 2020 podle prosincových odhadů. Tabulka 2 zohledňuje tyto dopady v absolutní výši HDP v roce 2020 a v indexu 2020/1992.

Prognóza respektuje také odhad poklesu globálního HDP v roce 2020, kde se odhaduje tempo růstu -4,4 %; ve vyspělých ekonomik -5,8 %; v Euro zóně -8,3%; v G7 6,0 %; v EU -7,6%; v ASEAN-5 -3,405 % a v Latinské Americe -8,1 %.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10736-vize-jakou-potrebujeme-427.html

Vize, jakou potřebujeme/428 PENZE: Dvojí omyl Pekarové

Stačí, když někdo z této vlády značně povídat, aby si lidé udělali představu o její úrovni. Patrně nejlepší "výkon" v tomto směru podala Markéta Pekarové v neděli na Primě. Dopustila se hned dvojího omylu. Novinky to věrně zachytily. Stojí za to si přečíst celé (odlišuji od svého textu fialovou barvou). Berte to jako test. Rozpoznáte oba omyly? Napovím – první omyl je zábavný, takový gól do vlastní branky. Druhý je strategický a zásadní, bezprostředně souvisí s tím, že "léčba" ekonomiky, kterou vláda nabízí, ekonomiku zabíjí (otázkou na čí objednávku, když tlaku podlehl i ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka) Zde je příslušný text:

"Bez reformy bychom dospěli k tomu, že by na důchody nebylo," řekla v neděli v Partii na CNN Prima News Markéta Pekarová Adamová (TOP 09). Připustila proto, podobně jako v minulých dnech resort ministerstva práce a sociálních věcí, pozdější odchod do důchodu. Až v 68 by podle ní šli do penze ale jen lidé, kteří jsou mladší 40 let.

"Téma důchodové reformy zanedbaly minulé vlády úplně, nemůžeme proto ten systém takto udržet bez reformy. Postupně bychom dospěli k tomu, že by na důchody nebylo," prohlásila na CNN Prima News Pekarová.

Potvrdila tak vyjádření ministerstva práce a sociálních věcí pod vedením Mariana Jurečky (KDU-ČSL), které v minulých dnech naznačilo zvýšení odchodu do důchodu na 68 let.

"Pokud bychom zvyšovali věk odchodu do důchodu, tak se to bude týkat mojí generace a mladších. Těch, kterým to může nyní činit největší vrásky na čele, tak těch se to nedotkne," nastínila nyní Pekarová.

"Můžu proto uklidnit všechny, kteří jsou starší než 40 let, těch se to týkat nebude," zopakovala posléze.

Zdůraznila také, že je to pouze jeden z aspektů plánované důchodové reformy. "Pracujeme na tom. Zvyšování věku odchodu do důchodu ale naši podporu má. Chceme totiž, aby i mladší generace důchody měly," vysvětlila.

Návrh se nelíbí opoziční SPD. Šéf poslaneckého klubu hnutí Radim Fiala v nedělním diskusním pořadu prohlásil, že by chtěl vidět Pekarovou Adamovou v 68 letech v obuvnické firmě či v automobilce u pásu.

Pekarová Adamová zareagovala tím, že jsou i jiné možnosti důchodu, mezi nimiž je třeba předčasný odchod. "Není také nutné zůstat v jednom povolání celý život," dodala.

V Česku je nyní věk pro odchod do penze zastropován na 65 letech. Jednou ze zvažovaných variant MPSV, jak Právu potvrdil dobře informovaný zdroj, je zvedat ho v letech 2034 až 2070 právě až na 68 let.

Lidé starší 40 let nejsou tak hloupí, aby nevěděli, že jich se prodloužení doby odchodu bezprostředně nedotkne. Ví však, že pokud bude pokračovat ve své trapné roli tato vláda, tak jim budou důchody ořezány jinak a to se jich dotkne velmi citelně. Pokud si Pekarová myslela, že někoho uklidnila, tak se mýlí. Udělala jen užitečnou osvětu lidem mladším 40 let, kteří ještě nechápou, co je může čekat, pokud nedojde ke změně způsobu vládnutí u nás tak, abychom mohli sami ovlivňovat naši budoucnost. Tak to je ten první omyl a gól do vlastní branky.

Druhý omyl Pekarové je závažnější a je strategického charakteru. Intelektuální horizont této vlády ale asi nestačí na to, aby si tento druhý omyl uvědomila. Jediný, kdo ví, o co jde, je M. Jurečka. Proto se divím, že neprojevil více odvahy. Pokusím se co nejsrozumitelněji vysvětlit, o co jde v bodech. Bude to takto přehlednější:

1. Pokud by se nic nedělalo, bude se poměr mezi těmi, kteří do penzijního systému přispívají svými odvody, a těmi, kteří z něj čerpají, vyvíjet velmi nepříznivě, v době, kdy do penze začnou odcházet "Husákovy děti" (tj. jakmile se začne přibližovat rok 2050), by se stal penzijní systém neudržitelný. Na tom se shodují všichni, mj. i proto, že demografické projekce jsou velmi spolehlivé.

2. Ale teď pozor! Změnit tento poměr tak, aby byl penzijní systém trvale udržitelný, lze dvojím způsobem:

- Bestiálním a ekonomicky neefektivním, tj. v podstatě všem (i když třeba s výjimkou administrativně vyjmenovaných profesí) se bude prodlužovat doba nároku na plnohodnotnou penzi, čímž se "ušetří", protože někteří budou muset odejít do penze dříve a penze jim bude výrazně krácena, jiní se jí ani nedožijí.

- Lidským a ekonomicky efektivním, tj. tak, že se zvýší výkonnost penzijního systému, tj. jeho motivační role vůči všem subjektům, kteří mohou k prodloužení dobrovolného individuálního výdělečného uplatnění na profesních trzích přispět. Marian Jurečka o této možnosti ví, sám původně navrhoval jít touto cestou, podobně jako již zesnulý původní adept na ministra financí Věslav Michalík, pro ty, kteří si ho už nepamatují, připomínám: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bslav_Michalik

3. Problém "parametrické úpravy" formou paušálního povinného prodloužení doby odchodu do penze je zejména v jeho neefektivnosti, resp. v antiefektivnosti, v tom, že směřuje proti přirozeným vývojovým tendencím ekonomického systému. Podlomí totiž motivační roli penzijního systému a tím i zablokuje změny, které vy vedly k posílení role perspektivních odvětví, která umožňují udělat lidský život bohatším a ekonomiku efektivnější. Pokud to vládě nedochází, tak je důležité, aby to normálním lidem došlo. Pak se vůči blbostem dokážou bránit.

4. Uvedu velmi stručně, koho by měl výkonný systém motivovat, a jaké jsou zde možnosti:

- V prvé řadě by měl motivovat mladé lidi, tj. budoucí klienty penzijního systému. Čím dříve si s pomocí vzdělání člověk uvědomí, že život je běh na dlouhou trať, že se již od mateřské školky připravuje na celoživotní dráhu svého profesního uplatnění, tím lépe.

- Mimořádně významnou roli v návaznosti na předešlé hraje vzdělávací systém, zejména jeho vrcholná forma, univerzitní vzdělání. Zde by v návaznosti na reformu penzijního systému motivující člověka k tomu, aby měl zájem na dobrovolném individuálním prodloužení doby odchodu do důchodu, měly být vytvořeny rovněž příslušné motivace. Univerzity by měly převzít i zodpovědnost za průběžný vzdělávací "upgrade" stále větší části populace ve vyšším věku.

- Příslušné motivace lze zabudovat i do systému zdravotního pojištění a prostřednictvím něj i ve vztahu k poskytovatelům zdravotních služeb, tj. motivace k tomu, aby byl člověk co nejdéle psychicky a fyzicky fit.

- Ne nepodstatnou oblastí jsou i motivace ve vztahu k firmám, které by jako součást kultury firem a společenské odpovědnosti měly vytvářet podmínky pro rozvolňování pracovních aktivit svých zaměstnanců současně s možnosti jejich uplatnění i ve vyšším věku. Pochopitelně vše na dobrovolném základě.

5, Velmi stručně k tomu, jak výkonnost penzijního systému zvýšit: Těm, kteří dosáhli 65 let a chtějí se i nadále profesně uplatnit, přeměnit dle pojistné matematiky (a po odvodech do posílení solidární báze) to, co do penzijního systému vkládají v doživotní rentu. Ta se jim bude s každým odpracovaným měsícem zvyšovat jednak tím, že odvedou více a více, jednak tím, že se bude zkracovat očekávaná doby jejich dožití.

8. To nejdůležitější: Postupným zvyšováním role vzdělávacích, zdravotních, lázeňských a dalších služeb zaměřených na prodloužení doby produktivního uplatnění člověka dochází k následujícímu:

- Mění se charakter spotřeby, a to jednak z hlediska plnohodnotného prožitkového bohatství, naplnění života smyslem, jinak ve směru snižování zátěže přírodního prostředí. Dochází k proměně kvality ekonomického růstu, který se stává dynamickým a současně neomezeným.

- Výrazně se zvýší inovační potenciál společnosti (například i tím, že se zvýší množství tvůrčích mezigeneračních týmů a jejich vliv na ekonomiku). Ten inovační potenciál, který je nutný k výraznému a postupně plnému "odlehčení" ekonomiky od její závislosti na poškozování přírodního prostředí. (To je skutečná cesta nikoli jen k trvale udržitelnému, ale i neomezenému ekonomickému růst na rozdíl od greendealovských zákazů a perverzního kupčení s povolenkami.)

Zbývá už jen odpovědět na otázku: Proč vláda nejde touto cestou? Pohled zvenku nabízí toto vysvětlení: Byla vybrána a dosazena jako nekompetentní, neschopná mít vlastní názor, neschopná vnímat argumenty, přitom tak, aby místo cesty v před, k lepší budoucnosti, co nejvíce pustošila naši zemi. Pokud dá někdo lepší vysvětlení, budu rád.

Vize, jakou potřebujeme/429 J. Mihola - Prognostické úvahy – část 5.

Analytické a prognostické výsledky jsou v této analýze charakterizovány změnou pořadí národních ekonomik podle vybraných doposud v této analýze používaných ukazatelů. Změny pořadí jsou uvedeny souhrnně v tabulce 3.

Tabulka 3: Pořadí deseti nejsilnějších ekonomik světa podle klíčových ukazatelů

První 3 řádky tabulky byly již komentovány v kapitole 1. Změny pořadí jednotlivých národnostních ekonomik mají dobrou vypovídací schopnost a jsou názorné, proto budou dále komentovány jen některé nejzajímavější poznatky a souvislosti.

Za první 3 již dříve podrobně analyzované národní ekonomiky USA, Čína a Indie se v prognózovaném roce 2030 zařadila Indonésie, která byla v roce 1992 ještě na 11 místě. Páté je v prognózovaném roce 2030 Japonsko, pro které to ale znamená významnou ztrátu pozice, neboť bylo v roce 1992 ještě na 2. místě a v roce 2020 je na 4. místě. Japonsko se muselo věnovat odstraňování několika přírodních katastrof a také ztratilo některé své významné vývozní pozice. U Japonska je zřejmá i ztráta pozice z hlediska tempa růstu HDP. Jestliže v roce 1992 bylo na 2. místě, tak v roce 2020 a prognózovaném roce 2030 je na 13. a 10. místě. Japonsko je na 10. místě i v tempu růstu obyvatel a tempu růstu produktivity živé práce HDP/L. O tom, že neztratilo svůj vnitřní potenciál, ale svědčí, že je na 2. místě v intenzitě. Uvedené skutečnosti jsou ovlivněny tím, že Japonsko mělo ve výchozím roce 1992 vysoké HDP, druhé největší na světě. Dá se říci, že Japonsko s předpokládanou stagnací počtu obyvatel žije z minulosti, avšak kvalitu vývoje si udržuje.

Následuje 6. Rusko, které si drží tuto pozici i v roce 2020. Rusko by mohlo zaregistrovat větší posun na vyšší pozice, avšak musí řešit následky četných sankcí, které ho nutí do významné restrukturalizace ekonomiky, neboť se nemůže spoléhat jen na vývoz surovin. O tom, že Rusko restrukturalizuje a zkvalitňuje svou trajektorii vývoje, svědčí 1. místo i v intenzitě (vstup je opět pouze L), která je 97 %. Přes 90 % má ještě Německo Japonsko a Čína.

Za Rusko se zařadilo Německo, které je 7., a ztrácí pozice podobně jako Japonsko, neboť v roce 1992 bylo ještě 3., v roce 2020 šlo o dvě místa níže na pozici 5. a do roku 2030 nejspíš ztratí další dvě pozice na místo 7. To je závažné. Je to způsobeno především řešením silné imigrantské vlny, výraznými ekonomickými restrikcemi i ztrátou konkurenceschopnosti v rámci Evropy i ztráty konkurenceschopnosti Evropy jako celku. Brazílie, Anglie a Francie si drží stabilně pozice na konci desítky. U Brazílie stojí za zmínku její tempo růstu počtu obyvatel v celém sledovaném období 2030/1992, které je 3. největší a představuje průměrný meziroční růst 1 %.

Obrázek 5 navazuje na obrázek 1, ilustruje totiž dosaženou výši HDP těch zemí první desítky, které nebyly na obrázku 1. Země jsou seřazeny podle prostředních sloupců, tj. podle roku 2020. Z obrázku je velmi dobře vidět, že 1. a 3. sloupce jdou proti sobě a tak dobře dokumentují změnu pořadí těchto zemí. Z obrázku je zřejmá dominance dynamiky asijských zemí Indonésie, Ruska i Japonska.

Za pozornost stojí změny pořadí národních ekonomik podle jednofaktorových intenzit (i) za celé období 2030/1992. Tyto intenzity jsou pro všech 10 národních ekonomik zobrazeny na obrázku 6. Intenzity jsou představovány dolní světlejší částí sloupců, zatímco extenzity jsou doplňkem do 100 %.

Intenzity jsou všude nad 50 %, tj. jde vždy o převážně intenzivní vývoj. Na 1. místě je transformující se Rusko posilující zpracovatelský průmysl s intenzitou 97 %, což je téměř čistě intenzivní vývoj. Rusko těží také z kvalitní vědeckovýzkumné základny. Následuje Japonsko, Čína a Německo, které mají intenzitu rovněž vyšší než 90 %. Šestá Indie má 82 %. Poslední z analyzovaných deseti zemí je Brazílie, která má intenzitu 56 %.

Obrázek 6: Intenzita a extenzita deseti největších ekonomik světa 2030/1992

Opět se ukazuje, že intenzita vývoje je citlivý dynamický parametr, který přesvědčivě vypovídá o kvalitě vývoje národních ekonomik.

Vize, jakou potřebujeme/430 PENZE: Proč Jurečka zradil rozumné řešení?

Připomenu to, co M. Jurečka hájil před rokem (v rozhovoru pro časopis Pníze.cz):

Otázka:Udržitelnosti by výrazně prospělo i další postupné zvyšování důchodového věku. Je to pro vás cesta?

Jurečkova odpověď:Nešel bych tudy. Chápu, že se zvyšuje doba dožití, ale na druhou stranu si musíme říct, jaká je kvalita života ve vyšším věku. Chci jít cestou motivace, říkat lidem, že pokud na to fyzicky i mentálně mají, ať pracují dál i v důchodovém věku. Ale říkat to paušálně všem ve všech profesích podle mne nejde. Když je člověk po celém dospělém životě v práci opotřebovaný, roste pak i riziko pro lidi, kteří jsou na jeho práci závislí. Paušálně zvyšovat věk odchodu do důchodu tedy nechci.

V závěru článku, ve kterém celý rozhovor podrobně komentuji, jsem prorocky uvedl:

"Kladu si otázku, zda je Jurečka schopen svoji nosnou vizi pojetí reformy penzijního systému ustát, zda nedostane za to, o co se pokouší, žlutou či dokonce červenou kartu. Rozhodně bychom mu však v rozumném snažení neměli podrážet nohy."

"Podle našich informací je v pracovních materiálech jako varianta věk odchodu do důchodu 68 let." takto: "Podívejme se na to z pohledu veřejných financí, udržitelnosti důchodového systému do budoucna... Demografický deficit je v České republice za posledních 30 let zhruba až 900 tisíc nenarozených dětí."

Ještě před tím M. Jurečka rozvíjí svoji představu, jak by "nepaušální" (administrativní) řešení mohlo vypadat:

"Chci, abychom hledali cesty, jak věkovou hranici nastavit s ohledem na dvě věci – jednak na prodlužující se délku dožití a také délku života ve zdraví a pak na to, že se mění doba, kdy lidé začínají být aktivní na pracovním trhu. Přicházíme na něj s prodlužující se dobou studia později, a to je potřeba do systému promítnout. - Jsem si samozřejmě plně vědom toho, že jsou tady fyzicky náročné profese, kdy je pro lidi, kteří v nich pracují celý život, problém vydržet do 65 let. Proto chci, aby systém měl férovou a spravedlivou flexibilitu. A aby bylo jasné, že jestliže někdo začal pracovat v 18 letech a dělal náročnou profesi, bude moci odejít do důchodu dříve bez toho, že by mu byl krácen. Protože zaměstnavatel by za něj měl odvádět vyšší pojistné, aby se nevytvářel deficit, aby byla vyrovnaná bilance. - Takže nemám rád formulace, které někde běhají v médiích, že se bude posouvat paušálně hranice odchodu do důchodu. Tímto směrem se nechci vydat, chci, abychom opravdu odlišovali různou náročnost profesí a to, kdy člověk na pracovní trh přichází. Tedy to, že někdo začal pracovat a přispívat do důchodového systému po vyučení a někdo po dokončení doktorandského studia... - Bylo by nefér komentovat detailní parametry, dokud to nebudu mít projednáno se všemi politickými partnery. Variant řešení máme několik a pro mě je klíčové, aby systém narovnal některé záležitosti například i v oblasti odvodů a poměru toho, kolik potom člověk získává v důchodu."

Připouštím a oceňuji, že se M. Jurečka snaží být sociálně citlivý a vnímá existenci profesí, ve kterých 60 let je víc než dost. Ale to co navrhuje je:

1. Velmi zneužitelné, administrativní rozlišování povede ke korupci, lobbování, "příteličkování" apod. Existuje obrovské množství hraničních případů (např. bude nutné rozlišovat formy studia apod.). Výsledný efekt bude pochybný.

2. Především však zcela vypadl motivační efekt, o kterém loni touto dobou Jurečka hovořil. Tedy to naprosto zásadní. Paušální prodloužení doby, byť jen pro některé profese, znemožní posílit výkonnost penzijního systému k individuálně motivovanému dobrovolnému prodloužení doby (postupně rozvolňovaného) profesního uplatnění za aktivní podpory všech zúčastněných subjektů.

V souvislosti s 2. bodem připomenu jednu z nejdůležitějších pasáží velmi kvalifikovaného rozboru možností penzijní reformy z pera J. Šulce (dlouholeté experta, který působil na odborech i jako poradce předsedy senátu M. Štěcha):

Druhou variantu již dříve poměrně detailně popsal R. Valenčík. Právě o ní soudíme, že je to právě ta jen jediná rozumná cesta, po které by měly směřovat další etapy důchodové reformy. Jejími základními rysy – pro nepochybně velkou většinu české populace – je využití následujících možností (cituji ze studie R. V.) s uvedením odhadu ročních efektů:

1. Umožnit, aby osoba, která dosáhla důchodového věku a je v té době výdělečně činná, mohla volit smíšenou alternativu mezi souběžným pobíráním části důchodu a výraznějším zvyšováním výše důchodu. Toto opatření lze realizovat prakticky okamžitě, za plné shody a bez jakýchkoli nákladů. Efekt je založen na tom, že nutnost vybrat jednu z krajních alternativ – buď pobírat souběžně plný důchod, nebo se ho vzdát – je pro osoby uvažující o tom, zda ukončit výdělečnou činnost, demotivující. Smíšená alternativa pro některé z nich může být naopak přitažlivá.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku zvýšil po přepočtu na plné úvazky o 0,5 %.

2. Komplex pracovně právních opatření, která umožní postupné rozvolňování pracovních aktivit. Průzkumem v terénu se zjistilo, že poměrně velká část zaměstnanců by byla ochotna pokračovat v pracovní činnosti, pokud by jim byl zaměstnavatel ochoten snížit úvazek. Zaměstnavatelé mají o osvědčené zaměstnance důchodového věku často zájem, ale možnost jejich udržení formou zkráceného úvazku zatím přehlížejí. Vytváření pracovních příležitostí na snížený úvazek pro osoby ve vyšším věku by se mělo a mohlo stát součástí firemní kultury a společenské odpovědnosti firem.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku mohl zvýšit (po přepočtu na plné úvazky) o cca 2 %, a o dalších cca 5 % v delší perspektivě.

3. Zvýšení motivační síly průběžného penzijního systému k prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění podle individuálních možností při současném posílení solidarity mezi těmi, kteří chtějí být i ve vyšším věku produktivně činní, a těmi, kteří již být nemohou či nechtějí. To lze zajistit vhodným přechodem ke specifické podobě NDC systému. Dokonce by stačilo vytvořit "postgraduální nadstavbu” průběžného systému, do které by mohly vstupovat osoby, které dosáhly hranice 65 let podle zásady, kolik peněz do systému vložím, tolik v podobě doživotní renty (po odpočtu vhodně nastaveného vnitro generačního solidárního odvodu) dostanu zpět. V principu by bylo možné tuto nadstavbu rozšiřovat směrem k nižším ročníkům a reformovat celý systém. Jedná se o dlouhodobý základ dále uvedených navazujících kroků.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku mohl zvýšit po přepočtu na plné úvazky cca o 3 až 5 %, zejména by se však otevřela cesta k navazujícím zásadním změnám s výrazným efektem.

4. Motivovat zdravotní pojišťovny a prostřednictvím nich poskytovatele zdravotních i lázeňských služeb k prodloužení fyzických i psychických předpokladů uplatnitelnosti člověka na profesních trzích včetně využití lázeňské péče a vhodně volených kulturních programů v rámci ní (přirozeně s přihlédnutím ke specifické zátěži osob v jednotlivých profesích). To lze zajistit tak, že část odvodů z výdělečné činnosti do zdravotního pojištění osob nad 65 let bude zůstávat příslušné výdělečně činné osobě na účtu, ze kterého bude moci hradit nadstandardní zdravotní péči určenou dané osobě právě k prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění. Tím bude rovněž každá zdravotní pojišťovna zainteresovaná na poskytování těch služeb, o které jde, včetně prevence, monitoringu zdraví či poskytování lázeňské péče. Tak, aby osob, které se produktivně uplatňují v produktivním věku, bylo v jejím pojišťovacím kmeni co nejvíce.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku zvýšil po přepočtu na plné úvazky o cca 1,5 až 2 %. Postupným zdokonalováním systému podpory produktivního uplatnění v této oblasti, včetně zdokonalení tímto směrem orientovaných lékařských technologií k prodlužování lidského života v přiměřeně dobrém zdravotním stavu v průměru až cca o 10 %.

5. Celoživotní vzdělávání včetně certifikovaných kurzů zaměřených na upgrade schopností (profesních, komunikačních, sebepéči o zdraví apod.) poskytovaných univerzitami s ohledem na reflexi změn ve společnosti. I tyto vzdělávací služby lze ufinancovat z jejich ekonomických efektů. Postupně se změní celý vzdělávací systém.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku zvýšil po přepočtu na plné úvazky o 0,5 až 1 %. Ve dvacetileté perspektivě až o 5 %.

6. Osvěta směřující k tomu, aby člověk od dětství uvažoval o celé své profesní kariéře, postupně si konkretizoval představu o své seberealizaci. Náklady v tomto směru jsou minimální a lze začít realizovat neodkladně. Pokud se tím postupně ovlivní dominující pohled na svět, povede to ke snížení procenta těch, kteří jsou odkázáni na financování z penzijního systému. Jde o změnu životního stylu směrem k přirozenému životu naplněnému smyslem.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku zvýšil po přepočtu na plné úvazky o až o 5 %.

7. Hlavní a klíčové: Růst role tvůrčích mezigeneračních týmů v ekonomice jako nositelů inovačního potenciálu i jako oblasti ekonomicky velmi efektivního uplatnění osob vyššího věku. To ovšem předpokládá vymanění se ze setrvačného vývoje směřování ke společnosti.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku mohl zvýšit (po přepočtu na plné úvazky) v důsledku růstu role tvůrčích mezigeneračních týmů v perspektivě 20 let od zahájení komplexních reforem až o 10 až 15 %, což je víc než dostatečné pro jeho udržitelnost. V delší perspektivě pak ještě o vyšší procento...

Pokud shrneme výše řečené, tak problém trvalé udržitelnosti průběžného penzijního systému lze řešit výše uvedeným způsobem, protože během 20 let lze dosáhnout zvýšení počtu výdělečně činných osob v důchodovém věku po přepočtu na plné úvazky o více než 20 % oproti současnému stavu (při současném výrazném zvýšení výdělků). To je pro jeho trvalou udržitelnost více než dostatečné. K tomu je nutné uvažovat výrazné pozitivní efekty v oblasti daňového systému. Současně s tím bude probíhat přechod ke společnosti, jejíž ekonomika je založena na produktivních službách.

Jurečkův rozhovor obsahuje i řadu pozitivních momentů, např. zvýšení výkonnosti penzijního systému formou zabudování motivací k pořízení a výchově dětí, viz: "navrhujeme jeden procentní bod z pojistného, který by mohly převádět pracující děti přímo na výplatu důchodů svých rodičů". Podle mě by bylo možné zvýšit motivaci až na 5 %. Není to populismus, protože zde je podstatné, jak rodiče děti vychovají.

Tím spíše je na místě otázka, proč došlo k Jurečkovu obratu a proč tento obrat bylo možné předpovědět. Zde je odpověď:

V reformě penzijního systému jde o mnohem víc, než se zdá. Je to jedna z oblastí ekonomiky, ve které může začít a proběhnout podstatná část zásadní proměny ekonomiky směrem k ekonomice, která je pro člověka (jejím cílem i rozhodujícím faktorem je rozvoj a uplatnění schopností člověka v mnohem větší míře než dnes), která se dynamicky vyvíjí, přičemž růst v ní je nejen trvale udržitelný, ale neomezený. Jedná se o alternativu tupého greandealovského vidění založeného na nesmyslných restrikcích, devastujících projektech, globálních čachrech s povolenkami, které žene celou globální civilizaci do slepé uličky zániku.

Otázka pak stojí takto: Proč současná globální moc místo rozumného a perspektivního řešení zoufale lpí na nesmyslném, proč žene civilizaci do slepé uličky jejího zániku a proč připustí k možnosti něco ovlivnit jen ty, kteří se jí podřídí? – Odpověď na tuto otázku by si měl pokusit dát každý sám.

Vize, jakou potřebujeme/431 PENZE Dva hrubé fauly Pekarové a celé vlády

Krátce po zvolení nového prezidenta už asi nikdo nepochybuje, že vláda přešla od taktiky "vařené žáby" k taktice "do nich, dokud jsou zblblí". Jak jsem před pár dny prognózoval, viz:

Nedovedl jsem si však představit, že by si dovolila tak hrubé a tak drzé fauly. Přesně před týdnem Markéta Pekarová svatosvatě prohlásila: ""Bez reformy bychom dospěli k tomu, že by na důchody nebylo," řekla v neděli v Partii na CNN Prima News Markéta Pekarová Adamová (TOP 09). Připustila proto, podobně jako v minulých dnech resort ministerstva práce a sociálních věcí, pozdější odchod do důchodu. Až v 68 by podle ní šli do penze ale jen lidé, kteří jsou mladší 40 let."

Na první faul jsem upozornil okamžitě: "Lidé starší 40 let nejsou tak hloupí, aby nevěděli, že jich se prodloužení doby odchodu bezprostředně nedotkne. Ví však, že pokud bude pokračovat ve své trapné roli tato vláda, tak jim budou důchody ořezány jinak a to se jich dotkne velmi citelně."

To vláda potvrdila téměř obratem. Současné důchodce okrade s pomocí inflace každý rok o desetinu důchodu:

"Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) navrhuje, aby valorizace důchodů už nezohledňovala celou inflaci, ale jen její dvě třetiny. Nová pravidla by měla platit od ledna příštího roku, a to minimálně další dva roky." upravuji a

Inflace je téměř 20 %. Pokud se týká spotřebního koše důchodů, tak může být i přes 20 %. Valorizace bude místo 1500 Kč jen 750 Kč, tj. jen 50% valorizace snížení reálné hodnoty důchodů (nikoli 2/3). To znamená, že reálně se důchody sníží téměř o desetinu! Přitom tato inflace je nákladová a nelze ji tak snadno zastavit, tj. o desetinu důchodů můžeme přijít několik let po sobě, a to při současném výrazném znehodnocování úspor.

"Dnešní padesátníci půjdou do důchodu v 66 letech. Čtyřicátníci budou mít nárok na důchod v 67 a lidé, kteří nyní mají 34 let a méně půjdou v 68 letech."

Podrazy a porušení velké společenské smlouvy, na které je založen princip průběžného systému. To vše přímo v rozporu s tím, co vládní představitelé slibovali ještě před necelým rokem, kdy již vládli, viz Jurečkova představa:

To, co vláda navrhuje, je nejenom proti lidem, ale i proti ekonomice. Nelze si to vysvětlit jinak než tím, že vláda plně slouží cizí moci. Musíme se bránit sami, protože nikdo nám nepomůže. Ale pravda, tj. pozitivní koncepce zabezpečení trvalé udržitelnosti penzijního systému lidskou cestou při současném zvýšení efektivnosti ekonomického systému, je na naší straně. Na Kudy z krize z pera bývalého poradce odborů a bývalého předsedy senátu M. Štěcha Jaroslava Šulce k tomu podrobně a s doloženou analýzou zdrojů:

Nyní je nutné vyvinout tlak na reprezentativní odborné projednání alternativu vůči bezohlednému zločinu, který vláda v rukou cizí moci (jinak si změnu jejího chování a iracionalitu návrhů nelze vysvětlit) připravuje k podlomení ekonomiky naší země.

Vize, jakou potřebujeme/432 PENZE: Petr Pavel – slepota, nebo lež?

Další díl reál-seriálu "Do nich, dokud jsou zblblí!". V tomto případě v oblasti tzv. reformy penzijního systému. Cituji úvodní část rozhovoru Petra Pavla pro MF DNES 15. února, odlišuji od svého textu barvou (červeně je zvýrazněna kritická pasáž).

Otázka: Koaliční vláda připravuje důchodovou reformu. Spekuluje se o různých variantách, které by pro mladší ročníky znamenaly jít do důchodu později než v 65 letech. Buď v 67, nebo dokonce v 68 letech. Koalice v tom zatím nemá jasno. Co si o tomto záměru myslíte, jde vládní pětikoalice správným směrem?

P. Pavel: Je potřeba se na to podívat z hlediska faktů. Účet na důchody je v podstatě poměrně jednoduchá rovnice o několika málo proměnných a těmi jsou výše sociálního pojištění, poměr mezi reálnou mzdou a výší důchodů a pak je to věk odchodu do důchodu. A o moc víc jich asi nevymyslí žádný ekonom ani znalec.

Jestliže se pohybujeme v tomto trojúhelníku, musíme si říct, jak ta která proměnná se může případně změnit. Pokud jde o výši sociálního pojištění, jsme už natolik vysoko, že tam cesta nevede. Poměr mezi reálnou mzdou a důchody se také nedá příliš natahovat. Jestli máme někde prostor, je to věk odchodu do důchodu. Ten samozřejmě souvisí nejenom s tím, jaká je míra dožití. Tím, že se prodlužuje průměrná délka života, se ale také zvyšuje úroveň lékařské vědy a zdravotní péče.

Na jednu stranu se může zdát, že je to přirozené, že se bude aktivní věk prodlužovat, a to včetně práce. Jestli se před několika desetiletími člověk, kterému bylo šedesát, považoval za starého, mně je 61 a za starého se nepovažuji. A myslím, že mnoho lidí to asi cítí stejně. Je tak celkem jasné, že máme-li mít vůbec nějaký důchodový systém, který bude lidem ze strany státu pomáhat, musíme si na něj vydělat. A pokud na to mít nebudeme, jediný způsob, jak ho udržet v tom stavu, v jakém je teď, beze změn, znamená zadlužit se.

Otázka:Když se vláda shodne a prosadí důchodovou reformu v parlamentu, nebudete ten, který by tomu oponoval, bránil z důvodu, že by s tím měl nějaký problém?

P. Pavel:Já bych chtěl, aby to vláda připravila tak, že to bude, jak se říkalo kdysi v armádě, "blbuvzdorné". To znamená, že připraví jasnou argumentaci, ta se bude opírat o modely, na nichž to bude vše jasně spočítáno, aby vláda a s ní samozřejmě i prezident mohl lidem vysvětlit(až potud lze se vším souhlasit, ale pozor, teď to přijde – poznámka RV),že máme-li do budoucna zajistit alespoň nějakou úroveň důchodů ze strany státu, prostě musíme udělat teď reformu a že reforma bude bolet, o tom není pochyb.

Ale je potřeba ji udělat, protože jinak důchodový systém zkolabuje. A dá se jasně ukázat, že zatímco jsme předloni měli dluh na důchodovém účtu asi 20 nebo 30 miliard, loni už to bylo 80 miliard. A pokud nic neuděláme, dluh bude narůstat. Samozřejmě to nepovede nikam jinam než ke kolapsu systému.

Vše přijatelné až na tento zásadní moment: "máme-li do budoucna zajistit alespoň nějakou úroveň důchodů ze strany státu, prostě musíme udělat teď reformu a že reforma bude bolet, o tom není pochyb". To prostě není pravda. Reforma průběžného penzijního systému nemusí bolet, ale právě naopak. Může přinést většině lidí plnohodnotnější život.

Znovu a znovu je nutné opakovat: Poměr mezi těmi, kteří do penzijního systému přispívají, a těmi, kteří z něj čerpají, je nutné udržet. A to lze dvojím způsobem:

- Tím, který bolí, což je paušální (případně administrativně modifikované paušální), nucené, demotivující prodloužení doby odchodu do důchodu, které jde proti vývoji ekonomického systému a je neefektivní (k této "blbé" cestě se P. Pavel přihlásil).

- Tím, který nebolí, resp. který většině normálních lidí přinese plnohodnotnější život, a to formou komplexu opatření stimulujících všechny zúčastněné (nejen budoucí důchodce, ale i poskytovatele vzdělávacích, zdravotních lázeňských a další produktivních služeb) ke zvýšení výkonnosti penzijního systému, tj. ke zvýšení motivací k individuálnímu dobrovolnému prodloužení doby výdělečného uplatnění.

Proč Petr Pavel a další rozumnou cestu vidět nechtějí a odbornou rozpravu o této možnosti odmítají? Proč se lidem snaží sugerovat, že není jiná, než bolestivá cesta? Je to jen slepota, nebo záměrná lež?

Vize, jakou potřebujeme/433 Podstata sporu a co je ve hře

Jak většina čtenářů patrně zaznamenala, již druhým rokem probíhá proces pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize vyvedení společnosti ze slepé uličky setrvačného vývoje. Jako "vedlejší produkt", resp. jako výsledek určený zejména odborné sféře, je zpracovávána monografie zabývající se otázkou metodologické role vize při orientování, organizování a využití výsledků věd o společnosti (nikoli jen společenských).

V kontextu současných diskusí o reformě penzijního systému jsme se rozhodli urychlit práce na tomto výstupu, a to zejména vzhledem k tomu, že zjednodušené pohledy mohou vést k těžkým a obtížně napravitelným škodám. Přitom nikoli jen pokud jde o dopad na populaci, ale zejména na ekonomiku. Pojetí změn v oblasti penzijního systému bezprostředně souvisí s přechodem na novou kvalitu ekonomického růstu. Stojíme před alternativou, zda využijeme šanci a otevřeme si cestu k lepší perspektivě, nebo se vydáme do slepé uličky bezvýchodnosti a útrap.

K projednání této alternativy a hledání přijatelného řešení připravujeme několik odborných setkání:

Zájemcům, kteří mně napíší na můj mail (valenci@seznam.cz ) pošlu pracovní verzi monografie (o které napíšu něco víc zítra), případně i informace o odborné rozpravě, která se uskuteční formou semináře.

1.7. Co je nejdůležitější na našem pojetí vize ve srovnání s ostatními 8

2.5. Nejdůležitější dimenze vize: Od teorie k praktickému uplatnění 13

7.2. Jaké jsou rezervy spojené s posílením výkonnosti, tj. motivační role penzijního systému 80

7.4. Využití nástrojů pozičního investování v oblasti zájmového kontextu přípravy a realizace komplexních reforem 85

Příloha č. 2: Přehled příspěvků uveřejněných v prvním roce pěstování vize (12. prosince 2021 až 11. prosince 2022 95

Vize, jakou potřebujeme/434 J. Simonová - Je to více než podezřelé

Myslím, že se nehledá řešení, natož pak fungující, ale hledá se příležitost, jak seniory oškubat a dostat do státního rozpočtu více peněz co nejdříve. Co podporuje tuto domněnku?

Je třeba se podívat na důchodový účet v posledních letech a poukázat na to, co nesedí. Podle údajů MF byly výdaje na důchodové dávky v roce 2022 jen o necelých 26 mld. Kč vyšší než příjmy důchodového systému. V roce 2021 však doplácel státní rozpočet na důchody jen 2,3 mld., což nevybočuje z obvyklé roční ztráty na důchodech v rozsahu jednotek mld. V minulých desetiletích byla jen dvě období s větším záporným saldem, a to v roce 2020 se saldem 40,5 mld. (Covidový útlum) a v letech 2011 až 2014, kdy bylo záporné saldo důchodů okolo 50 mld. ročně (první důchodová reforma). V letech Babišovy vlády v letech 2018 a 2019, kdy fungovalo EET, bylo naopak dosahováno kladného salda ve výši 18,6 a 16,4 mld.

Proč tato vláda byla vloni zjevně tak štědrá vůči důchodcům, tj. i nad rámec zákonných povinností. Kolik stály státní rozpočet ty mimořádné přídavky k penzím? Přestože byl nárůst penzí v roce 2022 enormní, plus výchovné, ztráta hrazená ze státního rozpočtu byla jen 26 mld., tj. výdaje převyšovaly o cca 5% příjmy do důchodového systému.

Uvidíme, jak vyrostou rozdíly mezi příjmy a výdaji důchodového systému v roce 2023, protože vláda se nějak nevysvětlitelně snaží, aby byly nároky na státní rozpočet šokující a posloužily jako důkaz pro neudržitelnost současného systému. Negativní dopad na státní rozpočet budou mít i tisíce zbytečných předčasných odchodů do penze, ke kterým vláda lidi v předdůchodovém věku koncem minulého roku silně motivovala, přímo vyzvala.

Zrušení EET bude mít také nejméně desetimiliardovou díru do rozpočtu. Ztrátu 80 mld., kterou uvádí PP, jsem v oficiálních číslech nenašla, ale možná jde o odhad na rok 2023 - pak by ten nárůst záporného salda byl převážně způsoben současnými špatnými rozhodnutími vlády. Klíčový závěr je ten, že v tak náročném roce, kdy inflace dosahovala 18 % a vláda dotovala systém dodatečnými přídavky v létě a na výchovné, výdaje ze státního rozpočtu přesto činily jen 25, 8 mld., tj. dávky převyšovaly jen o 5% příjmy důchodového účtu. Zde je dobré připomenout mimořádné zisky CEZu, které v daném roce dosáhly 300 mld., tj. 12krát více než ztráta důchodového systému. Řešením by bylo uzákonit, že záporná salda důchodového systému se budou hradit ze státního fondu mimořádných zisků.

Konsolidace veřejných financí se nesmí soustředit jen na důchody!!! Občané jsou zdanění na každém kroku (DPH, spotřební daň, z nemovitosti, sociální a zdravotní o mnoho více než podnikatelé. Jen na dani z příjmu, fyzické osoby odvádějí 7,3% do státního rozpočtu a právnické osoby jen 8,6%. Nejsem expert, ale kde jsou daně ze zisku všech těch velkých podniků jako Škoda, CEZ, obchodních řetězců... atd... Je třeba se podívat na systém zdanění , kdo daně neplatí, kdo má daňové úlevy a proč a kam jdou zisky všech nadnárodních korporací, resp. jaký podíl z jejich zisku jde do našeho státního rozpočtu. Snad nějaký díl na zisku dostáváme? Nebo ne?
Dále je třeba zpochybnit to odůvodnění pro snížení valorizace na 2/3 skutečné inflace. To je možná dnes i důležitější. Vláda argumentuje tím, že mladší generace se obává, že nebude mít dost vysoké důchody, a chce, abychom se s dalšími generacemi podělili. Je třeba však asi vysvětlit, že nemáme důchodový fond, ve kterém by se přebytky střádaly pro další generace, ale průběžný systém, který se vztahuje ke státnímu rozpočtu jen saldem a kladné saldo spadne do státního rozpočtu a může být použit na cokoliv, a tím sníží rozpočtový schodek. Takže výše důchodů určité generace bude asi do určité míry záviset na tom, zda většina jejich potomků se rozhodne mít potomky, anebo se rozhodne pro snazší život bez starostí o výchovu dětí. Pokud se část společnosti rozhodne nemít děti, bude mít více času se věnovat tomu, jak se zaopatřit na stáří s nízkou státní penzí. Rodinám s dětmi by tento rozdíl měl vynahradit dostatečně vysoký poplatek za výchovné. Tento problém se dá dopředu řešit jen účinnou motivací pro větší porodnost, v oblasti asistovaného těhotenství, přístupnost zdravotní péče, jeslí a školek, flexibilní pracovní úvazky atd.

Problém důchodového systému dnes neexistuje, neboť zatěžuje státní rozpočet jen minimálně, v minulých 5 letech průměrně 6 mld. ročně, tj. 0,3% rozpočtu. Aby nenastal problém v budoucnosti, je třeba nesnižovat příjmy státního rozpočtu (např. zrušením EET) napravit a vymáhat daně a zavádět motivační politiky ke stabilní porodnosti a k dobrovolnému odchodu do penze.

Navíc je třeba brát v úvahu, že se připravujeme na válku a ve válkách se zkracuje věk dožití a měny ztrácejí hodnotu. Pokud se v Evropě nezmění přístup ke geopolitice, konflikt, inflace a recese poroste dál a sečteme-li dopady, tak ta dnešní střední generace už bude úplně někde jinde. Také zavádění umělé inteligence bude mít svůj vliv. Takže dnešní požadavek zkrátit valorizaci, aby systém nezkolaboval za 15 let, je nehorázný nesmysl. Současná vláda by měla přestat řešit potenciální kolaps za 15 let a zaměřit se na výběr daní dnes, zejména u těch, kteří mají ohromné zisky, aby bylo na vyzbrojení naší armády a přípravu na válku. K tem s mimořádnými zisky letos přibydou asi zbrojovky. Důchodci je nezachrání... a snaha konsolidovat státní rozpočet z kapes těch nejzranitelnějších je ubohá a navíc neúčinná.

Vize, jakou potřebujeme/435 J. Mertl - Vhodné úpravy penzijního systému

Vláda s podporou některých ekonomů vypouští reformní návrhy prodlužování věku odchodu do důchodu (statutárního penzijního věku) nad stávajících 65 let věku. Vychází přitom z úvahy, že při dané sazbě pojistného a žádoucím zachování náhradového poměru při zhoršování bilance sociálního důchodového pojištění nic jiného nezbývá. Touto zdánlivě jednoduchou logikou se snaží prosadit změny, které ve skutečnosti především oslabí funkčnost důchodového systému samotného a posunou ho k reziduální, respektive invalidní koncepci sociálního zabezpečení.

Tento postup samozřejmě není nevyhnutelný: jakkoli posun důchodového věku na 65 let měl svoji logiku i význam, jeho další zvyšování již stále více naráží na biologické a sociální limity (viz např. zde https://www.novinky.cz/clanek/domaci-lekari-zlom-v-65-letech-vic-nemoci-i-demence-40422992), i když diferencovaně mezi lidmi a profesemi. Z těchto důvodů je účelné zmínit vhodné úpravy systému, které mají potenciál situaci podstatně zlepšit.

Základem dalšího prodloužení ekonomicky aktivní činnosti musí být dobrovolnost, nikoli povinnost případného pozdějšího odchodu do penze (viz též https://www.novinky.cz/clanek/domaci-do-duchodu-v-68-letech-pribude-senioru-s-narokem-na-peci-varuje-gerontolozka-40422881). To lze spojit s využitím částečných úvazků a postupného rozvolnění konce pracovní kariéry, jakož i rozvojem ekonomiky produktivních služeb, kde většina pracovních náplní takovéto rozvolnění umožňuje. Z hlediska ekonomické teorie již byla odvozena řada modelů, které prokazují racionalitu mechanismů ekonomie produktivní spotřeby a navazujícího produktivního uplatnění, včetně trvalé udržitelnosti takového rozvoje (Valenčík). Motivační nadstavba penzijního systému navíc umožní, aby efekty z dobrovolného prodloužení produktivního uplatnění získával právě účastník, který se pro takové zapojení rozhodne.

OSVČ jsou velmi heterogenní skupinou – od vysokopříjmových svobodných povolání až po zastřené pracovní poměry či příležitostné řemeslníky. Není sporu o tom, že to mají v řadě věcí obtížnější než zaměstnanci, není to však důvod je ze systému vypustit a koncepčně se neprosazuje ani cílená tendence vytvořit jim zvláštní systém důchodových nároků (důchodový systém je organizován na občanském principu). Přesto je zřejmé, že daňový systém jim umožňuje minimalizovat jejich zapojení do systému – většina platí jen minimální pojistné, případně se účasti vyhýbají zcela. Díky solidárnímu nastavení systému pak získávají relativně vyšší penze, než odpovídá zaplacenému pojistnému, celá řada z nich si navíc investuje "ušetřené" peníze individuálně doufajíce, že se tak zabezpečí na důchod sama, bez státu. To některým vyjde, některým pomůže na pár let po odchodu do penze, někteří ve stáří padají do chudoby a potřebují sociální pomoc. Řešením tohoto problému je zvýšení participace OSVČ v systému tak, aby průměrně placené pojistné OSVČ odpovídalo přibližně pojistnému placenému zaměstnanci, buď plně, nebo alespoň z velké části. Tomu by mohlo napomoci i navrhované rozdělení sociálního pojištění na solidární a zásluhový pilíř (Vostatek), případně zavedení motivační penzijní nadstavby modelované na VŠFS.

S rozvojem robotizace a technologickým pokrokem obecně lze očekávat možnosti snížení objemu pracovní doby a zvýšení produktivity práce díky vybavení kapitálem (technologií). To může způsobit, že menší počet ekonomicky aktivních lidí "uživí" více důchodců, i když demografický poměr se bude zhoršovat. S touto možností ona "základní kalkulace", s níž operují současné reformní návrhy, prakticky nepočítá. Přitom se zde skrývá nemalý potenciál jak makroekonomicky, tak i na úrovni jednotlivých lidí, kdy např. čtyřdenní pracovní týden by zejména starším pracovníkům by umožnil více času na regeneraci a tím jejich delší zapojení.

Přibližně v letech 2040–2060 bude demografická situace skutečně dočasně výrazněji asymetrická z důvodu odchodu početné generace 70. let 20. století do penze a současné ekonomické aktivity málo početné generace 90. let 20. století. Průběžný systém kvůli této nerovnováze však není nutné demontovat, neboť následně se demografické poměry zase upraví (jedná se o jednorázovou záležitost). Z podstaty věci, pokud by jiné úpravy neměly dostatečný efekt ve smyslu vyrovnání bilance, lze dočasně dotovat penzijní systém z všeobecných daní ve smyslu překlenutí deficitů problematických let, aby nebylo nutné zvyšovat sazbu pojistného. Takto prováděná dotace logiku sociálního pojištění zásadněji nenaruší. Předpokládá to samozřejmě adekvátní inkaso všeobecných daní, může to souviset i se zmíněným rozdělením stávajícího prvního pilíře na solidární a zásluhovou část.

Situaci může (stále) zlepšit i zvýšení porodnosti, ideálně na tzv. záchovnou úroveň. Více než výchovné, tj. "ocenění" počtu dětí pro staré rodiče, kteří je (kdysi) vychovali, pomůže zavedení přídavků na děti na úrovni životního minima dítěte pro většinu populace a zdarma či za symbolické poplatky poskytované služby pro rodiny s dětmi (zdravotnické, vzdělávací, pečující, dopravní aj.). Výdaje na rodinnou politiku je vhodné směřovat především k lidem, kteří o děti aktuálně pečují či uvažují o založení rodiny, nikoli modifikovat důchodový systém samotný. Souvisí to samozřejmě i s bytovou politikou.

Vize, jakou potřebujeme/436 P. Voráč - Nezapomínejme na význam slov

V ČR již 30 let posloucháme, že systém penzí za 30 let zkolabuje a že musí přijít reforma.

S důchody je to ještě horší než s fotbalem. Každý tomu rozumí, každého se to týká, každý ví jak to řešit. Jenomže každý z nás vidí problém z jiného úhlu a pod slovem reforma si představuje něco jiného. Skutečné řešení by muselo paradoxně začít sjednocením výkladu pojmů. Jinak se politici ani různé komise a novináři nemohou nikdy dohodnout.

Stačilo by se držet skutečného významu slov a nevytvářet pseudo-významy.

Průběžný důchodový systém je systém pojistný, do kterého pojištěnci platí pojištění a čerpají pojistné dávky. Každý, kdo začne něco mluvit o dani a sociální dávce je negramotný.

Pojistný systém má spravovat pojišťovna na základě pojistné matematiky a nemá co dělat ve státním rozpočtu.

V pojistných systémech se dají dělat čas od času parametrické změny a žádné reformy. Kdo prosazuje reformy, buď neví, co mluví, nebo myslí něco jiného.

Nejčastěji různé pilíře. To je ale něco úplně jiného. To je kapitálové spoření, které je bankovním produktem a slouží bankám k vytváření zisku a ne k pojištění na stáří, kdy se člověk už nemůže uživit vlastní prací.

Cesty k zajištění na stáří jsou pro různé lidi různé a vůbec není důvod, aby to stát předepisoval nebo dotoval. Všechny pilíře jsou nesmyslné, když funguje pojištění.

Každé pojištění závisí hlavně na počtu pojištěnců. To lze měnit pouze vyšší porodností nebo imigrací.K tomu ode mne: A také dobrovolným prodloužením doby dobrovolného výdělečného uplatnění!

Pokud máme nízké mzdy, nezbývá než zvednout sazby. Kdo to nechápe, tak se nenaučil ani trojčlenku.

Pojistnou událostí je nemožnost se uživit vlastní prací.To je pohyblivá hranice a nemůže být stanovena jedním číslem. K tomu ode mne: To je to hlavní a nejdůležitější!

Důchody, neboli pojistné dávky, jsou u nás katastrofálně nízké, tím že důchodová pojišťovna nebude soukromá, nemusí maximalizovat zisk, ale může maximalizovat penze.

Můj dlouholetý kamarád a skvělý odborník se spoustou titulů udeřil hřebíček na hlavičku. Přesně definoval pojmy, zejména pojem pojistné události. Jde o výkonnost penzijního systému v tom smyslu, aby motivoval k dobrovolnému prodloužení doby výdělečného uplatnění. Takovému, které naplňuje normální lidský život pocitem užitečnosti. To, co se snaží vláda prosadit, je zvrácenost, která podlomí motivace, ekonomiku, naše směřování, mezigenerační i vnitrogenerační solidaritu.

Doplním ještě jednu tezi, a to že pokud by se úpravy penzijního systému nadále ubíraly reziduálním/invalidním směrem, tak pro stále více lidí (např. nejbohatší třetinu) bude systém chápán jako zbytečný, budou mít tendenci se "sebezabezpečit" vlastními aktivy a z tohoto titulu minimalizovat své příspěvky do něj. Těm bohatším se to i podaří, protože pokud budou mít rezervy na výplatu adekvátní doživotní penze, tak individuálně jim to postačí a tudíž nemají příliš důvod se zapojovat do systému, kde se riziko dožití sdílí.

To prodloužení nad 65 let má ještě jedno otrávené sousto. V důsledku nemocí a ztráty "půvabu" pro zaměstnavatele je velké procento lidí odsouzeno k tomu, že budou mít v tu dobu nízký příjem. Ale ten bude základem pro stanovení výše jejich penze. Mně se to netýká, mám už "přes", ale proti této lumpárně bytostně protestuji a udělám vše, aby neprošla. (Pokračování dalším příspěvkem)

Vize, jakou potřebujeme/437 K aktuálnímu dění v oblasti penzí

1. Z našeho hlediska není sporu o tom, že reforma penzijního systému je nutná. Dokonce není ani sporu o tom, že je nutné udržet poměr mezi těmi, kteří do penzijního systému přispívají a kteří z něj čerpají (i když zde existují i alternativní názory).

2. Z našeho hlediska je podstata sporu o pojetí reformy penzijního systému následující:

- Jít cestou administrativního, demotivujícího, povinného, paušálního (či administrativně modifikovaného paušálního) prodloužení doby odchodu do důchodu?

- Jít cestou dobrovolného, individuálního, motivovaného prodloužení doby výdělečného uplatnění těch, kteří mohou a chtějí se seberealizovat ve své profesi?

3. Na tuto alternativu by se měla zaměřit pozornost. Normální lidé, mladí, středního věku i starší, by si neměli kvalifikovanou a reprezentativní rozpravu k dané alternativě nechat ukrást, protože jinak budou okradeni, a to nejen o prostředky, které již odvedli nebo budou odvádět na své důchody, ale hlavně a především o svoji budoucnost.

4. Není pravda, že reforma penzijního systému musí bolet! Lze jít cestou, která prodlouží plnohodnotný život člověka a naplní jej smyslem, kdy byť i postupné rozvolňování profesních aktivit dává člověku pocit uspokojení, vědomí toho, že je prospěšný druhým, umožňuje mu uchovat společenské kontakty.

- Výchovy od nejrannějšího věku k pojetí dráhy profesního uplatnění jako běhu na dlouhou trať.

- Systému vzdělání zaměřeného na rozvíjení a uchování schopnosti neustále si doplňovat kvalifikaci a využívat možnost nezbytného upgrade kvalifikace.

- Zdravotní péče zaměřené na to, aby byl člověk co nejdéle a v co největší míře psychicky a fyzicky fit.

- Pěstování firemní kultury tak, aby vytvářela pozice pro uplatnění lidí ve vyšším věku a současně přínosné pro firmu.

- Podpoře opatření, která umožňují člověku ve vyšším věku postupně rozvolňovat jeho profesní aktivity.

- Budování tvůrčích mezigeneračních týmů, v nichž starší lidé mohou nalézt plnohodnotné a efektivní uplatnění.

6. Lze doložit, že i jen částečné využití těchto možností umožní projít léty 2040-2060, kdy bude penzijní systém vystaven největší demografické zátěži.

7. Využití výše uvedených možností je závislé na vytvoření potřebných motivací zabudovaných do penzijního systému. Výkonnost penzijního systému = jeho motivační účinek pro všechny výše uvedené subjekty. Administrativní, nucené prodloužení doby odchodu do penze vede ke zničení těchto motivací a tím i zničení výkonnosti penzijního systému.

8. Ve sporu o reformu nejde ani tak o to, zda a jak budou důchodci trpět, ale hlavně a především o to, zda se vydáme cestou k nové kvalitě ekonomického růstu, který může být trvale udržitelný, dynamický a neomezený.

9. Nová kvalita ekonomického růstu je dána dvojím efektem produktivních služeb, tj. služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění lidských schopností:

- První efekt je dán tím, že spotřeba, v niž hrají produktivní služby dominantní roli, je na rozdíl od okázalé, prestižní, konzumní spotřeby šetrná ze samotné své podstaty k přírodě.

- Druhý efekt je dán tím, že tato spotřeby vede k výraznému posílení inovačního potenciálu společnosti, který je základním a dostatečně vlivným faktorem odlehčení ekonomického růstu od všech aspektů zatěžování životního a zejména přírodního prostředí.

(Koncepce vycházející z Green Deal tuto cestu řešení ekologické problematiky nevidí, případně nechtějí vidět, a nabízejí setrvačná, přerozdělovací řešení, která nikam nevedou.)

- Vně perspektivní (tj. vidící až za horizont řešení současných problémů), realistické (opírající se o dostatečné společenské síly) a přitažlivé (srozumitelné a naplňující člověka, kterého osloví, smyslem) vize.

Vize, jakou potřebujeme/438 PENZE: Názor gerontologa

Do diskuse k problematice penzijního systému jsem zařadil rozhovor s předsedkyní České gerontologické a geriatrické společnosti Boženou Juraškovou uveřejněný 15. února na Novinkách. Rozhovor je zajímavý zejména z metodologického hlediska. Dokumentuje, že závažnější společenské problémy lze úspěšně řešit jen tehdy, když jsme schopni uplatnit komplexní a interdisciplinární přístup. Dokonce lze dodat, že komplexí a interdisciplinární přístup je nutné "vložit" do perspektivní a realistické vize, resp. je nutné jej rozvíjet v rámci perspektivní a realistické vize.

Otázka:Věk pro odchod do důchodu pětikoalice zřejmě posune, možná až k 68 letům. Je to podle vás adekvátní ke zdravotní kondici seniorů?

Odpověď: Záleží na tom, co člověk dělá. V některých oborech je to nesmysl. Lidé, kteří pracují manuálně v těžkých provozech, takový odklad nezvládnou. Má to být odstupňované podle náročnosti povolání. Kritériem ale nemusí být pouze fyzická zdatnost. Může se jednat i o psychickou náročnost.

Bezesporu poroste množství lidí, kteří budou polymorbidní (s množstvím vážných chorob), budou brát víc léků. Zvýší se počet nesoběstačných seniorů. Nemocnost se bude zvyšovat. Dosud rostl počet seniorů, kteří si užívali stáří. Teď už si užívat nebudou, budou vyčerpaní a budeme s nimi mít my zdravotníci víc práce.

Otázka: Dnes je průměrný věk dožití mužů 76 let a žen 82 let. Poroste ještě podle vás?

Odpověď:Je otázka, jaký je věk dožití ve zdraví. To je totiž rozdíl. Dnes stoupá věk dožití, ale ten stoupá za současných podmínek (věk odchodu do důchodu 65 let). Možná se bude dál zvyšovat, ale za cenu toho, že poroste počet lidí, kteří budou vyžadovat větší lékařskou a sociální péči. Je pak otázka, jestli se to vyplatí.

Poroste počet lidí, kteří budou mít řadu chorob, se značným množstvím léků. Lze pak jistě očekávat, že se nebude ani tak zkracovat délka dožití, ale dožití ve zdraví ano.

Otázka: V jaké fyzické kondici jsou dnes průměrní senioři nad 65 let?

Odpověď: Záleží na tom, zda se jedná o zdatné seniory nebo zda o seniory handicapované řadou komorbidit (nemocí). Dál bude záležet na jejich mentálních schopnostech. Co když bude člověk trpět poruchami paměti? Budou narůstat problémy.

Otázka: Jak se podepíše na zdraví seniorů posun věku odchodu na odpočinek?

Odpověď:Mně je 66 let a mám pocit, že pracuji čím dál víc, ale je to také tím, že vím, že pracovat nemusím. Kdybych věděla, že mám před sebou ještě dva roky práce, tak mě to stresuje.

Každému síly slábnou, ale v práci by měl být výkonný. Když nebude zvládat svou profesi, ještě může čelit požadavkům na rekvalifikaci. V těchto letech už ale nikdo rekvalifikaci nezvládne. Nemá na to již takové schopnosti jako dostatečnou koncentraci, vštípivost, zapamatování apod.

Otázka: Vláda chce umožnit dřívější odchod do důchodu lidem s náročnou profesí. Jak významnou roli hraje při stárnutí povolání? Některé nemoci se přece neptají...

Odpověď: Já mám sedavé zaměstnání většinu dne u počítače a mám zničená záda. Je to zátěž na krční páteř, na pletence ramenní... Sedavé zaměstnání je rovněž rizikovým faktorem pro nemoci spojené s aterosklerózou, vertebrogenními obtížemi apod. Mnohdy představuje podobnou zátěž z hlediska rizik onemocnění ve stáří jako práce např. v zemědělství.

Otázka: Takže se nedá říct, že by se kvalitnějšího stáří dožívali pracující třeba v kanceláři?

Otázka: Organismus seniorů hůř odolává běžným infekcím, projevilo se to vyšší úmrtností seniorů v pandemii. Podepíše se zvýšení důchodového věku na častější nemocnosti?

Odpověď: Jsou profese, které jsou vystavené větší expozici bakterií a virů. Například ve zdravotnictví. Vidíme na sobě, že naše imunita dostává zabrat a že jsme náchylnější k infekcím, a když onemocníme, trvá to déle, než jsme byli zvyklí v mladším věku. Stres a větší psychické vypětí vedou k vyššímu výskytu nejen infekcí, ale při neustálém a déle trvajícím vystavení třeba k nádorovému bujení atd.

Otázka: S vyšším věkem se častěji vyskytuje i cukrovka druhého typu, artróza, šedý zákal, nádorová onemocnění, kardiovaskulární onemocnění, ve věku nad 65 let se častěji objevuje i demence... Mohou takoví pacienti pracovat?

Odpověď: Zdravá životospráva, dostatek odpočinku, pobyt na vzduchu, sport, omezit stres, rozvíjet pozitivní myšlení. Chce to kvalitní preventivní programy, které také něco stojí. Ideální by bylo, kdybychom pracovali čtyři dny v týdnu. To by pak možná lidé vydrželi do 68 let. Protože od pátku do neděle by měli čas na rekonvalescenci.

Vláda se rozhodla jít jinou cestou. Cestou ignorování názoru odborníků z oblasti, kterých se problematika penzijního systému bezprostředně dotýká. Otázka je, zda to není záměr. Prodloužením doby odchodu do penze výrazně vroste počet těch, kteří neseženou práci, ale i těch, kteří ze zdravotních důvodů nebudou moci pracovat či většinu času "prodloužení" budou nemocní. Při současném výpočtu penzí to bude mít poměrně drastické dopady na výši důchodu, který budou dostávat. Opravdu chceme, aby byl náš penzijní systém stresující a demotivující? S ekonomickou efektivností takový přístup nemá nic společného.

Vize, jakou potřebujeme/439 V. Sušová – odkud se bere nespokojenost

Na !Argumentu uveřejnila Veronika Sušová-Salminen úvahu, která stojí nejen za přečtení, ale i promyšlení. Několik vynikajících postřehů. Nedalo mně to a položil jsem k jejímu rozboru několik otázek. Nejdříve však úvaha:

Odkud se bere nespokojenost "velké skupiny osob" aneb Úvahy o ztracené dekádě

Aktuální zpráva ministerstva vnitra České republiky o extrémismu konstatovala, že v Česku vznikla "velká, indiferentní, skupina osob, která vyjadřuje nespokojenost se současným společenským uspořádáním a směřováním státu". Jinak rutinní zpráva zároveň varuje, že tato "skupina osob" je lehkým cílem manipulací pro extremistické a xenofobní politiky. Nespokojení občané se podle ministerstva charakterizují tím, že "nedůvěřují vládě" a "demokratickému systému" a dále "nesouhlasí se zahraničním směřováním státu". Zpráva či její autoři došli dokonce k tomu, že píší o tom, že nespokojení občané nesdílejí "hodnoty" typické pro systém, nenacházejí v něm "oporu" a nevidí v něm přínos pro sebe.

Samozřejmě jenom těžko můžeme od ministerstva vnitra, navíc od zprávy o extremismu, očekávat nějakou hlubší analýzu takto popsané situace. To by nebylo fér. Pomineme teď do očí bijící nekonzistenci – proč má být nespokojenost hned dávána do jednoho pytle s politickým extremismem. Zpráva tvrdí, že tato velká skupina osob má tendenci k manipulaci a také k hledání "alternativ" v konspiračních teoriích. Tím se těmto nespokojeným občanům přisuzuje spíše "pasivní" role někoho, kdo "podléhá" vlivu, ale nemá ve skutečnosti vlastní politickou subjektivitu. Ovšem od ministerstva vnitra asi ani takový výklad moc nepřekvapí, občany celkem tradičně a bez ohledu na režimy vidí prismatem kontroly populace, případně politiky těla (všimněte si slovníku zprávy, která mluví ne o občanech, nýbrž o osobách). Konečně zpráva přiznala, že v české společnosti existují "dlouhodobé společenské antagonismy", které potom zvyšují míru agresivity. Opět se nijak nevěnuje tomu, v čem tyto "antagonismy" a "nespokojenost" spočívají a jaké mají vlastně kořeny a proč je zmiňuje ve zprávě o extremismu.

Pokusím o vlastní vysvětlení na místo ministerstvo vnitra, aniž bych se příliš opakovala. V nedávné eseji jsem se pokusila o neúplné shrnutí situace v české politice v posledních dvanácti letech, tj. od roku 2009, kdy se v českém prostředí naplno projevily negativní dopady globální finanční krize. Krize postupně proměnila stranický systém v Česku. Došlo k další generační výměně politických stran a seskupení, ke vzniku nových politických projektů a k nástupu výrazně populistické artikulace politiky, která mimochodem rozkryla rostoucí propast mezi (neo)liberalismem a demokracií. Za posledních zhruba dvanáct let jsme sledovali vzestup ANO a také pravicových populistů v podobě několika projektů Tomio Okamury. Došlo také k oslabení (bez náhrady) středové levice (sociální demokracie) a vedle toho i komunistů; v krizi se ocitla ODS a další staré strany hájící neoliberální status quo v české společnosti, který zafixovala postkomunistická transformace.

Problémem bylo, že tyto proměny reálně žádné politické, ekonomické a ideové alternativy nepřinesly. Názorně to vidíme dnes, kdy pětikoalice i nově zvolený prezident obhajují znovu v zásadně neoliberální politiku – zvyšování věku odchodu do důchodu a penzijní reforma jsou jenom nejnovější příklady těchto politických kroků. Ukazuje se tak naprostá myšlenková prázdnota vládnoucí pravice, která pořád žije někde v 90. letech. Dalším dnešním problémem je také ochromení politické opozice, která se omezuje jen na hnutí ANO a okamurovskou SPD v pravém politickém spektru.

Politický systém se fragmentoval a polarizoval, nicméně ani jedno nezměnilo nic zásadnějšího z hlediska problémů, které Česko trápí, ať se jedná o další ekonomické směřování (pozice závislé montovny bez větších vyhlídek v měnícím se světě), o rostoucí společenské nerovnosti (příjmové zatím méně, ale mnohem více majetkové), o stále jasnější rozdělení mezi Česko regionů (periferií) a Česko metropolitní (Praha a velká města) a třeba o kvalitu a fungování české demokracie (tj. schopnost politického systému opravdu reprezentovat občany a jejich zájmy, zlepšení politické kultury, snížení závislosti na politickém marketingu, demokratizace rozhodování). Nešťastně zavedená přímá prezidentská volba, která byla reálně jedinou změnou v politickém systému posledních let, nevnesla reformní změny – naopak posílila negativní tendence. V žádném z těchto problémů nedošlo k významnému posunu, byť proměny v politickém systému mezi roky 2009-2013 naznačovaly určitou a celkem logickou společenskou poptávku po "nějaké" změně a hlavně růst nespokojenosti a kritiky.

Jako další problém se ukázalo nejen konkrétní prosazení reálných změn a ne jen kosmetických úpravy, ale i politická a programová formulace požadavků, která by změny mohla prosadit. Příčin je celá řada a jen jednou je nástup ANO jako ve skutečnosti "systémové opozice" s omezeným programem, jenž sliboval řídit stát jako firmu a boj proti korupci. ANO působilo uvnitř systému, který se zároveň dlouhodobě (a nezávisle na ANO) projevuje velmi uzavřeně. V podstatě vše, co považuje z nějakého důvodu za nepřijatelné, se snaží vyloučit prostřednictvím přisvojení si demokracie. V Česku si pravice a média nárokují právo na určení toho, kdo je a kdo není "demokratický" a tím značně deformují hrací plochu. Tento v českém kontextu mainstreamový postoj k demokracii je v podstatě autoritářský. Ukazuje na nedokončenou demokratizaci a pohodlnost nekvalitní politické třídy (pokud berete konkurenta jako demokratického protivníka, musíte se namáhat argumentovat ve prospěch svých nápadů a návrhů, pokud z něj uděláte nepřítele, můžete se omezit na nejrůznější formy "exorcismu" namísto programu). Politický boj se tak s nástupem ANO přenesl znovu do boje o "hodnotové" nároky na demokracii a jen velmi omezeně do sféry skutečně programového boje alternativ. V českém prostředí fungují stále velmi silné mechanismy blokování opozice a politických alternativ (a konkurentů), které do něj zabudovala neoliberální transformace 90. let a normalizace v 70. – 80. let. Neoliberalismus v Česku zakořenil silně a je dobré si připomenout, že jeho podstatou je izolovat ekonomiku (a konkrétně kapitál) od demokratické politiky (či lépe řečeno od politiky protestu a změny/přerozdělení).

Dalším problémem je podle mého názoru skoro neexistující politická mobilizace. Jistě, média a politický marketing dovedou zdatně povrchně mobilizovat ve prospěch statu quo a proti jeho zdánlivým nebo skutečným vyzyvatelů, tj. nepřátelům "naší" demokracie či proti "Zlu". Celkově se daří mobilizovat lidi, aby měli pocit "bytí na té správné straně", horší je to s mobilizací lidi, aby takříkajíc "byli na svojí straně". Povrchní marketingová mobilizace se nerovná politické mobilizaci zdola s konkrétními cíli a požadavky, o kterou by se mohla opřít politická síla změny.

Jinak řečeno a nutně zjednodušeno, společenské antagonismy nezmizely, naopak se zostřovaly, ale Česko spíše přešlapovalo na místě. Politický systém si ani s antagonismy a ani s požadavky na změnu neuměl poradit. Můžeme si pomoci metaforou politické "ztracené dekády", kterou známe například z Latinské Ameriky 80. let 20. století. Příčin pro to bude mnoho, včetně už zmíněné blokace opozice a alternativ či celkové nedůvěry v politiku, kterou produkuje sama současná politika. Je tu rovněž problém atomizace společnosti, kterou neoliberalismus a tekutá modernita (včetně třeba virtuální komunikace v sítích) spíš podporují.

Konečně i ona tendence nějaké části nespokojených občanůke "konspiračním teoriím" (i když i tyto je třeba opravdu rozlišovat) představuje vizitku současného stavu společnosti a politiky. Jednak jde o diagnózu důvěry k institucím a autoritám obecně a formu kritiky lidovou revoltou. Také zpráva ministerstva vnitra přiznává, že smyslem spoléhání se na konspirační teorie je nalezení určité alternativy k současnému systému, od kterého se "velká část" lidí cítí odcizená.Nejde se ale také zbavit dojmu, že autoři vidí v paušálním spojení mezi nespokojenými "osobami" a "konspiračními teoriemi" (případně dezinformacemi či xenofobií) způsob, jak nespokojenost zasadit do nelegitimního rámce. Vedle toho jde o vizitku věku virtuální komunikace. Ta vzestup "konspiračních teorií" podporuje už jen prostřednictvím zpeněžení obsahu, který veřejný prostor neúprosně podřizuje pravidlům reklamy, a anonymity doplněné falešnou "demokratizací" (lékařem, jaderným fyzikem, historikem nebo kriminalistou se může stát každý bez ohledu na cokoliv jiného). A konečně v mnoha případech, se jedná bohužel i o úpadek vzdělání a vzdělanostních standardů viditelný v (nejen) české společnosti. Ovšem pravdou také je, že stále jasnějším příznakem vzdělanostního úpadku jsou i ony "úspěšné" povrchní marketingové mobilizace.

V situaci válečného konfliktu, nastupující krize závislého exportního modelu, propadu reálných příjmů, chudnutí středních tříd a perspektivy dalšího osekávání sociálního (a zdravotního) systému bude nespokojenost "velkých skupin" českých občanů pravděpodobně růst. Jenže současná pětikoaliční vláda má spíš tendenci i nadále tyto lidi odsouvat mimo politiku prostřednictvím nějaké formy represe či blokace opozice, než brát vážně sociální a politické příčiny jejich nespokojenosti. Případně se bude snažit jejich nespokojenost externalizovat (například argumentem, že za ní může Putin nebo ruská propaganda). Není divu. Brát rostoucí nespokojenost vážně by totiž znamenalo přiznat si, že vláda a status quo, který za každou cenu hájí, není řešením problémů, ale jejich nedílnou součástí. Dalším velmi závažným problémem je, že za obzory současné pětikoalice zatím není nikdo, kdo by mohl nabídnout alternativní politický a sociální projekt pro Česko v 21. století. O tak potřebné demokratizaci české "demokracie" si můžeme zatím nechat zdát.

1. Jaký je podíl mezi těmi nespokojenými, kteří podléhají xenofobii, konspiračním teoriím, manipulacím, populistické nabídce jednoduchých řešení apod. a těmi nespokojenými, kteří mají otevřenou mysl, snaží se čelit manipulaci, hledají k sobě, k akčnímu spojenectví cestu s důvěrou v kvalifikované poznávání reality?

2. Který typ nespokojenců je schopen efektivně čelit destruktivní politice této vlády a otevřít cestu k pozitivnímu, komplexnímu řešení současných problémů?

3. Jsou nespokojenci, kteří nechtějí používat rozum, nepřátelé, nebo spojenci této vlády, tj. nemýlí se snad náhodou vláda, pokud je považuje za nepřátele?

4. A nemýlíme se náhodou my, kteří hledáme kvalifikovaná řešení současných problémů, když osoby, které odmítají (a někdy velmi zarputile) překročit práh jednoduchých řešení, považujeme za spojence a dokonce jsme ochotni se jim podbízet?

5. Není to dokonce tak, že "strašení" populistickými, xenofobními nespokojenci zastávajícími konspirační teorie je spojeno se snahou manipulovat vládnoucí politickou reprezentací tak, aby měla pocit "nadřazenosti" (ve smyslu – "jsme přece lepší než oni").

6. Neměli bychom se naopak my od "zarputilých nespokojenců" (tedy těch, kteří volají po jednoduchých řešeních a mají neúctu ke vzdělanosti, kvalifikovanosti, odbornosti, používání rozumu) distancovat a jednoznačně se orientovat na ty (řadové, obyčejné či jak je nazveme) nespokojence, kteří si uvědomují diletantství a intelektuální ubohost současné vládnoucí politické reprezentace a čekají z naší strany servis, které jím umožní jimi pociťovanou a oprávněnou intelektuální převahu ještě zvýšit?

7. Jak velkou intelektuální převahu potřebujeme dosáhnout a lze ji dosáhnout vně systematického úsilí o sjednocování názorů na bázi komplexního přístupu k řešení současných problémů?

Jaký je vztah mezi "rasistickou konspirační atd. opozicí" a vládnoucí oligarchií? Není tam nějaká forma symbiózy? A není tam dokonce tichá podpora?

Vize, jakou potřebujeme/440 P. Hampl odpovídá na otázky k nespokojenosti

V návaznosti na článek v časopisu Argument! jsem zformuloval několik otázek. Potěšilo mě, že na ně velmi rychle a současně promyšleně zareagoval Petr Hampl. Jeho odpovědi jsou důležité i z hlediska úvah směřujících k penzijnímu systému, které provedl v rozhovoru pro Novinky ústavní právník Jak Kysela, viz:

Tomu se budu věnovat zítra. Nyní odpovědi P. Hampla (od svého textu odlišuji barvou):

Mezi těmi, kdo převažují na náměstích, ale i v různých "vlasteneckých spolcích" jednoznačně převažuje lumpenproletariát ducha. Tedy lidí, kteří si chtějí vybít frustraci a slyšet primitivní konspirační vyprávění. Z mnohých z nich to vyrobila "alternativa". Skutečná opozice je rozptýlená a nemáme žádnou představu o tom, jak je velká. Můj soukromý odhad je, že se jedná o srovnatelně velkou skupinu jako konspirativci.

2. Který typ nespokojenců je schopen efektivně čelit destruktivní politice této vlády a otevřít cestu k pozitivnímu, komplexnímu řešení současných problémů?

To je spíš řečnická otázka.
3. Jsou nespokojenci, kteří nechtějí používat rozum, nepřátelé, nebo spojenci této vlády, tj. nemýlí se snad náhodou vláda, pokud je považuje za nepřátele?

Lumpenproletariát ducha hraje naprosto zásadní roli pro udržení současné moci. Jednak blokuje vznik skutečné opozice, a kromě toho působí jako odstrašující faktor pro mlčící většinu. Zdá se, že minimálně část vládnoucí moci si to uvědomuje, takže vidíme směs teatrálních (a fakticky velmi mírných) represí a tiché podpory.
4. A nemýlíme se náhodou my, kteří hledáme kvalifikovaná řešení současných problémů, když osoby, které odmítají (a někdy velmi zarputile) překročit práh jednoduchých řešení, považujeme za spojence a dokonce jsme ochotni se jim podbízet?

Já osobně je za spojence nepovažuju. Ale celkově to je otázka momentálních zájmů. Umím si představit, že pokud např. KSČM chybí jedno procento hlasů k překročení nějaké hranice, může být rozumnou strategií získat ty hlasy v téhle skupině. I za cenu nějakých kompromisů.

Samozřejmě, že ano! Ale spíš se jedná o příznivce, aktivisty a podporovatele. "Když budete kritizovat Fialovu politiku, budete jako tihle zoufalci."
6. Neměli bychom se naopak my od "zarputilých nespokojenců" (tedy těch, kteří volají po jednoduchých řešeních a mají neúctu ke vzdělanosti, kvalifikovanosti, odbornosti, používání rozumu) distancovat a jednoznačně se orientovat na ty (řadové, obyčejné či jak je nazveme) nespokojence, kteří si uvědomují diletantství a intelektuální ubohost současné vládnoucí politické reprezentace a čekají z naší strany servis, které jím umožní jimi pociťovanou a oprávněnou intelektuální převahu ještě zvýšit?

Můj názor je, že jakékoliv okázalé "distancování se" pouze vyvolá neproduktivní spory. Vládnoucí skupina bude v každém případě vytvářet dojem, že se jedná o totéž.

nicméně schopnost oslovit i lidi, kteří mají svým sociálním postavením blíže k vládnoucí elitě, ta je životně důležitá.

To se špatně měří a definuje. Ale rozhodně takovou, abychom byli schopni racionálního jednání založeného na analýze situace - na rozdíl od konspiračních skupin na obou stranách (jestli se lidstvo snaží vyvraždit Bill Gates nebo Putin, to je už detail).
K tomu:

Považuji Hamplovy odpovědi za velmi důležité, zejména v současné době invazivní politiky vlády namířené proti občanům naší země i proto naší zemi. Můžeme si za to sami, protože jsme proti tomu, co se děje, nepostavili včas hráz rozumu. A tak to zatím prochází...

Vize, jakou potřebujeme/441 Ústavní právník Kysela o penzích

Před několika málo dny (20. 2.) uveřejnily Novinky rozhovor s ústavním právníkem Janem Kyselou. Z hlediska právní teorie podnětný. V ekonomických úvahách však hodně mimo a v podstatě převzal argumentaci vlády, nebo jí prostě podlehl. Jeho omyly stojí za to uvést na pravou míru, protože destruktivní politice vlády je nutné bránit se s použitím rozumu, úctou k pravdě a kvalifikovaného přístupu k realitě. Dokud většina těch, kteří jsou nespokojení (o kterých jsem psal včera a předevčírem) se nevyzbrojí tím, co lze zjednodušeně vyjádřit "rozum + pravda + odbornost", nepodaří se současnou invazivní politiku zaměřenou proti naší zemi zastavit.

Z rozhovoru s J. Kyselou vybírám jen pasáž týkající se ekonomické problematiky, kde se mýlí. Jeho právní pohled je velmi kvalifikovaný, a pokud se problematika dostane k soudu a soud si opatří kvalitní ekonomický rozbor, pak bude mít tato vláda velký problém. Nyní již zmíněná pasáž:

"Do hry pak vstupuje posouzení samotné právní úpravy a v tom by dle mého názoru problém nebyl. Je tu legitimní účel, který vláda sleduje, a to je zachování udržitelnosti důchodového systému. V tomto ohledu mi rozhodnutí vlády připadá racionální. Chcete-li vůbec naplnit právo na zajištění ve stáří, potřebujete na to finance. Ve chvíli, kdy ale necháte systém vykrvácet pro jednu konkrétní, tedy tu dnešní, skupinu důchodců, vyvstává otázka, jestli budete mít prostředky na ty budoucí."

K tomu, co ve výše citované pasáži říká J. Kysela, lze vznést hned několik kritických poznámek:

1. Průběžný penzijní systém nemůže ze své podstaty "vykrvácet", je financován z aktuálních odvodů z příjmu fyzických osob.

2. To, co vláda udělala, je nikoli "ochrana" budoucích důchodců, ale podraz na budoucí důchodce. Je to totiž precedens, který nejenže přinese útrapy současným penzistům (to není ten nejhorší důsledek tohoto kroku vlády), ale (pokud projde) umožní tuto příjmovou represi uplatnit právě proti skupině budoucích důchodců. Především však podrývá důvěru v průběžný penzijní systém, ve společenskou smlouvu, o kterou se opírá, a tím podrývá to nejdůležitější: Motivační roli tohoto systému k dobrovolnému individuálnímu prodloužení doby výdělečného uplatnění, tj. k tomu, co umožňuje zabezpečit trvalou udržitelnost penzijního systému. (Mj. proto nazývám politiku současné vlády invazivní, směřující proti naší zemi.)

3. Demagogicky uváděný loňský deficit 80 miliard (kterým se argumentuje nezbytnost chybného řešení):

- Za prvé: Nebyl dostatečně doložen a zdokumentován (na co peníze šly).

- Za druhé: Z podstatné části byl zaviněn souběhem obrovské inflace a tragicky chybně nastavených předčasných odchodů do důchodu. Problém šlo řešit, ale vláda jej doposud neřeší. Diletantismus, nebo záměr?

4. Udržitelnost penzijního systému je zásadní pro každou zemi. Bezprostředně souvisí s typem sounáležitosti, který v zemi existuje, a má výrazný vliv na kvalitu i dynamiku ekonomického růstu. Jenže to, co dělá vláda, jde právě proti tomu. Snižuje výkonnost penzijního systému, tj. podrývá důvěru v něj, a podrývá tak možnost zabezpečit dostatečné zdroje motivacemi všech zúčastněných k dobrovolnému prodloužení doby výdělečného uplatnění na základě individuálních fyzických a psychických dispozic.

5. A jen takový detail. Současný penzijní systém by byl v rovnováze, pokud by nebyl záměrně vyváděn z rovnováhy. Problém začne až od roku 2040 a je zvládnutelný.

Shrnutí: Pokud se tato valorizace dostane k soudu a pokud soudci přihlédnou alespoň trochu k tomu, co říká kvalifikovaný ekonomický pohled, pak by tato vláda měla dostat intelektuální výprask. A jsme u toho, proč potřebujeme "rozum + pravdu + odbornost". Pokud se tímto nevyzbrojí dostatečný počet normálních lidí, tak si s námi ti, kteří nereprezentují zájem naší země, budou dělat cokoli.

Vize, jakou potřebujeme/442 J. Simonová k penzijnímu systému

Návrh vlády na snížení valorizace penzí provokuje zbytečný mezigenerační rozkol ve společnosti , a přitom je neúčelný a falešný z několika důvodů.

1.Návrh není promyšleným krůčkem k realizaci smysluplné důchodové reformy, nýbrž jednoduchým nápadem, jak co nejrychleji snížit rozpočtový deficit, a to na úkor těch, kteří se nemohou moc dobře hájit.

2. Nepřispívá k funkčnímu řešení, ale skutečným cílem je rychlý příjem do státního rozpočtu. To je asi důvod, proč vláda tlačí na zrychlené projednávání, i když pro to z hlediska ústavy není důvod.

Vláda argumentuje tím, že mladší generace se obává, že nebude mít dost vysoké důchody, a chce, aby se dnešní důchodci s dalšími generacemi podělili. Je třeba se proti těmto desinformacím bránit a vysvětlit, že nemáme důchodový fond, ve kterém by se přebytky střádaly pro další generace, ale průběžný systém, který se vztahuje ke státnímu rozpočtu jen saldem a kladné saldo spadne každý rok do státního rozpočtu, a tím sníží rozpočtový schodek. Snížením valorizace se nic neušetří pro další generace.

3. Návrh vlády je založen na předpokládaném schodku důchodového účtu 80 mld. v nadcházejícím období. Tak vysoký schodek v minulosti nikdy nenastal, ani vloni, kdy docházeno k mimořádným a nad zákonem stanoveným nárůstům důchodů. Naopak čísla za rok 2022 ukazují, že v tak náročném roce, kdy inflace dosahovala 18 % a vláda dotovala důchodový systém mimořádnými přídavky v létě, valorizací a novými přídavky na výchovné, výdaje ze státního rozpočtu přesto činily jen 25, 8 mld. Důchodové dávky převyšovaly příjmy důchodového účtu a jen o 5 % a úhrada tohoto záporného salda stála státní rozpočet méně než půl procenta výdajů státního rozpočtu. Klíčový závěr je ten, že neexistuje reálný důvod pro vládní návrh snížené valorizace, zejména ne ve zrychleném režimu projednávání.

Podíváme-li se na důchodový účet v posledních 10 letech, je zřejmé, že saldo velmi souvisí s celkovým hospodařením státu. Podle údajů MF byly výdaje na důchodové dávky v roce 2022 jen o necelých 26 mld. Kč vyšší než příjmy důchodového systému. V roce 2021 však doplácel státní rozpočet na důchody jen 2,3 mld., což nevybočuje z obvyklé roční ztráty na důchodech v rozsahu jednotek mld. V minulých desetiletích byly jen dvě období s větším záporným saldem, a to v roce 2020 se saldem 40,5 mld. (Covidový útlum ekonomických aktivit) a v letech 2011 až 2014, kdy bylo záporné saldo důchodů okolo 50 mld. ročně (první důchodová reforma). V letech Babišovy vlády v letech 2018 a 2019, kdy fungovalo EET, bylo naopak dosahováno kladného salda ve výši 18,6 a 16,4 mld.

Pokud jde o rok 2023, vláda učinila několik neprozíravých rozhodnutí, které přispějí k většímu deficitu státního rozpočtu v roce 2023. Např. zrušení EET, které přinášelo i při nízké inflaci a při neuplatnění EET pro vysokopříjmové kategorie OSVČ, více než14 mld. ročně. Negativní dopad na státní rozpočet budou mít i tisíce zbytečných předčasných odchodů do penze, ke kterým vláda lidi v předdůchodovém věku koncem minulého roku silně motivovala, přímo vyzvala.

Díky vysoké inflaci, měl však státní rozpočet adekvátně vyšší příjmy. Často se uvádí, že inflace dosahující až 18 %, zvedla vloni příjmy do státního rozpočtu o nejméně 150 mld. Stejně vysoké příjmy se dají předpokládat i letos, protože inflace je stále na 19 % a zastropování energií pro konečné uživatele fungovalo jen v lednu, protože od února již trh nabízí nižší ceny než bylo zpackané zastropování cen státem.

Zde je dobré připomenout mimořádné zisky CEZu, které v roce 2022 dosáhly více než 300 mld., tj. 12krát více než ztráta důchodového systému. Bohužel vláda nezastropila mimořádné příjmy ČEZu a velkých bank (také v řádu stovek miliard), a tak zhatila přirozenou možnost využití výjimečných příjmů pro krytí deficitu ze státního rozpočtu. Místo podílu na mimořádných ziscích ve výši několika set mld. se vláda rozhodla, že konsolidaci veřejných financí musí zachránit důchodci. Podává návrh, který přinese každoročně kladné saldo důchodového systému do státního rozpočtu. Takže důchodový průběžný systém se stane pravidelným zdrojem příjmu státního rozpočtu.

Přestože je obecně známé, že efektivní vláda se musí postarat o správné vybírání daní, vláda neudělala nic na zlepšení příjmové stránky rozpočtu, naopak osvobodila OSVČ od povinnosti platit daně a nechala jejich placení na jejich libovůli. Takže 32 let po přechodu na tržní ekonomiku Česko toleruje fakt, že jen někteří poplatníci musí platit daně. Jiní si mohou zvolit kolik chtějí platit. Jiní jsou v nebezpečí, že budou opět platit nespravedlivou daň ze superhrubé mzdy. Dalším nešvarem je rovná neprogresivní dan, která zvýhodňuje velké zisky v neprospěch malých, což není v žádné vyspělé zemi na světě. Dále v Česku existuje nepřeberné množství daňových výjimek, které zesložiťují výběr a kontrolu a digitalizaci daní. Navíc vláda jakoby přikrývá všechny daňové neřesti, nemluví se o problémech. Je třeba otevřít společenskou debatu o našem daňovém systému, vysvětlovat proč jsou tolerovány daňové úniky, zveřejňovat ty podniky, které utíkají do daňových rájů a nepřispívají do rozpočtu, přestože používají naše infrastruktury a Česko je zdrojem jejich zisků. Možná se obejdeme bez jejich výrobků a služeb.

Konsolidace veřejných financí je velice potřeba, ale dá to hodně práce, pokud by měla přispět k narovnání daňové zátěže a posílení daňové spravedlnosti. Zejména je třeba se podívat na strukturu příjmů, a zkonsolidovat celý daňový systém. Vláda se soustředila jen na to nejjednodušší a zároveň dost ubohé řešení: snižit příjmy důchodcům. Přitom neudělala nic, aby nedopustila enormní růst cen energií v roce 2022. Tím podpořila nejvyšší a zbytečnou inflaci, která je sice vítaným zdrojem růstu státního rozpočtu, ale velkou zátěží pro občany a důchodce.

Občané jsou zdanění na každém kroku (DPH, spotřební daň, daň z nemovitosti, sociální a zdravotní, o mnoho více než podnikatelé). Jen na dani z příjmu, fyzické osoby přispívají do státního rozpočtu 7,3 % a právnické osoby jen 8,6 %. Nejsem expert, ale kde jsou daně ze zisku všech těch velkých podniků jako Škoda, CEZ, Plynárenská atd. atd. a všech, malých a středních podniků, obchodních řetězců.... atd. atd. Je třeba se podívat na systém zdanění, kdo daně platí, kdo má daňové úlevy a proč a kam jdou zisky všech nadnárodních korporací, resp. jaký podíl z jejich zisku jde do našeho státního rozpočtu. Minulý týden jsme se dověděli, že obraty dvou největších potravinových řetězců přesahují 150 mld., z toho mají prý jen cca 7 % zisku. Kolik z těch 11 mld. zisku jde jako dan ze zisku do státního rozpočtu Česka?

V kontextu příjmů a výdajů státního rozpočtu, problém důchodového salda zatěžuje státní rozpočet jen minimálně, v minulých 5 letech průměrně 6 mld. ročně, tj. okolo 0,3.% státního rozpočtu. Důchodové saldo není žádnou hrozbou pro kolaps systému, protože vláda má mnoho nástrojů, jak si zajistit růst příjmů státního rozpočtu. Jedním z nich, kromě výše zmíněných, je držet inflaci na vysoké úrovni. Jen to jim zajistí příjem několikanásobně vyšší než saldo důchodů. Možná to je důvod k laxnosti při zastropování extra příjmů ČEZu, které by mohlo snížit inflaci i na polovinu, jako tomu bylo v zemích na Západ od nás.

Podle nejnovějších statistických údajů se růst počtu seniorů nad 65 let věku zpomaluje. Zatímco v dekádě 2011 – 2020 rostl počet seniorů nad 65 let ročně o 52,1 tisíce ročně (2,5 %), v roce 2021 a 2022 byl růst jen pětinový, tj. okolo 11 tisíc seniorů ročně (0,5 % ročně). Růst počtu seniorů nad 65 let věku se tak v Česku zpomaluje a ke konci roku 2022 jejich počet činil 2 169 000. Podstatně rychleji roste počet pracujících důchodců. V poslední dekádě se jejich počet zdvojnásobil a dosáhl počtu 566 000, tj. růst cca o 10 % ročně. Tato čísla jasně svědčí o tom, že stále přibývá seniorů, kteří mohou a chtějí pracovat i v důchodovém věku.

Demografický vývoj závisí na tom, zda se většina mladých lidí rozhodne mít potomky a nebo se rozhodne pro snazší život bez starostí o výchovu dětí. Pokud se část společnosti rozhodne nemít děti, bude mít více času se věnovat tomu, jak se zaopatřit na stáří s nízkou státní penzí. Rodinám s dětmi by se tento rozdíl měl vynahradit dostatečně vysokým příspěvkem za výchovné. Demografický problém se dá dopředu pozitivně ovlivňovat účinnou motivací pro větší porodnost,rozšířením dostupnosti asistovaného těhotenství až do věku 45 let věku ženy, lepším přístupem ke zdravotní péči, k jeslím a školkám, zavedením flexibilních pracovních úvazků a zaváděním motivačních politik ke stabilní porodnosti, podpoře rodiny a k dobrovolnému odchodu do penze.

Aby nenastal problém v budoucnosti je třeba zbytečně nesnižovat příjmy státního rozpočtu (např. zrušením EET, daňovými úlevami), postupně směřovat k progresivitě a větší spravedlnosti zdanění a důsledně vymáhat daně od všech daňových subjektů. Pokud by se někdy uvažovalo o snížení valorizace, tak se musí vztahovat na všechny občany, a v první řadě na politiky a státní zaměstnance.

Vize, jakou potřebujeme/443 Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?/1

Už začala dramatická bitva o tom, jakým způsobem bude řešena penzijní problematika, která rozhoduje nikoli (jen) o důchodcích, ale zejména a především o budoucím směřování naší země. Tomu je věnována následující série, která bezprostředně souvisí s tím, zda se podaří (či naopak nepodaří) vyjít ze slepé uličky a otevřít cestu k naplnění perspektivní, realistické a přitažlivé vize.

Blíží se projednávání velké penzijní loupeže ve Sněmovně. Patrně v mimořádném režimu, aby současná moc prodemonstrovala:

2. Svoji ochotu zajít kamkoli (před těmi, kteří ji dosadili, zaúkolovali, drží u moci a ovládají).

Protiústavní snížení reálných starobních důchodů každý rok téměř o jednu desetinu po dobu několika následujících let není škodlivé ani tak tím, že přináší lidem, kteří po velkou část svého života poctivě odváděli velký díl svých výdělků do systému historicky vytvářeného na základě neporušitelné společenské smlouvy. Je škodlivé a nebezpečné tím, že podlamuje jak základ společenské soudržnosti, tak zejména ekonomiky. Jeho hlavním dopadem je totiž DEMOTIVACE. Aktuální demotivace těch, kteří zvažují, zda si nevylepšit důchod prodloužením doby výdělečného uplatnění. Především však zablokování perspektivních motivací všech subjektů, které se při vhodně nastavených podmínkách mohou podílet na prodloužení doby individuálního dobrovolného prodloužení doby výdělečného uplatnění podstatné části populace v souladu s individuální kondicí, tj. fyzickými i psychickými předpoklady. Jedná se o poskytovatele vzdělávacích služeb na všech úrovních, zdravotnických služeb zaměřených na to, aby byl člověk co nejdéle fyzicky a psychicky fit, i zprostředkovatele těchto služeb, tj. pojišťoven, které lze zainteresovat na tom, aby se snažily do svého pojistného kmene získat ty, kteří mají zájem o uchování předpokladů pro výdělečnou činnost i ve vyšším věku, a na tom, aby si tito pojištěnci tyto předpoklady uchovali co nejdéle v souladu s naplněním reálného bohatství svého života a smyslu svého žití.

Řešení, které se vláda rozhodla prosadit silou moci (a ptejme se čí, když v důsledku své nekompetentnosti žádnou vlastní nemá), odstartuje cestu k úpadku ekonomiky a rozvratu společnosti. K tomu má vláda připraveny další kroky. Místo toho, aby poměr mezi těmi, kteří do penzijního systému přispívají, a těmi, kteří z něj čerpají (v důsledku demografického vývoje bude tento problém aktuální v létech 2040 až 2060) formou motivací k dobrovolnému individuálnímu prodloužení doby výdělečného uplatnění, prosazuje podlomení motivací nuceným, administrativně modifikovaným paušálním prodloužením doby odchodu do důchodu. Místo lidsky vstřícného řešení prosazuje nikam nevedoucí cestu stresů a útrap. Místo otevření cesty k pozitivním hlubokým strukturálním proměnám ekonomiky směrem k posílení role produktivních služeb, tj. těch služeb, které přispívají k nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka, služeb, jejichž rostoucí role bezprostředně souvisí s perspektivnou každé společnosti, vede společnost do slepé uličky.

Shodou okolností a nezávisle na tomto aktuálním dění připravuji k publikování odbornou stať v jednom zahraničním časopisu. Její podstatnou částí je rozlišení dvou typů reforem (resp. reforem a antireforem):

1. Reforem, které problém řeší posunutím společnosti do "vyššího levelu" dynamického, ekologicky šetrného a na člověka orientovaného ekonomického vývoje (kde rozvoj schopností člověka je tím nejvýraznějším faktorem ekonomického růstu), při kterém roste vzájemná důvěry mezi těmi, kteří zemi spravují, a těmi, kteří v dané zemi žijí.

2. Antireforem, které blokuji pozitivní změny ve vývoji společnosti, demotivují populaci, vyhrocují vztahy uvnitř společnosti a otevírají prostor pro poziční investování domácím i zahraničním lobby, tj. prostor pro přeměnu již nabytých majetkových a pozičních výhod v ještě větší přerozdělování vytvářeného bohatství v jejich prospěch.

Aktuální dění v naší zemí na konkrétním příkladu penzijní problematiky umožňuje předvést význam nástrojů popisu a analýzy pozičního investování (které je hlavní příčinou a nejvýznamnějším faktorem deformací společenského života) k přehlednému rozlišení reforem a antireforem.

Ještě před tím, než předvedu příslušné výsledky, několik metodických poznámek:

1. Mějme neustále před očima, že poziční investování je přeměna majetkové výhody ve výsadu, tj. v pozici, ze které lze diskriminovat oběť pozičního investování a zvyšovat svoji budoucí majetkovou výhodu a tím i míru diskriminace. Má mnoho podob, ale jejím nejvýznamnější formou je potlačování investičních příležitostí spojených s možnostmi rozvoje, uchování a uplatnění schopností těch, proti kterým poziční investování působí, tak, aby se prosadily investiční příležitosti závislé na dobytých pozicích.

2. Připravovaná odborná stať a i to, co z ní využiji, vyúsťuje do dvou obrázků, které významně přispívají k odlišení reforem od antireforem, umožňují nahlížet realitu prostřednictvím nich a identifikovat to, co se bude odehrávat. Pro orientaci v tom, co se bude dít, je to velmi důležité. A je to důležité i z hlediska poučení pro další země.

3. Penzijní problematika se sice týká jen jedné z mnoha oblastí a jednoho aspektu cesty zvýšení efektivnosti ekonomického systému (služeb souvisejících s uchováním schopností člověka, resp. jeho lidského kapitálu), ale právě v této oblasti se bude odehrávat to nejpodstatnější a hlavně to, co je nejvíce čitelné.

Vize, jakou potřebujeme/444 Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?/2

Poziční investování je přeměna majetkové výhody ve výsadu, tj. v pozici, ze které lze diskriminovat oběť pozičního investování a zvyšovat svoji budoucí majetkovou výhodu a tím i míru diskriminace. Má mnoho podob, ale jejím nejvýznamnější formou je potlačování investičních příležitostí spojených s možnostmi rozvoje, uchování a uplatnění schopností těch, proti kterým poziční investování působí, tak, aby se prosadily investiční příležitosti závislé na dobytých pozicích.

Jedná se v určitém smyslu o ekonomickou základnu, ze které vyrůstá to, co spustilo úpadkovou fázi vývoje naší civilizace. Poziční investování:

- Je přesnější název pro jevy, které jsou v tradici Marxova výkladu reality označovány za vykořisťování, nebo odcizení.

- Odpovídá na otázku, co je zdrojem toho, co intuitivně pociťujeme jako nespravedlnost či považujeme za nespravedlivé.

- Popisuje mechanismy, kterými dochází k segregaci společnosti, omezování vertikální prostupnosti, eliminování rovnosti příležitostí.

- Odhaluje to, co dalo podnět k hromadnému spuštění tvorby struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a co zvyšuje efektivnost tohoto krytí.

- Je klíčem k pochopení toho, jak funguje srostlice struktur založených na pozičním investování a vzájemném krytí poručování obecně přijatých zásad.

- Umožňuje odpovědět na otázku, proč došlo k propojení moci vytvářené shora dosazováním manipulovatelných a vydíratelných osob se vzlínáním struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad zdola.

- Dává odpověď na otázku, proč v oblasti pozičního investování došlo k omezení konkurence a jak se omezení konkurence v této oblasti promítá i do potlačení konkurence v oblasti podnikání založeném na investicích do rozšíření výroby a inovacích.

- Poskytuje určitou oporu pro odhad toho, jak kompaktní je spontánně vzniklá srostlice struktur založených na pozičním investování a vzájemném krytí poručování obecně přijatých zásad (tj. v jakém smyslu a do jaké míry lze považovat současnou globální moc za subjekt ovlivňující dění).

- Je nástrojem k identifikování degenerativního procesu dosazování stále více vstřícně i vynuceně poslušných a současně stále více omezených do globální hierarchie institucionálního systému.

- Všechna mainstreamová media v celém našem civilizačním okruhu mají komentované zpravodajství jako přes kopírák.

- Nejen u nás je v každých volbách nabízené nechutné menu kandidátů, kterým je následně dávána historicky bezprecedentní institucionální podpora (média, soudy apod.).

Nyní budeme v přímém přenosu svědky toho, jak se nositelé pozičního investování zviditelní v plné nahotě při prosazování antireformy v oblasti penzijní problematiky. K tomu přispějeme grafickým vyjádřením toho, o co jde, formou dvojice obrázku odlišujících reformy od antireforem. Toto grafické vyjádření bylo zpracováno pro potřeby výše uvedené stati.

Tato část je trochu náročnější na přemýšlení. Musím alespoň krátce zmínit některé detaily. Čtenáře, který není dostatečně trpělivý, žádám alespoň o to, aby přečetl stručné shrnutí v závěru tohoto dílu. Zaměření této série článků na širší veřejnost neumožňuje podrobný výklad všech detailů, takže se soustředím jen na to nejdůležitější:

1. Hlavní nástroj analýzy pozičního investování – funkce, resp. linie neutrality pozičního investování – vychází z Nashova vyjednávacího problému, je jeho rozšířením a původním výsledkem našeho týmu, který se danou problematikou zabývá.

2. Nashův vyjednávací problém byl zformulován slavným matematikem, nositelem Nobelovy ceny Johnem Nashem na počátku 50. let (o jeho životě byl natočen oskarový film). Jedná se o velmi obecné vyjádření situace, kdy si dva subjekty (hráči) rozdělují výsledek společné akce. To, o jakou společnou akci může mít nejrůznější intepretace – od každého aktu směny, od každého úvěrového vztahu, uzavření smlouvy až po dělení výsledku podnikání či kořisti jakéhokoli typu. V našem případě budeme uvažovat dopady reforem v námi sledované oblasti. O co jde, vidíme na následujícím obrázku:

d výchozí situace, nazýváme ji bod nedohody tj. rozdělení výplat v případě, že by kespolečné akci nedošlo

3. Na následujícím obrázku vidíme Nashův vyjednávací problém doplněný o funkci neutrality pozičního investování, která je označena standardním vyjádřením funkce jako y=f(x):

Funkci neutrality pozičního investování tvoří body, ve kterých dochází k takovému rozdělení výplat, že se možnost využívat poziční investování oproti výchozí situaci nezmění, tj. pokud určité poziční investování již existuje, jeho role se ani nezvýší ani nesníží. V případě, že poziční investování neexistuje (což je zvláštní případ předcházejícího), pak jde o takové rozdělení výplat, které neumožňuje využít poziční investování žádnému z hráčů vůči druhému hráči v dalším kole, tj. při další společné akci.

Následující obrázek ukazuje zjednodušení, které spočívá v tom, že pro větší názornost funkci neutrality pozičního investování znázorňujeme jako linii neutrality pozičního investování.

Pro znalce dodávám: V ekonomii produktivní spotřeby hraje poziční investování obdobnou roli, jakou má indiferenční křivka v neoklasické ekonomii.

Pro ilustraci a lepší srozumitelnost uvedu paradox, který vzniká v ultimátních hrách. Jedná se o experimenty, v nichž kouzelný dědeček (experimentátor) nabízí hráčům určitou částku (například 100 korun), aby si ji v některé alternativě výplat v desetikorunách rozdělili. Jeden z hráčů dává nabídku, druhý buď souhlasí, nebo rozdělení odmítne. Když souhlasí, rozdělí se podle návrhu, když nesouhlasí, nikdo nedostane nic. Nabídky rozdělení 90 (nabízejícímu) : 10 (druhému hráč) jsou ve velké většině případů odmítnuty, i když odmítající hráč přijde o 10 či více korun. Statisticky se hráči většinou spokojí s rozdělením 60:40, ale někteří bezpodmínečně trvají na rozdělení 50:50. Je to jen záležitost psychologie, např. závisti či pocitu křivdy, nebo existuje hlubší příčina, kterou může odhalit model pozičního investování? Lze ukázat, že model pozičního investování dává nejlepší odpověď. Vyplývá z něj i to, že subjektivní pocity (pocit křivdy, závisti, nespravedlnosti) jsou odvozeny z individuální i přenesené společenské zkušenosti a jako takové jsou zakotveny v rozhodovacích psychických mechanismech člověka, aniž si to dostatečně uvědomujeme. Podobné situace mohou vznikat v již zmíněných případech dělení kořisti, výsledků společenského podnikání, ve vztahu zaměstnanec-zaměstnavatel apod.

V případě společenských reforem zaměřených na stimulování výkonnosti a rozdělení vytvořeného bohatství si vědomě či podvědomě lidé, kterých se reformy dotýkají, kladou otázku: Je daná reforma zaměřena na zlepšení fungování ekonomiky (případně na řešení určitého problému, který je nutné řešit), nebo se do ní prosadil zájem těch, kteří z titulu majetkové převahy mají možnost ovlivnit chování vlády (kdy případně uváděná nutnost řešení určitého problému je jen záminkou) a v dalším vývoji si ještě více upevnit své pozice na úkor těch, kterým formou antireformy (či, jak se někdy říká "lidožroutské" reformy) odnímají větší část prostředků k životu, než dříve? Zde již vidíme základní dilema, které většina lidí v souvislosti s vytvářením svého postoje k reformám řeší.

Při realizaci každé reformy většina lidí řeší dilema, zda je daná reforma skutečně ku prospěchu většiny, nebo zda je jen způsobem, kterým si lobby, jejichž vliv pochází z majetkové převahy, touto reformou neposilují své pozice. A to ať si to ten či onen člověk uvědomuje, nebo ne. Z tohoto hlediska stojí za to, aby si každý uvědomil, že ve společnosti existují různé možnosti, formy, cesty a mechanismy přeměny majetkové výhody ve zvýhodnění jedněch a znevýhodnění druhých. Pokud jsou tyto možnosti vyvažovány vytvářením více či méně rovných podmínek pro rozvoj, uchování a uplatňování schopností člověka, může se společnost zdárně rozvíjet. Pokud však dochází k systematickému posilování role pozičního investování a omezování rovnosti příležitostí, vydává se společnost na cestu k úpadku. Jak si ukážeme, teoretické nástroje vyvinuté k analýze pozičního investování umožňují velmi přesně odlišit reformy od antireforem (resp. "lidožroutských" reforem).

Vize, jakou potřebujeme/445 Část 3: Nástroje analýzy pozičního investování

d výchozí situace, nazýváme ji bod nedohody tj. rozdělení výplat v případě, že by kespolečné akci nedošlo

3. Na následujícím obrázku vidíme Nashův vyjednávací problém doplněný o funkci neutrality pozičního investování, která je označena standardním vyjádřením funkce jako y=f(x):

Pro znalce dodávám: V ekonomii produktivní spotřeby hraje poziční investování obdobnou roli, jakou má indiferenční křivka v neoklasické ekonomii.

Vize, jakou potřebujeme/446 Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?/4

Začíná projednávání velké penzijní loupeže ve Sněmovně. Pro zahraniční časopis připravuji odbornou stať, která bezprostředně, i když v obecně teoretické rovině, souvisí s rozlišením reforem a antireforem. To, co z ní využiji, vyúsťuje do dvou obrázků, které významně přispívají k odlišení reforem od antireforem, umožňují nahlížet realitu prostřednictvím nich a identifikovat to, co se bude odehrávat. Pro orientaci v tom, co se bude dít, je to velmi důležité. A je to důležité i z hlediska poučení pro další země.

To nejdůležitější z tohoto dílu je zformulováno v závěru. Čtenáři doporučujeme, aby si s pochopením názorného vyjádření reálných situací přece jen určitou práci dal.

Nyní se budeme věnovat situaci, kdy hráči vidí odlišně to, kam až mohou ustoupit při rozdělení výplat. Názorné vyjádření této problematiky vidíme na následujícím obrázku:

d výchozí situace, nazýváme ji bod nedohody tj. rozdělení výplat v případě, že by ke

(Rozhoduje spodní index u koeficientu p, kterému odpovídá sklon linie neutrality pozičního investování.)

Pokud budeme uvažovat množinu, která splňuje předpoklad dosažitelnosti, individuální a kolektivní racionality, tak při splnění minimální záruky, kterou požaduje hráč X, má hráč Y větší výplatu, než při splnění jeho minimální záruky, a naopak. Tj. existuje prostor pro vyjednávání.

Pokud budeme uvažovat množinu, která splňuje předpoklad dosažitelnosti, individuální a kolektivní racionality, tak při splnění minimální záruky, kterou požaduje hráč Y, má hráč X menší výplatu, požaduje ke splnění jeho minimální záruky, a naopak. Tj. neexistuje prostor pro vyjednávání.

Z toho vyplývá první série obecných závěrů (které budeme konkretizovat, že přejdeme k problematice systému penzijního pojištění):

1. Pokud ve společnosti nemá docházet k vyhrocování problémů, je nutné reformy realizovat tak, aby se pěstovala atmosféra důvěry a prostor pro vyjednávání byl co nejširší.

2. Dobře připravené a ekonomicky efektivní reformy by měly posouvat hranici dosažitelných výplat směrem k vyšším výplatám, antireformy posouvají hranici opačným směrem.

Tyto závěry lze považovat za triviální, interpretace jejich názorného vyjádření na konkrétní problematice (v našem případě půjde o změny v penzijním systému v České republice) přinese důležité poznatky a umožní lépe pochopit, o co jde.

K tomu se dostaneme v dalším díle, ve kterém zformulujeme následující důležité tvrzení: Kroky současné vlády v oblasti penzijního systému vykazují všechny znaky antireforem, resp. "lidožroutských" reforem, a to přímo učebnicovým způsobem.

V této souvislosti stojí za zdůraznění i to, že odlišné vidění reality je projevem nedokonalé racionality a neúplné racionality hráčů (při dokonalé racionalitě a plné informovanosti by oba hráči viděli realitu shodně). V případě společenské reality a zejména při odhadování a oceňování budoucnosti je to zcela přirozené. Nikdo není vševědoucí. Nicméně i z uvědomění této skutečnosti vyplývá určitý závěr: Je důležité sledovat, kdo se snaží při ovlivňování pohledu účastníků (hráčů) o zvýšení jejich informovanosti a racionality, a kdo tomu brání. I to je důležitým indikátorem při odlišení reforem od antireforem .

Ať již se nejbližší vývoj bude ubírat jakýmikoli peripetiemi, jednou navždy zůstane teorie obohacena o tento konkrétní příklad. Aparát, který v této sérii článků nabízíme, umožňuje podstatu probíhajícího dění přesně zdokumentovat a uchovat to nejvíce poučné pro budoucnost. To bude důležité i při nápravě důsledků politiky této vlády.

Vize, jakou potřebujeme/447 Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?/5

Část 5: Obecné schéma reforem a antireforem – jak se realita stává čitelnou

V této části se budeme věnovat interpretaci dvojice obrázků, které názorně vystihují odlišnost (polaritu) skutečných reforem a antireforem ("lidožroutských" reforem). Vím, že někteří budou mít určitý problém s tím, jak to, co je na papíru (přesněji na obrazovce počítače či mobilu) převést do podoby "čtecího prizmatu", tj. nástroje, který v záplavě nejrůznějších dílčích jevů umožňuje identifikovat a sledovat to nejdůležitější, návazně pak (a o to jde) předvídat budoucí vývoj. Toho, komu se nepovede osvojení tohoto nástroje napoprvé, mohu uklidnit. Mnoho mých studentů má s podobnými grafy značné problémy. Kdo nemá zkušenosti s osvojováním abstraktních konstrukcí ke čtení reality, potřebuje trochu času a několikeré opakování použití abstraktní konstrukce, než si ji jako "čtecí prizma", které mu pak připadne jako zcela samozřejmé, osvojí.

Ukážeme, že v některých případech lze prostřednictvím teorie popsat realitu včetně směřování vývoje poměrně přesně. Základem je rozlišení dvou krajních případů:

1. Situaci, kdy je vláda schopna čelit tlaku domácích a zahraničních lobby, kdy je schopna dostát své zodpovědnosti za vývoj dané země, kdy se do její politiky účinným způsobem promítá vliv té podstatné části veřejnosti, na kterou by otevření prostoru pro poziční investování svými negativními důsledky nejvíce dopadlo. V daném případě pak vláda navrhuje takové reformy, které:

- Omezují roli pozičního investování a vytvářejí vyšší míru rovnosti pro nabývání, uchování a využití schopností člověka jako nejvýznamnějšího faktoru určujícího dynamiku i kvalitu ekonomického růstu.

Jedná se o případ skutečných reforem, které posouvají společnost v souladu s přirozenými vývojovými tendencemi.

2. Situaci, kdy vláda podlehne tlaku domácích a zahraničních lobby, rezignovala na svoji zodpovědnosti za vývoj dané země, snaží se eliminovat roli té podstatné části veřejnosti, na kterou by zneužití změn k otevření prostoru pro poziční investování svými negativními důsledky nejvíce dopadlo. V daném případě pak vláda navrhuje antireformy, které:

- Otevírají prostor pro poziční investování, jehož prostředníkem se stává i samotná vláda, potlačuje se tím možnost nabývat, uchovávat a uplatnit schopnosti člověka jako nejvýznamnější faktor určující dynamiku i kvalitu ekonomického růstu.

Jedná se o případ zneužití reforem, které odsuzují společnost k úpadku, strádaní a nevyhnutelným vnitřním konfliktům, které mohou znamenat i rozklad ekonomiky dané země.

Ponechejme ještě chvíli otevřenou otázku, kdo jsou v dané hře hráči. Není to tak triviální otázka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ještě před tím dáme v návaznosti na výše řešené názorný koncept, který nám umožní realitu lépe číst.

Pokud uvažujeme body, které splňují podmínku dosažitelnosti, individuální a kolektivní racionality (tj. tučně zvýrazněnou a šipkami ohraničenou oblast hranice dosažitelných výplat), tak:

x_min je výplata odpovídající minimální záruce, kterou požaduje hráč X, aby se nestal obětí pozičního investování ze strany hráče Y

y_min je výplata odpovídající minimální záruce, kterou požaduje hráč Y, aby se nestal obětí pozičního investování ze strany hráče X

Vzhledem k tomu že x_min< x₀ a y_min< y₀ existuje v tomto případě prostor pro dohodu.

1. Hráč X (tj. ti, kterým jsou reformy určeny) v nich vidí perspektivu zvýšení efektivnosti ekonomického systému a následně i možnost zvýšení vlastních výplat.

2. Hráč X má důvěru v to, že hráč Y (vláda) dostatečně hájí zájem dané země jak před vnitřním, tak i v vnějším pozičním investováním.

3. V tomto případě, i když jsou reformy spojeny s určitou restrikcí, ale obsahují současně i perspektivu zlepšení, realizaci reforem podporuje.

4. Pokud se očekávání alespoň částečně naplňují, má to dva pozitivní důsledky:

- Roste efektivnost ekonomického systému (případně roste jeho odolnost vůči zátěži, které je vystaven vnějšími podmínkami, což lze vyjádřit posunem hranice dosažitelného rozdělení výplat. To je v obrázku vyjádřeno šipkami a přerušovanou křivkou odlišující novou hranicí dosažitelného rozdělení výplat od původní.

- Mění se sklon linií neutrality pozičního investování ve smyslu rozšiřování prostoru pro dohodou. To v obrázku nevyznačujeme, abychom jej dále nekomplikovali. Tento posun je snadné si představit.

Vzhledem k tomu že x_min> x₀ a y_min> y₀neexistuje v tomto případě prostor pro dohodu.

1. Hráč X (tj. ti, kterým jsou reformy určeny) v nich vidí nebezpečí otevření ještě většího prostoru pro poziční investování.

2. Hráč X nemá důvěru v to, že hráč Y (vláda) dostatečně hájí zájem dané země jak před vnitřním, tak i v vnějším pozičním investováním.

3. V tomto případě realizaci reforem nepodporuje, resp. projevuje odpor vůči nim.

4. Pokud se negativní očekávání naplňují, má to dva negativní důsledky:

- Klesá efektivnost ekonomického systému (případně klesá jeho odolnost vůči zátěži, které je vystaven vnějšími podmínkami, což lze vyjádřit posunem hranice dosažitelného rozdělení výplat. To je v obrázku vyjádřeno šipkami a přerušovanou křivkou odlišující novou hranicí dosažitelného rozdělení výplat od původní.

- Mění se sklon linií neutrality pozičního investování ve smyslu vzdalování se od prostoru pro dohodou.

To v obrázku nevyznačujeme, abychom jej dále nekomplikovali. Tento posun je snadné si představit.

Vize, jakou potřebujeme/448 Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?/6

Část 6: Dvě učebnicově odlišné alternativy: Skutečná reforma a "lidožroutská antireforma"

Dostáváme se k tomu nejzajímavějšímu. K porovnání abstraktního, "všudypřítomného" konceptu a konkrétní reálné situace. Z metodologického hlediska velmi významné. Pokud dokážeme najít dostatečně obecné vyjádření toho, co se v realitě odehrává, slouží nám toto vyjádření současně jako klíč k "rozklíčování" reality, jako nástroj "dešifrování" reality, jako "čtecí prizma" pochopení toho, co se odehrává. Připomeňme si z předcházejícího dílu následující polaritu skutečných reforem a "lidožroutských" antireforem (v daném případě navrhovaných změn v penzijním systému je slovo "lidožroutské" skutečně na místě):

V případě změn v oblasti penzijního systému se jedná o následující, vpravdě učebnicovou polaritu:

- Buď se cesta k dlouhodobé stabilitě průběžného penzijního bude ubírat směrem k dobrovolnému, individuálnímu, motivovanému prodloužení doby výdělečného uplatnění těch, kteří mohou a chtějí se seberealizovat ve své profesi.

- Nebo se vydáme cestou administrativního, demotivujícího, povinného, paušálního (či administrativně modifikovaného paušálního) prodloužení doby odchodu do důchodu.

Není pravda, že reforma penzijního systému musí bolet! Lze jít cestou, která prodlouží plnohodnotný život člověka a naplní jej smyslem, kdy byť i postupné rozvolňování profesních aktivit dává člověku pocit uspokojení, vědomí toho, že je prospěšný druhým, umožňuje mu uchovat společenské kontakty.

- Výchovy od nejrannějšího věku k pojetí dráhy profesního uplatnění jako běhu na dlouhou trať.

- Systému vzdělání zaměřeného na rozvíjení a uchování schopnosti neustále si doplňovat kvalifikaci a využívat možnost nezbytného upgrade kvalifikace.

- Zdravotní péče zaměřené na to, aby byl člověk co nejdéle a v co největší míře psychicky a fyzicky fit.

- Pěstování firemní kultury tak, aby vytvářela pozice pro uplatnění lidí ve vyšším věku a současně přínosné pro firmu.

- Podpoře opatření, která umožňují člověku ve vyšším věku postupně rozvolňovat jeho profesní aktivity.

- Budování tvůrčích mezigeneračních týmů, v nichž starší lidé mohou nalézt plnohodnotné a efektivní uplatnění.

Využití výše uvedených možností je závislé na vytvoření potřebných motivací zabudovaných do penzijního systému. Výkonnost penzijního systému = jeho motivační účinek pro všechny výše uvedené subjekty. Administrativní, nucené prodloužení doby odchodu do penze vede ke zničení těchto motivací a tím i zničení výkonnosti penzijního systému.

Ve sporu o reformu nejde ani tak o to, zda a jak budou důchodci trpět, ale hlavně a především o to, zda se vydáme cestou k nové kvalitě ekonomického růstu, který může být trvale udržitelný, dynamický a neomezený.

Nová kvalita ekonomického růstu je dána dvojím efektem produktivních služeb, tj. služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění lidských schopností:

- První efekt je dán tím, že spotřeba, v niž hrají produktivní služby dominantní roli, je na rozdíl od okázalé, prestižní, konzumní spotřeby šetrná ze samotné své podstaty k přírodě.

- Druhý efekt je dán tím, že tato spotřeby vede k výraznému posílení inovačního potenciálu společnosti, který je základním a dostatečně vlivným faktorem odlehčení ekonomického růstu od všech aspektů zatěžování životního a zejména přírodního prostředí.

Vize, jakou potřebujeme/449 Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?/7

Připomeňme si ještě jednou polaritu skutečných reforem a "lidožroutských" antireforem (v daném případě navrhovaných změn v penzijním systému je slovo "lidožroutské" skutečně na místě):

V případě změn v oblasti penzijního systému se jedná o následující, vpravdě učebnicovou polaritu:

- Nebo se vydáme cestou administrativního, demotivujícího, povinného, paušálního (či administrativně modifikovaného paušálního) prodloužení doby odchodu do důchodu.

- Buď se zvýší výkonnost penzijního systému ve smyslu jeho motivační role k prodloužení doby výdělečného uplatnění, omezí vliv pozičního investování a zvýší míra rovnosti příležitosti pro nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka.

- Nebo se sníží výkonnost penzijního systému ve smyslu jeho motivační role k prodloužení doby výdělečného uplatnění, zvýší vliv pozičního investování a sníží míra rovnosti příležitosti pro nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka.

Tato souvislosti není na první pohled zřejmá. Objeví se tehdy, když začneme analyzovat možnosti, které se k prodloužení doby produktivního uplatnění nabízejí, konkrétně v podmínkách České republiky:

- Podporují růst role odvětví produktivních služeb, tj. služeb přispívajících k nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu.

- Tím současně mění charakter ekonomického růstu směrem k dynamickému a přírodní prostředí nezatěžujícímu.

- Přispívají k vytváření rovnosti příležitostí pro nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností.

Právě proto, že se jedná o zásadní polaritu ve smyslu "buď, anebo", o řešení otázky, kterou cestou se příslušná země vydá, lze očekávat (a v České republice k tomu také došlo), že se při rozhodování o této alternativě ukáže, čí zájmy ten, kdo reformu prosazuje, hájí. Průzračně přímo učebnicově.

Vize, jakou potřebujeme/450 14. report (10.2.2023 – 11.3.2023)

Poprvé došlo k ostré konfrontaci pěstování vize s realitou. Podle předpokladů avizovaných před dvěma měsíci jsme svědky pokusu podlomit důvěru v penzijní systém. Podrobně to popisuje většina článků věnovaných pěstování vize v uplynulém období. K jednotlivým článkům dáme podrobnou charakteristiku, zde jen to nejdůležitější:

1. Lze očekávat, že "Velká penzijní loupež" se dostane až k Ústavnímu soudu.

2. V této loupeži nejde ani tak o to řešit neumětelství vlády zbídačením důchodců, ale hlavně (aniž by si to ti, kteří se nechají řídit pokyny, uvědomovali) o snahu podlomit důvěru v průběžný penzijní systém a tím uzavřít cestu k lidsky přijatelnému a ekonomicky perspektivnímu řešení, které je založeno na motivacích k dobrovolnému individuálnímu prodloužení doby produktivního uplatnění člověka na profesních trzích.

4. Prezident i Ústavní soud, kteří reprezentují cizí moc, patrně mají již připravenu výmluvu: "Je to nepopulární, na hraně ústavy, ale musíme přinést oběti, protože jde o budoucnost naší země."

5. Lež jako věž, a to několikanásobná, ale to nejdůležitější teprve přijde.

6. Prezident i Ústavní soud se patrně pokusí zpochybnit námitku, že vláda protiprávně zneužila zkrácené jednání ve stavu legislativní nouze, ale tady bude mít velký a moc velký problém.

7. Protiprávní zkrácení jednání totiž sloužilo k tomu, aby z tohoto jednání byla vyloučena alternativa založení na motivování k dobrovolnému prodloužení, aby se o ní ani poslanci, ani senátoři nedozvěděli; zda to byl záměr nebo nevědomost, to ať posoudí každý sám (mj. ministr Jurečka, jak je v článcích doloženo, o této alternativě věděl a ještě vloni touto dobou ji považoval za nejvhodnější).

8. V důsledku toho, že "odborníci" a mainstream vytvořili neproniknutelnou bariéru, a pod tlakem vyvolané atmosféry "naléhavosti" nemohla do projednávání mnohem perspektivnější a efektivnější alternativa orientace na prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění člověka na profesních trzích vstoupit; právě o to vyvoláním stavu legislativní nouze šlo.

9. Prezident i Ústavní soud si v současných podmínkách "hry bez pravidel" mohou dovolit hodně, ale argumentovat tím, že není alternativa k zákonu prosazovanému vládou (protože ji neznají a v rámci zneužití stavu legislativní nouze nemohla tato alternativa vstoupit na scénu), k tomu aby zdůvodnili oprávněnost zneužití stavu legislativní nouze, to už je obludná absurdita.

10. Rozhodovat však budou normální lidé, ti, kteří jsou obětí politiky současné vlády, ti, kteří mohou pochopit, o co jde a mohou pochopit i svoji intelektuální a morální nadřazenost vůči těm, kteří byli dosazeni, aby rozvrátili naši krásnou zemi.

Nyní již komentovaný přehled všech výstup za uplynulé období (nejdůležitější články jsou zvýrazněny červeně):

Vize, jakou potřebujeme/451 Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?/8

Obrázek, který opakovaně uveřejňuji vzhledem k jeho významu (a také proto, aby si ho jako "čtecí prizma" čtenář akčně osvojil) není definováním určité hry (ve smyslu teorie her), ale jen určitým konceptem, který v realitě umožňuje různé hry identifikovat a případně analyzovat prostřednictvím standardních modelů teorie her (dvoumaticových her vyjadřujících rozhodovací dilemata hráčů).

Obecně platí, že realitu si lze představit jako určitý konglomerát vzájemně propojených her, z nichž si každý člověk uvědomuje pouze část z nich. Často, či spíše většinou, nemá ani tušení, která z her je dominantní, resp. dominantní hru přehlíží.

Pokud chceme analyzovat jakoukoli hru, musíme v prvé řadě splnit následující:

1. Říci, o jakou hru se jedná (tj. zařadit reálné dění do určité oblasti teorie her).

2. Vymezit hráče (tj. definovat a podrobněji popsat, kdo s kým příslušnou hru hraje, jaké jsou preference hráčů).

Většinou se při přípravě, schvalování a realizaci reforem, které se dotýkají oblasti nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka hrají dva vzájemně propojené typy her:

1. Mezi vládou a domácími i zahraničními lobby, která se snaží otevřít prostřednictvím změn cestu ke zvýšení role pozičního investování. V každé konkrétní situaci má každý z těchto hráčů dvě strategie:

2. Mezi vládou a veřejností (zpravidla reprezentovanou opozicí či částí opozice). V každé konkrétní situaci má každý z těchto hráčů dvě strategie:

- Veřejnost či opozice mohou tlak na vládu zvyšovat, nebo se situací smířit.

Vláda je tak vystavena dvojímu tlaku a prostřednictvím ní se střetají dvě protichůdné síly. Při každé konkrétní hře závisí na řadě faktorů, které lze identifikovat a jejichž vliv lze přibližně ocenit s využitím základního konceptu a v rámci tohoto konceptu. Na základě toho lze dát predikce dalšího vývoje, vymezit o popsat nejvýznamnější momenty střetů, které přípravu, přijetí a realizaci reforem námi sledovaného typu doprovázejí.

V České republice došlo v současné době k nestandardní a z hlediska teoretické analýzy velmi zajímavé situaci. Vláda zcela vyprázdnila svoji pozici prostředníka mezi dvěma typy tlaků a stala se pouhým nástrojem v rukou lobby, přičemž se jedná většinou o lobby zahraniční.

Tím je odstartována hra, kdy na jedné straně stojí zahraniční lobby používající k prosazování své strategie vládu, na druhé straně veřejnost a opozice. Přitom:

- Zahraniční lobby plně ovládla téměř celý institucionální systém české republiky (včetně zpravodajských služeb, mediálního mainstreamu a soudů), jsou si vědomé své síly a téměř nic neriskují.

- Veřejnosti i opozice si zcela nedostatečně uvědomují (v mnoha případech vůbec neuvědomují), o co jde, resp. jaká hra se hraje. (Ukážu v dalším pokračování.)

Českou republiku tak čeká velmi obtížná zkouška. V tuto chvíli lze jen stěží říci, kam až situace zajde, resp. kam až se tato země propadne.

Otázkou je, jako roli v této situaci může sehrát teorie, která je vybaveny teoretickými nástroji analýzy takovýchto situací. Jakákoli teorie může být z praktického hlediska úspěšná, pokud nachází svého realizátora, ale i naopak, pokud její realizátor najde tuto teorii.

Toto vzájemné propojení nebývá z řady důvodů jednoduché. Protože proti němu mohou působit:

- Administrativní zábrany ze strany té části institucionálního systému, který je pozičním investováním ovládán.

- Ovládnutí komunikačního prostoru subjekty napojenými na poziční investování.

- Dokonce i ovládnutí samotné oblasti vědy (akademické půdy) subjekty napojenými na poziční investování.

- Tendence významné části většinové veřejnosti k upřednostňování jednoduchých cest, což brání realistickému vyhodnocování reálného vývoje, sjednocování těch, kteří jsou největší obětí nepříznivého vývoje, zneužívání excesů k propojení pozičního investování a použití silových nástrojů držby moci.

Hlavním nástrojem teorie je v těchto nepříznivých podmínkách předvídání budoucí vývoje v podobě krátkodobých predikcí, nastínění alternativ a identifikování zlomových situací, v nichž se o tom, která alternativa převáží, rozhoduje.

Přitom je nutné si neustále uvědomovat, že nápravná změna může probíhat jedním ze dvou způsobů:

- Buď se prosadí reformní síly "shora", tj. z oblasti zneužívající poziční investování, těžících z pozičního investování a sloužících dominantní formě pozičního investování. K tomu ovšem potřebují spojence "zdola", tj. ze strany těch, kteří jsou obětí pozičního investování.

- Nebo se prosadí jako hegemon změn odpor "zdola", k čemuž ovšem potřebuje získat spojence "shora".

Z tohoto hlediska musí být teorie vnitřně konzistentní a současně se obracet k adresátům na obou stranách.

Vize, jakou potřebujeme/452 Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?/9

V předcházejícím, téměř závěrečném pokračování, jsem slíbil konkrétní příklad toho, jak výrazně se zpožďuje vývoj veřejného mínění (z hlediska toho, o co jde, jaká hra se hraje) za dramatickým vývojem reality.

V České republice byly vytvořeny velmi příznivé podmínky pro to, aby na snadno předvídatelný vývoj demografické situace reagovala komplexem aktivních opatření vedoucích k vytvořením vhodným podmínek a zvýšením motivací k dobrovolnému individuálnímu prodloužení doby produktivního, tj. výdělečného uplatnění člověka na profesních trzích. To by ekonomiku pozvedlo na vyšší kvalitu ekonomického růstu, umožnilo zvýšit jeho dynamiku i jeho "vstřícnost" jak k reálnému bohatství života člověka, tak i k životnému prostředí.

V téže době ovšem došlo k dosazení vlády (a obsazení institucionálního systému), která plně slouží zahraničním lobby. Ta z České republiky učinila prostor ovládaný pozičním investováním.

1. Z demografické projekce víme, že přibližně mezi léty 2030 až 2050 bude průběžný systém vystaven určitému přechodnému tlaku, kdy pro jeho trvalou udržitelnost bude nutné během 20 let dosáhnout zvýšení počtu výdělečně činných osob v důchodovém věku po přepočtu na plné úvazky téměř o 20 % oproti současnému stavu (při současném výrazném zvýšení výdělků). To i s velkou rezervou lze dosáhnout komplexem opatření, která podporují:

- Motivace k dobrovolnému individuální prodloužení doby výdělečného uplatnění při postupném rozvolňování pracovních aktivit v souladu s psychickou a fyzickou kondicí.

- Podpůrnými aktivitami v oblasti firemní kultury, zaměření výchovy, vzdělání, zdravotní péče apod.

- Posunutí ekonomiky na vyšší úroveň z hlediska obecného směřování vývoje společnosti k růstu role produktivních služeb, tj. služeb zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností.

- Posílení pozice ve světě a zvýšení nezávislosti na vnějších tlacích.

3. Toto cestu podporoval ještě v dubnu 2022 (tedy před rokem) ministr práce a sociálních věcí M. Jurečka. Zde je jeho tehdejší názor:

4. Už tehdy, před rokem, jsem v článku, kterým jsem na původní Jurečkovo stanovisko reagoval, napsal: "Kladu si otázku, zda je Jurečka schopen svoji nosnou vizi pojetí reformy penzijního systému ustát, zda nedostane za to, o co se pokouší, nedostane žlutou či dokonce červenou kartu. Rozhodně bychom mu však v rozumném snažení neměli podrážet nohy."

5. Ti, kteří se penzijní problematikou na MPSV zabývají, o přednostech cesty založené na individuálních motivacích k prodloužení doby produktivního uplatnění člověka a její neslučitelnosti s paušálním nuceným prodloužením doby odchodu do důchodu dobře vědí. A vědí, o co jde, mj. i proto, že jsme podrobný rozbor uveřejnili v časopisu Fórum sociální politiky vydávaném MPSV (vydávaném právě tímto ministerstvem), viz:

Jaroslav Šulc − Radim Valenčík: Jakou reformu penzí pro ČR a proč? (2/2020, s. 22-30)

Radim Valenčík − Pavel Sedláček: Čtvrtá průmyslová revoluce, nebo změna srovnatelná

6. Bezprostředně po zvolení P. Pavla prezidentem, okamžitě, začala být veřejnost masírována tím, že existuje jen jedno řešení – paušální (jen lehce administrativně modifikované) nucené prodloužené doby odchodu do penze, které je naprosto nevhodné. Do mediálního prostoru ovládaného mainstreamem existence druhé možnosti vůbec nepronikla. Takto to začalo a s přímou angažovaností P. Pavla:

7. Situace v oblasti názorů veřejnosti na paušální prodloužení doby odchodu do penze se pro vládu, resp. ty, kteří ji svými pokyny řídí, nevyvíjela příznivě. Zejména v lékařské odborné obci bylo sneseno dost argumentů, které převzal i mediální mainstream. Bylo jen otázkou času, kdy se otevře diskuse i o cestě individuálního, dobrovolného prodloužení doby produktivního uplatnění, a to v přímém kontextu dlouhodobé vývojové perspektivy naší země, A naše země má na to, aby posun do "levelu" vyšší kvality ekonomického růstu postoupila. Přitom jinou než nesmyslnou "greendealovskou" cestou. A tak byl narychlo spuštěn scénář přímé devastace penzijního systému. Manipulátoři předpokládají, že podlomení důvěry v penzijní systém formou "Velké penzijní loupeže" znemožní nejen aktuální, ale i budoucí úvahy o možnosti řešení, které nabízí perspektivu.

8. K tomu dlužno dodat, že vláda byla svou nekompetentností i vnějším působením dotlačena k obrovskému rozpočtovému propadu a současně jí je pod hrozbou defaultu bráněno řešit problematiku likvidity emitováním dluhopisů, a to v přímé návaznosti na předešlé.

Prakticky všechna mainstreamová media spekulují o tom, zda Petr Pavel do 22. března podepíše či nepodepíše zákona umožňující "Velkou penzijní loupež". Zákon totiž stanovuje, že se tak musí stát do 50 dnů od konce měsíce, kdy byly splněny podmínky pro mimořádnou valorizaci, což byl leden. Na Seznamu-Médium dokonce napsali, že Pavel má "skvělou příležitost ukázat, že bude prezidentem, který se bude rozhodovat na základě odborných informací, a nikoliv na základě emocí či osobních zájmů" a vypsali k dané otázce anketu. Zde jsou její výsledky:

Dobře se na výsledek podívejte: Dvě třetiny lidí si myslí, že Pavel zákon nepodepíše!

Mýlí se. Podepíše. Lidé si totiž neuvědomují, "která bije", resp. ještě nepochopili podstatu sviňské hry, která se s naší zemí hraje,

Dokonce si troufnu tipovat, jakým havlovským způsobem Pavel svou trapnou roli zdůvodní: "Jako občan jsem proti, ale jako prezident musím jednat v zájmu naší země a vzít na sebe odpovědnost za velmi nepopulární krok."

Hlavním důvodem "Velké penzijní loupeže" není snaha ušetřit, kde se dá, ani snaha zaplácnout obrovskou rozpočtovou díru, kterou vláda nadělala svou nekompetentností, ale něco úplně jiného. Mnohem závažnějšího. A hlavní obětí vůbec nejsou důchodci, ale zejména mladí lidé a budoucnost naší země. Proto ti, kteří nyní ovládají naši zemi, Pavlovi nedovolí to svinstvo, které je mnohem větší, než se většina lidí domnívá, nepodepsat. Hlavním důvodem je zabránit tomu, aby se naše země vydala cestou k lepší budoucnosti, kterou by bylo možné odstartovat právě komplexně pojatou reformou penzijního systému s využitím opatření podporujících, motivujících a umožňujících prodloužení doby produktivního uplatnění člověka na profesních trzích. Tak se nenechejme otrávit. Vše se stává mnohem čitelnější. Cestu k lepší budoucnosti si můžeme uhájit.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10795-vize-jakou-potrebujeme-452.html

Vize, jakou potřebujeme/453 Struktura současné globální moci

Velmi často se setkávám s otázkou typu: "Jak je možné, že se děje to, co se děje?"

Odpovědět není možná bez toho, abychom věděli, jak se zrodila, jak funguje a jak degeneruje současná globální moc. Před několika léty (7. dubna 2017) jsem to popsal v článku "Před Jihlavou: O (degeneraci) současné moci", viz:

Článek zaznamenal rekordní počet přečtení a stále je čten (např. za posledních 12 měsíců zaznamenal přes dva tisíce přečtení). Protože to, jak funguje současná globální moc, se neustále zviditelňuje, mohu s odstupem času dát vylepšený koncept. Začnu grafickým zobrazením, které následně podrobně popíšu:

- Poměrně malý počet lidí (necelá stovka), který se setkává osobně, prostřednictvím elektronického spojení a hlavně prostřednictvím prostředníků z bezprostředního okolí jádra současné globální moci.

- Jedná se o přestárlé osoby ovládané vlastními stereotypy, které na vývoj situace reagují bez perspektivní vize, bez snahy problémy řešit, přitom s jediným cílem – udržet představu o svém významu, své všemocnosti a správnosti stereotypů za každou cenu.

- Představují komplementární spojení finanční moci (ovládaní rozdělování nekrytých dolarových emisí), diverzifikovaného a vysoce koncentrovaného majetku, pozadí zpravodajských služeb (globálně špiclujících, dosazujících, vydírajících a v případě potřeby likvidující poskoky globální moci).

- V současné době prožívá toto jádro krizi svého fyzického odchodu, neschopnosti včlenit nové osobnosti, ztráty kontaktu s realitou, selhávání slupky relativně výkonných slouhů v důsledku permanentního eliminování pozice těch, které lze považovat za svým způsobem reformní a kteří patří mezi více kvalifikované.

- Několik tisíc hierarchicky vůči sobě postavených osob různé generace, jejichž postavení a vliv se odvíjí od možnosti bezprostředního kontaktu se členy jádra současné globální moci.

- Jedná se o sféru, která je nejvíce vystavena dilematu, zda opatrně, nenápadně, s podporou dalších hledat jiné východisko ze současné globální situace než prosazování silou moci a za každou cenu kurzu vedoucího do záhuby všech, či naopak získávat pozici demonstrováním servility vůči jádru současné globální moci.

- V této oblasti neustále dochází k decimování těch, kteří se snaží o nápravu a záchranu, takže zkušenější se snaží získat pozice předstíranou servilitou s nadějí, že pak budou moci změnit něco k lepšímu; zpravidla však mezi tím se změní oni sami a na podporu změny rezignují.

- Příslušníci této sféry mají rodinné či téměř rodinné dědičné vztahy na členy jádra současné globální moci.

- Objektivní a stále se zvyšující tlak na změnu daný reálným vývojem ve světě, kdy role jádra globální moci a prosazování jeho vlivu klesá, posiluje vnitřní reformní trendy ve sféře relativně výkonných slouhů a vyhrocuje problémy uvnitř této sféry.

- Pokud dojde k obratu v globálním dění, bude vývoj v této sféře podstatným způsobem rozhodovat o tom, s jakými "náklady" (útrapami, riziky apod.) bude svět kritickým obdobím procházet.

- V globálním měřítku se jedná o několik stovek tisíc hierarchicky vůči sobě postavených osob v průměru mladších než ve slupce relativně výkonných slouhů působících v nejrůznějších oblastech světa a v oblastech, prostřednictvím kterých se uplatňuje vliv (ekonomika, finanční sféra, zpravodajské služby, vlády, parlamenty, státní správa, soudnictví, mediální mainstream, špičky akademické sféry, kultury apod.).

- Intelektuální i morální úroveň této sféry neustále klesá a tendenci k poklesu bude možné zastavit, až se vytvoří situace pro obrat v globálním dění.

- V současné době tato sféra spíše nevědomě, ale v důsledku svých ambicí a vyprázdněnosti, vyvolává určitý tlak na podporu ortodoxie uvnitř slupky relativně výkonných slouhů (která je tak pod dvojím tlakem).

- Tato slupka je řízena pouhými pokyny "shora" (ze strany stínových struktur moci, kterou veřejnost nevidí), které (ty pokyny), pokud nejsou slepě dodržovány, okamžitě vedou k diskreditaci a eliminování toho, kdo by se chtěl svým rozumem či svou úctou k hodnotám, nad něčím pozastavit; zpravidla však stačí mírnější nástroje udržení poslušnosti.

- Ti, kteří jsou v této slupce, jsou na očích veřejnosti, která si je mylně ztotožňuje s nositeli reálné moci (žádnou nemají), a ve stylu antické tragédie připravují situaci, kdy drtivá většina normálních lidí, včetně těch, kteří si svých intelektuálních či morálních kvalit dostatečně nevážili, pochopí, že jak intelektuálně, tak i morálně jsou vysoko nad těmi, kteří byli nastrčení k tomu, aby jim vládli, aby je ovládali, aby je pokořovali a aby ohrožovali jejich důstojné i fyzické přežití; to je druhý vedlejší produkt této slupky.

- Vedlejším produktem této sféry je velký a stále dynamičtěji rostoucí počet osob, které byly z této slupky vypuzeny nebo z ním odešly na základě vlastního rozhodnutí; jedná se o významný potenciál budoucího obratu v globálním měřítku.

- Jedná se o sítě založené na cíleném poskytování inside informací, které jsou dle dlouhodobé strategie a v reakci na aktuální dění poskytovány do vstupních "terminálů" (kontaktních osob) přímo ze slupky relativně kvalifikovaných slouhů bezprostředně obklopujících jádro současné globální moci.

- Respektování těchto inside informací jako svého druhu "pokynů", které se vyplatí respektovat, je jedna z podmínek budoucího výběru vhodných osob do sféry ideově a morálně vyprázdněných slouhů, tj. právě z této "metastázované" sféry se tento typ slouhů vybírá.

- Metastázovaná struktura vlivových sítí slouží nejen k vyhledávání vhodných osob, s nimiž lze manipulovat, ale také jako multiplikátor prosazování moci, jsou do nich, zpravidla nevědomě, zapojeny na celém světě milióny osob.

- Pokud se to, co prostřednictvím těchto sítí globální moci nepodaří prosadit (a co přitom bylo avizováno jako pokyn či doporučení, jak se zachovat a co prosazovat), vede to k těžkým ztrátám, pokud jde o vliv těchto sítí (v lokálním i globálním měřítku), případně k jejich částečnému rozpadu; proto jsou klíčová rozhodnutí jádra globální moci prosazována silou moci a za každou cenu.

Jak lze vnitřní strukturu současné globální moci poznávat (metodologie)

Je to podobně jako s vnitřní strukturou naší planety. Dovnitř nevidíme, ale na povrch proniká řada údajů, z nichž lze složit představu o vnitřní struktuře.

- Sférou ideově i morálně vyprázdněných slouhů (kterou někteří mylně ztotožňují s reálnou mocí).

- Metastázovanou strukturu vlivových sítí (s jejich působením se z mnoha stran každodenně setkáváme, případně se jimi i v nějaké míře necháme ovlivňovat, aniž si to uvědomujeme).

Z tohoto dění "na povrchu" lze však poměrně dobře usuzovat na dění uvnitř, které občas v metamorfovaných podobách "probublá na povrch". Jde zejména o následující situace:

- Kdy se jádru současné moci nepodařilo prosadit původní deklarovaný záměr, kdy ani prosazování za každou a cenu i silou moci nevyšlo, kdy došlo k vnitřnímu otřesu ve sféře relativně kvalifikovaných slouhů, kdy jádro bylo přinuceno revidovat svůj původní záměr a odepsat část sféry ideově vyprázdněných slouhů, zatím vždy jen v lokálních měřítcích.

- Formou pečlivé retrospektivní analýzy postupů, kterými se určitý záměr či určitá akce k udržení či prosazení moci jádra v určité oblasti připravovaly, kdo a jak do nich byl zapojen, jak se postupně měnila deklarovaná stanoviska.

Vize, jakou potřebujeme/454 Co znamená rozhodnutí senátu k penzím?

95 % těch, kteří sledují diskusi ke změnám penzijního systému, se mýlí, 5 % začíná chápat, o co jde - a to je pro začátek víc než dost. (Zdroj: můj odhad na základě reakcí, které dostávám, z diskusí na sítích apod.)

Nejdříve stručně k tomu, k čemu v Senátu došlo (použijí mainstreamový zdroj, Novinky):

Senátoři o snížení valorizace důchodů rozhodovali ve zkráceném jednání. Navázali tak na zrychlené schválení důchodové novely Sněmovnou ve stavu legislativní nouze.

Novelu nakonec prohlasovali zástupci vlání koalice, a to hlavně z klubů ODS a TOP 09, Starostů a KDU-ČSL. Pro hlasovalo 48 senátorů, proti 12 (dodávám z 81, RV). Novelu nepodpořili zástupci klubu ANO a ČSSD i většina šestičlenného klubu SEN 21 a Piráti.

Ti kritizovali schvalování novely ve Sněmovně ve stavu legislativní nouze. Také mají obavy z retroaktivity, podle některých totiž důchodcům nárok na nesníženou valorizaci vznikl podle platného zákona už na přelomu ledna a února.

"Já jsem přišel do Senátu jako právník a jedním z mých hlavních úkolů bylo dbát na čistotu zákonů. Bylo by pro mě ostudné hlasovat pro novelu, kterou by pak případně zrušil Ústavní soud," řekl předseda frakce Václav Láska.

Opoziční hnutí ANO a SPD už minulý týden avizovala, že pokud novela projde, podají stížnost k Ústavnímu soudu. Koaliční senátoři ve středu uváděli, že případnou protiústavnost novely by měli posoudit ústavní soudci.

Valorizace důchodů znamená povinné každoroční zvyšování penze v procentech. O kolik důchody v rámci valorizace porostou je stanoveno zákonem a probíhá automaticky vždy od 1. ledna. Vedle toho může nastat ještě mimořádná valorizace, která podle zákona nastává při vyšším růstu cen. Vláda Petra Fialy (ODS) navrhla nižší červnovou mimořádnou valorizaci, z průměrných 1770 korun na 760 Kč.

Senátor Ladislav Václavec (za ANO) hned ráno navrhoval projednávání důchodové novely odložit na 30. března. Návrh mu ale neprošel, pro hlasovalo pouze 11 senátorů. Mezi nimi byli kromě šesti zástupců ANO a ČSSD i Jiří Růžička z klubu ODS a TOP 09, Jiří Vosecký ze STAN, Adéla Šípová a Lukáš Wagenknecht z klubu Pirátů a nezařazená Jana Zwyrtek Hamplová.

Novelu nyní dostane k posouzení zvolený prezident Petr Pavel, který bude ve čtvrtek inaugurován. Své stanovisko k valorizacím by měl říct v pátek 10. března.

Zástupci vládní koalice za novelu ve Sněmovně minulý týden bojovali více než čtyři dny. Vláda potřebuje, aby novela byla přijata a vydána ve Sbírce zákonů do 22. března, aby ji bylo možné realizovat.

Novela počítá s tím, že průměrný měsíční důchod by se kvůli inflaci zvýšil od letošního června o 760 korun místo předpokládaných 1770 korun.

1. I z této krátké informace je zřejmé, že ani senátoři, ani jejich poradci dosud nepochopili, o co jde (ani jeden z nich!). Povšimli si jen právních aspektů a podstata věci jim uniká: Nejde o reformu, ale o antireformu. Senátoři, včetně těch, kteří patří k opozičním stranám, podlehli lži. To, co Senát odhlasoval, není cesta ke stabilitě penzijního systému, ale podlomení důvěry v penzijní systém s cílem znemožnit jeho pozitivní reformu, která by znamenala lidsky přijatelné a ekonomicky efektivní řešení.

2. Na Pavla určitě spoléhat nejde, protože patří mezi vyprázdněné figurky a nechá se řídit pokyny. Ani Bezděk (jeho poradce přes penze) nebyl schopen se postavit lžím, viz:

3. Vše teprve začíná. Po "Velké penzijní loupeži" bude následovat snaha prosadit typickou "lidožroutskou antireformu" v podobě prodloužení doby odchodu do důchodu. Ekonomický i medicínský nesmysl. Ale to je právě ta snaha současné globální moci, aby se v naší zemí silou moci a za každou cenu podařilo zabránit perspektivnímu řešení problémů. Pro konkrétnější představu toho, jak funguje a degeneruje současná globální moc:

4. Na co spoléhat? Na rozum lidí. Kdo si přečte následující text o "Velké penzijní loupeži" (napsal jsem ho před pár dny a odlišuji jej barvou), měl by mít dostatečně jasno. Text zaznamenal velký počet přečtení, dostal se na řadu webových stránek, měl jsem příležitost dát k němu rozhovor pro jednu z internetových TV (objeví se v nejbližší době). V něm je pravda o penzijním systému. Na rozdíl od lží, které na nás chrlí politici či "odborníci" prostřednictvím mediálního mainstreamu. Nyní jde o to, aby:

- Ti, kteří již pochopili, o co jde, byli schopni pochopení podstaty současného dění přenést dál.

- Ti, kteří podceňují rozum, pocítili tváří v tvář ne-rozumu (vyprázdněnosti) těch, kteří jim vládnou, svou intelektuální a morální převahu, aby si začali věřit.

- Byla využita příležitost, kdy se dosazení poskokové globální moci svlékají do naha a obnažují svou ubohost, k tomu, aby jim byla dána mez, za kterou už jít nemohou, a aby co nejdříve odešli.

- Si co nejvíce lidí uvědomilo, že není tak těžké pochopit, o co jde a co dělat, chce to jen věřit si, trochu přemýšlet a ověřit si v komunikaci s dalšími, jak to ve skutečnosti je.

Je to o nás, ale záleží to jen na nás. Máme velkou příležitost vytvořit situaci, kdy se vláda bude oprávněně cítit omezenější (cizí mocí i vlastní vyprázdněností) než přemýšlející občané, kterých bude rychle přibývat.

Zde již je slíbený článek uveřejněný pod názvem Proč se vláda pokouší o "Velkou penzijní loupež"? 3. března:

Navazuji na včerejší důležitý článek, v jehož názvu jsem položit otázku: "Podepíše Pavel zákon o "Velké penzijní loupeži""?

Na rozdíl od většiny těch, kteří odpovídali na otázku položenou v anketě připojené k článku, jsem přesvědčen, že podepíše. Jak jsem uvedl v závěru článku: "Vím totiž, co je hlavním důvodem "Velké penzijní loupeže". Není to ani snaha ušetřit, kde se dá, ani snaha zaplácnout obrovskou rozpočtovou díru, kterou vláda nadělala svou nekompetentností, ale něco úplně jiného. Mnohem závažnějšího. A hlavní obětí vůbec nejsou důchodci, ale zejména mladí lidé a budoucnost naší země. Proto ti, kteří nyní ovládají naši zemi, Pavlovi nedovolí to svinstvo, které je mnohem větší, než se většina lidí domnívá, nepodepsat."

Co je tedy tím hlavním důvodem snahy "silou moci", "za každou cenu", prostřednictvím lží a pokroucením práva i parlamentních procedur provést tuto loupež? Hlavním důvodem je podlomit důvěru v nedotknutelnost průběžného penzijního systému a v průběžný penzijní systém jako takový. Průběžný systém je totiž mimořádně stabilní i v turbulentních podmínkách. Prostě proto, že je "živen" z peněz, které lidé aktuální vydělávají. Proto přežije jakoukoli inflaci, státní bankrot, měnovou reformu. Jakákoli jiná aktiva mohou padnout. Průběžný penzijní systém bude fungovat, pokud budou lidé žít a pracovat. Oslabit jej může jen cílené administrativní podrývání důvěry v něj, což se právě děje.

Návazně ovšem stojí otázka: Kdo a proč má zájem na podlomení důvěry v průběžný penzijní systém?

Touto otázkou se dostáváme k tomu, čím to všechno začalo, jak to pokračovalo a kam to došlo. Připomenu v bodech:

- Motivace k dobrovolnému individuální prodloužení doby výdělečného uplatnění při postupném rozvolňování pracovních aktivit v souladu s psychickou a fyzickou kondicí.

- Podpůrnými aktivitami v oblasti firemní kultury, zaměření výchovy, vzdělání, zdravotní péče apod.

- Posílení pozice ve světě a zvýšení nezávislosti na vnějších tlacích.

3. Toto cestu podporoval ještě v dubnu 2022 (tedy před rokem) ministr práce a sociálních věcí M. Jurečka. Zde je jeho tehdejší názor:

Jaroslav Šulc − Radim Valenčík: Jakou reformu penzí pro ČR a proč? (2/2020, s. 22-30)

Radim Valenčík − Pavel Sedláček: Čtvrtá průmyslová revoluce, nebo změna srovnatelná

Už chápete, o co jde a co je ve hře?! Proto si nejen myslím, ale jsem přesvědčen, že to současná politická a administrativní reprezentace požene do krajnosti. Ale tím se současně provalí, o co jde. Je potom na všech normálních lidech, aby se tímto podrazem nenechali znechutit, nabrali sílu a otevřeli si cestu k lepší budoucnosti.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10797-vize-jakou-potrebujeme-454.html

Vize, jakou potřebujeme/455 Pavel Kalenda: VIZE 2023 – důchody/1

V rámci pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize a v reakci na aktuální (a při pěstování vize předvídaný) vývoj v oblasti penzijního systému, zpracoval P. Kalenda následující text, který přináší a analyzuje důležitá data, svědčící o tom, že "Velká penzijní loupež" jde ruku v ruce s "Velkou penzijní lží". Poděkování zaslouží i J. Simonová, která přispěla ke dvěma upřesněním.

V minulých dnech prošel Sněmovnou návrh zákona o omezení zákonné valorizace důchodů na základě překročení inflace o více než 5 % oproti době poslední valorizace. Toto omezení bylo zdůvodněno nutností udržení důchodového systému (Jurečka zde: https://www.irozhlas.cz/ekonomika/jurecka-cervnova-valorizace-duchody_2302201410_mik). Ministr (traktorista) Jurečka současně uvedl, že se rozevírají nůžky mezi zaměstnanci a důchodci a je nutno uplatnit mezigenerační solidaritu tak, aby poměr mezi výší průměrných důchodů a průměrných mezd se dále nenavyšoval. Toto podpořil následujícím grafem (Obr. 1).

V tomto tvrzení je ale spousta zavádějících vět a dokonce značná část demagogie, jak rozebereme dále. Tím základním demagogickým tvrzením je to, že tím, že kdyby důchodci dostali přidáno ke svému důchodu přesně částku, odpovídající inflaci, tím by ve státním rozpočtu nebylo na jiné výdaje, jako je například pomoc pracujícím rodinám s dětmi, které již dnes na tom jsou ekonomicky mnohem hůře, než důchodci (Jurečka zde: https://www.irozhlas.cz/ekonomika/jurecka-cervnova-valorizace-duchody_2302201410_mik). Zavádějící tvrzení spočívá v tom, že důchodový účet je zcela oddělen od státního rozpočtu a pouze průběžná salda je možno převádět z a do státního rozpočtu (po schválení ve Sněmovně). Tato salda byla většinou menší než 1 % rozpočtu (-60 až +17 mld. Kč). Navíc, na důchodový účet proudí průběžně prostředky ze zákonného spoření všech zaměstnanců, které jsou i při vyšší inflaci také vyšší. Takže je předpoklad, že v roce 2023 by se mělo vybrat do státního rozpočtu díky vysoké inflaci (meziročně o 17+ %) minimálně o 100 mld. Kč více než v roce 2022 a také průměrné mzdy v roce 2022 vzrostly oproti roku 2021 o 7,9 %, takže i zde je zajištěn přísun vyšších částek než v roce 2022 na důchodový účet (ČSÚ zde: https://www.czso.cz/csu/czso/cri/prumerne-mzdy-4-ctvrtleti-2022).

Inflační doložka v zákoně o důchodovém zabezpečení totiž jen zabezpečuje to, že každý důchodce po odchodu do důchodu bude mít zajištěn nárok na stejnou část spotřebního koše po celou dobu až do své smrti. Tím, že by nedošlo k navýšení důchodů o inflační složku valorizace, tak se jinými slovy říká (vláda), že důchodcům bude omezen zákonný nárok na čerpání stejné části spotřebního koše, na který si celou dobu vydělávali ve svém zaměstnání, tedy se budou muset omezit ve své spotřebě. Ta je, bohužel, v porovnání s libovolným státem "staré" EU už i tak nízká.

Chybí už jen kvintesence: Těm, kteří řídí pokyny naši vládu, nejde ani tak o to, aby vyždímali z důchodců, co se dá, ale aby podlomili důvěru v průběžný penzijní systém a tím znemožnili prosazení perspektivních změn, které by byly lidsky přijatelné a ekonomicky perspektivní, viz:

Vize, jakou potřebujeme/456 Pavel Kalenda: VIZE 2023 – důchody/2

Jaký byl tedy růst mezd a důchodů od roku 1989 a jak jsou na tom nyní naši pracující a důchodci ve srovnání s posledním rokem socialismu a se světem?

Když se podíváme na vývoj ekonomiky ČR od roku 1989 (Data ČSÚ: https://www.czso.cz/csu/ ) prizmatem růstu HDP, tak ten vypadá relativně krásně s ročními přírůstky HDP nejčastěji mezi 2 – 3 % (Obr. 2).

Když ale očistíme růst HDP o inflaci (Obr. 3), výsledek už není tak krásný (Obr. 4).

Na obrázku č.4 je vidět, že reálný HDP v ČR překročil předlistopadový HDP až v roce 2003. Do této doby vykazovala ekonomika nižší výkonnost než ta předlistopadová (jiná už je ovšem otázka skladby reálné produkce). Nynější výkonnost ekonomiky je jen o 50 % vyšší, než byla ta předlistopadová a to k tomu naše ekonomika potřebovala celých 30 let transformace. Není divu, že náš "středoevropský tygr" ani nedohnal a ani nepředehnal své západní sousedy, kteří si udržují stálý minimálně 25 % náskok v přepočtu na paritu kupní síly na obyvatele (https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/zivotni-uroven-v-cr-se-loni-zvysila-na-94-procent-prumeru-eu/r 1b13638650fe11eca1070cc47ab5f122/). Když by se například výkonnost Německa dále nezvyšovala a ČR navyšovala svůj výkon dosavadním tempem, tak bychom dohnali Německo někdy okolo roku 2038. Výkonnost ekonomiky a její růst se také nutně odráží ve mzdách i důchodech (Obr. 5).

Obr. 5 – Nárůst reálné mzdy (modře) a důchodů (červeně) oproti roku 1989

Zatímco růst reálné ekonomiky oproti roku 1989 byl někde na úrovni 50 – 60 %, růst mezd byl v roce 2021 více než 80 % nad stavem v roce 1989. Na druhou stranu je vidět, že důchodci měli přibližně stejně velký nárok (v objemu) na část spotřebního koše, jaký vyprodukovala reálná ekonomika. Tento spotřební koš byl oproti roku 1989 vyšší o 50 – 60 %, tedy stejně, jako narostl HDP. Naproti tomu pracující z tohoto spotřebního koše čerpali o 20 – 30 % více než důchodci v porovnání s rokem 1989.

Obr. 6 – Kumulativní vývoj reálných mezd (modře) a důchodů (červeně) oproti roku 1989.

Ještě průkazněji je možno dokumentovat čerpání HDP zaměstnanci a důchodci kumulativně od roku 1989. Protože růst mezd po roce 1989 byl vyšší než inflace, zatímco nárůst důchodů byl navyšován zejména podle inflace, tak zaměstnanci dosáhli kumulované spotřeby jako před rokem 1989 v roce 2004 (Obr. 6), zatímco důchodci dorovnali čerpání spotřebního koše až v roce 2012, tedy o 8 let později. Je možno tak říci, že transformaci ekonomiky po roce 1989 zaplatili z větší částí důchodci tím, že jim nebylo umožněno čerpat odpovídající část spotřebního koše.

Vize, jakou potřebujeme/457 Pavel Kalenda: VIZE 2023 – důchody/3

Když se podíváme na poměr reálných průměrných důchodů a průměrných mezd (Obr. 1 a 7), tak vidíme, že od roku 1991 tento poměr neustále klesal až do konce roku 2019, kdy došlo ke stagnaci reálných mezd a nadále jen mírně narůstal reálný důchod (Obr. 5). V letech 2020 a 2021 došlo k velkému propadu ekonomiky vlivem plándemie Covid-19 (Plánováno minimálně od roku 2018: https://www.reflex.cz/clanek/zpravy/86771/bill-gates-tvrdi-ze-do-deseti-let-prijde-svetova-pandemie-chripky-ktera-zabije-desitky-milionu-lidi.html ). Tento trend byl umocněn následným nárůstem inflace, vyplývajícím z kvalitativního rozpouštění nekrytých peněz (vrtulníkové peníze) v době Covidu. Proto došlo k návratu podílu důchodů a mezd na "předlistopadovou" úroveň, kdy důchody byly dlouhodobě ve výši cca 50 % průměrné mzdy. Přitom objem spotřebního koše důchodců se nijak nezměnil, zatímco se radikálně snížil objem spotřebního koše zaměstnanců (Obr. 5). Není tedy pravda, že by si důchodci "žili nad poměry" a měli by se podělit o své bohatství se zaměstnanci. Naopak, tím, že se nyní vláda chystá ke snížení valorizace důchodů, nutí zaměstnance, aby se podělili o svou bídu a propad užití svého spotřebního koše o cca 6,7 % ve 4. čtvrtletí 2022 oproti roku 2021.

Je nutno zmínit ještě jeden demagogický moment vládního nařízení, či chystaného zákona. Tím, že se důchodcům valorizuje důchod o inflaci ale jen z části důchodu (z té zásluhové), tak reálně propadají objemy možného užití spotřebního koše u důchodců. Toto je vždy nutno dorovnávat jednorázovými příspěvky pro všechny stejnými například tak, jak to dělala např. vláda A. Babiše.

Další moment, který usvědčuje vládu z demagogie, je ten, že spotřební koš důchodců se velice liší od spotřebního koše pracujícího a vůbec mladších lidí. Ve spotřebním koši důchodců se nalézají především základní potraviny, platby za bydlení a energie. Všechny tyto komodity vykázaly inflaci větší, než byla průměrná inflace, a tedy důchodci jako celek doplatili na vysokou míru inflace, kdy měli dostat v rámci valorizace i větší příspěvek než průměrný například na dopravu letadlem, zato nedostali odpovídající příspěvek například na základní potraviny, které stouply v ceně až o více než 50 % a bez nichž nemohou žít.

Poslední moment, který bych zde rád zmínil, je "důchodová reforma" pomocí Covidu-19. Podle ČSÚ (https://www.zdravezpravy.cz/2022/03/22/nadeje-doziti-je-741-let-pro-muze-a-805-let-pro-zeny/) cituji: "Naděje dožití při narození se loni dle předběžných výsledků ČSÚ snížila. A to na 74,1 let pro muže a 80,5 let pro ženy. Za uplynulé dva roky s pandemií covidu-19 tak klesla o 2,2, respektive 1,6 roku." V průměru tak naděje dožití klesla o 1,8 rok jen za poslední 2 roky. Nutnost vyplácet důchody tak za 2 roky poklesla přibližně v ročním objemu 20000 (průměrný důchod)*12 (měsíců)*40000 (vyšší počty zemřelých než obvykle) = 9,6 mld. Kč (https://www.novinky.cz/clanek/domaci-lonska-umrtnost-se-vratila-k-dobe-pred-pandemii-doba-doziti-vzrostla-40422471 ).

Průběžný systém důchodového zabezpečení je nejvíce stabilní ze všech systémů a to i při vysoké míře inflace, ale jen za předpokladu, že tato je plně promítnuta do důchodů. Část HDP, určená ke spotřebě důchodců, se až do roku 2019 zmenšovala. Mezigenerační solidarita se projevuje v tom, na jakém rozdělení HDP se shodnou zákonným postupem všechny složky společnosti. Dosud dostali důchodci, jako celek, v materiálním objemu na osobu mezi léty 1990 – 2023 přibližně stejnou velikost spotřebního koše jako za socialismu (+10 %), ale v poměru k pracujícím se jejich část užitého HDP neustále snižovala (Obr. 7). To, že v posledních letech začala velká ekonomická i společenská krize, není důvodem k tomu, aby vláda důchodce připravila o základní životní potřeby. Vláda má řídit cestu z krize a nikoli štvát jednu generaci proti druhé a ještě to dělat pomocí faulů a demagogie. A navíc protiústavními postupy (retroaktivně).

Vize, jakou potřebujeme/458 Šokující "Stanovisko Národní rozpočtové rady"

Dne 9. března 2023 Národní rozpočtová rada zveřejnila "Stanovisko NRR č. 1/2023 k vývoji hospodaření sektoru veřejných institucí a k nastavení fiskální a rozpočtové politiky", které obsahuje několik účelově sepsaných, tendenčních a dokonce nepravdivých pasáží, k tomu ještě jednu šokující NEHORÁZNOST.

Začnou tou šokující nehorázností. Je v textu tak trochu schována. Najdeme ji jen v přiložené PDF verzi a vypadá takto (pasáže ze stanoviska NRR odlišuji barvou):

"Dalším rizikem ve směru vyššího než schválného deficitu jsou výdaje na mimořádnou valorizaci důchodů (ať již v původní, nebo v redukované výši). Její výsledná podoba navíc velmi výrazně ovlivní i rozpočty v dalších letech.¹(Odkaz na následující:)

1/ V absolutním vyjádření znamená snížení mimořádné valorizace projednané Parlamentem České republiky redukci výdajůveřejných rozpočtů zhruba o 250 mld. korun mezi lety 2023-2030 a v relativním vyjádření zhruba o 0,36 % HDP každý rok."

To nelze číst jinak než tak, že NRR počítá s tím, že díky snížení mimořádné valorizace po dobu osmi let (!) se každý rok ušetří na důchodcích 0,36 % HDP. To znamená, že po dobu osmi let důchodcům sníženou částí valorizace oproti legitimnímu závazku stát ukradne jednu desetinu penzí!

"I přesto, že je nutné únorový deficit hodnotit opatrně, jeho výše potvrzuje významnou nerovnováhu českých veřejných financí. Ta s sebou přináší i širší negativní dopady na ekonomiku, zejména pak posilování inflačních tlaků."

Podle toho jsou vlastně důchodci příčinou inflace, protože příliš spotřebovávají. Přitom i NRR musí vědět, že inflace u nás je nákladového typu, je tlačena vysokými cenami surovin, že hlavní příčinou inflace je neumětelská politika vlády, která připustila, aby surovinové vstupy do naší ekonomiky byly nejdražší, mnohem dražší než v okolních zemích. Už z tohoto hlediska nelze považovat zprávu NRR, kterou budou někteří argumentovat, za seriózní. Proč NRR nedala doporučení, jak tlumit nákladovou inflaci?

O tom, že NRR dobře ví, že současná inflace není tažená poptávkou, svědčí i tato pasáž:

"Mezi spotřebiteli se naopak důvěra v ekonomiku v únoru podruhé v řadě zvýšila, nicméně i tak zůstává spotřebitelský sentiment stále hluboko pod svým dlouhodobým průměrem."

NRR si sice všímá toho, že rostou ceny energetických komodit a že je vysoká inflace, ale nedává obojí do přímé souvislosti a hlavně nedává doporučení, jak této nákladové inflaci čelit:

"České hospodářství vykazuje poměrně výrazné a v historickém kontextu ojedinělé nerovnováhy, a to jak nerovnováhu vnitřní (vysoká a zatím neklesající inflace), tak vnější (výrazný nárůst schodku běžného účtu). V roce 2022 bylo po 19 letech poprvé záporné saldo zboží a služeb (-8,3 mld. Kč), což bylo zapříčiněno i vysokými dovozními cenami energetických komodit."

NRR by totiž musel říci: "Vládo, nemůžeš se nechat řídit pokyny těch, kteří okrádají naši zemi, musíš dělat importní i exportní politiku více nezávislou, tak, jak to dělají jiné země kolem nás, pokud chceš za stavit inflaci. Ta je přímým produktem tvé servilní politiky."

"Zřejmě nejaktuálnějším problémem českých veřejných financí je nerovnováha důchodového systému, kdy jeho deficit v letošním roce i při snížené mimořádné valorizaci přesáhne 70 mld. Kč a bude se pohybovat kolem 1 % HDP. Při valorizaci v původní výši půjde o schodek přes 90 mld. Kč. Tato nerovnováha vzniká i přes relativně příznivou demografickou strukturu a je dominantně způsobena nastavením valorizačního mechanismu, který v podmínkách vysoké inflace a propadu reálných mezd vede ke značným deficitům důchodového účtu a k motivaci lidí v předdůchodovém věku k odchodům do předčasných důchodů či žádostem o ně. NRR se domnívá, že podoba valorizací (mimořádných i řádných) by měla být upravena, a to nikoliv pouze jednorázově, ale systémově."

Jednorázový výkyv ve výplatě důchodů byl zapříčiněn právě tím, co jsem podtrhl. Ale vláda se absurdní úpravou předčasných odchodů do důchodu vůbec nezabývá! A NRR ji v tomto směru nedává žádná doporučení, zatímco "Velkou penzijní loupež schvaluje" a DOPORUČUJE. Lze to vysvětlit něčím jiným než tím, že skutečně je hlavním cílem PODLOMENÍ DŮVĚRY V SYSTÉM PRŮBĚŽNÉHO PENZIJNÍHO POJIŠTĚNÍ?

"Vzhledem k tomu, že se již v relativně blízké době dostane důchodový systém pod další tlak, tentokrát z důvodu růstu podílu osob důchodového věku na celkové populaci, se NRR dlouhodobě domnívá, že je nutné již nyní přistoupit k jeho úpravám. Tu však nelze provést bez přijetí nepopulárních změn, mezi které patří zejména postupné zvyšování věku odchodu do důchodu nad hranici 65 let a úpravy parametrů vyměřování a valorizací důchodů, které v delším časovém horizontu povedou k dílčímu snížení náhradových poměrů. Dále je nutné implementovat opatření, která zvýší participaci na trhu práce, a to včetně omezování možnosti pro vstup do předčasného důchodu."

Pozitivní je zmínka o nutnosti omezit (lépe by bylo "upravit s přihlédnutím ke specifikům některých profesí") možnosti pro vstup do předčasného důchodu. Ale celá pasáž začíná tím, co je blízké nepravdě: Penzijní systém se pod tlak pocházející z demografického vývoje dostane až za 10 let. To není "relativně blízká doba", zejména pokud ji využijeme ke zvýšení výkonnosti penzijního systému směrem k posílení jeho motivující role zaměřené na všechny aktéry, kteří mohou přispět k dobrovolnému, individuálnímu prodloužení doby produktivního uplatnění člověka na profesních trzích. Tedy k lidsky přijatelnému, ekonomicky efektivnímu a perspektivnímu řešení stability penzijního systému. Ale NRR se tváří, že tato možnost vůbec neexistuje. Já to považuji za selhání této státní instituce.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10801-vize-jakou-potrebujeme-458.html

Vize, jakou potřebujeme/459 K Pavlovu podpisu zákona o "Velké penzijní loupeži"

1. Nejdříve připomenu prognózu, kterou jsem dal 2. března, když se dvě třetiny lidí domnívaly, že takové svinstvo Pavel nepodepíše: "Dvě třetiny lidí si myslí, že Pavel zákon nepodepíše! - Mýlí se. Podepíše. Lidé si totiž neuvědomují, "která bije", resp. ještě nepochopili podstatu sviňské hry, která se s naší zemí hraje. - Dokonce si troufnu tipovat, jakým havlovským způsobem Pavel svou trapnou roli zdůvodní: "Jako občan jsem proti, ale jako prezident musím jednat v zájmu naší země a vzít na sebe odpovědnost za velmi nepopulární krok." - Rád se na dané téma vsadím. Vím totiž, co je hlavním důvodem "Velké penzijní loupeže". Není to ani snaha ušetřit, kde se dá, ani snaha zaplácnout obrovskou rozpočtovou díru, kterou vláda nadělala svou nekompetentností, ale něco úplně jiného. Mnohem závažnějšího. A hlavní obětí vůbec nejsou důchodci, ale zejména mladí lidé a budoucnost naší země. Proto ti, kteří nyní ovládají naši zemi, Pavlovi nedovolí to svinstvo, které je mnohem větší, než se většina lidí domnívá, nepodepsat." Celý článek je zde: https://radimvalencik.pise.cz/10787-podepise-pavel-zakon-o-velke-penzijni-loupezi.html Pavel podepsal a přesně podle prognózy to i zdůvodnil: "Právním námitkám opozice rozumím, protože je přesvědčena, že vláda prosadila zákon způsobem, který je protiústavní. A to hned ze dvou důvodů, jedním důvodem je retroaktivita, druhým je proces legislativní nouze, který byl v tomto případě skutečně použit sporným způsobem," řekl. "Dávám ale za pravdu i vládě, protože její argumenty hovoří o tom, že zpomalení růstu penzí za stávající situace je nezbytné".

2. Porušil Pavel přísahu? Připomeňme si jeho slib: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." – Jednal Pavel "v zájmu všeho lidu"? Jednal "podle svého nejlepšího vědomí a svědomí"? – O obojím mám velké pochybnosti.

3. Podstata problému je však někde jinde. Jde o to, že tento Pavlův výrok je NEPRAVDIVÝ: "Dávám ale za pravdu i vládě, protože její argumenty hovoří o tom, že zpomalení růstu penzí za stávající situace je nezbytné".- A na této lži je vše vystavěno:

3. 1. Nejde o "zpomalení růstu penzí", ale o uloupení více než desetiny penzí důchodcům tento rok s výhledem na podobnou loupež každý rok až do roku 2030. V souběhu s připravovaným drastickým zvýšením daní z nemovitosti je to snaha hyen donutit důchodce k prodeji nemovitostí, v nichž bydlí, a urvat pro sebe, co se dá.

3. 2. Ale je zde ještě jeden důvod, ten hlavní. Připomenu z článku napsaného o den později: "Co je tedy tím hlavním důvodem snahy "silou moci", "za každou cenu", prostřednictvím lží a pokroucením práva i parlamentních procedur provést tuto loupež? Hlavním důvodem je podlomit důvěru v nedotknutelnost průběžného penzijního systému a v průběžný penzijní systém jako takový. Průběžný systém je totiž mimořádně stabilní i v turbulentních podmínkách. Prostě proto, že je "živen" z peněz, které lidé aktuální vydělávají. Proto přežije jakoukoli inflaci, státní bankrot, měnovou reformu. Jakákoli jiná aktiva mohou padnout. Průběžný penzijní systém bude fungovat, pokud budou lidé žít a pracovat. Oslabit jej může jen cílené administrativní podrývání důvěry v něj, což se právě děje." - Proč? To je podrobně popsáno zde: https://radimvalencik.pise.cz/10788-proc-se-vlada-pokousi-o-velkou-penzijni-loupez.html

Nyní nás čeká období devastace, které přivede naši zemi na pokraj zániku. Obrat bude možný, jen když dostatečné množství lidí pochopí několik věcí:

3. Současná moc (nejen vláda) se sestává z intelektuálně i morálně vyprázdněných figurek, kteří se řídí pokyny cizí moci.

4. K tomu, aby došlo k obratu, se musíme sjednotit na bázi perspektivní, realistické a přitažlivé vize.

5. Do pěstování a sdílení této vize musí vstoupit dostatečně velký počet lidí jak "zdola" (na které zhoršování situace nejvíce dopadá), tak i "shora" (ze strany těch, kteří si začnou uvědomovat, jakému zlu slouží a kam až by to mohlo zajít).

- Základních pilířů sounáležitosti, mezi které patří funkční systém průběžného penzijního pojištění dodržující přirozenou společenskou smlouvu.

- Každého v sebe sama, v to, že je schopen na základě svého rozumu a trpělivého promýšlení toho, o co jde, pochopit, co dělat, a současně zjistit smutnou pravdu, že ti, kteří se ho snaží ovládnout, jsou vyprázdnění diletanti ovládaní pokyny cizí moci.

Vize, jakou potřebujeme/460 Vladimír Čechák: PERSPEKTIVY vzdělávání – část 1.

V těchto dnech byly dány na webové stránky naší univerzity (VŠFS) materiály vzešlé z 25. ročníku vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání zaměřené na problematiku Metodologické role vize při iniciování, orientování a praktickém uplatnění výsledků společenskovědního výzkumu, celé ke stažení zde:

Konference proběhla 25. listopadu 2022. S využitím materiálů přednesených na konferenci je připravována monografie nazvaná podle zaměření konference. Bude dokončena během měsíce a jedná se o jeden z nejvýznamnějších výstupů pěstování vize. Jeden z nejobsáhlejších a nejfundovanějších příspěvků byl od profesora Vladimíra Čecháka, emeritního rektora naší univerzity. Obsahuje moudrost mnohaletých poznatků a zkušeností získaných při působení na akademické půdě. Decentně odhaluje některé tendence ve vývoji vzdělávání s důrazem na rozlišení toho, jak by to mělo být, a trendů, které nelze považovat za příznivé. Z jeho obsáhlého vystoupení vybírám nejdůležitější pasáže a odlišuji jej od svého textu barevně:

PERSPEKTIVY vzdělávání v současné etapě společenského vývoje – otázka perspektivy – část 1.

Bylo by do určité míry nadbytečností zdůrazňovat "aktuálnost" a "důležitost" vzdělávání v současné etapě společenského vývoje. Důležitost vzdělání je více méně konstantním faktorem podstatně ovlivňujícím nejen kvalitu, ale i směr vývoje společnosti v každé etapě jejího vývoje. Poněkud jiná je otázka, zda a na jaké úrovni si tuto skutečnost ta která reprezentace společnosti v konkrétní době a jakých reálných souvislostech uvědomuje.

Od vzniku ČR si každá nastupující vládní garnitura ve svých dokumentech, včetně vládního prohlášení, vytyčila vzdělávání jako jeden ze svých základních cílů. Je nutno konstatovat, že v uplynulých 30 letech u nás k výraznému rozvoji charakterizovanému nejen násobným růstem počtu vysokoškolských studentů, ale i násobným růstem počtu vysokých škol, došlo. Vznikla nejen řada nových vysokých škol, ale i nový typ vysoké školy – soukromé vysoké školy. Tento trend je možno demonstrovat na řadě statistických údajů. Význam a důležitost vzdělávání (nejen vysokoškolského) lze jednoznačně označit za záležitost trvale aktuální. Je nejen významnou aktivitou ovlivňující kvalitu "lidského kapitálu" ale současně je i významným faktorem vytvářejícím reálné podmínky jeho optimálního zhodnocení. V tomto smyslu lze konstatovat, že investice do "lidského kapitálu", který nelze adekvátním způsobem zhodnotit, jsou "ztracené investice".

K problematice rozvoje vzdělávání se od vzniku ČR vyjadřoval téměř každý vládní program, byly zpracovány strategické dokumenty "vzdělávání 2020+" a "vzdělávání 2030+". Oblasti vzdělávání byla věnovaná pozornost i v dokumentech EU, počínaje "Boloňskou deklarací" přes "Lisabonskou strategii" až po současné dokumenty. Vzdělávání zejména vysokoškolské bylo v ČR upraveno v roce 1990 zákonem č. 172/1990 a bylo vícekrát novelizováno. Poslední realizovaná novelizace VŠ zákona je z roku 2016 zákonem č. 137/2016 a v současné době se připravuje další relativně rozsáhlá novela, která by měla projít vnějším připomínkovým řízením začátkem tohoto roku.

Bylo by tedy možné se domnívat, že oblasti vzdělávání, zejména vysokoškolského, je věnovaná odpovídající pozornost. Je však otázkou, jak zmíněná "pozornost" je strukturována a jakým směrem je zaměřena. Ze strany politických subjektů a státní správy je zaměřena především na deklarativní zdůrazňování významu vzdělávání a na otázky jeho financování. Společenská akceptace významu vzdělávání je standartní součástí principiální hodnotové orientace každé společnosti a spolu s (odpovídajícím) financováním je nezbytným "nikoliv však dostačujícím" předpokladem jeho úspěšného vývoje a dosažení odpovídající kvality.

K tomu, aby byl vývoj vzdělávání skutečně optimální a jeho kvalita byla společensky zhodnotitelná, je však nutno vytvořit další předpoklady a podmínky. Financování vzdělávání, zejména vysokoškolského, je z pochopitelných důvodů i výrazným předmětem zájmu (někdy dominantním) akademické obce a jejích reprezentací. Méně pozornosti bývá věnováno již společenské funkci, smyslu a charakteru vzdělávání. Právě tato problematika by měla být v centru zájmu odborné vysokoškolské veřejnosti a zejména jejích reprezentací. Soustřeďujeme-li pozornost na financování, bylo by nutné ji zaměřit i na smysl, význam a účel toho, co financujeme.

Řešení, respektive nalézání odpovědi na otázku funkčnosti vzdělávání, je svým způsobem "permanentní" záležitostí. Odpověď na tuto otázku je výrazně podmíněna konkrétní situací, v níž se daná společnost nachází a charakterem problémů, před jejichž řešením stojí, ale i adekvátní identifikací podstatných vývojových trendů celospolečenského vývoje. Pokud není této problematice věnovaná náležitá pozornost, jakékoliv úvahy a náměty směřující k organizačním ale i svým způsobem obsahovým změnám v oblasti vzdělávání mají zpravidla jen improvizační charakter a její reálný přínos je v nejlepším případě věcně i časově omezen.

V této souvislosti je vhodné poznamenat, že poslední významná konference, na níž byla věnovaná pozornost zmíněné problematice, tj. otázce funkce a účelnosti vzdělávání v konkrétním společenském kontextu, se uskutečnila v roce 2008 při příležitosti 660. výročí založení Univerzity Karlovy. Na této konferenci byly prezentovány zásadní koncepční úvahy týkající se smyslu a funkce vysokoškolského vzdělávání, které byly právě pro další teoretické (poté i praktické) aktivity v tomto směru velmi inspirativní, ale na které nebylo odpovídajícím způsobem navázáno.

Jedním z klíčových tematických okruhů, kterému zde byla věnovaná pozornost, byla právě otázka změn společenské funkce a poslání vysokoškolského vzdělání, k níž (postupně) od 90. let minulého století u nás došlo, jejímž výrazným rysem byl zmíněný nárůst počtu studujících na vysokých školách označovaný zpravidla termínem "masifikace" vysokoškolského vzdělání. Právě tento proces vyvolal řadu dalších problému, na které je třeba po důsledné analýze stávající situace odpovídajícím způsobem reagovat.

V současné době ale lze říci, že i během celých posledních tří desetiletí se setkáváme s výrazným zdůrazňováním nutnosti "praktického" zaměření VŠ vzdělávání a současně i s důrazem nutnosti zvýšení jeho kvality. Nepochybně oba tyto rysy VŠ vzdělávání, tj. "praktičnost" a "kvalita" spolu úzce souvisí. Otázkou, kterou je třeba se zabývat, je v první řadě zpřesnění významu těchto dvou základních pojmů.

Termín "praxe" bývá velmi často používán nejen v běžném, obecně společenském kontextu (a v médiích), ale i v odborných diskusích, aniž by byl pokud možno jednoznačně stanoven jeho význam.^¹⁵[1] V této souvislosti se zaměříme na některé charakteristiky "praktického zaměření vzdělávání". Vzniká otázka, zda lze "praktičnost" vzdělávání redukovat na "profesní přípravu", tedy jestli lze vzdělávání (nejen vysokoškolské) více méně ztotožnit s profesní kvalifikací?

Je nesporné, že zejména VŠ vzdělávání nutně profesní přípravu jako svoji podstatnou část zahrnuje a je tedy zdrojem "profesní kvalifikace". Současně však má daleko širší funkci. Připravuje absolventy nejen jako žádoucí kvalifikovanou pracovní sílu požadovanou "trhem práce", ale připravuje je i pro plnohodnotný společenský a politický aktivní občanský život v demokratické společnosti.

Vize, jakou potřebujeme/461 Vladimír Čechák: PERSPEKTIVY vzdělávání – část 2.

PERSPEKTIVY vzdělávání v současné etapě společenského vývoje – otázka perspektivy – část 2.

V této souvislosti je vhodné připomenout často zdůrazňovanou myšlenku T. G. Masaryka v jeho "Úvahách o demokracii": "Kvalita demokracie je velmi výrazně ovlivněna kvalitou vzdělání". Setkáváme-li se dnes, v současné době, například se zdůrazňováním nutnosti boje proti "dezinformacím" (včetně přijímání různých restriktivních opatření proti jejich šiřitelům) je nutno zkonstatovat, že kvalita vhodně koncipovaného vzdělávání spolu s aktivní schopností jeho prohlubování, je nejúčinnějším prostředkem nejen omezení vlivu dezinformací, ale i vlivu jakýchkoliv forem "populismu" a jejich negativnímu dopadu na společenské dění.

Pokud bychom termín či požadavek "praktičnosti vzdělávání" vztáhli jen k profesní přípravě, jak se s ní setkáváme v pojetí zejména perspektivních zaměstnavatelských subjektů, i zde se setkáváme s vysokým stupněm nejednoznačnosti. Jestliže na jedné straně se můžeme setkat s důrazem na obecnější, svým způsobem komplexnější, teoreticko-znalostní výbavou absolventů VŠ (charakterizovanou výrokem jednoho z významných představitelů podnikatelské sféry "neučte studenty jak konstruovat převodové zařízení, ale naučte je matematice a fyzice, v tom jste jako vysoké školy nezastupitelní"). Na druhé straně se setkáváme s požadavkem na praktické, či spíše pragmatické, operativní zvládnutí konkrétních profesních postupů (charakterizovaným výrokem dalšího významného představitele podnikové sféry "kvalitu vzdělání hodnotím podle toho, kolik ještě musím investovat do absolventa, aby mohl působit na konkrétní profesní pozici"). První z uvedených názorů požaduje absolventa VŠ (v daném případě technického zaměření) vybaveného znalostmi obecnějšího a fundamentálnějšího charakteru (včetně schopnosti jejich dalšího rozšiřování a prohlubování). V tomto případě od nově příchozích absolventů se očekává i schopnost (z pozic aktuálního stupně rozvoje dané vědní báze příslušného oboru), po náležitém seznámení se s reálným kontextem pracovního začlenění, především jeho participace na inovativních aktivitách. Při určitém zjednodušujícím zobecnění lze předpokládat, že představitelé tohoto typu zaměstnavatelských (podnikatelských) subjektů očekávají od nově příchozích absolventů i určitý "přínos" ke zvýšení inovačního potenciálu podniku, tedy i k "vylepšení" a tím i "změně" stávající "praxe". Právě tento přístup má velmi blízko k současnému aktuálnímu pojetí smyslu vysokoškolského vzdělávání.

Druhé uvedené stanovisko lze (opět po určitém zjednodušení) charakterizovat jako do značné míry "konzervativní" akceptující programovou orientaci na perspektivní udržení "stávajícího stavu". Předpokládá spíše (intelektuálně) "vycvičeného" absolventa schopného "rychlé sebe-implementace" do stávajícího organizačního i technologického procesu (v případě technicky orientovaných VŠ), tedy v jistém smyslu "konzervaci" daného stavu praxe. Uvedené dva (sice extrémní) názory na "personifikovaný" výstup ze vzdělávacího procesu (v tomto případě technického), představují současně i dvě extrémní pojetí charakteru a společenské funkce VŠ vzdělávání.

Pokud bereme v úvahu deklarace o poslání VŠ vzdělávání a funkci vysokých škol tak jak je formulována v dokumentech MŠMT a EU, pak jednoznačně preferujeme charakter a funkci VŠ vzdělávání, která je velmi blízká, ne-li totožná, prvnímu z uvedených názorů představitelů "praxe". Ve zmíněných dokumentech "cíl" vzdělávání je vymezován vždy s dominantním důrazem na rozvoj "analytického, kreativního a tvůrčího myšlení", s čímž odborná vysokoškolská i pedagogická obec zřejmě plně souhlasí. Ovšem od ní se kromě souhlasu očekává především naplnění těchto tezí věcnou, kvalitní, racionální teoretickou koncepcí, která může, spíše nutně musí, představovat východisko pro koncipování a následnou realizaci konkrétních aktivit subjektů vzdělávací sféry (nejen vysokých škol). V tomto směru má naše odborná vysokoškolská sféra široké, bohužel nevyužívané, pole působnosti.

Rozlišení dvou pohledů na to, jak by měl být absolvent připraven na budoucí profesi, je zcela zásadní. Je to strategická otázka. Dokonce významnější otázka, než zda naše země bude jen montovnou, nebo zda bude jednou z těch, které jsou na čele inovací otevírajících cestu do budoucna. Uvedená otázka se promítá i do pnutí na akademické půdě, které občas vyhřezne i na povrch.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10811-vize-jakou-potrebujeme-461.html

Vize, jakou potřebujeme/462 Vladimír Čechák: PERSPEKTIVY vzdělávání – část 3.

PERSPEKTIVY vzdělávání v současné etapě společenského vývoje – otázka perspektivy – část 3.

Již v úvodu této statě jsme se zmínili o dvou významných novelizacích VŠ zákona (z r. 2016 a nyní připravované novele). Bylo by určitě přínosné a funkčnosti i kvalitě dokumentů tohoto typu by prospělo, pokud by jejich přípravě předcházela kvalifikovaná odborná diskuse věnovaná právě současnému pojetí funkce a smyslu VŠ vzdělávání. Bohužel ani v jednom z uvedených případů se tak nestalo. Proto i současná diskuse k předkládanému návrhu novely vysokoškolského zákona se zaměřuje v řadě případů na připomínkování navrhovaných formulací a zcela stranou pozornosti zůstává otázka, zda návrh novely řeší ty problémové okruhy, které řešení aktuálně vyžadují. Současně je nutno akceptovat skutečnost, že i výborná a kvalitní legislativa není sama o sobě nástrojem ani prostředkem k řešení problémů či dosažení deklarovaného cíle vzdělávání. Vytváří však nezbytný právní rámec, v optimálním případě může i motivovat k jeho dosažení. Dosažení deklarovaného cíle, koncipování a následná realizace aktivit směřujících k jeho dosažení, je záležitostí vysokoškolských a pedagogických pracovníků.

Ze strany představitelů zaměstnavatelských subjektů se velmi často můžeme setkat s konstatováním velmi omezené schopnosti absolventů VŠ využívat získaných znalostí a dovedností v reálném pracovním procesu. Tím se dostáváme k dalšímu problému, velmi často zůstávajícímu na okraji úvah o "vzdělanostní" společnosti. Používáme-li tohoto pojmu, je nutné zmínit se i o další funkci vzdělávání ve společnosti charakterizované tímto termínem. Smyslem a cílem (účelem) vzdělávání zde není "jen" příprava kvalifikované a vzdělané pracovní síly pro aktuální trh práce, reprezentovaný požadavky zaměstnavatelských subjektů, nýbrž i dosažení takového stupně a charakteru reprodukce života společnosti, tj. výrobních, ekonomických, ale i společensko-politických procesů, které vytváří optimální podmínky pro zhodnocení vědomostí, poznatků a dovedností, s nimiž absolventi škol (zejména vysokých, ale nejen vysokých) do "praktického" života vstupují. Tím se dostáváme k velmi často opomíjené úloze společensko-vědního poznání a jeho významu pro optimalizaci reálného rozvoje společnosti.

Myslím, že čtenář vnímá apel, který je textem decentně, ale důrazně sdělen.

Již téměř více než čtvrt století vstupuje do ekonomicky aktivního života stále větší počet osob s vysokoškolskou kvalifikací, což je bezesporu velmi pozitivní trend. Jestliže koncem minulého století vstupovalo do ekonomicky aktivního života přibližně 8 až 10 % vysokoškolsky vzdělané populace, v současnosti je to téměř 40 % a podle některých prognóz má v průběhu 40. let, jejich počet má dosahovat až 60 %. Dosud však nebyla provedena kvalifikovaná hodnotící analýza tohoto jevu. Je otázkou zda tento poměrně vysoký a stále se zvyšující růst vysoce (vysokoškolsky) kvalifikovaných pracovníků vstupujících do (nejen ekonomicky) aktivního života, dokázal svoji kvalifikaci a své vzdělání v zájmu společnosti (i v zájmu svém) optimálně zhodnotit, tedy zda investice do (jejich) vzdělání byla odpovídající očekávaným způsobem reálně zhodnocena? V případě, že odpověď na tuto otázku by nebyla uspokojivá, je nutno hledat příčiny nikoliv pouze na straně kvality a obsahové stránky vzdělávání, ale i na straně existujícího stavu technických, organizačních a obecně společensko-ekonomických charakteristik společnosti. Je zvyšující se podíl ekonomicky aktivních pracovníků s vysokou kvalifikací důsledkem rozvoje "znalostní ekonomiky" nebo je nutným a nezbytným předpokladem její existence? Nabízí se odpověď, že oba zmíněné reálně probíhající procesy se vzájemně podmiňují a doplňují, což je nesporně pravda. Ovšem je nutno tento víceméně objektivní vztah vzájemné podmíněnosti analyzovat a identifikovat jeho vnitřní strukturu a vývojové trendy.

S tím nutně souvisí i problematika možné predikce technického a technologického vývoje včetně implementace jeho výsledků do reprodukčních (výrobních, ale nejen výrobních) procesů i společnosti jako celku. Z toho pak lze odvodit i určitou predikci potřeby pracovní síly včetně její profesní (oborové) struktury a stupně kvalifikace, což je předpokladem k tomu, abychom dokázali racionálním způsobem formulovat požadavky nejen na oborovou skladbu, ale i na charakter (a tím i na poslání a cíle) vzdělávání, alespoň pokud jde o profesní přípravu. Kromě metodologické stránky realizace takovéto predikce vzniká i otázka její reálnosti vzhledem k časovému horizontu, který by měl při nejmenším korespondovat s časovým rozsahem vzdělávacího cyklu (vzhledem k trvání vysokoškolského vzdělávání).

Vize, jakou potřebujeme/463 Vladimír Čechák: PERSPEKTIVY vzdělávání – část 4.

PERSPEKTIVY vzdělávání v současné etapě společenského vývoje – otázka perspektivy – část 4.

Pokud zaměříme pozornost na principiální charakter a cíle vzdělávání nejen vysokoškolského, je při těchto úvahách nutno zohlednit dynamiku nejen technického a ekonomického ale i obecně společenského vývoje. Ukončí-li v současné době absolvent VŠ svůj vzdělávací cyklus přibližně ve věku 25 let lze předpokládat, že v době jeho ekonomicky aktivního života se pracovně-profesní ale i obecně společenské podmínky změní několikrát (to lze velmi dobře ilustrovat na vývoji posledních 40 let). Pro charakter a tím i pro zaměření vzdělávacího procesu z toho vyplývá nutnost orientovat se nejen na odpovídající vybavení absolventů pozitivním vzděláním prezentovaným daným stupněm poznání v příslušném oboru (oblasti), což je konstantní součástí jakéhokoliv vzdělávání, ale především zaměřit se na schopnost získaných poznatků aktivně využívat a také vybavit absolventy VŠ schopnosti nové poznatky vyhledávat a aktivně získávat, a to nejen v rámci svého profesního zaměření.

Jestliže bylo a do značné míry je ještě dnes vzdělávání prezentováno jako "transfer informací" (a některé zkušenosti získané v době "Covidové" tuto charakteristiku posílili), lze v současné době za dominantní cíl vzdělávání považovat spíše rozvoj schopnosti získaným informacím porozumět a reálně s nimi pracovat. "Porozumět" informaci znamená v první řadě dokázat ji teoreticky a následně i prakticky začlenit do kontextu paradigmat a konceptuálního systému dané vědy (vědního oboru), což je i základním předpokladem k jejímu optimálnímu začlenění a využití v reálném konkrétním, technickém, technologickém, výrobním či obecně společenském kontextu a tím i k dosažení jejího praktického reálného zhodnocení.

Velmi často a neustále se opakující kritiky představitelů decizní sféry, týkající se toho, že absolventi VŠ vzdělání nedovedou odpovídajícím způsobem využívat získaných poznatků v reálné praxi, mají svůj základ právě v omezené schopnosti získanou informaci implementovat do teoreticko-konceptuálního systému příslušné vědy. Lze s určitým zjednodušením konstatovat, že informace stojící mino kontext konceptuálního systému dané vědy, je nepochopená a tedy "ztracená" (zbytečná) informace. V plné míře zde platí konstatování významného německého chemika 19. století W. Liebiga, že "nejpraktičtější věcí je dobrá teorie". Lze jen dodat, že "dobrá" teorie je teorie, která je schopna integrovat příslušnou faktografii (informace) jako výstupy z reálného výzkumu, je schopná nejen explanace dané faktické báze nýbrž i kvalifikované predikce. Takovouto teorii, obecněji takovýmto vzděláním, by měly školy (nejen vysoké, ale i především) vybavit své absolventy. Tímto směrem je nutno vést úvahy o konkretizaci již zmíněné teze obsažené v oficiálních dokumentech zdůrazňujících nutnost položení důrazu na rozvoj "analytického, kreativního a tvůrčího myšlení".

Položení důrazu na schopnost analytického, kreativního a tvůrčího myšlení bývá občas kladeno do určitého protikladu s poměrně rozsáhlou faktografií, kterou náplň současného vzdělávacího procesu obsahuje. Tyto úvahy se týkají nejen vysokoškolského studia, ale velmi intenzivní diskuse probíhají i o možnostech (spíše potřebě) redukce faktografie v oblasti vyššího odborného, středního ale i základního školství. Koncepce vysokoškolského vzdělávání musí nutně zohlednit i charakter, obsahové zaměření a získané znalosti (včetně určité faktografie) z předcházejících stupňů vzdělávání. Problém spočívá v nalezení optimálních kritérií této redukce. Velmi působivě znějící teze, s nimiž se setkáváme v běžném ale i odborném tisku typu "učme jen to, co budou absolventi v "životě" skutečně potřebovat", předpokládá, že skutečně disponujeme znalostí toho, co budou absolventi po dokončení studia reálně (během svého života) potřebovat. O náročnosti a složitosti této predikce jsme se již zmínili. Je obecně přijatelný názor, že nelze stanovit univerzální kritéria pro zamyšlenou redukci faktografie platnou pro všechny (vědní, studijní) oblasti. Racionální (navrhovaná) redukce by měla nutně zohlednit daný stav poznání v jednotlivých (vědních) oblastech i reálné a racionálně identifikovatelné vývojové trendy s přihlédnutím k soudobým obecným společenským vývojovým tendencím. Nutně však musí respektovat specifiku jednotlivých vědních oblastí (oborů).

Vše, co jsme dosud uvedli, směřuje k (byť omezenému) závěru, že spíše než na redukci faktografie by bylo účelné zaměřit se na racionální, koncepčně zdůvodnitelný výběr fundamentálních poznatků, který je nezbytný a v mnohém určující pro konkrétní způsob jak analytického tak i kreativního myšlení charakteristického pro danou vědní oblast (obor) promítající se do obsahu a věcné struktury jednotlivých studovaných (vyučovaných) předmětů. Kreativní myšlení rozvíjené bez vztahu k odpovídající poznatkové bázi může vyústit v obsahově "prázdné" spekulace. Totéž v plném rozsahu platí i pro analytické myšlení. Hodnota a přínosnost vzdělávacího procesu zaměřeného na rozvoj analytického myšlení je podstatně určována právě orientací na rozvoj schopnosti identifikovat klíčová fakta, dovednosti tato fakta získávat vlastní výzkumnou (intelektuální) aktivitou a implementovat je do příslušného teoretického a následně i praktického kontextu. Právě tato schopnost by měla být jedním z určujících kritérií pro hodnocení kvality studia a hodnocení výsledku vzdělávacího procesu.

Aktivní podíl na sdílení a případně i pěstování vize je bezprostředně spojen se schopností "informacím porozumět a reálně s nimi pracovat. "Porozumět" informaci znamená v první řadě dokázat ji teoreticky a následně i prakticky začlenit do kontextu paradigmat a konceptuálního systému dané vědy".
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10813-vize-jakou-potrebujeme-463.html

Vize, jakou potřebujeme/464 Vladimír Čechák: PERSPEKTIVY vzdělávání – část 5.

PERSPEKTIVY vzdělávání v současné etapě společenského vývoje – otázka perspektivy – část 5.

Tím se dostáváme k dalšímu závažnému problému spojenému s hodnocením efektivity investování do "lidského kapitálu" k hodnocení kvality vzdělávání. Výchozím bodem těchto úvah by mělo být, pokud možno přesné, vymezení pojmu "kvalita studia". I když v posledních dvou desetiletích bylo realizováno několik výzkumů "kvality studia" a s důrazem na soustavné a systematické zvyšování kvality studia se setkáváme ve většině oficiálních dokumentů týkajících se oblasti vzdělávání, nelze říci, že by tento pojem byl vymezen adekvátním a obecně akceptovatelných způsobem. Běžně se setkáváme s vymezením, které je víceméně určitou "explikací" realizovaných výzkumů a je podstatně ovlivněno volbou metod a technik, které jsou v těchto "výzkumech" používané. Pokud budeme např. považovat za rozhodující (pro daný výzkum často za jediné) kritérium "úspěšnost" absolventa v praxi (na trhu práce) měřenou výší platu po nástupu, v prvním eventuálně pátém roce zaměstnání atd., dojdeme patrně k jiným závěrům, než pokud pro "měření" kvality studia použijeme dotazníkového šetření zaměřeného na "spokojenost" se studiem, jehož respondenty jsou aktuální studenti vysokých škol. Totéž lze říci o šetření (výzkumu) profesního a kariérního vzestupu absolventů v jednotlivých časových úsecích jejich ekonomicky aktivního života. (Současně zde implicitně předpokládáme, že "kvalita studia" je určujícím či jediným faktorem ovlivňujícím profesní úspěšnost).

Všechna zmíněná kritéria postihují nepochybně určité aspekty kvality studia, ale na žádné z nich nelze pojem kvality studia redukovat. Je otázkou zda lze koncipovat takový soubor kritérií, kterým by bylo možno kvalitu studia relativně vyčerpávajícím (či dostačujícím) způsobem postihnout, zejména v případě, že za cíl a smysl studia považujeme již zmíněnou schopnost analytického a kreativního myšlení. Zejména v případě absolventů VŠ studia je nutno vztáhnout pojem kvality studia nikoliv jen k "měřitelné" schopnosti začlenit se (uspět) do daného stávajícího typu příslušné sféry praxe, nýbrž především ke schopnosti přispět k její pozitivní vývojové změně. Tím oblast vzdělávání nejvýrazněji přispívá k tolik požadované "inovativnosti" ať již v oblasti techniky, ekonomiky či společenského vývoje jako celku.

Podle mého názoru by základním kritériem přínosu vzdělání měl být příjem absolventa ve střednědobém časovém horizontu. A od toho by mělo být odvozeno i financování vysokých škol. Neobávám se, že by v tom případě vysoké školy podcenily výchovu absolventů k sociální inteligenci. Mj. úspěšnost vysokých škol, resp. jejich fakult, lze zjistit spojením matriky studentů s odvody příslušných osob např. do penzijního systému. Tím by mohly pokračovat reformy zaměřené na výrazné zvýšení role odvětví produktivních služeb. Vysoké školy by při takovém způsobu financování či zohlednění vývoje příjmu absolventa ve střednědobém časovém horizontu motivovány i k pěstování jeho duševního a fyzického zdraví, konkrétně např. k návykům zdravého životního stylu. Rovněž tak by byly motivovány k tomu, aby vychovávaly absolventy ke schopnosti týmové práce.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10814-vize-jakou-potrebujeme-464.html

Vize, jakou potřebujeme/465 Vladimír Čechák: PERSPEKTIVY vzdělávání – část 6.

PERSPEKTIVY vzdělávání v současné etapě společenského vývoje – otázka perspektivy – část 6.

Pokud klademe důraz na rozvoj analytického a kreativního myšlení jako nutného předpokladu a stimulátoru reálných a realizovatelných "inovativních procesů", není možné zůstat pouze u pojetí vzdělávání jako "transferu" informací (dat, faktů), nýbrž podstatnou roli zde hraje právě již zmíněná schopnost jejich organického začlenění do konceptuálního systému a to nejen úzce pojatého fragmentu příslušné vědní disciplíny, ale i do jejího, byť vnitřně strukturovaného, kompaktního celku. V reálné praxi (technické, ekonomické atd.) se nerealizují jednotlivé dílčí úkony, které jsou příslušnými daty (faktografií, poznatků) postiženy, nýbrž vždy jsou začleněny do komplexnějších procesů. V rámci vzdělávacího procesu tak vzrůstá důležitost určité integrace poznatků (informací, dat) do určitých univerzálnějších funkčních systémů.

Právě k tomu by měly směřovat zamýšlené změny ve struktuře a obsahu vzdělávacího procesu. V návrhu novely VŠ zákona (který by měl být předložen k vnějšímu připomínkovému řízení) je (pokud jde o bakalářský studijní program) §45 odst. 3 uvedeno: "Studium se řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou skládající se z jedné nebo více částí, jejíž povaha odpovídá profilu studijního programu. Součástí a to i jedinou SZK může být obhajoba bakalářské práce".^¹⁶[1] Analogicky, v případě magisterského studijního programu, v §46 odst. 3 je formulace: "Součástí, a to i jedinou SZK je obhajoba diplomové práce".^¹⁷[2] Stejným "směrem" je upraveno i zakončení doktorského studijního programu. V §47 odst. 4 je uvedeno: "Studium se řádně ukončuje závěrečnou zkouškou tvořenou obhajobou disertační práce".^¹⁸[3]

V případě bakalářských a magisterských studijních programů umožňuje uvedená legislativní úprava redukci (bývalých) SZK pouze na obhajobu závěrečné (bakalářské, diplomové) práce. V případě doktorských studijních programů tuto redukci přímo (legislativně) zavádí. Zdůvodněním tohoto návrhu je argumentace, že SZK "neplní svoji funkci, jsou pouze opakováním prověření poznatků, které již proběhlo u dílčích zkoušek". I kdyby měla uvedená argumentace obecnou platnost, (což nemá), bylo by to spíše důvodem k nápravě než ke zrušení SZK. Jejich posláním bylo a je "prověřit" právě schopnost "integrace" dílčích poznatků do komplexnějších vědních celků, schopnost jejich organického začlenění do teoreticko-konceptuálního systému dané vědní disciplíny, což je jedním z výchozích a nezbytných předpokladů jejich reálného praktického využití, tak často důrazně požadovaného decizní sférou a tím i k efektivnějšímu zhodnocení investic do "lidského kapitálu", jehož klíčovou součástí vzdělávací proces bezesporu je. Příslušná legislativa, vysokoškolský zákon, by k tomu měla vytvořit odpovídající ale i stimulační předpoklady.

V případě doktorského studia poukázala na tento problém (stejně jako na řadu dalších aktuálních problémů) i mezinárodní konference věnovaná doktorskému studiu pořádaná sdružením CRECON (KNOWLEDGE RESEARCH, EDUCATIO, CONFERENCE) konaná v Praze 10. – 11. listopadu minulého roku. Lze předpokládat, že v rámci připomínkového řízení dozná předložená novela VŠ zákona určité změny.

Zmíněná problematika VŠ vzdělávání přináší spoustu otázek, z nichž některé je nutno vyřešit víceméně aktuálně. Řada z nich je však svým způsobem trvalého charakteru a bude nutno hledat vždy jejich optimální řešení pro danou konkrétní situaci za konkrétních podmínek a možností. S určitostí lze přepokládat, že se s nimi budeme setkávat i na příštích jednáních věnovaných problematice vzdělávání a investic do "lidského kapitálu".

Je otázka, zda "cesta zpět" k nevědění, k deracionalizaci vzdělání je jen důsledkem masifikace vzdělání a snahy přizpůsobit úroveň vzdělání slabším jedincům, nebo zda se jedná o důsledky určitého záměru, který má svůj původ právě v tom, že současná moc nedisponuje perspektivní, realistickou a přitažlivou vizí.

Vize, jakou potřebujeme/466 Rostislav Čuba: REDUKCE I.

Dostal se mi do rukou pozoruhodný text s kraťoučkým názvem Redukce. Čtenář zjistí, že se jedná o název mimořádně výstižný. Ale ne hned, až mu dojde, oč tu běží. Neméně zajímavý je i autor – Rostislav Čuba, syn slavného Františka Čuby, který nabídl naší zemí perspektivu. Tu bohužel ani předlistopadový, ani polistopadový režim nedokázal využít. Proč ji nedokázal využít? I na to dává tento text odpověď, i když to nebylo jeho původním ani hlavním záměrem.

R. Čuba nabízí kvalifikovaný, pronikavý a zasvěcený pohled do ideového zákulisí (či pod pokličku) současné globální moci. Vychází z podobných předpokladů, jako Green Deal, ale nabízí přímo protikladné řešení. Ještě před tím však strhává masku "nevinnosti" z "překrásného nového světa" (A Huxley: "Brave New World", 1932), do kterého se nás greendealovské "řešení" snaží zavést. Kdo neví, o co jde, tak to najde ze: https://cs.wikipedia.org/wiki/Konec_civilizace

V textu R. Čuby najdeme nejen doložený popis genocidního scénáře hrozícího lidstvu, ale také alternativu, která má řadu propracovaných bodů. Vybírám z poměrně obsáhlého materiálu to nej-nej-nejdůležitší pro pochopení doby, uvědomění si významu realistické, perspektivní a přitažlivé vize a odpovědi na otázku, co dělat. Od svého textu odlišuji barvou, doprovázím krátkými poznámkami:

Naše společnost se dostala do bodu, kdy přestáváme rozumět okolnímu světu. Jsme vystaveni událostem, při kterých se nám rozum zastavil. Různí ekonomové, ekologové, analytici a vojáci se nám z neznalosti souvislostí snaží vysvětlit logiku věcí. Bohužel, logika věcí se nazývá redukce. Lidstvo stojí před novou zkušeností, před novým nepřítelem...

V současnosti se blížíme k hranici 8 miliard lidí na planetě... Dnes víme, že populační růst roste až výbušně. V roce 1972 bylo toto téma popularizováno další "esejí" nebo chcete-li studií s názvem "The Limits to Growth" (Meze růstu) od Římského klubu. Tato studie se volně inspirovala pastorem Malthusem a upozorňuje na neudržitelný růst populace a jeho dopady na planetu Zemi a naše společenství. Studie říká, že pokud se nepřistoupí k ovládání porodnosti a úmrtnosti, tedy ke kontrole růstu populace a průmyslu, hrozí vyčerpání přírodních zdrojů a zhroucení hospodářství. Kvalita životního prostředí se zhorší a existuje reálné riziko ekologických katastrof, které by mohly ohrozit lidstvo. Radikální změny jsou nutné k předejíti hospodářskému a ekologickému kolapsu. Dokument " Meze růstu" tedy vyzývá k reformě hospodářského systému a ke změně životního stylu, které budou brát v úvahu omezené zdroje planety.

Na základě všech těchto teorií jsme se od amerického architekta a inženýra Fullera dozvěděli, že když máte dostatek energie k dispozici, tak jedna miliarda specializovaných pracovníků dokáže vytvořit téměř cokoli a zajistit potřeby celé lidské populace. Kdysi to byly teorie a v době kapitalistického rozkvětu bylo zajímavé o tom diskutovat při sklenici vína. Meze růstu se stal klíčovým dokumentem pro ekologické hnutí a stále slouží jako inspirace pro výzkum a řešení globálních problémů souvisejících se změnou klimatu, degradací přírodních zdrojů a udržitelným rozvojem.

Teorie o zlaté miliardě se ocitla znovu na stole. Génius rozpoznal problém a pokusil se najít řešení, fanatici se přidali a snaží se prosadit svůj vlastní postoj. A nakonec lůzři, kteří vlastní měny a dluhy, se snaží upevnit svou moc nad situací. Tato analogie starého francouzského hesla je možná vtipná, ale zároveň nám připomíná, jak pravdivé toto tvrzení může být. V roce 2008 jsme byli svědky hospodářské krize, kterou lze považovat za určitý milník. Jednoduše řečeno, ve zdravém kapitalistickém systému je vše založeno na růstu hodnot a zisku, a vše je tomu podřízeno. Neexistuje rovnovážný stav. Buď produkujete hodnoty nebo je spotřebováváte a vytváříte ztrátu. Po krizi v roce 2008 se stalo zjevným, že růst hodnot je pomalejší než růst dluhu. Zdravá kapitalistická společnost v tom okamžiku skončila. Majitelé peněz jako takových si to uvědomili, stejně jako i největší korporace. Věděli, že nějakou dobu mohou trh oklamat přívalem peněz do systému, a že nižší úrovně podniku budou generovat zisk na pozadí větších ztrát. Typicky ztráty ve státech. V roce 2014 se na papežské univerzitě v Římě setkaly vlivné osobnosti z podnikatelského, finančního a akademického světa, aby se poradily co dál. Toho dne byla založena Rada pro inkluzivní kapitalismus, jejíž členové jsou nejvýznamnější osobnosti z finančního světa, jako Jamie Dimon z JPMorgan Chase, Larry Fink z BlackRock, Mary Barra z General Motors nebo Mark Carney z Bank of England. Kromě toho se do aliance zapojilo i 48 bank, fondů a korporací. Za zakládající členku rady se považuje Lynn Forester de Rothschild, kterou podporují papež František a britský princ, nyní král Charles. Všechny spojuje strach – strach z toho, že přijdou o moc a o vše na čem stojí jejich hodnoty. Velmi dobře si uvědomili, že kapitalismus již neexistuje.

Přelidnění a nadvláda konzumu s devastujícími účinky na přírodní prostředí jsou realitou. Je nejvyšší čas hledat cestu ven. Ale, jak bude dále doloženo, nikoli za cenu decimace lidstva (to by bylo obětování každého desátého), ale devíti z deseti obyvatel. Ti, kteří nabízejí řešení, při kterém si uchovají pozice a privilegia, "podrobnosti" toho, o co jde maskují různými klišé a devastací vědy. Ačkoli hlavní strůjci se skrývají, některé z hlavních účinkujících R. Čuba vyjmenovává. V příštím pokračování se podíváme na podrobnosti "řešení", které by patrně znamenalo zánik lidstva.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10816-vize-jakou-potrebujeme-466.html

Vize, jakou potřebujeme/467 Rostislav Čuba: REDUKCE II.

Co to ovšem znamená, že KAPITALISMUS již neexistuje? Znamená to, že musí být zformulována nová ideologie, nový politický systém a nové hodnoty života člověka, skupin a celé společnosti. Když se podíváme do historie, taková změna nastala při přechodu z feudalismu na kapitalismus. Změnil se politický systém, změnily se hodnoty člověka, skupin a celé společnosti. Ti, kdo na to doplatili byla feudální elita, která přišla o všechno, mnohdy i o svůj život.

Rada pro inkluzivní kapitalismus se zabývala přesně tímhle problémem, protože se jich osobně dotýká. Vědí, že mohou být vyměněni jako feudálové. Elita seděla v papežské univerzitě v Římě a rozjímala. Říkali si, co všechno mají. Vlastní dluh celého světa, který nejde splatit, přes akciový trh vlastní klíčovou výrobní kapacitu na planetě a najednou si uvědomí, že oni přece vlastní planetu. Říkali si, nejsme my vlastně Bůh? Velmi symbolicky se na stole objevila esej Římského klubu "The Limits to Growth” (Meze růstu). A právě z této eseje se začala rodit nová ideologie.

Klasický kapitalismus založený na růstu a expanzi již není udržitelný, protože dosáhl svých cílů a vyčerpal možnosti dalšího rozvoje. Elita, která z něj vzešla, si stále ještě drží svou moc. Nicméně poučena historií a reálnými hrozbami, které jí hrozí, musí být nekompromisní a bezohledná. Byly položeny základy INKLUZIVNĺHO KAPITALISMU.

Při formulování nové ideologie si položili jednoduchou otázku. Kdo dnes spotřebovává veškeré hodnoty, které kdysi přivedly elitu k moci? Jsou to lidé. Kdo spotřebovává veškeré nerostné a omezené bohatství země? Jsou to lidé. A kdo toto bohatství vlastní? Jsme to my, elita. Takže když už to všechno vlastníme a přes veškeré úsilí již netvoříme hodnoty, proč bychom to měli rozdávat? Novou kapitalistickou ideologii musíme změnit tak, aby ideologie sloužila pouze exkluzivní a vybrané elitní skupině, které bude sloužit udržitelná populace. Zbytek se stává pouze problémem, který musí být eliminován, aby nás exkluzivní elitu neohrožoval.

Odpověď na otázku, jak velká je exkluzivní elita, byla poskytnuta nevládní organizací Oxfam. Její zpráva uvádí, že bohatství 2 153 miliardářů představuje více než 60 procent celkového bohatství na světě. Lidstvo stojí před novou zkušeností, před novým nepřítelem. Lidstvo stojí před novou revolucí, která má svým významem srovnání snad jen s průmyslovou revolucí, jež se odehrála před téměř 300 lety.

Ano. Poučme se z průběhu průmyslové revoluce, protože změna, na prahu které stojíme, je srovnatelné s průmyslovou revolucí, dokonce je ještě výraznější. A jak to tak už bývá, každá revoluce začíná preventivní kontrarevolucí. Změny nazrály, ale to, co se přežilo, vládne a snaží si udržet své výsadní postavení. Je lépe informováno a drží mocenské nástroje. Toho jsme dnes svědky doslova v přímém přenosu. Celé lidstvo prochází zatěžkávací zkouškou. Tentokráte se hraje o přežití, protože má velmi nebezpečné "hračky". A spolu s privilegiemi přetrvávají i předsudky a setrvačné myšlení. Proto potřebujeme:

1. Demaskovat podstatu ideologie, kterou se snaží ovládnout masy ti, kteří přivedli svět do současné situace.

2. Mít k dispozici perspektivní, realistickou a přitažlivou vizi, která je z hlediska morálního étosu i racionální reflexe reality na mnohonásobně vyšší úrovni, než ta ideologie, kterou nám globální moc vnucuje.

Vize, jakou potřebujeme/468 Rostislav Čuba: REDUKCE III.

Elita chápe člověka jako výrobní prostředek k vytváření jiných hodnot, které elitě přináší blahobyt a moc. Dnes se ovšem populace stala pro elitu hrozbou. Populace má dnes vysokou spotřebu, která se stala ekonomicky neúnosnou.

Jak již bylo konstatováno, k výrobě čehokoli na světě stačí jedna miliarda lidí. To podporuje robotika a umělá inteligence, která je schopna převzít velkou část lidské práce. Musíme si uvědomit, že lidé jsou pro elity pouze výrobní prostředek, který lze nahradit strojem, který pracuje neúnavně a bez zbytečných chyb. Lidé, kteří ztratí práci nebo nemohou z nějakého důvodu pracovat, jsou pro elity pouze nákladovou položkou.

Světové zásoby surovin jsou omezené a jejich vyčerpání se může stát kritickým faktorem v budoucím rozvoji. Nadměrné využívání fosilních paliv a dalších neobnovitelných zdrojů zvyšuje riziko jejich vyčerpání, generuje se tak určitá závislost a zranitelnost. Problémem je také to, že nerostné suroviny a především zdroj levné energie v podobě fosilních paliv jsou často koncentrovány na místech, která nejsou úplně pod kontrolou nejbohatších a nejvlivnějších jednotlivců a organizací. Proto je třeba vyvinout tlak všemi prostředky, aby se tyto zdroje podřídily elitě, která vyznává hodnoty inkluzivního kapitalismu.

Prostor pro náš život musí být znovu přeformulován. Nová ideologie nám má stanovit nové hranice toho, co a kolik je nám dovoleno spotřebovat. K této bezprecedentní redukci bude použita ochrana životního prostředí použita ochrana životního prostředí. Peníze jako symbol moci budou vyměněny za jiné a následně se propojí s uhlíkovou stopou, která bude lépe udržovat populaci poslušnou. Nové peníze jsou již široce diskutovány jako digitální měna. Tato digitální měna bude programovatelná a nabídne elitě za prvé, co, kdy a kdo si v čase bude moci koupit. Za druhé bude určeno geografické perimetrické rozdělení – stát, kraj, vesnice nebo konkrétní oblast. Za třetí bude určena doba použitelnosti, takzvaná tající měna. Pokud budete poslušní a uhlíkově odpovědní, měna bude tát pomaleji.

Program "VELKÉ REDUKCE" je popsán poměrně přesně. Pod hlavičkou "Green Dealu" a podobných scestnými ideologiemi je prosazován vší silou. V textu jsem zvýraznil pasáže, které ukazují na to, že je to program zastaralý, scestný a perverzní. Právě proto, že se ho jádro současné globální moci drží, konstatoval jsem v nedávno napsaném článku o struktuře současné globální moci toto (nejdůležitější je zvýrazněno červeně):

- Jedná se o přestárlé osoby ovládané vlastními stereotypy, které na vývoj situace reagují bez perspektivní vize, bez snahy problémy řešit, přitom s jediným cílem – udržet představu o svém významu, své všemocnosti a správnosti stereotypů za každou cenu.

Žádná násilná a příkazová redukce není nutná. Problémy lze řešit mnohem jednodušeji:

- Pokud jde o energie, globální situaci by vyřešila sériová výroba malých modulárních reaktorů s recyklovatelným palivem schopných zásobit cca 20 tisíc osob. Jsou bezpečné, bez uhlíkaté stopy, produkují elektrickou energii, odpadní teplo i vodík. Paliva je na několik tisíc let.

- Pokud jde o ostatní zdroje, zde svou roli může sehrát lokalizace výrob a nanotechnologie.

- A pokud jde o přelidnění, tam, kde mají ženy přístup ke kvalitnímu vysokoškolskému vzdělání a současně existuje funkční průběžný systém penzijního pojištění, klesá reprodukční číslo pod 2.

Vize, jakou potřebujeme/469 Rostislav Čuba: REDUKCE IV.

Rada pro inkluzivní kapitalismus vytvořila realizační strukturu, která má pomoci s dosažením stanovených cílů. Tato struktura zahrnuje Organizaci spojených národů (OSN), pod kterou spadá i Světová zdravotnická organizace (WHO), Světové ekonomické fórum (WEF) s nastrčeným ideologem Klausem Schwabem a neziskovou organizaci Aspen, která umí dokonale "zapojovat" své členy do vládních struktur.

Úplně prvním realizačním krokem byla organizace Klimatické konference v Paříži pod záštitou OSN v roce 2015, na které byla přijata takzvaná Pařížská dohoda. Tato dohoda stanovuje závazné cíle pro snižování emisí skleníkových plynů a opatření pro přizpůsobení se dopadům změny klimatu. Jedná se o zahájení a formulování nové ideologie, která zredukuje všechno.

Zároveň to byl velmi důležitý krok, na který navazovaly další události. Byl to velký úspěch, jelikož dohodu podepsalo 197 zemí světa. Od tohoto momentu se začala skládat nová stavebnice nové ideologie, která začala měnit životní prostředí, a která ovlivní životní úroveň na planetě každému z nás.

Začínáme velmi zřetelně vidět, jakou ideologii nám představují. Ideologie byla vždy silnější jak věda, která byla posunuta pod čáru. Média vygenerovala nové vědecké odborníky z řad dogmatiků.

Co vidíme pod čarou, co říká skutečná věda, o které se dnes nesmí mluvit? Základem života jsou prvky a uhlík je jedním z nejdůležitějších prvků pro naše bytí, jelikož umožňuje existenci živých organismů. Tento prvek hraje zásadní roli nejen v procesu formování vesmíru, ale také v životním prostředí na naší planetě. V lidském těle tvoří uhlík spolu s kyslíkem, vodíkem a dusíkem asi 96 % základních chemických prvků. Naše existence na planetě a v celém vesmíru je tedy založena právě na uhlíku. Takže vyhlášení války uhlíku znamená vyhlášení války samotnému životu. Při dýchání vylučujeme oxid uhličitý (CO2), který však musíme nyní redukovat. Oxid uhličitý (CO2) je ale jednou z klíčových látek potřebných k fotosyntéze rostlin. Díky fotosyntéze rostlin a sluneční energii dochází k uvolnění kyslíku do vzduchu z oxidu uhličitého, který pro změnu dýcháme my.

Historie i aktéři jsou popsaní poměrně přesně. V současné době je celá euroreprezentace (parlamentní, vládní, institucionální, mediální) ovládána dosazenými vydíratelnými osobami. V článku o struktuře globální moci jsou označeni jako "ideově i morálně vyprázdnění poskoci". Důležité rovněž je, že si R. Čuba všímá toho, co se děje v oblasti vědy. Ta vždy v dějinách byla nositelem pravdy a odpůrcem lži. A tak v této oblasti dochází k systematické podpoře pseudovědců, kteří nikdy nepochopili, co je to věda, co je to tázat se po předpokladech, co je to rozvíjet určitou disciplínu jako postupné přesahy stávajícího poznání. Vědě byli vnuceni pseudoodborníci a pseudokritéria hodnocení výstupů. Když někdo disponuje kritickým myšlením a snaží se s využitím teorie řešit současné problémy, stává se štvancem ševčíkovského typu, viz:

Vize, jakou potřebujeme/470 Rostislav Čuba: REDUKCE V.

V Kanadě jsou lidé doslova povzbuzováni, aby se zabili, aby vypustili méně uhlíku. V roce 2022 byla podle odhadů provedena eutanazie o 30 % více než v předchozím roce. Pokud máš nějaké postižení nebo problémy, máme pro tebe řešení. Znovu opakuji, pro elitu nejsme lidé, ale výrobní prostředek, který se stal neefektivní a nákladný ve spotřebě přírodních zdrojů.

Budu ovšem také upřímný, pro mě je člověk nejvyšší hodnotou, který má svou důstojnost a je obdařen lidskými právy jako jednotlivec v rámci společnosti. Elita, která si myslí, že stojí nad člověkem a pohrdá jeho právy a vykonává svou činnost, která zasahuje do důstojnosti člověka, ztrácí v mých očích respekt a já osobně takovou elitou pohrdám.

Co z toho všechno vyplývá? Náš hospodářský systém nelze opravit pouze volbami. Nemůžeme doufat, že se někdo nebo nějaká skupina dostane do parlamentu, do vlády, nebo kdekoliv jinde a my jim to vysvětlíme, následně dojde k prozření a opraví se stávající systém. Nelze v to doufat ani z důvodu, že tyto struktury již byly infiltrovány.

Měli bychom se zamyslet nad tím, co víme. Od roku 2008 je růst hodnot pomalejší než růst dluhu. To znamená, že generování zisků je možné pouze na úkor jiných ztrát. My bankrotujeme!

Dám vám jednoduchý příklad: ČEZ je nejziskovější společností v České republice. Čím vyšší zisk vykáže, tím více ztrát budou mít ostatní. Nejedná se o situaci vytváření kumulativních zisků, kdy ČEZ vydělá na energii a někdo jiný na této levné energii vytvoří novou hodnotu a díky tomuto zušlechtěnému řetězci se tvoří další nové hodnoty. Toto bývalo možné, ale už to tak není, protože jsme převedli výrobní řetězec do Číny, Bangladéše a kdo ví, kam ještě.

V případě, že se stát vyčerpá natolik a přestane stimulovat ekonomiku dalšími penězi, tak značná část českých podniků bude v problémech. A jak dlouho to bude fungovat?

Někdo by mohl říci: Natiskneme si nové peníze. Vezmeme si tedy nové peníze a půjdeme do kavárny, objednáme si kávu a místo kávy dostaneme balíček peněz. Jistě nás ten balíček potěší, a proto se vydáme na oběd, ale místo oběda dostaneme dva balíčky peněz. A já se ptám, jak dlouho to vydržíte, než zemřete hlady?

Nejostřejší Čubův distanc o "vize redukce". Má pravdu i v tom, že struktury i odporu jsou infikovány a musíme s tím počítat. Na co tedy můžeme spoléhat? Zde si myslím, že je potřeba R. Čubu trochu víc doplnit. Samozřejmě, že pro normálního člověka je ČLOVĚK NEJVYŠŠÍ HODNOTOU. Ale toto vyznání, které je i základním principem, ze kterého je nutné vycházet, nelze ponechat je v této abstraktní rovině a v podobě deklarace. Nejvyšší hodnotou je takový svobodný rozvoj osobnosti člověka, který je podmínkou svobodného rozvoje ostatních lidí a který současně působí jako nejvýznamnější produkční síla určující i kvalitu ekonomického růstu.

Pokud srovnáváme změnu, která nazrála, s průmyslovou revolucí, tak bychom měli říci, jaký nový sektor vzniká a prosazuje se jako dominantní. Tím je právě sektor produktivních služeb, služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností.

Nová kvalita ekonomického růstu je dána dvojím efektem produktivních služeb, tj. služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění lidských schopností:

- První efekt je dán tím, že spotřeba, v niž hrají produktivní služby dominantní roli, je na rozdíl od okázalé, prestižní, konzumní spotřeby šetrná ze samotné své podstaty k přírodě.

- Druhý efekt je dán tím, že tato spotřeba vede k výraznému posílení inovačního potenciálu společnosti, který je základním a dostatečně vlivným faktorem odlehčení ekonomického růstu od všech aspektů zatěžování životního a zejména přírodního prostředí.

To, proč tuto cestu přirozeného řešení současných problémů nechce současná globální moc vidět, je důsledek kombinace zapšklosti elit a vyprázdněnosti poskoků. Ti, kteří si to uvědomují a jsou součástí globální moci, jsou vystavení tlaku obého.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10820-vize-jakou-potrebujeme-470.html

Vize, jakou potřebujeme/471 Rostislav Čuba: REDUKCE VI.

Vždyť se nám smějí do obličeje, oni jsou řidiči a my jen pasažéři. Je nás skoro 8 miliard a máme vysokou spotřebu, proto se chystají velkou část z nás vysadit.

Řešením je pouze změna celého systému, pochopení lidských hodnot, pochopení lidských potřeb a zformulování nové ideologie, která nám zaručí snesitelné životní podmínky.

Jedná se o zcela jiné vidění světa které vidí skupina pod názvem inkluzivní kapitalismus. Dříve byla studie Meze růstu od Římského klubu diskutována mezi elitními skupinami, když si při tom vychutnávali sklenici vína. Dnes by měla sloužit k zamyšlení pro každého z nás, i když pijeme jen sklenici vody.

Je nutné uvědomit si, že vycházíme ze stejného základu, pochopit současné problémy a přemýšlet o závěrech sami. Osobně věřím, že závěry mohou být odlišné od těch, které jsou nám předkládány.

Je pravdou, že populace spojená s neúměrnou spotřebou problém je. Neúměrná spotřeba populace je problémem, ale nejde ho řešit globálně kvůli různým potřebám a hodnotám lidí v různých regionech. Místo toho se zaměřme na lokalizované hospodářství, které může být založeno na různých hodnotách v různých regionech a přesto zachovat jedinečnost. Každý region musí mít své vlastní řešení. Tyto regiony, státy nebo společenství států by se měly snažit na prvním místě o nezávislost a soběstačnost v oblastech potravinářství a energetiky, aby měl každý z nás přístup k dostatečnému množství bezpečných a výživných potravin a energie pro zdravý a aktivní život...

Je potřeba změnit a přizpůsobit hospodářství tak, aby se více zapojoval faktor sociální součinnosti. To zahrnuje vytvoření podmínek pro flexibilní pracovní místa s různými délkami pracovní doby, aby lidé mohli lépe reagovat na měnící se hospodářství a své potřeby. Je také důležité, aby lidé mohli snadno opustit svá pracovní místa a uvolnit je pro novou generaci pracovníků, aniž by ztratili základní sociální jistoty. To je velmi důležitý faktor pro začlenění mladé generace do sociální hierarchie.

Měli bychom se také připravit na to, že digitalizace a robotizace přebírají část pracovních míst. Proto bychom měli zvažovat, které pozice je vhodné nahradit technologiemi a které ne. Vytváření pracovních podmínek s kratší pracovní dobou a lokalizací hospodářství by mohlo vést k větší potřebě pracovních pozic. Je také důležité nasměrovat pracovní pozice ze státního aparátu zpět do průmyslu a služeb...

Je nutné si položit seriózní otázky ohledně toho, jakou výrobu jsme schopni vrátit do našeho lokálního hospodářství. Potřebujeme průmyslovou reformu, která se zaměří na potřeby lidí a společnosti, na součinnost člověka s člověkem citlivě zapojeného do průmyslové výroby a na to, aby mu byla dána možnost pocítit potřebnost a sociální zařazení v kolektivu. Je důležité si uvědomit hranice spotřeby a její negativní dopad na společnost. Nikdo z nás nechce, aby zisky a životní úroveň byly exportovány za naše hranice a abychom importovali dluh, ztrátu důstojnosti, nepotřebnost občanů a zoufalství, které dnes vidíme na ulicích ve Spojených státech.

Ano. Máme alternativu. Některé její prvky jsou v materiálu R. Čuby uvedeny: Lokalizace výrob. Vyrábět a pěstovat většinu toho, co je spotřebováváno, přímo na místě. O pokrytectví těch, kteří nám vnucují "greendealovské" řešení svědčí to, že o této cestě vůbec neuvažují. Proč? Protože by to znamenalo větší nezávislost lidských komunit a jim jde o uvržení lidí do stále větší závislosti na jejich perverzní alternativě. Takže "uhlíkatá stopa" kamionů brázdících kontinenty je nezajímá.

Místo toho, co píše R. Čuba, tj. "uvědomit hranice spotřeby a její negativní dopad na společnost", doporučuji něco jiného: Změnit charakter spotřeby tak, aby spotřeba naplňovala reálné bohatství života člověka, aby byla zaměřeně na plný rozvoj a uplatňování jeho schopností, současně s tím zvyšovala inovační potenciál společnosti. Tato změna je bezprostředně spojena s růstem odvětví produktivních služeb. Toto je nutné znovu a znovu připomínat, jinak neuskutečním ideový a následně i reálný průlom, který umožní zastavit devastaci.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10826-vize-jakou-potrebujeme-471.html

Vize, jakou potřebujeme/472 K Danielu Prokopovi: Jak na důchodovou reformu/1

Daniel Prokop napsal 14. března pro přílohu Práva Salon obsáhlé pojednání Jak na důchodovou reformu. Jedná se o mimořádně významný článek, protože je první svého druhu, který v mediálním mainstreamu, ale např. i Národní rozpočtové rady¹⁹[1], prezentuje lidsky přijatelnou, ekonomicky efektivní a perspektivní cestu reformy systému průběžného penzijního pojištění. Vyvrací tak lež o tom, že "vláda nemohla postupovat jinak".

To bude významné i při projednávání dané problematiky u Ústavního soudu. Proto je velmi důležité, aby si nejdůležitější pasáže, které vybírám, přečetlo a promyslelo co nejvíce lidí.

Zde je velmi stručné shrnutí podstaty toho, oč tu běží: https://radimvalencik.pise.cz/10759-penze-o-co-jde-shrnuti.html . V příspěvku, který najdete pod tímto odkazem, je dána odpověď i na otázku, proč se existence rozumného řešení utajuje, proč Jurečka změnil svůj názor, který zastával před rokem, a jaké riziko naší zemi hrozí.

Nyní již výběr toho nejdůležitějšího z pojednání D. Prokopa, které od svého textu odlišuji barvou:

Když je řeč o důchodové reformě, začíná se většinou tématem zvyšování věku odchodu do penze. Samotné zvyšování bude asi nevyhnutelné, nejde ale o žádnou reformu, nýbrž nejbanálnější parametrickou úpravu reagující spíše na absenci reforem.

Skutečná reforma – která zabrání tomu, aby byl důchodový systém okolo roku 2050 v deficitu pěti procent HDP (v dnešních cenách 300 miliard ročně), jak ukazují současné projekce – musí zahrnovat tři složky. Úpravu třetího pilíře penzijních fondů, aby opravdu sloužil k zabezpečení na stáří. Změny parametrů v průběžném systému, aby se na jeho financování spravedlivě podílela celá společnost a systém valorizací nevytvářel nerovnosti mezi důchodci v čase. Ale také zásadní ekonomické změny: zvýšení zaměstnanosti žen, podporu zdravějšího života i porodnosti a transformaci ekonomiky.

Ať už ale půjde třetím pilířem v roce 2050 deset či dvacet procent výplat, hlavní roli bude hrát průběžný státní pilíř. Jeho udržitelnost závisí na třech faktorech – na výši důchodů, věku odchodu do důchodu a odvodech u pracujících. To ale neznamená, že u něj jde pouze o banální parametrické změny, kdy se posouvají roky nebo mění procenta.

Zvýšení věku odchodu do důchodu ve skutečnosti sleduje poměr mezi pracujícími a seniory, mezi odvádějícími a čerpajícími v důchodovém systému. Tento poměr se výrazně změní po roce 2040, až do důchodu začnou odcházet silné ročníky "Husákových dětí" a financování bude závislé na slabších ročnících z devadesátých a nultých let.

Počet odpracovaných let však lze navyšovat i jinak než zvyšováním odchodového věku.

Neefektivita českého pracovního trhu v tomto paradoxně začíná už někdy v šesti letech. Pětina českých dětí využívá odkladu školní docházky, který je ale ve velké většině zbytečný – v zahraničí odklad využívá nanejvýš pět procent dětí. České školství odklady stojí jednu až dvě miliardy korun ročně. Již zde začíná neefektivní protahování studia, které má svůj vrchol v rámci vysokého školství – vinou neexistence funkčních profesních bakalářských oborů a vysoké neúspěšnosti studentů a jejich častých změn studijních oborů. Tyto problémy jsou daní za to, že příliš specializované střední školy část studujících na univerzitu nepřipraví.

Ztráty pracovních let dále pokračují velmi nízkou zaměstnaností žen, která je dána dlouhými rodičovskými dovolenými, nedostupností předškolních služeb a vysokým zatížením částečných úvazků.

Část navýšení věku odchodu do důchodu můžeme ušetřit navýšením odpracovaných let před šedesátým pátým rokem věku. Pracovat do šedesáti osmi totiž v Česku nepůjde tak snadno jako v jiných zemích – máme velké zastoupení náročné práce v průmyslu, nejvyšší konzumaci alkoholu v EU, velké problémy s obezitou a spolu s tím vysoké zastoupení nemocí, jež zkracují dobu života ve zdraví a znemožňují práci ve vyšším věku.

Berme tuto pasáž jako "rozjezd" či "vykolíkování" terénu. Vynechal jsem obsáhlou pasáž o tzv. 3. pilíři, resp. penzijním připojištění. Je dobře zpracovaná, důležitá, ale netýká se bezprostředně podstaty problému. Důležité je naopak upozornění na význam vzdělání od nejrannějšího věku. Zde bych ještě dodal, že již od šesti let by děti měly být citlivě vedeny k tomu, aby si vytvářely představu o celoživotní dráze svého profesního, rodinného i společenského uplatnění. Role školy, ale i rodinných příslušníků včetně babiček a dědečků je zde velmi významná.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10827-vize-jakou-potrebujeme-472.html

Vize, jakou potřebujeme/473 K Danielu Prokopovi: Jak na důchodovou reformu/2

Daniel Prokop napsal 14. března pro přílohu Práva Salon obsáhlé pojednání Jak na důchodovou reformu. Jedná se o mimořádně významný článek, protože je první svého druhu, který v mediálním mainstreamu, ale např. i Národní rozpočtové rady²⁰[1], prezentuje lidsky přijatelnou, ekonomicky efektivní a perspektivní cestu reformy systému průběžného penzijního pojištění. Vyvrací tak lež o tom, že "vláda nemohla postupovat jinak".

Nyní již výběr toho nejdůležitějšího z pojednání D. Prokopa, které od svého textu odlišuji barvou:

Důchodová reforma musí být ve skutečnosti zejména reformou zdravotní. Ta obsahuje i zvýšení spotřebních daní z tvrdého alkoholu, piva či cigaret včetně jejich škodlivých náhražek, danění tichého vína a případně i velmi škodlivých sladkých nápojů. A přeřazení všech těchto produktů do vyšší sazby DPH. Těmito opatřeními může stát vybrat přes deset miliard a jimi financovat dětský sport i další opatření k podpoře zdravějšího životního stylu.

Nutná je ale také vyšší motivace k sekundární prevenci – k chození na screeningy rakoviny, jejichž přeskakování stojí české zdravotnictví a trh práce vysoké miliardy ročně.

Česko dnes stojí na rozcestí, co se týká pojetí daňového mixu. Pokud bude pokračovat v politice danění nízkopříjmové zaměstnanecké práce a nezačne motivovat ke zdravému životu, je iluzí spoření chudších lidí na důchod a nepůjde výrazně zvyšovat důchodový věk.

Ale není to jediné "daňové rozcestí". Z 5,2 milionu pracujících dělá u nás 12,5 procenta na OSVČ hlavní a dalších asi osm procent na OSVČ vedlejší. Přesto jejich sociální a zdravotní odvody tvoří méně než šest procent (49 z 867 miliard ročně).

U zdravotních odvodů je situace úplně absurdní. OSVČ je platí jen z padesáti procent zisku. Tedy z poloviny zisku po odečtení výdajových paušálů, které jsou navíc u řady profesí jako IT, poradenství či právní služby masivně nadhodnoceny. Za poloviční odvody potom mají OSVČ ve zdravotnictví naprosto stejné plnění jako zaměstnanci, které vyčerpají zejména ve vyšším věku.

Aby toho nebylo dost, existuje i obrovská nespravedlnost v rámci samotných OSVČ. Kvůli vysokým minimům odvodů a paušální dani totiž platí stejné zdravotní odvody – 2722 korun měsíčně – živnostník na vesnici s nižšími příjmy a vysokými náklady i ajťák, využívající paušální daň, s příjmy 1,5 milionu ročně a zcela minimálními náklady.

Tento absurdní degresivní systém platí také v sociálních odvodech. Chudší živnostník s vyššími náklady posílá na důchody kvůli minimům až dvacet procent svého skutečného zisku, vysokopříjmový pracovník na IČO s malými náklady v paušální dani okolo tří až čtyř procent.

Rozdíl zatížení oproti zaměstnancům je masivní a také násobně vyšší, než je běžné v zahraničí. Což tvoří obrovskou motivaci ke švarcsystému. Ne nadarmo má Česko jeden z největších počtů pracujících na OSVČ, ačkoli kvůli průmyslové ekonomice by jich mělo mít spíše málo.

Co to znamená pro důchody? Medián důchodů přiznaných OSVČ je dnes jen dvanáct tisíc korun a bude klesat, protože paušální daň navýšila počet OSVČ, které platí takřka minimální odvody. Část lidí se samozřejmě zabezpečí, ale zbytek se propadne do chudoby a vznikne obrovský politický tlak na zvýšení minimálních důchodů.

I kdyby k němu nedošlo, systém je obrovsky nespravedlivý k zaměstnancům. Důchodový systém je nivelizující. Obsahuje základní složku důchodů – dnes čtyři tisíce pro všechny. Zásluhová složka se poté počítá z vašich odvodů, ale s takzvanými redukčními hranicemi. Odvody ze mzdy do 17 500 korun (44 procent průměrné mzdy) se započítají bez redukce. Z příjmů a odvodů nad tuto hranici se počítá jen 26 procent. Čím vyšší má zaměstnanec příjem a odvody, tím menší procento odvodů se mu započítává do důchodu.

Většina OSVČ má vyměřovací základy hluboko pod první redukční hranicí.

Středněpříjmoví a vysokopříjmoví zaměstnanci tedy dotují OSVČ základní složku důchodu i to, že mají možnost redukovat vyměřovací základ pod redukční hranici, a vyvázat se tím z poklesu zásluhové složky důchodu při zvyšování příjmu. Navíc zaměstnanci svými daněmi a odvody většinově financují i příspěvky na bydlení, které dorovnají nízké důchody, či náklady na rodičovské příspěvky, které čerpají i OSVČ.

V této části stojí za to, trochu se zamyslet nad čísly, která D. Prokop uvádí. Málokdo si je uvědomuje. Kromě toho je nutné upozornit na dva důležité momenty:

1. Pozitivním aspektem článku D. Prokopa je, že ukazuje na zásadní souvislost penzijní reformy s funkcí zdravotnictví. Ale ta nespočívá jen v tom, co by bylo možné nazvat restrikce. Velmi důležité je zainteresovat zdravotní pojišťovny na tom, aby měly zájem na prodloužení doby produktivního (výdělečného) uplatnění svých klientů. Nebojím se dokonce říci, aby si konkurovaly v získání co největšího počtu osob, které budou fyzicky a psychicky fit i ve vyšším věku a které budou mít zájem se uplatnit na profesních trzích. Tuto zainteresovanost pojišťoven lze vytvořit, pokud ovšem nepůjdeme cestou vynuceného prodloužení doby odchodu do důchodu.

2. Nutně vyvstává otázka: Proč vláda získala peníze tím, že destruuje důvěru v průběžný systém (za což budeme draze platit), když mohla problém řešit odstraněním šílených distorzí, pokud jde o odvody do zdravotního a penzijního systému? Možnosti, které se jí nabízely (a nabízejí) popisuje D. Prokop velmi přesně. Nebyl to záměr těch, kteří morálně i intelektuálně vyprázdněnou vládu "vodí" a přisoudily ji roli destruktora ekonomiky i sociální soudržnosti naší země?
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10828-vize-jakou-potrebujeme-473.html

Vize, jakou potřebujeme/474 K Danielu Prokopovi: Jak na důchodovou reformu/3

Daniel Prokop napsal 14. března pro přílohu Práva Salon obsáhlé pojednání Jak na důchodovou reformu. Jedná se o mimořádně významný článek, protože je první svého druhu, který v mediálním mainstreamu, ale např. i Národní rozpočtové rady²¹[1], prezentuje lidsky přijatelnou, ekonomicky efektivní a perspektivní cestu reformy systému průběžného penzijního pojištění. Vyvrací tak lež o tom, že "vláda nemohla postupovat jinak".

Nyní již výběr toho nejdůležitějšího z pojednání D. Prokopa, které od svého textu odlišuji barvou:

Nepoměr mezi zatížením forem práce se musí změnit. Z uvedeného ale vyplývá, že nemůže jít (pouze) o navyšování minim odvodů OSVČ. Nízkopříjmový živnostník se skutečnými náklady dnes platí na zdravotních a sociálních odvodech docela velké procento svých zisků. Řešení je ve snížení paušálů u reálně nízkonákladových profesí, ve zrušení či změně systému takzvané paušální daně, v níž mohou minimalizované odvody platit lidé s příjmy do 1,5 milionu, a v mírném navýšení vyměřovacích základů (například z padesáti na sedmdesát procent zisků).

Obejít vysoké odvody ale stát umožňuje i jinými způsoby než švarcsystémem. V takzvaných podlimitních dohodách o provedení práce se ročně vyplácí okolo padesáti miliard korun. A nikdo neví, kolik z toho tvoří původní účel – tedy výplaty nárazových prací a menších úvazků zejména studentům, rodičům či důchodcům – a kolik jsou účelové kumulace dohod. Další obří únik je exekuční ekonomika prací načerno. Stát v ní podle odhadů přichází o pět až dvanáct miliard ročně.

Bez ucpání těchto děr a provedení výše popsaných změn důchodový systém zcela postrádá legitimitu a další a další zaměstnance i firmy motivuje se na něm nepodílet.

- Nebo je to dáno tím, že jedná tak, aby podlomila důvěru v průběžný penzijní systém?

- Či dokonce ani neví, co dělá, jen se nechá řídit pokyny, které sledují oba výše uvedené cíle?

Levicoví kritici důchodové reformy rádi zdůrazňují, že na důchody můžeme čerpat i z jiných typů daní. Česko má velmi nízké majetkové daně, mohlo by více vybírat i na korporátních a spotřebních daních. Z hlediska důchodového systému ale mohou tyto prostředky přispět maximálně k vykrytí největšího propadu kolem roku 2050, zvýšením zmíněných daní totiž musí stát spolu s redukcí některých výdajů ucpat už stávající díry v rozpočtu.

Třetím parametrem průběžného pilíře je výše důchodů. Přičemž nejvíce závisí na systému valorizací. Valorizace by měla krýt růst nákladů, ale být přiměřeně vysoká – jinak jdou současné vyšší důchody na úkor zaměstnanců a prodlužování jejich odchodového věku. Valorizace by též neměly vytvářet velké nerovnosti důchodů v čase, v době inflace by mohly více pomáhat chudým důchodcům a v konjunktuře a při růstu reálných mezd posilovat zásluhovost.

České valorizace nesplňují ani jedno. Valorizace o růst inflace na spotřebním koši důchodců, a navíc o polovinu růstu reálných mezd je do budoucna neudržitelná, pokud se nemají odchodový věk či odvody drasticky zvýšit.

Velká nespravedlnost vzniká mezi kohortami důchodců. Vysoké valorizace let 2021 až 2023 a výpočet nových důchodů podle růstu mezd vedou k tomu, že lidé, kteří půjdou do důchodu v roce 2024 či 2025, budou mít celoživotně o dva až tři tisíce menší důchody než ti, kteří vlnu vysokých valorizací stihli. Systém navíc v době inflace posiluje nerovnosti – protože základní složku valorizuje o růst mezd a zásluhovou o inflaci.

Je tedy třeba celková změna valorizací. Rámcově rozumný je návrh NERV valorizovat o inflaci a třetinu pohybu reálných mezd – ale i směrem dolů. V době patnáctiprocentní inflace a šestiprocentního růstu mezd (devítiprocentního poklesu reálných mezd) by proběhla valorizace o dvanáct procent. V následujících letech by ale byla naopak vyšší, protože by se do ní ihned propsal nárůst reálných mezd.

Současný systém bude řadu let čekat, až nárůst mezd dohoní inflaci. Nárůst reálných mezd se tedy v důchodech projeví až okolo roku 2027. Což právě vytváří obrovské nerovnosti podle toho, jakou vlnu valorizací člověk stihne.

Systém navrhovaný NERV by snížil náklady na důchody a seříznul tyto vlny nerovností mezi důchody. Tratili by v něm ale nízkopříjmoví důchodci, kterým by valorizace během vysoké inflace nestačila na pokrytí nákladů. To lze však zohlednit mimo jiné vyšší valorizací základní složky (například jejím navázáním na inflaci v případě, že převyšuje růst mezd).

S tímto postupem lze souhlasit a obnovilo by to důvěru v systém průběžného penzijního pojištění. Bude se tímto doporučením řídit vláda?

Náročné profese by reálně mohly být řešeny tzv. předdůchodem. Zaměstnavatel, který roky profituje ze zdravotního zatěžování svých zaměstnanců, by měl povinnost jim přispívat do penzijních fondů, které následně člověk může a nemusí využít k předčasnému odchodu do důchodu. Zároveň by důchodový systém měl výrazně více zohledňovat, zda někdo pracuje od osmnácti let, nebo začne až po vysoké škole.

Důchodová reforma ale není jen o důchodovém systému. Jak už bylo řečeno, velký deficit důchodového systému v letech 2040 až 2060 vychází z toho, že do důchodu půjde generace lidí narozených v sedmdesátých a osmdesátých letech a odvody budou závislé na populačně výrazně menších ročnících narozených v letech devadesátých a na začátku milénia. Jenže po roce 2050 budou ekonomicky aktivní i lidé narození dnes. Nejde proto podceňovat roli porodnosti.

Klíčová je i transformace ekonomiky. Důchodový systém je závislý na výši mezd, jež jsou v Česku stále relativně nízké. Pokud bude průměrný důchod v roce 2050 činit řekněme 35 až 38 procent průměrné mzdy, je klíčové, zda se reálná hodnota této průměrné mzdy udrží na dnešních čtyřiceti tisících, nebo vzroste na šedesát tisíc.

Transformace ekonomiky se neobejde bez posílení rozvoje chudších regionů, které poslední dekády v řadě oblastí stagnují, a bez reformy vzdělávání.

Jen vysoká neúspěšnost a nízká gramotnost dětí z nižších sociálních tříd budou podle modelů Daniela Münicha do roku 2070 stát českou ekonomiku 18 miliard ročně.

Letošní rok, kdy se populačně silné ročníky nevejdou na gymnázia, pak ukázal možná hlavní bolest českého vzdělávání. Česko předčasně třídí děti podle sociálního původu a schopnosti připravit se na nedokonalé zkoušky a provede je příliš specializovaným a často nekvalitním středním vzděláváním. Následně se děti opět setkávají na vysokých školách, které si ale i vinou nepřipravenosti části studentů nemohou tolik vybírat a tlačit na kvalitu. Předčasná selektivita a specializace nás udržuje v dobách, kdy stačilo mít deset až patnáct procent vzdělaných elit a zbytek se utopil v ekonomice bez velké přidané hodnoty. Tato ekonomika ale zabije i důchodový systém.

Pro doplnění pracovní síly bude nutná i imigrace. V rámci ní ale z hlediska odvodů do důchodového systému hraje roli hlavně legální práce v co nejvyšších kvalifikacích. Varovným signálem je, že například dvě třetiny ukrajinských uprchlíků u nás pracují pod svou kvalifikací v prekarizovaných pozicích s minimálními odvody. Pro udržitelné důchody potřebujeme i výrazně modernější systém jazykového vzdělávání a integrace cizinců.

V zahraniční existují také jiná řešení, než jsem popsal. Například skutečný opt-out (nikoli naše parodie na něj z roku 2010), který by část odvodů lidem ukládal do státního penzijního fondu, z něhož by mohli vystoupit do soukromých fondů či jen do průběžného financování. Nebo výraznější zapojení zaměstnavatelů. Tyto revolučnější nápady mají ale v Česku svá rizika.

Důchodovou reformu je každopádně třeba poskládat z výše zmíněných opatření, aby v letech 2040 až 2060 byl systém v přijatelném deficitu, který lze doplnit jinými příjmy či převisem příjmů v dalších obdobích. Pokud se spokojíme jen s jedním až dvěma opatřeními, jako je zvyšování odchodového věku a snížení valorizací, bude celá "reforma" postrádat v očích dnešních zaměstnanců legitimitu. A zvýší se riziko, že tyto změny další vláda zase zruší.

Obrovskou chybou vládních politiků jsou potom apokalyptické zkazky, že "dnešní čtyřicátníci nebudou mít žádné důchody". Neodpovídají realitě. I udržitelné verze vývoje státních důchodů počítají s tím, že průměrné důchody budou tvořit okolo 35 procent průměrné mzdy, což při zvyšování reálných mezd nemusí být tragédie. Vytváření mýtu, že důchody nebudou a celý důchodový systém je letadlo, motivuje mladší lidi maximálně se vyvázat z placení daní a odvodů, což nakonec k neudržitelnosti povede.

I tento závěr pojednání z pera D. Prokopa nastoluje otázku spojenou s obavou, zda se ideově a morálně vyprázdněná sestava vlády nenechá řídit pokyny zaměřenými na destrukci naší země. Uvidíme co na to Ústavní soud. Spokojí se se zdůvodněním, že "vláda nemohla postupovat jinak" a potvrdí tím nepříjemnou alternativu odpovědi na otázku, jakým způsobem je u nás generována mocenská reprezentace?
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10829-vize-jakou-potrebujeme-474.html

Vize, jakou potřebujeme/475 Kauza ŠEVČÍK a vlivové sítě

Kauza ŠEVČĺK je nejen typickým příkladem pokusu o "dočišťování" českého teritoria od všech samostatně myslících a za osud naší země cítících lidí, ale i velmi názorným příkladem toho, jak fungují vlivové sítě.

Nejdříve se podívejte, ať vidíte na vlastní oči, kdo poškozuje dobré jméno Vysoké školy ekonomické (která byla dlouhá léta i mou Alma mater)!

Zde jsou videozáznamy toho, co se dělo před Národním muzeem, nedaleko místa, kde se upálil Jan Palach:

- Tyto, spolu s článkem o aktivitách významných osobností i masově podepisované petici byly uveřejněny v Parlamentních listech o něco později:

Zde je naprosto jednoznačně zdokumentována, že doc. Ševčík dělal to, co by musel udělat každý slušný člověk, nejdřív se zúčastnil ošetření brutálně napadeného člověka daleko od vstupu do Muzea, pak požadoval setkání s velitelem zásahu či antikonfliktního týmu. Zdůrazňuji, že zásah byl v polistopadové době bezprecedentní a okamžitě by měla být zřízena parlamentní vyšetřovací komise k prošetření jeho okolností, do které by měly být přizváni zástupci napadených. Tak jako po 17. listopadu.

Místo toho bylo svoláno podivné protiševčíkovské "studentské" shromáždění před budovou Vysoké školy ekonomické. To bylo zdokumentováno, včetně videí, která zaznamenala vystoupení všech řečníků i následné diskuse s příznivci doc. Ševčíka zde:

Jde zejména o druhé video v článku, kde jsou vystoupení studentů. Dobře si ho prohlédněte: Plytká, nekriticky přejímající lži mainstreamu, neseznámená s fakty. Jako kdyby nějací hloupí svazáci hájili po brutálním zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989 Jakešův režim. Sešlo se jich pár. Na podporu doc. Ševčíka přišlo lidí více, přičemž nikdo je nesvolával.

Přesně takto fungují vlivové sítě. Bít a dobít Ševčíka – inside informace vypuštěná těm, kteří chtějí dělat kariéru přes slouhovství současné globální moci. Poskytnutá osobám, v tomto případě studentům, mj. i na bázi rodinných vazeb s těmi, kteří jsou již do vlivových sítí začleněni. V rozporu s fakty se jako kolovrátek opakují stále stejná nepravdivá tvrzení.

Zkrátka debakl jak z hlediska faktické účasti a průběhu, intelektuální úrovně a kompetentnosti, pokud jde o znalost faktů, způsob jejich získávání, vyhodnocení a způsobu jejich prezentace zúčastněnými studenty, tak i z hlediska morálního kontextu.

Tentýž pokyn "k akci" byl poslán i tradičními mainstreamovými cestami, např. tímto článkem v Novinkách poslední březnový den:

Vysoká škola ekonomická měla už dávno zbavit děkana Národohospodářské fakulty Miroslava Ševčíka funkce, řekl Právu šéf Národního akreditačního úřadu a bývalý ministr školství za ANO Robert Plaga. Podle něj kvůli Ševčíkovi ztrácí na kreditu celá škola.

"To, co se děje, je naprosto flagrantní ztráta kreditu VŠE a do tohoto bodu neměla situace nikdy dospět. Meze únosnosti překročil tolikrát, že už tam dávno neměl být. Tady se nejedná o nějakou akademickou svobodu či volnost názoru, ale o záležitost, která si žádala o zásah delší dobou," uvedl.

Podle něj měl rektor použít jednu ze dvou možností, jak děkana odvolat a které zákon umožňuje. "Jedna cesta je přímá, druhá kostrbatá. Tou první je, že možnost odvolání projedná rektor s fakultním senátem. Ten se za něj postavil, a tak není úplná právní jistota, že teď může rektor předat návrh univerzitnímu senátu. Já se domnívám, že může a že to má udělat," popsal Plaga.

Druhou variantou je, že předloží univerzitnímu senátu návrh na zrušení fakulty. V tom případě už záleží jen na hlasování. Ovšem s Ševčíkem by padla i fakulta a její obnova by nemusela být snadná.

Skandály opředený děkan nadzvedl až současného rektora VŠE Petra Dvořáka, a to svým angažmá na demonstraci, kdy protestující zaútočili na budovu Národního muzea a chtěli z ní strhnout ukrajinskou vlajku. Ševčík se vymlouval, že šel jenom kolem a pomáhal raněnému.

Dvořák už Ševčíka vyzval k rezignaci, což děkan odmítl. Návrh děkana projedná fakultní senát 5. dubna, avšak o návrhu již hlasoval s tím, že Ševčík má jeho důvěru.

To, zda je ve hře i zrušení fakulty, zatím rektorát nekomentoval. "V tuto chvíli pan rektor čeká na zasedání Akademického senátu Národohospodářské fakulty a veškeré další jeho kroky, včetně zvažování všech možných scénářů, plně závisí na výsledku tohoto zasedání," sdělila Právu mluvčí univerzita Kateřina Pelouchová.

Poslední Ševčíkova kauza ale už vede k debatě nad změnami ve vysokoškolském zákoně. Podle Rady vysokých škol, ale třeba i podle Plagy by se mělo jednat o posílení role rektora v personálních otázkách tak, aby nebyl čistě závislý na vůli univerzitního senátu.

Rozšíření inside informace s pokynem, jak se zachovat → vyvinutí tlaku přes medializaci a společensky činné osoby začleněné do sítí založených na poskytování inside informací → stupňování tlaku "silou moci" a "za každou cenu" prosadit původní inside avizovaný cíl.

A mechanismy fungování současné globální moci se nám přímo učebnicově zviditelňují.

Vize, jakou potřebujeme/476 Kauza ŠEVČÍK a generování poskoků moci

Od zvolení P. Pavla prezidentem je u nás realizována strategie "Do nich, dokud jsou zblblí". K tomu jsou využívány vlivové sítě založené na poskytování inside informací. Pokud se opíráme o perspektivní, realistickou a přitažlivou vizi, jsme schopni tomuto nátlaku čelit. Jak? Především musíme znát, jak funguje současná globální moc a jak se její vliv uplatňuje v našich lokálních podmínkách. Tomu jsou věnovány následující řádky:

Kauza ŠEVČĺK a mechanismus generování intelektuálně i morálně vyprázdněných osob

Nejdříve otevřený dopis jedné z osob (studentce a člence Akademického senátu Národohospodářské fakulty, která vystoupila proti M. Ševčíkovi):

berte můj dopis a otázky v něm kladené jako upřímné vyjádření mých pocitů i racionální reflexe těchto pocitů na Váš rozhovor s Albertem Málkem pro Seznam Zprávy.

- Z Vašeho rozhovoru je zřejmé, že se snažíte situaci objektivně posuzovat, viz to, jak M. Ševčíka charakterizujete: ""jakmile má student jakýkoliv problém, tak to okamžitě řeší, nehledě na jeho politický názor". Ano. Znám ho jako takového. Byl to kdysi můj student.

- Jsou mně sympatičtí mladí lidé, kteří hledají pravdu, myslím, že zatím mezi ně patříte.

- Myslíte si, že Vás kolegové M. Ševčíka vybrali do senátu fakulty proto, že se mylně domnívali, že budete "tancovat, jak se píská", nebo právě proto, že na fakultě vždy převládala, ne-li vládla atmosféra tolerance k odlišným názorům? K tomu viz i Váš výrok: "v té době mysleli, že jsem podporovatel pana Ševčíka. Nechápu, jak se to k nim dostalo, když dlouhodobě říkám, že s ním nesouhlasím".

- Myslíte si, že si to mysleli, nebo považovali za normální názorovou pluralitu?

Chápu, že "studenty trápí a štve to, jak fakulta i celá VŠE momentálně vypadá", že studenty i Vás štve "obraz fakulty, že člověk někam přijde a řekne, že je z Národohospodářské fakulty, tak se pomalu musí omlouvat". K tomu se vztahuje druhá skupina navazujících otázek:

- Myslíte si, že protivníci M. Ševčíka uznávají stejnou hodnotu, jako on, tj. že se zastanou člověka bez ohledu na jeho politický názor, jak píšete a v co doufáte (viz – "jsme v demokracii a nemůže mě vyhodit ze školy jen proto, že mám jiný politický názor")?

- On sám je vyhazován z funkce pro něco jiného, než pro politický názor na současnou vládu?

- Jak si vysvětlujete, že petici na podporu M. Ševčíka podpořilo 100x více lidí (přesně 509:43543 + další petice s 9 tisíci podpisy), než petici jeho odpůrců?

- Jste si jista, že příčinou tlaku na Národohospodářskou fakultu jsou vady M. Ševčíka, nebo je za tím spíše to, že je to jedno z mála akademických pracovišť, které se snaží kvalifikovaně řešit aktuální témata?

- Považujete mediální štvanici na M. Ševčíka za úspěch polistopadové demokracie?

- Považujete zásah před Národním muzeem 11. března za "přiměřený"? K tomu viz (abyste to mohla posoudit na vlastní oči):

- Myslíte, že ČT a další mainstreamová média informovala o tom, co se před Národním muzeem odehrálo, objektivně, nestranně, vyváženě a úplně?

Zaujal mě Váš výrok: "pan Ševčík chodí na demonstrace, kde stojí vedle hlavních českých dezinformátorů. Tento argument zaznívá prostě nejvíc". K tomu třetí skupina dotazů:

- Kdo má právo někoho kádrovat jako dezinformátora, když je sám dezinformátor?

- Masaryk říkal, že demokracie je diskuse – zazněla v kauze Ševčík kvalifikovaná diskuse k tomu, jak to bylo se zásahem před Národním muzeem, nebo jak kvalifikovaně si vede současná vláda?

- Podle Vás výše uvedené otázky patří, nebo nepatří na akademickou půdu, je to právo, nebo dokonce povinnost těch, kteří se honosí tím, že jsou příslušníky akademické půdy se k těmto otázkám vyjadřovat?

Věřím ve Vaši snahu poctivě, nezaujatě a hlavně s pocitem vnitřní svobody se dobírat pravdy. Čeká nás to teď všechny a po delší dobu. Přeji Vám v tom hodně osobní statečnosti a vytrvalosti.

P. S. Někdo by řekl, že takový "premiér je hňup" (považuji jeho názor za legitimní, i když mám jiný). Mám trochu jiný názor. Je to intelektuálně i morálně vyprázdněná plně manipulovatelná osoba, která neví, o co jde a které se nechá řídit pokyny.

O tom, zdali Miroslav Ševčík zůstane ve funkci děkana, bude hlasovat senát Národohospodářské fakulty. Jak budete hlasovat vy?

A jak myslíte, že hlasování senátu dopadne? Bude pro odvolání více hlasů?

S ostatními členy akademického senátu jsem nemluvila, ale myslím, že budu jediná. Možná ale někteří příznivci v senátu situaci přeci jen přehodnotí, když nedávno viděli, jak studenty trápí a štve to, jak fakulta i celá VŠE momentálně vypadá.

Minulý čtvrtek proběhla schůzka s panem rektorem, děkanem Ševčíkem a studenty Národohospodářské fakulty. Mnoho z nich se vyslovilo, že pokud jde panu Ševčíkovi opravdu o nejlepší zájmy fakulty a o studenty, ať odstoupí. A on pořád tvrdil, že odstoupit nechce.

Lpí na tom, že studenti jsou pro něj nejdůležitější. A to mu vůbec nemůžu vzít – jakmile má student jakýkoliv problém, tak to okamžitě řeší, nehledě na jeho politický názor.

Třeba to, že spousta skvělých učitelů odešla, dokonce i spousta skvělých studentů. Vím, že někteří odešli třeba v půlce druhého ročníku, když se dozvěděli, že pan Ševčík byl opět zvolen děkanem. Šli pak třeba na Karlovu univerzitu na politologii nebo na jinou fakultu VŠE.

Štval je obraz fakulty, což mě štve taky. Jakmile člověk někam přijde a řekne, že je z Národohospodářské fakulty, tak se pomalu musí omlouvat.

A to proto, že pan Ševčík chodí na demonstrace, kde stojí vedle hlavních českých dezinformátorů. Tento argument zaznívá prostě nejvíc.

Říkala jste, že v senátu ale tvoří většinu jeho podporovatelé. Jak se to stalo?

Když byly volby, tak jediná naše fakulta je neměla on-line, jako to byla normální praxe ostatních fakult. A volby do fakultního senátu probíhaly v březnu 2021, kdy byl těžký lockdown, zákaz přejezdů mezi okresy.

Moc se o volbách neinformovalo, jenom lehoulince. Konaly se jenom prezenčně a jenom jeden den – tuším od 9 do 3 nebo 4 odpoledne. Bylo to takhle hrozně špatně nastavené. Takže komu člověk napsal, aby tam šel, tak ten tam šel. A když tam kandidovali jeho příznivci, tak si to samozřejmě nějak předali, aby se pro ně hlasovalo.

Byla jsem druhá náhradnice. V září 2022 jeden ze studentských senátorů přerušil studium a jakmile ho u nás člověk přeruší, tak mu skončí i mandát. Oslovil mě tedy předseda akademického senátu Ján Pavlík, jestli to místo chci zaujmout.

Oni si vlastně v té době mysleli, že jsem podporovatel pana Ševčíka. Nechápu, jak se to k nim dostalo, když dlouhodobě říkám, že s ním nesouhlasím.

Myslím si, že trošku hrálo roli, že si to mysleli, i když jsem tvrdila, že taková nejsem. Ale ne nijak zásadně – já jsem dost aktivní už od prvního ročníku, jsem v klubu mladých politologů, pomáhám prvním ročníkům a podobně.

Studenti jsou tedy spíše pro odstoupení děkana Ševčíka, ve fakultním senátu ale zřejmě bude mít oporu. Jak zasedání senátu probíhají, když v něm s děkanem Ševčíkem sympatizuje drtivá většina členů?

To je těžké říct. Naposledy, když se rozhodovalo o nějakých věcech, tak jsem se omlouvala ze studijních důvodů. Ale na fungování senátu to není nijak poznat. Až při téhle situaci se nejvíce projevuje, kdo je s ním a kdo proti němu.

Slyšela jsem, že pan Ševčík dělal problémy některým studentům a ti se tam pak necítili komfortně, mně se to zatím upřímně nestalo. Trošku z toho strach mám, ale říkám si, že jsme v demokracii a nemůže mě vyhodit ze školy jen proto, že mám jiný politický názor.

Bakalářské studium tu chci samozřejmě dokončit, ale v tom magisterském chci pokračovat jinde, minimálně na jiné fakultě. Vadí mi, jaké jméno má ta naše.

Jak hodnotíte celkový přístup rektora VŠE? Že o děkanovi Ševčíkovi nejdřív nechá rozhodovat fakultní senát, a až poté by případně přistoupil k jeho odvolání přes ten celouniverzitní?

Já si myslím, že krok pana rektora je správný, protože senát si děkana vybral. Přijde mi to správné oslovit ho i z hlediska demokratického fungování.

Než jsem do funkce nastoupila – přibližně koncem září – měl pan Ševčík za sebou to, že vystoupil na protivládní demonstraci, kde řekl ikonickou větu "Fiala je hňup". Už v té době rektor oslovoval fakultní senát, proč jsme si ho vybrali a jestli za ním stojíme.

Struktura současné globální moci a dvě funkce sítí založených na poskytování inside informací (vlivových sítí)

Struktura současné globální moci a její jednotlivé vrstvy jsou popsány zde:

- Akce směřující do vnějšího prostředí (např. "dočištění" akademické obce od osob typu M. Ševčíka) jsou generovány v oblasti slupky relativně výkonných slouhů a s využitím synergických efektů míří na konkrétní cíle přímo s využitím vlivových sítí, nebo zprostředkovaně přes sféru ideově a morálně vyprázdněných poskoků, návazně rovněž s využitím vlivových sítí.

- Současně s tím jsou ti, kteří jsou napojeni na vlivové sítě vedeni k tomu, aby se postupně ideově a morálně vyprazdňovali, spoléhali jen na pokyny, nechali se řídit pokyny a z tohoto hlediska je ověřována i prověřována jejich spolehlivost, aby následně ti "nejúspěšnější" byli dosazováni do významných pozic ve sféře ideově a morálně vyprázdněných poskoků.

Vize, jakou potřebujeme/477 Teoretická podstata pozičního investování část 1.

Několik následujících dílů se bude sestávat ze dvou částí. První (odlišená barevně) je teoretický výklad, který bude některým méně srozumitelný. Těm, kteří nejsou v dané oblasti dostatečně "kovaní", doporučuji jen projít. Na to pak navazuje populární výklad a běžně srozumitelné dodatky. Tato část by měla být srozumitelná. A je také důležitá, pokud chceme pochopit, o co dnes jde. Postupuji touto formou ze dvou důvodů:

1. Ověřil jsem si, že když se snažím něco populárně vyložit, vede to k upřesnění teorie a inspiracím pro její další rozvíjení.

2. Prizma vidění reality prostřednictvím teoretických nástrojů (i jejich srozumitelného výkladu) je mimořádně významné; bez toho nelze pochopit, o co dnes jde.

Nedávno se mně podařilo učinit důležitý krok vpřed, tak jsem zvědav, zda to jsem schopen srozumitelně vyložit. Mj. připravuji k tomu i veřejně přístupné odborné setkání.

Teoretická podstata pozičního investování ("algebra" investičních příležitostí) – část 1.

V této logice by měly být investiční příležitosti využívány podle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, kdo je vlastníkem investičních prostředků a kdo je vlastníkem investičních příležitostí.

Důkaz lze snadno provést sporem. Předpokládejme, že existuje nějaká nerealizovaná investiční příležitost, která má vyšší výnos než některá z investičních příležitostí, které byly realizovány. Převedení investičních prostředků na ni (z té, která má nižší výnos a nebyla realizována) vytvoří přebytek oproti předcházejícím stavu, který si hráči mohou rozdělit mezi sebe (např. ve smyslu řešení Nashova vyjednávacího problému), a oba si tak zvýší svůj příjem.

V realitě lze identifikovat značné odlišnosti od modelu. Co je jejich příčinou? Jako první nás napadne, že by to mohla být nedokonalá informovanost hráčů. Výnos z investičních příležitostí se obtížně odhaduje. Zejména v případě investic do lidského kapitálu a s dlouhodobým horizontem výnosnosti je to velmi obtížné. Proti této úvaze lze namítnout, že bychom měli v realitě pozorovat alespoň určité tendenci umožňující zvyšovat informovanost jak vlastníků investičních příležitostí, tak vlastníků investičních prostředků, o jejichž spojení jde, případně zprostředkovatelů příslušných transakcí. Pokud se finanční trhy v dané oblasti nevyvíjejí tímto směrem, je nutné uvažovat i o další příčině. Zejména pokud se zpravidla jedná o investiční příležitosti spjaté s investicemi do lidského kapitálu, do nabývání, uchování a využití lidského kapitálu, tj. investice určitým způsobem spojené s rovností příležitostí k vertikální mobilitě ve společnosti.

Hlavní příčina může mít i podobu tzv. skrytého předpokladu, tj. toho, co na první pohled není vidět, co si neuvědomujeme.

Dejme tomu, že máme dvě osoby: První má peníze a druhá schopnost je výrazně lépe využít. Pokud by se našel způsob, jak spojit příslušné investiční prostředky prvního (peníze, která má) s investičními příležitostmi druhého (například s tím, aby něco vystudoval, nebo se mohl vyléčit a následně se dobře výdělečně uplatnit) a jak se o výsledek podělit, aby si oba zvýšili příjem, určitě by pro oba bylo výhodné tuto možnost využít. Existuje řada překážek, které tomu brání:

- Nelze mít vždy stoprocentní záruku, že ten, komu budou prostředky poskytnuty, je bude schopen či ochoten vrátit.

Pokud nevidíme dostatečně zřetelnou tendenci k vytvoření podmínek, za kterých stále více transakcí tohoto typu se stává reálnými, musí to mít nějakou podstatnou příčinu, kterou lze odhalit, pojmenovat, analyzovat a najít cestu odstranění bariér. Právě tomu je věnován následující text.

Aby měl čtenář ještě konkrétnější představu, uvádím následující: Jakmile najdeme příčinu, jakmile "uhodíme hřebíček na hlavičku, najdeme způsob, jak odlišit reformy od antireforem, resp. skutečných reforem, posouvajících vývoj příslušného sociálně ekonomického systému na vyšší "level" efektivnosti a sociální soudržnosti, a – jak to pojmenoval jeden významný ekonom – "lidožroutských" antireforem působících proti efektivnosti i lidskosti.

Dnes polaritu reforem a antireforem můžeme v naší zemi sledovat v přímém přenosu na příkladu "úprav" penzijního systému, které navrhuje současná vláda, a alternativy, kterou v poměrně komplexní podobě předložil člen NERVu Daniel Prokop či donedávna poradce ČMKOS a předsedy senátu Milana Štěcha Jaroslav Šulc, viz např. závěr tohoto článku:

Vize, jakou potřebujeme/478 Teoretická podstata pozičního investování – část 2.

1. Ověřil jsem si, že když se snažím něco populárně vyložit, vede to k upřesnění teorie a inspiracím pro její další rozvíjení.

2. Prizma vidění reality prostřednictvím teoretických nástrojů (i jejich srozumitelného výkladu) je mimořádně významné; bez toho nelze pochopit, o co dnes jde.

Nedávno se mně podařilo učinit důležitý krok vpřed, tak jsem zvědav, zda to jsem schopen srozumitelně vyložit. Mj. připravuji k tomu i veřejně přístupné odborné setkání.

Tato část je klíčová, takže ji nejen doprovodím komentářem, ale i uvedu. Identifikuje skrytý předpoklad, který odpovídá na otázku, proč ze zásadních (systémových) důvodů nejsou investiční příležitosti (zejména ty, které jsou spojeny s rozvojem uchováním a uplatňováním schopností člověka) využívány podle míry jejich výnosnosti, proč se finanční trhy nevyvíjej, resp. proč se nezdokonalují tak, aby k využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti mohlo docházet v co největší míře.

To, že existuje něco jako fenomén pozičního investování, že se projevuje tím, že lze přeměnit majetkovou výhodu ve výsadu, která omezuje možnost jednoho subjektu využívat jeho investiční příležitosti a tím zvyšuje výnosnost investičních příležitostí druhého subjektu, jsem publikoval v časopisu Politická ekonomie již v roce 2004, později pak rozpracoval model tohoto efektu, ukázal jeho souvislost s Nashovým (S, d) vyjednávacím problémem a doplnil tento model o funkci neutrality pozičního investování. Ale stále chyběl důležitý článek. Identifikování skrytého předpokladu, který by odpověděl na otázku, proč už v samotném vztahu mezi nabídkou a poptávkou investičních prostředků a investičních příležitostí je "zakopán pes", resp. co umožňuje zvyšování výnosnosti z investičních příležitostí jednoho subjektu na úkor potlačování investičních příležitostí druhého subjektu při celkovém snižování efektivnosti příslušného sociálně ekonomického systému. Řešení jsem našel před několika málo týdny a pak bylo nutné doladit formální prostředky vyjádření této problematiky. Nyní můžeme přistoupit k pokračování teoretické části.

Teoretická podstata pozičního investování ("algebra" investičních příležitostí) – část 2.

Takovým skrytým předpokladem může být například to, že realizace investičních příležitostí jednotlivými hráči nemusí být na sobě nezávislé, pokud jde o výnosy z nich. V některých případech může souběžná realizace investičních příležitostí přinášet pozitivní synergické efekty ve prospěch obou hráčů. Lze ovšem uvažovat i investice, při kterých jeden z hráčů využívá to, že disponuje investičními prostředky, kterými může omezit možnost toho, aby druhý hráč realizoval své vlastní investičních příležitosti, čímž se zvýší výnos z investičních příležitostí prvního hráče, a to za současného poklesu efektivnosti celého systému. Tento fenomén nazýváme pozičním investováním: Jeden hráč neposkytne druhému hráči pro realizaci jeho výnosnějších investičních příležitostí, případně investuje do své pozice, a to tak, aby omezil možnost využití investičních příležitostí druhého hráče v očekávání vyššího výnosu z jeho vlastních investičních příležitostí.

Pokud k takové situaci dochází, neměl by být zásadní problém odlišit protikladné tendence ve vývoji příslušného sociálně ekonomického systému. Jinými slovy – základní model popisu vztahu investičních prostředků a investičních příležitostí by měl být rozšířen tak, aby umožnil odlišit protichůdné tendence v realitě:

- Využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti a tím i vyvolávání pozitivních synergických efektů.

- Omezování investičních příležitostí druhého hráče jak pasivně (neposkytnutím investičních prostředků pro realizaci výnosnějších investičních příležitostí, kterými disponuje), tak aktivně (investováním do znemožnění využít výnosnější investiční příležitosti druhým hráčem).

To, proč se tendence k využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti neprosazují dostatečně zřetelně a dynamicky nelze vysvětlit, pokud bychom se spokojili se skrytým předpokladem, že všechny investiční příležitosti jsou na sobě navzájem nezávislé. To znamená, že:

Právě v důsledku přetrvávání skrytého předpokladu, že realizace investičních příležitostí jsou na sobě navzájem nezávislé, resp. neuvědomování si toho, že je potřeba zaměřit pozornost na vztahy mezi souběžnou realizací investičních příležitostí z hlediska jejich výnosů, mělo za následek to, že tento důležitý moment pozičního investování nebyl podroben teoretické analýze. Vypadá to jako maličkost, ale ve skutečnosti to má zásadní význam.

Tady je důležité pochopit, proč je velký rozdíl mezi intuitivní představou, která říká, že souběžná realizace nějakých dvou investičních příležitostí, z nichž každá patří jinému subjektu, může či nemusí mít nějaké efekty z hlediska jejich výnosů, a tím, že na tento vztah zaměříme pozornost.
https://radimvalencik.pise.cz/10837-vize-jakou-potrebujeme-478.html

Vize, jakou potřebujeme/479 Teoretická podstata pozičního investování ("algebra" investičních příležitostí) – část 3.

1. Ověřil jsem si, že když se snažím něco populárně vyložit, vede to k upřesnění teorie a inspiracím pro její další rozvíjení.

2. Prizma vidění reality prostřednictvím teoretických nástrojů (i jejich srozumitelného výkladu) je mimořádně významné; bez toho nelze pochopit, o co dnes jde.

Nedávno se mně podařilo učinit důležitý krok vpřed, tak jsem zvědav, zda to jsem schopen srozumitelně vyložit. Mj. připravuji k tomu i veřejně přístupné odborné setkání.

I k této části dám nejen popularizační dovětek, ale též jej stručně uvedu. Zejména proto, že pro člověka, který nemá praxi v používání symbolů, je obtížně srozumitelná. Nemohu ji ovšem vynechat, takže doporučení:

- Pro ty, kteří jsou zvyklí se symboly pracovat: Podívejte se na zavedenou symboliku. Dalo mně dost práce, než jsem ji "vyladil" do této podoby. Uvítám připomínky, upozornění na nedostatky, případně navržení symboliky vhodnější.

- Pro ty, kteří nejsou zvyklí se symboly pracovat: Přeskočte či si jen prohlédněte následující symboliku a počkejte si na pojmově formulované závěry, které jsou důležité.

Teoretická podstata pozičního investování ("algebra" investičních příležitostí) – část 3.

x(IO_i)/x(IC_i) míra výnosnosti z i-té investiční příležitosti hráče X

y(IO_j)/y(IC_i) míra výnosnosti z j-té investiční příležitosti hráče Y

x(IO_i, IO_j) výnos ze souběžné realizace investičních příležitostí IO_xi a IO_yj pro hráče X y(IO_i, IO_j) výnos ze souběžné realizace investičních příležitostí IO_xi a IO_yj pro hráče Y

χ(IO_P1i) souhrnný výnos ze všech investičních příležitostí podmíněných využitím IO_P1x

χ(IC_P1i) souhrnné náklady na první investiční příležitost pozičního investování hráče X

χ(IO_P1i)/χ(IC_P1i) míra výnosnosti i-tého pozičního investování pro hráče X

- Jedna a tatáž investice do pozice ovlivní výnosy ze značné části investičních příležitostí.

- Souhrnný výnos z investičních příležitostí χ(IO_P1i) může být poměrně velký.

- Náklady na využití investiční příležitosti typu pozičního investování mohou být též poměrně velké, a to i v důsledku toho, že i v oblasti pozičního investování funguje konkurence. Ale i v důsledku toho, že se hráč X může bránit.

Δ_px(IO_i) přírůstek výnosu z i-té investiční příležitost hráče X v důsledku využití IO_P1x

Δ_pc(IO_i) poměrné náklady na přírůstek výnosu z i-té investiční příležitost

Δ_py(IO_i) úbytek výnosu z j-té investiční příležitost hráče Y v důsledku využití IO_P1x

x(IO_i, IO_j) + y(IO_i, IO_j) > x(IO_i) + y(IO_i) vznikl pozitivní synergický efekt

x(IO_i, IO_j) + y(IO_i, IO_j) < x(IO_i) + y(IO_i) vznikl negativní synergický efekt

Zde je nutné zdůraznit, že třetí možnost, tj. x(IO_i, IO_j) + y(IO_i, IO_j) < x(IO_i) + y(IO_i), předpokládá využití IO_P1x hráčem X, protože bez toho by za předpokladu jeho individuální racionality hráč Y volil buď první možnost (pokud by synergický efekt souběžné realizace obou investičních příležitostí mohl nastat, nebo druhou možnost, v případě, že by tento efekt nenastal).

Takto to pro toho, kdo není zvyklý na symboliku, vypadá "nestravitelně". Když to vyjádříme prostřednictvím pojmů, není to tak hrozné. Jedná se o případ, kdy součet výnosů ze souběžně realizace dvou investičních příležitostí, které patří dvěma různým hráčům, je menší, než v případě, pokud by každý z hráčů svou příslušnou investiční příležitost realizoval samostatně.

Takový případ může nastat. K tomu ovšem musí být splněny dva předpoklady, jejichž obnažení je prvním důležitým výsledkem "algebry" investičních příležitostí. Pozorný čtenář, aniž by byl zběhlý v dané či příbuzné problematice, patrně dokáže tyto předpoklady zformulovat. Dostaneme se k nim v dalším pokračování.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10838-vize-jakou-potrebujeme-479.html

Uplynulý měsíc pěstování vize byl zajímavý zejména tím, že pokračovala konfrontace mezi predikcemi, které z vize vycházely, a realitou, a to ve dvou oblastech: Kauze Ševčík a manévry vlády souvisejícími s úpravami penzijního systému. Obojí v předpokládaném režimu: "Do nich, dokud jsou zblblí." Obě kauzy spojuje i to, že ti, kteří zde mají přisouzenou zásadní roli (rektor VŠE Petr Dvořák a ministr PSV Milan Jurečka) jsou pod obrovským jak ze strany globální moci, tak ze strany veřejnosti, která chápe, o co jde.

1. Kauza Ševčík, kterou J. Korecký výstižně označil za "dočišťovací", velmi dobře obnažila strukturu současné globální moci a umožnila ukázat dvojitou roli vlivových sítí založených na poskytování inside informací, viz:

2. Manévry vlády v oblasti penzijního systému přinesly řadu významných poznatků o vztahu pěstování vize a reality:

- Již před rokem jsme v rámci pěstování vize předpověděli, kde se bude odehrávat hlavní střet sporu o podobu změn penzijního systému (mezi alternativou povinného prodloužení doby odchodu do důchodu a alternativou zvýšení motivací k dobrovolnému prodloužení doby produktivního-výdělečného uplatnění člověka na profesních trzích).

- Podařilo se vysvětlit v čem spočívá zásadní protiklad mezi oběma přístupy, a to tak, že se to stalo srozumitelné velkému počtu lidí, včetně těch, kteří se touto problematikou zabývají profesně.

- Správně jsme předpověděli, že M. Jurečka bude pod tlakem současné globální moci a budeme mít tendenci se tomuto tlaku podvolit.

- Rovněž jsme správně odhadli, k čemu bude snaha vládu a v rámci toho i Jurečku dotlačit: Ke krokům, jejichž cílem bude podrýt důvěru v průběžný penzijní systém, aby byl zásadním způsobem oslaben základ společenské sounáležitosti v naší zemi.

Tím, že byl velmi přesně "vykolíkován terén" pro zásadní střet, došlo k situaci, kterou vláda sestávající (až na jednu celou a jednu polovičatou výjimku) z intelektuálně i morálně vyprázdněných plně manipulovatelných osob, které se nechávají řídit pokyny, nepředpokládala. Narazila na velmi kvalifikovaný odpor ze strany laické i odborné veřejnosti, dokonce i ze strany jejích vlastních odborníků.

V této souvislosti stojí za zmínku zejména článek Daniela ProkopaJak na důchodovou reformu, který napsal 14. března pro přílohu Práva Salon. Článek ukázal ekonomicky efektivní a lidsky přijatelnou alternativu reformy systému průběžného penzijního pojištění a v závěru poměrně přesně a kriticky poukázal na hlavní chybu, které se vláda v této oblasti dopouští.

Za povšimnutí stojí, že M. Jurečka byl poměrně dost překvapen, když od několika zástupců odborné sféry s alternativními názory či politické sféry z řad opozice dostal obdobnou a podloženou představu toho, jak by bylo možné změny provést tak, aby se nejednalo o poměrně průzračnou snahu likvidovat ekonomiku naší země. A to i s připomenutím toho, že ještě před rokem zastával obdobné názory. K tomu všemu se ještě objevil mimořádně nekvalitní, tendenční, účelový a manipulativní materiál "Možný přístup ke stanovení důchodového věku po roce 2030. Podkladový materiál pro poradní tým ministra PSV", který byl předložen k projednání ve vládních i parlamentních orgánech, rovněž tak mediím, je mimořádně nekvalitní, tendenční, účelový a manipulativní, viz:

Bylo by dobré zjistit, kdo jej zpracoval a kdo dal k jeho zpracování těmi, kteří se na něm podíleli, podnět. Vzbudil velmi negativní reakce. M. Jurečka po té začal lavírovat, což umožní ještě více zviditelnit to, jak funguje současná globální moc.

K tomu přehled článků k pěstování vize se zvýrazněním těch nejdůležitějších:

Vize, jakou potřebujeme/451 Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?/8 151

Vize, jakou potřebujeme/452 Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?/9 153

Vize, jakou potřebujeme/458 Šokující "Stanovisko Národní rozpočtové rady" 168

Vize, jakou potřebujeme/459 K Pavlovu podpisu zákona o "Velké penzijní loupeži" 169

Vize, jakou potřebujeme/460 Vladimír Čechák: PERSPEKTIVY vzdělávání – část 1. 171

Vize, jakou potřebujeme/461 Vladimír Čechák: PERSPEKTIVY vzdělávání – část 2. 173

Vize, jakou potřebujeme/462 Vladimír Čechák: PERSPEKTIVY vzdělávání – část 3. 174

Vize, jakou potřebujeme/463 Vladimír Čechák: PERSPEKTIVY vzdělávání – část 4. 176

Vize, jakou potřebujeme/464 Vladimír Čechák: PERSPEKTIVY vzdělávání – část 5. 178

Vize, jakou potřebujeme/465 Vladimír Čechák: PERSPEKTIVY vzdělávání – část 6. 179

Vize, jakou potřebujeme/472 K Danielu Prokopovi: Jak na důchodovou reformu/1 189

Vize, jakou potřebujeme/473 K Danielu Prokopovi: Jak na důchodovou reformu/2 190

Vize, jakou potřebujeme/474 K Danielu Prokopovi: Jak na důchodovou reformu/3 192

Vize, jakou potřebujeme/477 Teoretická podstata pozičního investování část 1. 200

Vize, jakou potřebujeme/478 Teoretická podstata pozičního investování/2 201

Vize, jakou potřebujeme/479 Teoretická podstata pozičního investování/2 203

Ostatní odkazy snadno najdete podle čísla, pod kterým je příspěvek veden. R. Čubu a D. Prokopa rozhodně stojí za to přečíst.
Zdroj: https://radimvalencik.pise.cz/10839-vize-jakou-potrebujeme-480.html

Vize, jakou potřebujeme/481 Teoretická podstata pozičního investování ("algebra" investičních příležitostí) – část 4.

1. Ověřil jsem si, že když se snažím něco populárně vyložit, vede to k upřesnění teorie a inspiracím pro její další rozvíjení.

2. Prizma vidění reality prostřednictvím teoretických nástrojů (i jejich srozumitelného výkladu) je mimořádně významné; bez toho nelze pochopit, o co dnes jde.

Nedávno se mně podařilo učinit důležitý krok vpřed, tak jsem zvědav, zda to jsem schopen srozumitelně vyložit. Mj. připravuji k tomu i veřejně přístupné odborné setkání.

- Pro ty, kteří nejsou zvyklí se symboly pracovat: Přeskočte či si jen prohlédněte následující symboliku a počkejte si na pojmově formulované závěry, které jsou důležité.

Teoretická podstata pozičního investování ("algebra" investičních příležitostí) – část 4.

Podívejme se podrobně na případ x(IOi, IOj) + y(IOi, IOj) < x(IOi) + y(IOi), kdy vznikl negativní synergický efekt:

- Pokud by hráč X realizoval svou investiční příležitost a hráč Y svou investiční příležitost nerealizoval, měl by hráč X výnos x(IOi).

- Obdobně pokud by hráč Y realizoval svou investiční příležitost a hráč X svou investiční příležitost nerealizoval, měl by hráč Y výnos y(IOj).

- Pokud by je realizovali souběžně, měli by výnosy x(IOi, IOj) a y(IOi, IOj), které by v součtu byli menší než součet nezávisle realizovaných investičních příležitostí.

Předpokládejme, že hráč X má majetkovou převahu a může ji využít k pozičnímu investování. Mohou vzniknout tři situace:

1. Hráč X znemožní realizaci investiční příležitosti hráče Y pasivně, prostě tím, že mu na ni neposkytne prostředky. To lze ovšem jen v případě těch investičních příležitostí, pro které nemá hráč Y vlastní investiční prostředky, tj. jedná se o investiční příležitosti s kladnou, ale nižší mírou výnosu. Kromě toho musíme uvážit, že může být výhodná i souběžná dobrovolná realizace obou investičních příležitostí, kdy X i Y si rozdělí výnosy ze souběžně realizace obou investičních příležitostí tak, že oba hráči si polepší. K tomu musí být splněny tyto předpoklady:

Tj. hráč X by měl vyšší výnos než v případě, pokud by realizoval svou investiční příležitost a hráč Y svou investiční příležitost nerealizoval a hráči Y by vznikl přebytek na náklady (které hradí hráč X, přičemž v logice nákladů obětované příležitosti nerealizuje svou další možnou investiční příležitost IO_x´i, výnos ze které je x´(IOi).

2. Hráč X znemožní realizaci investiční příležitosti hráče Y (kterou by tento hráč mohl realizovat ze svých investičních prostředků) aktivně formou pozičního investování. Zde platí:

Tj. výnos ze samostatně realizované investiční příležitosti musí být větší, než by byl výnos při souběžné realizaci s připočítáním poměrných nákladů na tento typ pozičního investování.

3. Hráč X umožní souběžnou realizaci investičních příležitostí, ale formou pozičního investování (využití jiné příležitosti pozičního investování) si zajistí vyšší čistý výnos (po odpočtu poměrných nákladů na poziční investování), než by měl, pokud by zabránil realizaci investiční příležitosti (využitím původní investiční příležitosti). Zde platí:

Poznámka: Povšimněme si, že zde rozlišujeme dva typy pozičního investování:

- Poziční investování typu A, které brání tomu, aby hráč Y realizoval svou investiční příležitost ze svých vlastních investičních prostředků.

- Poziční investování typu B, si vynucuje určité rozdělení výnosů při souběžně realizaci obou investičních příležitostí.

Nerovnosti, které jsou uváděny, jsou odvozeny od předpokladu individuální racionality: Každý dá přednost té variantě, která je pro něj výnosnější. Ekonomie tento předpoklad pojmenovává rovněž výstižně jako "náklady obětované příležitosti".

Abychom už v tuto chvíli ukázali, v čem je výše provedené vyjádření různých možností prostřednictvím námi zvolené symboliku přínosné, uvedu jeden důležitý závěr, který může být považován za triviální, ale tak triviální není: Pokud k tomu, aby si jeden z hráčů zajistil vyšší příjem formou pozičního investování, musí vynaložit určité náklady, pak se tyto náklady plně přenášejí do snížení příjmu druhého hráče (který možnost pozičního investování nemá). Rovněž tak se na něj přenáší i snížení efektivnosti příslušného sociálně ekonomického systému.

Když uvážíme, že se jedná o hru s opakováním, resp. že hra pokračuje navazující obdobnou hrou, můžeme analyzovat různé trendy ve vývoji sociálně ekonomických systémů. V nichž dochází k pozičnímu investování. Tím se budeme zabývat v dalších pokračováních.
https://radimvalencik.pise.cz/10849-vize-jakou-potrebujeme-481.html

Vize, jakou potřebujeme/482 Teoretická podstata pozičního investování ("algebra" investičních příležitostí) – část 3.

1. Ověřil jsem si, že když se snažím něco populárně vyložit, vede to k upřesnění teorie a inspiracím pro její další rozvíjení.

2. Prizma vidění reality prostřednictvím teoretických nástrojů (i jejich srozumitelného výkladu) je mimořádně významné; bez toho nelze pochopit, o co dnes jde.

Nedávno se mně podařilo učinit důležitý krok vpřed, tak jsem zvědav, zda to jsem schopen srozumitelně vyložit. Mj. připravuji k tomu i veřejně přístupné odborné setkání.

K tomuto pátému pokračování není nutný žádný úvod, měl by být srozumitelný i laickému čtenáři.

Teoretická podstata pozičního investování ("algebra" investičních příležitostí) – část 5.

Věnujme se nyní prvnímu praktickému závěru, který z předešlé analýzy vyplývá. Tj. případu, kdy hráč X znemožní realizaci investiční příležitosti hráče Y (kterou by tento hráč mohl realizovat ze svých investičních prostředků), a to aktivně formou pozičního investování, pro které platí (tj., že výnos ze samostatně realizované investiční příležitosti musí být větší, než by byl výnos při souběžné realizaci s připočítáním poměrných nákladů na tento typ pozičního investování:

Jak to bude s výnosy hráče Y, tj. hráče, který nemá možnost pozičního investování a který, jak jsme si ukázali v předešlé části, nese negativní důsledky jak ztráty efektivnosti příslušného sociálně ekonomického systému, tak i náklady na poziční investování. Ten bude muset postupně přeházet na méně výnosné investiční příležitost. Schematicky to lze vyjádřit takto:

IO_yj→ IO´_yj, kde IO´_yj je j-tá investiční příležitost hráče Y, do jejíž realizace byl vytlačen;

y(IO_i) → y´(IO´_i), kde y´(IO´_i) je výnos z j-té investiční příležitost hráče Y, do jejíž realizace byl vytlačen.

Kam až toto vytlačování může zajít? To záleží na tom, jak se investování rozbují, resp. jakého stupně úpadku příslušný sociálně ekonomický systém dosáhne. Za hranici, po jejímž překročení je zvrácen vývoj společnosti směrem k vytváření podmínek pro rovnost příležitostí k rozvoji, uchování a uplatňování schopností, lze považovat situaci, kdy hráči typu Y, jsou vytlačeni až k využívání investičních příležitostí, které přinášejí záporné výnosy, tj. pro které platí:

y´(IO´_i) < y´(IC_i)´, kde y´(IC_i)´ jsou náklady na j-tou investiční příležitost hráče Y, do jejíž realizace byl tento hráč vytlačen pozičním investováním hráče X.

Každý může sám posoudit, kolik mu v současné době zbývá investičních příležitostí s pozitivním výnosem, resp. kam až vytlačování obyvatelstva formou pozičního investování do oblasti investičních příležitostí se záporným výnosem došlo. Zde je důležité upozornit na to, že jakmile se vývoj k této hranici přiblíží, či ji v některých směrech překročí, jsou odstartovány nevratné procesy, které nutně vedou ke značným společenským turbulencím. Mechanismy reprodukce negativních trendů a jejich směřování lze analyzovat s využitím výše popsaných analytických nástrojů ("algebry" investičních příležitostí).
https://radimvalencik.pise.cz/10850-vize-jakou-potrebujeme-482.html

Vize, jakou potřebujeme/483 Teoretická podstata pozičního investování ("algebra" investičních příležitostí) – část 6.

1. Ověřil jsem si, že když se snažím něco populárně vyložit, vede to k upřesnění teorie a inspiracím pro její další rozvíjení.

2. Prizma vidění reality prostřednictvím teoretických nástrojů (i jejich srozumitelného výkladu) je mimořádně významné; bez toho nelze pochopit, o co dnes jde.

Nedávno se mně podařilo učinit důležitý krok vpřed, tak jsem zvědav, zda to jsem schopen srozumitelně vyložit. Mj. připravuji k tomu i veřejně přístupné odborné setkání.

Teoretická podstata pozičního investování ("algebra" investičních příležitostí) – část 6.

To, že společnost ovládlo poziční investování a že se vydala cestou úpadku, se pozná podle toho, že podstatná část (většina) investičních příležitostí většiny občanů (těch, kteří jsou pozičním investováním diskriminováni) je vytlačena do oblasti záporných výnosů. To na jedné straně vede k rostoucímu napětí ve společnosti a tím zvyšuje náklady na poziční investování, na straně druhé zvyšuje míru vytlačení investičních příležitostí diskriminované skupiny do oblasti záporných výnosů, snižuje výnosy členů této skupiny i z ostatních investičních příležitostí, kterými disponují, především však má za následek snižování efektivnosti příslušného sociálně ekonomického systému.

1. Efekt ztráty efektivnosti – jakmile dochází k pozičnímu investování, dochází ke ztrátě efektivnosti systému:

- investiční příležitosti nejsou využívány podle míry jejich výnosnosti;

- poziční investování nemá žádné pozitivní efekty pro technologický vývoj a inovace odlehčující ekonomický růst, nepříznivým směrem mění charakter ekonomického růstu, urychluje vyčerpávání přírodních zdrojů a nevyužitelnými odpady zatěžuje ekonomický růst.

2. Efekt zvýšení konfrontace – v důsledku poklesu efektivnosti se snižují výplaty obětím pozičního investování, které jsou postupně nuceny ke vzdoru, resp. obraně před pozičním investováním (mj. dochází k tomu, že oběti pozičního investování se loučí s představou, že imitováním poziční spotřeby mohou zlepšit své společenské postavení): Mění se sklon linií neutrality pozičního investování tak, že poziční investoři potřebují k udržení své pozice stále větší množství prostředků, které získávají na úkor obětí pozičního investování a tím oběti pozičního investování nutí k odporu, který snižuje efektivnost systému tím, že způsobuje ztráty v důsledku odporu.

Otázka zní, kdy a jak může dojít ke změně. Odpověď na tuto otázku má dvě roviny:

1. Jaká je alternativa, tj. jakou podobu mají reformy, které mohou vyvést společnost z krize, a jak tyto reformy odlišit od těch, které otevírají prostor pro větší intenzitu pozičního investování? (Důležité je přitom vědět, že pozitivní alternativa existuje a lze ji prezentovat tak, aby byla srozumitelná všem.)

Odpověďmi na tyto otázky, které dáme v příštím pokračování, uzavřeme tuto sérii věnovanou pozičnímu investování.

Mj. – znáte více učebnicový příklad na to, co je poziční investování, než je vydírání vedení Vysoké školy ekonomické Českou spořitelnou? A takto trapně přiznané:

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-odvolejte-sevcika-a-budeme-vas-dal-sponzorovat-vzkazala-vse-ceska-sporitelna-40428108#utm_content=ribbonnews&utm_term=%C5%A1ev%C4%8D%C3%ADk&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz

Vize, jakou potřebujeme/484 Teoretická podstata pozičního investování ("algebra" investičních příležitostí) – část 7.

I tento závěrečný díl se sestává ze dvou částí. První (odlišená barevně) je teoretický výklad, který bude některým méně srozumitelný. Těm, kteří nejsou v dané oblasti dostatečně "kovaní", doporučuji jen projít. Na to pak navazuje populární výklad a běžně srozumitelné dodatky. Tato část by měla být srozumitelná. A je také důležitá, pokud chceme pochopit, o co dnes jde. Postupuji touto formou ze dvou důvodů:

1. Ověřil jsem si, že když se snažím něco populárně vyložit, vede to k upřesnění teorie a inspiracím pro její další rozvíjení.

2. Prizma vidění reality prostřednictvím teoretických nástrojů (i jejich srozumitelného výkladu) je mimořádně významné; bez toho nelze pochopit, o co dnes jde.

Nedávno se mně podařilo učinit důležitý krok vpřed, tak jsem zvědav, zda to jsem schopen srozumitelně vyložit. Mj. připravuji k tomu i veřejně přístupné odborné setkání.

Teoretická podstata pozičního investování ("algebra" investičních příležitostí) – část 7.

1. Lze předpokládat, že pokud oproti určité situaci existuje zlepšení, ve které si oba hráči polepší (mají větší výplatu), existuje i cesta (způsob), jak tohoto zlepšení dosáhnout. Jedná se přitom o typický (S, d) Nashův vyjednávací problém, kde výplaty mají podobu měřitelných a přenosných finančních prostředků.

2. Cesta k tomuto zlepšení předpokládá vyšší míru racionality obou hráčů oproti situaci, kdy tohoto řešení nejsou schopni dosáhnout.

3. Výše uvedené tvrzení (předpoklad) lze aplikovat i na situaci, kdy jeden z hráčů má možnost pozičního investování:

- Přebytek součtu výplat oproti situaci, kdy hráč, který může, použije poziční investování, oproti situaci, kdy ho nepoužije, je velmi velký:

- O tento přebytek (případně o synergické efekty souběžného využití příslušných investičních příležitostí) se oba hráči mohou podělit.

- Jedná se o jiný vyjednávací problém než v případě, kdy by se možnost pozičního investování nebyla.

- Pokud k tomu dochází, mohou se individuální linie neutrality pozičního investování posouvat směrem k vytvoření prostoru pro přechod od konfrontace k vyjednávání v dalších kolech.

4. Tento postup lze nazvat reformním řešením či řešením které je cestou z krize.

5. Otázka pak zní: Co brání reformnímu řešení? Jedná se o otázku, která je blízká otázce: Co brání tomu, aby investiční příležitosti byly využívány podle míry jejich výnosnosti?

V každé situaci tedy existuje řešení, které umožňuje, aby si oba hráči polepšili. Znalost tohoto řešení (to, aby bylo předloženo ve srozumitelné podobě) je nutnou podmínkou toho, aby se příslušný systém vydal na cestu ze slepé uličky trvalého snižování efektivnosti a nárůstu konfrontace.

Pozitivní řešení lze podle řady atributů snadno rozeznat od toho, které je pokračováním otevírání prostoru pro stupňování pozičního investování.

To, že známe pozitivní řešení, ještě nestačí. To, co jsme doposud pojmenovali hráčem X a hráčem Y, jsou ve skutečnosti větší či velké vnitřně strukturované skupiny lidí, které nejsou od sebe odděleny nepřekročitelnou bariérou. Nejvýznamnější hry se hrají uvnitř těchto skupin a mají podobu her, které lze vyjádřit formou dvoumaticových her typu dilemat. Pokud chceme v analýze postoupit dál, musíme si vytvořit vhodné a dostatečně jednoduchá nástroje, které umožní zviditelnit to, co se uvnitř obou skupin odehrává, současně i to, jaké vztahy vznikají mezi prvky tvořícími strukturu jednotlivých hráčů.

- Pokud je aktivita na straně reformní části reprezentace struktury reprezentované hráčem X (reforma probíhá "shora"), která potřebuje získat spojence z řad struktury reprezentované hráčem Y (potřebuje spojence "zdola"), může si uchovat část výnosů z nerealizované možnosti pozičního investování jako nákladu obětované příležitosti.

- Pokud je aktivita na straně racionálnější části reprezentace struktury reprezentované hráčem Y (reforma probíhá "zdola"), která potřebuje získat reformní spojence z řad struktury reprezentované hráčem X (potřebuje spojence "zdola"), může získat většinu výnosů ze zlepšení směrem k situaci odpovídající splnění předpokladu kolektivní racionality.

- Závisí především na tom, kdo bude disponovat větší mírou racionality a na základě toho získá dominantní vliv ve struktuře příslušného subjektu.

- Je důležité od výchozího případu odvíjet celou dlouhodobou perspektivu změn vyúsťujících do vytvoření podmínek eliminujících roli pozičního investování a vytvářející podmínky pro pozitivní synergické efekty souběžného pozičního investování (tedy pro to, aby využívání investičních příležitostí kterýmkoli jednotlivcem přinášelo zvýšení výnosů z využití investičních příležitostí ostatním jednotlivcům).

(Zde přerušíme sérii věnovanou pozičnímu investování a ukážeme si aplikaci stávajících nástrojů a závěrů na současnou realitu.)

Jak mě poučil jeden můj úspěšný doktorand, když kočka chytá myš, není dominantní hrou hra kočky s myší, ale hra mezi tou myší, která se nechá chytit a která ne. Podobně jako mezi kočkou, která se nažere, která se nenažere. Podobně, jako jsme v dětství hráli hru "Rybičky, rybičky, rybáři jedou!". V případě kočky a myši jde o to, kdo přenese úspěšnější genetickou výbavu, je to typická evoluční hra.

I v tomto případě jsou dominantní hry uvnitř strukturovaných subjektů, které polarizují společnost na realizátory pozičního investování a jejich oběti (mezi kterými existují přechody a vnitřní polarity). Dominantní je přitom hra, která rozhoduje o tom, zda se prosadí reformy shora či zdola, kdo bude iniciátorem a kdo nositelem změn, návazně pak kdo bude jeho spojencem.

Zde je případné uvést příklad nepokojů souvisejících s penzijní antireformou ve Francii, od kterých si mnozí hodně slibovali. K pozitivní změně nedošlo ze dvou důvodů:

- Strůjci nepokojů neměli komplexní pozitivní řešení (perspektivní, realistickou a přitažlivou vizi, která by se odvíjela od realizace prvních kroků řešení problému stability penzijního systému efektivním a lidsky přijatelným způsobem).

- S tím souvisí i to, že se strůjci nepokojů nepokusili získat spojence "shora" (a bez příslušné vize je ani získat nemohli); a tak jen přispěli k předvedení moci establišmentu a jeho (dočasnému) upevnění.

U nás je svým způsobem situace zajímavější. Z několika míst nezávisle na sobě byla předložena obdobná pozitivní alternativa řešení problémů penzijního systému formou skutečných reforem. Zde mimořádně významnou roli sehrálo obsáhlé pojednání Daniela Prokopa (člena NERVu) na toto téma, viz:

Protože oblast střetu byla s předstihem přesně předpovězena a vykolíkována, dostali se ti, kteří předpokládali snadné prosazení antireformy (lidožroutské reformy) pod tlak. Jeho výsledkem je současné nepřehlédnutelné a poučné Jurečkovo lavírování, o kterém v návaznosti na pěstování nosné vize pojednáme v nejbližší době.
https://radimvalencik.pise.cz/10852-vize-jakou-potrebujeme-484.html

Vize, jakou potřebujeme/485 Jaroslav Šulc: K výchozím příčinám dnešní krize/1

V rámci seriálu věnovanému pěstování perspektivní, realistické a přitažlivé vize uveřejňuji obsáhlejší pojednání z pera Jaroslava Šulce, které je jeho interpretací toho, co se odehrálo v minulých létech, odehrává nyní a bude odehrávat. Jedná se o jeho pohled na vizi, obsahující významnou retročást, ve které je zmíněna řada osobností, z nichž některé již nejsou mezi námi, některé jsou – slovy básníka – "k zbláznění živí". Šulcův text je významný i z hlediska praktického demonstrování vzájemného sdílení myšlenek a vzájemného ideového obohacování se těch, kteří se na pěstování vize podílejí. Vzhledem k rozsahu textu předpokládám, že sérii jeho postupného zveřejňování občas přeruším a vložím aktuální díly. Pojednání bylo napsáno pro sdružení Kudy z krize a zde ho také najde zájemce celý, viz:

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 1.

Před nějakým časem požádal autora následujících řádek moderátor jednoho z nezávislých médií poté, co se podíval na jeho curiculum vitae, zda by si nemohli na mikrofon pohovořit o "prehistorii" dnešní, zdá se již celostní, krizi české společnosti, především však krizi sociálně ekonomické. Neboť autor byl svého času poměrně blízko u kořenů krize, respektive jejich faktických iniciátorů, a že bylo asi zajímavé si to vyposlechnout.

Východisko třetí – rehabilitovat strategické řízení a soustředit se na tvůrčí potenciál člověka

Autor textu nepopírá, že se mu do toho vzpomínání "starého zbrojnoše" dvakrát nechtělo, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Předně na vyvážené hodnocení celého vývoje za poslední cca čtyři dekády, tj. minimálně od poloviny 80. let, je přece jen ještě krátká doba. A pak při vědomí, že i při velké snaze o pokud možno nezaujatý přístup jsou takto pojaté vzpomínky jednotlivce vždy hodně subjektivní a nutně se budou lišit od vyjádření těch, kteří byli u dění třeba mnohem blíže, případně mají ne úplně všeobecně známé informace. A i tyto názory lidí, kteří "u toho byli", se přitom mohou diametrálně lišit, viz třeba ne tak dávná tvrdá mediální polemika mezi posledním federálním premiérem Janem Stráským a ministrem, premiérem a nakonec i prezidentem Václavem Klausem ohledně skutečného pozadí privatizační horečky.

Přesto i s vědomím obou zmíněných fatálních rizik dal autor textu v asi dvouhodinovém rozhovoru pro SLOBODNÝ VYSĺLAČ BANSKÁ BYSTRICA k diskuzi fakticky do éteru asi tak šest na sebe volně navazujících tezí (níže poté sesumírovaných a bez přeříkávání). Z nich je zřejmé, jak s odstupem vnímá subjektivní a objektivní faktory nejen předurčující a provázející celý proces československé sociálně ekonomické transformace z počátku 90. let, ale hlavně jeho dlouhodobé důsledky. Asi nebude většího sporu, že faktická podoba transformace se – v rozporu se původně proklamovanými oficiálními cíli – stala základem marasmu, ve kterém se dlouhodobě pohybuje – již jen česká (tu slovenskou nechejme stranou) ekonomika a společnost. Současně by taková analýza mohla naznačit východiska, kudy by mohla vést z krize cesta ven, o což bude učiněn troufalý pokus v poslední části.

Už z obsahu a úvodní pasáže lze vytušit, že text může být zajímavý. Od podobných textů (kterých není tak moc) se liší bezprostředností a velmi dobrým zvládnutím propojení minulosti, současnosti a budoucnosti na základě pochopení významných aspektů logiky dějin.
https://radimvalencik.pise.cz/10853-vize-jakou-potrebujeme-485.html

Vize, jakou potřebujeme/486 Jaroslav Šulc: K výchozím příčinám dnešní krize/2

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 2.

Autor skládal první zkoušku z předmětu Politická ekonomie socialismu na pražské Národohospodářské fakultě VŠE v létě 1968. Jako pomocná vědecká síla přidělená (k tehdy tento důležitý předmět přednášející) docentce Gabriele Olmové, se problematice musel věnovat nadmíru intenzivně. Celý semestr byl v jejím podání fakticky ve znamení revize dosavadních postulátů politické ekonomie socialismu. A to zhruba ve svěžím a kritickém duchu Pražského jara, prezentovaného v politické ekonomii (jakožto teoretické základně praktické hospodářské politiky) především tehdejším ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV akademikem Otou Šikem. Ale i dalšími "revizionisty", aby bylo použito slovníku Poučení. Autor si vybavuje třeba Karla Koubu, Čestmíra Kožušníka, Luďka Urbana, ale i spoustu dalších, hodně zaměstnaných na tehdejším Výzkumném ústavu národohospodářského plánování, umístěného na Kampě.

Revize do té doby platných dogmat se nesla hlavně směrem k analýze možností většího průniku zbožně peněžních vztahů do tehdejšího ekonomického systému, a to daleko za rámec Rozsypalovy ekonomické reformy z druhé poloviny 50. let, načas zavádějící systém dlouhodobých normativů hmotné zainteresovanosti, inspirovaný batismem.

Pro úplnost: Kurt Rozsypal, podobně jako v té době dosluhující premiér Jozef Lenárt, případně klíčový náměstek na Státní plánovací komisi Vítězslav Vinklárek, či nastupující šéf Státní banky československé Svatopluk Potáč a spousta další vysoce postavených osob byli všichni absolventy Baťovy školy práce, takže jim principy a podmínky fungování tržního mechanismu nemusel nikdo dlouze vysvětlovat, spíše naopak.

Ale tyto úvahy o revizi v té době existujícího hospodářského systému direktivně řízené ekonomiky (viz třeba Šikova kniha Ekonomika, zájmy, politika a ve druhém vydání s nadpisem již jen Ekonomika a zájmy) byly srpnovou okupací tvrdě smeteny (obvykle i s jejich nositeli). Nutno však přičíst k dobru tehdejšímu osazenstvu katedry politické ekonomie (brzy zastřešené pod Ústav marxismu – leninismu VŠE), že se nesnížilo k návratu k výuce již hodně vyvanulých pouček platných v 50. a v první polovině 60. let. Ale – aby měli přednášející vůbec co učit a neriskovali další vyhazovy (byť i tak také tuto katedru normalizační čistky neminuly) – šalamounsky se rozhodli přeložit z ruštiny učebnici Cagolova, používanou tehdy na ekonomické fakultě Moskevské státní univerzitu. A tímto alibistickým krokem byli sice z obliga, ale lpění řady z nich na některých dogmatech typu, že "nejpokrokovější a potenciálně nejefektivnější forma vlastnictví je vlastnictví státní (společenské)", mělo fatálně dlouhodobé důsledky, a to nejen na obsah výuky, diplomové či dizertační práce. Podle tohoto rigidně závazného výkladu měla každá jiná forma vlastnictví, než ta státní, přehršel (hodně zvýrazňovaných) negativ. Pravda, na milost bylo ještě vzato vlastnictví družstevní – jako "mladší a nedospělý" bratříček toho státního (co jinak s JZD?) činil asi desetinu, když produkce v osobních hospodářstvích a soukromém sektoru přispívala k tvorbě národního důchodu asi jen z 3,1 % (vše rok 1986, data FSÚ za tehdejší ČSSR).

Což o to, toto tehdejší dogma o celkové racionalitě státního vlastnictví je v řadě případů udržitelné a nanejvýše funkční dodnes, za tím si autor textu i nadále stojí. Příkladmo uveďme státní vlastnictví kritické infrastruktury, především energetických zdrojů (včetně zásobníků či rozvodných sítí), systému zásobování vodou včetně vlastnictví vodovodů a kanalizací, celého komplexu obranně bezpečnostní (včetně opravárenství) produkce, komunikační infrastruktury, finančního systému (měny, bankovnictví a pojišťovnictví), z valné části i vzdělávací soustavy, ale nejspíše i farmaceutické produkce, zdravotnické a sociální péče a dá se diskutovat i o dalších segmentech.

Na konci 50. let, kdy už socializace národního hospodářství v tehdejší ČSR již notně pokročila, a rýsovaly se první synergické efekty, se o tomto centrálně řízeném komplexu vyjádřil "otec" francouzského ekonomického zázraku Jean Monet údajně v tom smyslu, že z českého integrovaného potenciálu národohospodářského komplexu začali mít na západě obavy. Především proto, že v direktivním modelu je možno v potřebném předstihu slaďovat materiální (hmotnou) stránku rozvoje konkrétního průmyslového či dalšího oboru (zacílením investiční výstavby) třeba s dodávkami surovin, materiálů a energie hlavně s pracovní stránkou, tedy s regulací počtu uchazečů, resp. s posilováním příslušných oborových kapacit středního a vysokého školství. Tehdy prostřednictvím dnes nemyslitelných (direktivních) umístěnek do konkrétního státního podniku (ovšem spolu se zajištěním ubytování) pro daného absolventa.

Zde si dovolím vložit svůj pohled na hlavní problém tehdejší "politické ekonomie socialismu". Nebylo to jen dogmatické lpění tom, že státní (postátněné) vlastnictví je tou "nejpokrokovější" formou vlastnictví. Podle mého tehdejšího názoru pohled převzatý ze sovětských učebnic (Cagolov nebyl jediný, mj. byl to bývalý cirkusák a ještě v 80 letech na jednom tanečním večírku nečekaně předvedl přemet nazad) byl zavádějící především v pojetí tzv. "základního zákona socialistické ekonomiky", kterým bylo "všestranné uspokojování rozvíjejících se potřeb obyvatelstva". Obrovská chyba teorie s fatálními strategickými důsledky. Tehdejší režim, který, který zaměnil vlastnictví kapitálu za vlastnictví funkcí (a tím vytvořil ekonomickou základnu pro vznik "nové třídy", která postupně erodovala systém), nechtěl připustit, že jde o takové uspokojování potřeb, které slouží ke svobodnému rozvoji osobnosti a tím i ke zvyšování lidského potenciálu - nejvýznamnějšího faktoru ekonomického růstu. Není to hra o slovíčkách. Držitelé funkcí nemohli připustit, aby existovala alternativa nomenklaturnímu režimu. Proto do "základního zákona socialistické ekonomiky" vložil obyčejnou představu konzumu převzatou od "státu blahobytu", ve který se na určitou dobu proměnila kapitalistická ekonomika. Tím se vydal na cestu od "dohnat a předehnat" k "udržet krok", následně "neztratit z dohledu" až k definitivnímu "zachytit stopu". Do této kategorie patřil i slavný výrok Vasila Bilaka: "Není důležité, jak rychle jdeme, ale to, že jdeme správným směrem."
https://radimvalencik.pise.cz/10858-vize-jakou-potrebujeme-486.html

Vize, jakou potřebujeme/487 Jaroslav Šulc: K výchozím příčinám dnešní krize/3

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 3.

Francie a další kapitalistické země tento nezbytný soulad hmotné a personální stránky nutný pro plynulý chod ekonomiky musely a dosud musejí řešit sice mnohem "demokratičtěji", ale daleko drážeji a složitěji – především vyšší hladinou mezd v cílených preferovaných oborech (tedy za cenu inflačních tlaků). Mimochodem velmi podobný systém, jaký byl praktikován v Československu v 50. a 60. letech, byl s malou obměnou dlouhodobě praktikován v Číně, což sami Číňané považují za klíčový faktor jejich déle než půlstoletí trvající hospodářské expanze katapultující je na pozici současného globálního lídra v tvorbě HDP. Ale to předbíháme, když k výše naznačené metodě centrálního direktivního řízení se ještě ve světle posledních informací vrátíme.

Později – na startu privatizace – se ujalo pro firmy/instituce působící v těchto strategických oborech/odvětvích národního hospodářství označení společného jmenovatele, že jde o neprodejné rodinné stříbro.

Dobře to bylo teoreticky sice pojmenováno, ale dopadlo to jako obvykle. Přece nedávná kalamita s lékovou ochranou proti epidemii COVID-19 (a asi čtyřicet tisíc nad dlouhodobé poměry zemřelých lidí navíc jen v ČR), anebo současná pádivá inflace (znehodnocující vklady a posílající reálné mzdy v roce 2022 asi až o deset procent do záporu) jsou jen ukázkou důsledků a doklady rozchodu rozumných představ a drsné reality.

Nicméně jak tehdejší hospodářský vývoj v 70. a 80. letech na konkrétních statistických datech nemilosrdně ukazoval, systémové efekty extrémně plošně rozprostřeného státního vlastnictví (i ve srovnání se sousedními zeměmi RVHP) i tam, kde to evidentně nebylo nutné, se rychle vyčerpávaly a systémově vedly k částečnému zhroucení mantry klíčového "zákona socialistické rozšířené reprodukce" jakožto osy celého konceptu tehdejšího politické ekonomie (byť i reálného) socialismu.

Dříve obvyklé zhruba pětiprocentní a vyšší roční přírůstky reálně vytvářeného národního důchodu se stávaly stále vzdálenější minulostí. Před námi, kdo v 70. a 80. letech pracovali na centrálních ekonomických úřadech, akademických pracovištích či za ekonomickými katedrami – když už to nešlo věcně vyřešit, tak stál alespoň olbřímí úkol to nějak šetrně sdělovat stále nedůvěřivějším studentům a koneckonců celé veřejnosti. Když jsme na SPK počátkem 80. let (hlavně kvůli výpadkům dodávek sibiřské ropy – situace se po 40 letech, byť ze zcela jiných důvodů, zase opakuje) hrozil byť i jen velice mírný, reálně asi půlprocentní pokles vytvořeného čistého/netto národního důchodu. A tomu nebylo možno zabránit. Proto se snadno změnila metodika jeho výpočtu. A to fintou s přidáním cca 60 miliardové sumy ročních odpisů k objemu zisků a mezd, kdy se touto v jádru účetní operací účelově netto změnil na národní důchod brutto (a znaménko úbytku mínus se ihned překlopilo do byť jen minimálního plusu = přírůstku). Zákon o "socialistické rozšířené reprodukci" jakožto osy celého konceptu tehdejší politické ekonomie a propagandy o přednostech socialismu tak byl touto potěmkiádou snadno zachráněn a nebylo nutné poslat vysokoškolská skripta a celou propagandu do stoupy. Nebo výpadky oproti plánu v tvorbě zdrojů národního důchodu se dalo velmi skrytě kompenzovat odčerpáváním dobře zakamuflovaných plánových rezerv ve snaze neriskovat i u nás hrozbu poklesu životní úrovně, či důsledky nasávání zahraničních půjček. Na rozdíl třeba od Polska, Maďarska apod., které se s touto sebevražednou hospodářskou politikou asi od poloviny 80. let již moc nepárali (když s další pomocí ze Sovětského svazu už nebylo možné v té době počítat, sám měl málo).

A tak nejpozději zhruba v polovině 80. let bylo již řadě informovanějších lidí celkem zřejmé, že ačkoliv dosavadní hospodářský model "mele z posledního", tak všechny nesmělé pokusy o jeho vylepšení v rámci možného už u nás (ne tak třeba v Maďarsku) byly prováděny jen naoko. Trauma a poučení ze smutného konce většiny československých ekonomických reformátorů z 60. let byly u jejich nástupců i po dvou dekádách natolik varující, že i jen náznaky možných zásadnějších úprav systému byly raději opatrně strkány hluboko do šuplíku; více se o nich mudrovalo, než že by se snad realizovaly. Někteří byli odvážnější, když obrazně a mnozí docela nahlas mluvili o marnosti podávat chromému koni dopingové injekce – šampion už z něj nikdy nebude...

Není proto divu, že oč méně byly kritické jevy v reálné ekonomice, stavu životního prostředí atd. prezentovány veřejně, tím přesněji byly vnitřními kanály informovány vrcholové orgány. Tehdejší vedoucí garnitura, tj. členové federální vlády a předsednictva ÚV KSČ, dostávala komplexní informace o stavu věcí v nezkreslené podobě pravidelně každého čtvrt roku (v režimu PŘĺSNĚ TAJNÉ) pod docela formálním nadpisem Zpráva o vývoji národního hospodářství a plnění úkolů státního plánu a vybraných ekonomických problémech). Ale krizové příznaky již nebylo možné utajovat a není divu, že obecně narůstala frustrace, a to jak mezi odborníky z praxe, tak těch působících na teoretické frontě. Rozpor mezi scholastickou teorií a reálnou praxí socialismu byl těm vnímavějším stále zjevnější a těm prozíravějším navíc bylo zřejmé, že odkládání razantnějšího řešení tohoto stále zjevnějšího rozporu vytváří nebezpečnou časovanou bombu. Představa, že nikdy nevybuchne, byla až dětinsky naivní.

K výše uvedenému přesnému popisu dodám jen to, že pokud by byl základní zákon ekonomie socialismus formulován jako "zákona socialistické rozšířené reprodukce", bylo by to celkem OK. V rámci reprodukce by byl rozvoj schopností člověka jak "výstupem" rozšířené reprodukce, tak i nejvíce dynamizujícím vstupem. To by následně vedlo k otázce, co udělat pro to, aby byli lidé co nejvíce motivovaní k rozvoji a uplatnění svých schopností. To ovšem bylo v přímém rozporu s logikou fungování nomenklaturního režimu. Ztvárnění tohoto problému v dobovém seriálu Okres na severu tento problém decentně a trochu ve zidealizované podobě zdokumentovalo. Výše řečené se ukáže jako velmi důležité, až přejdeme se srovnání s dnešní dobou.
https://radimvalencik.pise.cz/10859-vize-jakou-potrebujeme-487.html

Vize, jakou potřebujeme/488 Jaroslav Šulc: K výchozím příčinám dnešní krize/4

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 4.

Možná východiska se dlouhodobě diskutovala mezi jednotlivci i na řadě pracovišť. Hledala se nová teoretická řešení, která by poskytla mnohem efektivnější základnu hospodářské praxi. Pozoruhodný impuls přitom dorazil i do ČSSR z pobrežněvovského SSSR, odkud přitom o zhruba půldruhé dekády dříve, koncem 60. let, přišly přesně opačně směrované – československou ekonomickou reformu rdousící – závazné direktivy. A nejen direktivy. Dobře to vystihuje tehdejší kvízová anekdota po nalezení "hlavního rozdílu mezi reformami Pražského jara a gorbačovskou perestrojkou?". Se správnou odpovědí "...asi tak půldruhé až dvě dekády".

Je docela příznačná reakce na tento doma rozšířený bonmot, který dal neuváženě k lepšímu na nějakém semináři v SSSR na otázku z pléna, "co soudí o ekonomických reformách probíhajících v SSSR", tehdejší první náměstek místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise Václav Věrtelář v srpnu 1989 (!). Jeho vtípek – holá to pravda – však tehdy natolik vyděšené sovětské gorbačovce pobouřil, že obratem intervenovali v Praze a V. Věrtelář byl ze své funkce ihned po návratu do republiky odvolán. Jeho obratem jmenovaný nástupce, do té doby ředitel odboru státního rozpočtu na Federálním ministerstvu financí Milan Jurčeka, při jeho znalostech mohl tušit, že vydrží na náměstkovském postu jen pár měsíců, než i jeho smete nová kádrová vlna, tentokrát polistopadová.

Málo platné, s rizikem špatné paměti autor textu i s odstupem doby soudí, že jistá naděje na obnovu dynamismu a udržení se v soutěži s velmi ofenzívní, sociálně ekonomicky nastavenou ekonomikou tehdejšího Západu (v klimatu rozbíhající se globalizace a přechodu ke čtvrté průmyslové revoluci) tu nejspíše – ovšem po splnění jistých předpokladů – nepochybně existovala. I díky tomu, že po většinu 80. let byla naděje na změnu hledána hlavně ve dvou směrech, jejichž váha se však časem dramaticky proměnila.

Zprvu převažovala opatrná snaha – ve snaze nejít do otevřeného střetu s konzervativním křídlem v budově nad "Husákovým tichem", tedy především s některými vysoce postavenými tajemníky či členy předsednictva ÚV KSČ, ale zdaleka ne se všemi (což platí i pro aparát ÚV KSČ, především jeho Sociálně ekonomického oddělení vedené Zbyňkem Sojákem) – dál hledat nějaký prostor ke "zdokonalení" systému řízení a plánování. Tedy i nadále v podobě různě odvážných dílčích reformních kroků, ovšem nic neměnících na základních principech fungování centrálně řízené ekonomiky (reformní návrhy obou Matějků – "velkého Milana" i "malého Jaroslava"). Nutně i dál s těžištěm ve státní formě vlastnictví.

Poslední variantou těchto snah byl do té doby přísně interní text nové podoby systému řízení, připravovaný pro chystaný dubnový (1990) sjezd KSČ, ovšem uveřejněný již těsně po událostech na Národní třídě v Rudém právu (někdy 21. nebo 22. listopadu 1989). Ale v klimatu rozbíhajícího se státního převratu mu už prakticky nikdo nevěnoval pozornost, vyděsil svým konvergenčním a symbiotickým obsahem "plán – trh" jen pár – v té době již zcela neškodných – normalizačních aparátníků.

Pro ty, kterým je tehdejší, fakticky čtyři dekády trvající systém centrálního řízení obsahově již hodně vzdálený, připomeňme, že se opíral o čtyři pilíře, resp. předpoklady:

1. Po několika etapách znárodnění drtivé většiny ekonomických (a dalších, i neekonomických) subjektů, odstartované ještě ve 40. letech, vedlo do stavu společenského vlastnictví většiny výrobních prostředků – viz struktura tvorby národního důchodu uvedená výše. Regulace chování firem ve státním vlastnictví byla jasně osou centrálního plánovitého řízení, a to zcela analogickými formami a metodami, jakými jsou řízeny obdobně velké subjekty co do obratu (koncerny) v tržní ekonomice. K této podobě řízení (opět nejen hospodářských subjektů, ale i další infrastruktury typu nemocnic, škol, výzkumu apod.), vždy jen iterativně sledující pohyby tržních sil, bylo nutno vytvořit odpovídající strukturu institucí řízených centrálně. Jejich fungování bylo systematicky koordinováno prostřednictvím velmi komplexního, věcně i finančně provázaného státního (národohospodářského) plánu, vytvářejícího – přes centrální plánovací orgán – i věcné/materiální a personální předpoklady jeho naplňování (včetně systému bonifikací za jeho překračování a sankcí při neplnění).

2. Náhrada krajně omezené funkce trhu (subjektivně i objektivně), mimo jiné v situaci dlouhodobého embarga ze strany kapitalistických států, spočívala (ze střednědobého hlediska) v plnění příkazů tzv. Hlavních směrů sociálně ekonomického rozvoje. Podoba příkazů=direktiv se obšírně diskutovávala ve zhruba pětileté periodě na řádných sjezdech komunistické strany (a od 60. let v určitém rámci koordinovaných též v rámci zemí tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci), a následně byla transformována do podoby pětiletých (střednědobých) a ročních (operativních = prováděcích) státních plánů. Jejich cílovou funkcí bylo vytváření materiální základny pro uspokojování celospolečenských potřeb, kdy zisková motivace, známá z tržní ekonomiky, byla druhotná. Z tohoto důvodu byla pro systém příznačná vysoká míra přerozdělování, dotací či subvencí, mimo jiné v podobě záporné daně z obratu u většiny potravin, či v dotovaném nájemním bydlení, dopravě apod.

3. Dřívější roli vzájemně si konkurujících tržních subjektů plně převzal systém tzv. vedoucí úlohy KSČ, a to v celé vertikále od základních organizací na závodech a družstvech přes okresní a krajské výbory až po centrum s Ústředním výborem KSČ, resp. jeho orgány (plenární schůze a sjezdy). Řízení ekonomiky tudíž probíhalo po dvou paralelních liniích – jak strukturou hospodářského řízení (prostřednictvím ministerstev přes střední článek řízení až po konečné výkonné hospodářské subjekty), tak po linii politické = stranické, fakticky co do struktury kopírující strukturu řízení hospodářského. Již tato dualita – s nejasným vymezením pravomocí a odpovědností – byla geneticky zdrojem řady distorzí a konfliktů. Nebylo jasné, kdo je ve fabrice ten hlavní – zda ředitel, či předseda ZO KSČ.

4. K zajištění co nejlepší funkčnosti systému bylo vzdělávacím systémem a přísným kádrovým výběrem z celého spektra vzdělávacích institucí a organizací ročně připravováno cca 300 až 500 osob s příslušnou kvalifikací (pro odpovídající pozice na centrálních orgánech a v celé struktuře tehdejších krajských či okresních národních výborů). Podmínkou bylo jeho dobré osvojení a schopnost se s ním identifikovat, resp. v daném rámci ho i kultivovat, přičemž nebylo výjimkou – spíše pravidlem – že člověk zařazený do tzv. kádrové nomenklatury osciloval mezi strukturou hospodářskou a politickou.

Je dobré na některé věci nezapomínat. Například i na to, jak žárlivě si představitelé tehdejšího "reformního" gorbačovského vedení hlídali, aby "jejich" Sovětský svaz byl ve všem první. Proto na celkem neškodný vtip o "dvou dekádách zpoždění" reagovali tak podrážděně a brutálně.

S odstupem času si také kladu otázku, zda náš tehdejší systém byl reformovatelný (tehdy jsem byl přesvědčen, že ano). Pravdou že, všechny "reformní kroky" (spíše ústupky) přicházely "shora" ve stylu "pozdě a špatně". Jednou z možných cest "by bývale bylo" (záměrně píšu s uvozovkami), pokud by JZD Slušovice, JZD Práče, JZD Žehušice apod. dokázaly expandovat a převést podstatnou část produkčních aktivit pod subjekty učící se "za pochodu" podnikat i pohybovat se i v mezinárodní oblasti.
https://radimvalencik.pise.cz/10860-vize-jakou-potrebujeme-488.html

Vize, jakou potřebujeme/489 Jaroslav Šulc: K výchozím příčinám dnešní krize/5

V této verzi zveřejnění jej od svého textu odlišuji barvou a doprovázím poznámkami:

K výchozím příčinám dnešní krize a možným východiskům – část 5.

Uskutečnit jakoukoliv podobu zásadnější reformy tudíž předpokládalo reformovat funkčnost všech čtyř pilířů. To bylo zadání natolik náročné, že se ho – přes řadu pokusů počínaje padesátými lety – nepodařilo nikdy před listopadem ´89 uskutečnit.

Protože autor této stati měl možnost se poměrně velmi zblízka podílet na práci tehdejší REV (Rady ekonomického výzkumu, řízené fakticky jejím sekretářem doc. Jaromírem Kolářem), pokrývající celé spektrum jak akademického výzkum (Ekonomického i Prognostického ústavu ČSAV), tak výzkumných ústavů a pracovišť jednotlivých rezortů (vybavuje si především Výzkumný ústav technického a investičního rozvoje i "rodný" Ústřední ústav národohospodářského výzkumu apod.), tak z vlastní zkušenosti ví, jaké množství expertů v nich přemýšlelo nad změnou paradigmatu, hledající východisko k obnovení růstu prosperity tohoto státu právě cestou reforem.

V zásadě šlo o nalezení tak silné motivace k ekonomicky nanejvýš racionálnímu chování subjektů, které by se vyrovnalo – a předčilo – klasickou (kladnou i zápornou) motivaci vyvíjenou tlakem trhu na ekonomické subjekty fungují v plně tržním prostředí (byť pojem plně tržní prostředí je oblíbený mýtus ekonomů – teoretiků, kteří netuší, jak vypadá "tržní" praxe). Kde bylo všem zřejmé, že pokud nebude mít konkrétní firma (a její vlastníci/akcionáři) schopnost v praxi uskutečňovat dostatečně efektivní podnikatelský záměr (produkující uspokojivě vysokou míru návratnosti investic aspoň ve střednědobém časovém horizontu), pak bude trhem – to znamená lépe se orientující konkurencí – nemilosrdně a nekompromisně smetena. A to se všemi důsledky – finančními i personálními.

Především tuto – negativní stránku, tj. bezohlednou tvrdost diktátu trhu nebylo možné v netržních podmínkách socialismu nijak nahradit. Přesvědčení, že to lze provést koordinovaným tlakem státních a stranických orgánů, tj. kladnou i zápornou motivací a apely na plnění závazných ukazatelů státního prováděcí plánu, se stále více ukazovalo jako naprostá a hned dvojí chiméra.

Největší konflikty se totiž skrytě odehrávaly nikoliv ve fázi, kdy už byly závazné ukazatele rozepsány na příslušné adresáty (a jen se při neplnění plánu hauzírovalo s uplatněním argumentů typu "neočekávaná změna vnitřních či vnějších podmínek", či "jde o důsledky neschopnosti podniku čelit nejrůznějším objektivním příčinám", fantazii se meze nekladly), ale dávno předtím. V době, kdy se handrkovalo o konkrétní výši ukazatele připravené k zapsání do plánu.

Míra rozporů mezi ambiciózními představami centra na straně jedné a minimálními představami podnikové sféry na straně druhé se při sumarizaci ve fázi ukončení prvního kola vyjednávání (návrhu první pracovní varianty) podoby státního plánu pohybovaly obvykle v řádu mnoha desítek procent, jen výjimečně méně. Tehdejší odborná literatura používala eufemismu chování v klimatu tzv. měkkého rozpočtového omezení – tedy chování, které tržní prostředí vůbec nezná. Ale které však bylo de facto, i když ne de iure, nepochybně jedním z hrobařů tehdejšího socialistického systému a ztráty důvěry běžného občana na jeho změnu k lepšímu.Michal Mejstřík.

Vedle pozadí podoby této obšírně objasňované – svou podstatou reformní varianty jak chování systému zefektivnit, prosadit intenzifikační faktory apod. – tu však byla stále více otevírána i druhá varianta, kterou lze nazvat nereformní, doslova revoluční. Aniž by to platilo – co do person či institucí – snad plošně, to jistě ne, tak asi nejdále se úvahy o zcela jiné podobě hospodářského mechanismu dostaly na ekonomických pracovištích Československé akademie věd. Již někdy od přelomu 70. a 80. let se začala pod vedením (dnes málo doceněného) Josefa Goldmanna formovat na EÚ ČSAV poměrně početná skupina (tehdy mladých) ekonomů, zhruba třicátníků. Pokud mne paměť neklame, vzpomínám si hlavně na tandem Miroslava Tomse a Mojmíra Hájka, dále třeba Karla Dybu, Kamila a Stanislavu Janáčkovy, Tomáše Ježka, Stanislava Karase, Jana Klacka, Lívii Klausovou, Václava Klusoně, Josefa Kroihera, Lubomíra Mlčocha, Alenu Nešporovou, Vladimíra Rudlovčáka či Václava Kupku; trochu staršími v týmu byli statistikové Stanislav Samek, Růženka Vintrová či Vladimír Nachtigal (ty dva posledně jmenované autor kdysi dávno "střídal" na referentské židli Odboru národohospodářských bilancí a finanční statistiky v rámci Federálního statistického úřadu).

Všichni s výše uvedených si zaslouží úctu za tehdejší hledání cesty ze slepé uličky a pokusu reformovat "nereformovatelné(?)". Vím, že nelze zmínit všechny, ale určitě by si mezi nimi zasloužil zmínku Ladislav Rusmich, z mladších pak politický stratég a organizátor Michal Mejstřík. Na půdě Ekonomického ústavu ČSAV probíhaly otevřené diskuse, které nebyly limitovány žádnými dogmaty. Většina z výše jmenovaných celkem nezištně "makala" a "nastavovala kůži". Dojít k průchodnému dostatečně komplexnímu pohledu se nepodařilo. Poučení pro dnešek.
https://radimvalencik.pise.cz/10861-vize-jakou-potrebujeme-489.html

Vize, jakou potřebujeme/490 Radek Novotný: VIZE světa po roce 2050/1

Vzhledem k tomu, že brzy zase vypuknou spory a střety o podobu změn penzijního systému, přerušuji uveřejnění série vycházející z důležitého textu Jaroslava Šulce (ke kterému se brzy vrátím) a zařazuji několik dílů seriálu, které se týkají penzijní problematiky.

K pěstování vize napsal Radek Novotný text, ve kterém je řada zajímavých inspirací a provokativních otázek. Uveřejňuji v původní úpravě s připojenými poznámkami:

VIZE světa po roce 2050 a úvaha o nové mezigenerační společenské smlouvě, aneb fungování budoucích seniorů v nové době – část 1.

- vůbec netušíme, jak bude vypadat pracující člověk v roce 2050. Bude tady vůbec někdo pracovat? Pokud ano, v jakém stavu fyzické a duševní "upracovanosti" bude ten který typ pracovníka?

Jaký smysl měla, má a bude mít penze? (tím nemyslím peníze, ale stav – období života).

- proč jste přesvědčeni, že má existovat vybraná skupina ve společnosti, která má exklusivní práva, ale v daném okamžiku se už nepodílí na odpovědnosti za věci veřejné?

Penze byly vymyšleny za Bismarcka, protože lidé žili těžce a aby fungovala společenská smlouva mezi poddanými. Na straně jedné se vědělo, že upracovaný člověk ve stáru už není schopen se o sebe postarat a za druhé bylo "užitečné" jim nabídnout něco, na co se mohli těšit a proto vydržet tu "nelidskou dřinu" pro druhé (bohaté).

Ale je stále společensky udržitelné, aby část společnosti v poměrně aktivním věku 15-25 let byla "na dovolené"? Cestovala, navštěvovala lázně, kulturní představení a dělala, co chce, a přitom plně využívala veřejnou infrastrukturu (komunikace, lavičky, veřejnou dopravu, zdravotní systém atd., atd.)?

Nejde o právo, či zásluhovost, či že si to dnešní důchodci předplatili v nějakém systému. Jde o to, jak to vnímá ostatní společnost. Pokud existuje více úhlů pohledu na realitu, rozhoduje ten úhel, který má i moc (viz ne-valorizace důchodů, ale valorizace poslaneckých platů).

Před cca 10 lety jsem se bavil s mladými Švédy, kteří mi vysvětlovali, že nejsou spokojeni s tím, že v daních platí švédským důchodcům životní úroveň, kterou už oni nikdy mít nebudou (až budou taky v důchodu). A že to není fér.

A je neoddiskutovatelný fakt, že na straně jedné si to dnešní švédští a němečtí důchodci vybudovali, ale asi tušíme, že na lidstvo přicházejí lepší a horší časy a 20 let před tím (krize a války), by se dnešní důchodci mohli zbláznit, ale na takové budoucí životní podmínky by si nezadělali. Čili jejich poválečné nasazení je nutná, ale nikoliv postačující podmínka pro dnešní jejich právo na takovou penzi.

Prostě, co když se postupně dostáváme do situace, že je celospolečensky nemožné (ne jen akceptovatelné), aby významná část lidí byť ještě v plné síle vystoupila z toho kolotoče mezipracovních vztahů?

1. Určitou představu o podobě práce v roce 2050 i dál si udělat dokážeme. Pokud se svět začne vyvíjet v souladu s přirozenými trendy, půjde o práci v mezigeneračních tvůrčích týmech budovaných na bázi komplementarity odborností, pozic a osobního potenciálu.

2. Práce i nadále bude mít charakter všeobecně zprostředkující činnosti a bude stále více nabývat podobu "všeobecné práce", tak jak ji vynikajícím způsobem vystihl K. Marx v Grundrissech, jak ji konkretizoval R. Richta a jeho tým v Civilizaci na rozcestí v roce 1966 a jak v tom pokračoval P. Mason v jeho bestselleru Postkapitalismus v roce 2015. Mj. v nejbližší době vyjde obsáhlá monografie o díle R. Richty z pera P. Sirůčka.

3. Ke "všeobecné práci" (ze Sirůčkovi monografie): "Lidská činnost ve výrobě "může nabýt této povahy jen tím, že 1. je dosažen její společenský charakter, 2. že je vědeckého charakteru, zároveň všeobecnou prací, nikoli vypětím člověka jako určitým způsobem drezurované naturální síly"" (Richta a kol., 1966, cit. dle III. rozšířeného vydání 1969, s. 124, cit. Marx, 1953a, s. 505). Upřesněme, že in Sešit VI – Kapitola o kapitálu (v rámci přemýšlení o teorii kapitálu a Smithově teorii práce) Marx ohledně skutečně svobodné práce "... jako je např. činnost hudebního skladatele ..." (Marx, 1974, s. 234) konstatuje: "Práce v materiální výrobě může nabýt této povahy jen tím, že 1. je dán její společenský charakter, 2. že je to práce vědeckého charakteru a současně všeobecná práce, že to není úsilí člověka jako určitým způsobem vycvičené přírodní síly, nýbrž jako subjektu, který se ve výrobním procesu nejeví v čistě přírodní, přirozeně vzniklé formě, nýbrž jako činnost řídící všechny přírodní síly ..." (tamtéž, s. 234-235, s redakčním odkazem na s. 157-160 tamtéž) (pozn. PS). "... tj. bude-li překonán protiklad prostředků a cílů, který stravoval průmyslovou práci. Stane-li se lidská činnost svými kvalitami pro člověka jakožto prostředek zároveň cílem a jakožto cíl zároveň prostředkem" (Richta a kol., 1966, cit. dle III. rozšířeného vydání 1969, s. 124).

4. Umělá inteligence je z "jiného těsta" než lidské myšlení. Bude růst role zejména představivosti, promění se způsob vzdělání tak, aby byla kultivována a posilována schopnost člověka myslet prostřednictvím tvorby představ a vědomého zaměření na práci s představami.

5. K Bismarckovi a době odchodu do důchodu: Stále ještě žijeme v době, kdy velká část lidí musí vykonávat "starý typ práce". Především pro ně má penzijní systém smysl, protože holt stárnutí zejména u fyzicky náročných procesů vede k "pracovní invaliditě". A pokud je penzijní systém motivující, tak působí na urychlení změn k tomu, aby se "všeobecná práce" jako "nový typ práce" stal převažující. Penzijní pojištění pak bude podporovat proces postupného rozvolňování pracovních aktivit v rámci tvůrčích mezigeneračních týmů.

6. Názor toho mladého Švéda byl scestný. Penzijní pojištění není placeno z daní, ale z pojištění, které člověk odvedl během svého života. Mladý Švéd také odvádí pojistné na své zabezpečení. Pokud to takto nefunguje, tak prostě proto, že se ti, kteří dobyli státní pozice, stali bandou plundrující společnost. Na ty by ten mladý Švéd měl upřít svoji pozornost.

7. Konkrétněji: Stali jsme se obětí přebujení pozičního investování v globálním měřítku, které vytlačilo většinu obyvatelstva do oblasti záporných výnosů z investovaných prostředků: "Kam až toto vytlačování může zajít? To záleží na tom, jak se investování rozbují, resp. jakého stupně úpadku příslušný sociálně ekonomický systém dosáhne... Každý může sám posoudit, kolik mu v současné době zbývá investičních příležitostí s pozitivním výnosem, resp. kam až vytlačování obyvatelstva formou pozičního investování do oblasti investičních příležitostí se záporným výnosem došlo. Zde je důležité upozornit na to, že jakmile se vývoj k této hranici přiblíží, či ji v některých směrech překročí, jsou odstartovány nevratné procesy, které nutně vedou ke značným společenským turbulencím. Mechanismy reprodukce negativních trendů a jejich směřování lze analyzovat s využitím výše popsaných analytických nástrojů ("algebry" investičních příležitostí)."
Celé viz: https://radimvalencik.pise.cz/10850-vize-jakou-potrebujeme-482.html

Vize, jakou potřebujeme/491 Radek Novotný: VIZE světa po roce 2050/2

K pěstování vize napsal Radek Novotný text, ve kterém je řada zajímavých inspirací a provokativních otázek. Uveřejňuji v původní úpravě s připojenými poznámkami:

VIZE světa po roce 2050 a úvaha o nové mezigenerační společenské smlouvě, aneb fungování budoucích seniorů v nové době – část 2.

Vím, že R. Valenčík navrhoval systém, jak by lidé mohli dál pracovat. Ale opět, jak víš, že v roce 2050 nějaká práce pro lidi vyššího věku bude? Už nyní v době, kdy se očekává nárůst nezaměstnanosti je sociálně složité držet pracovní místa důchodcům, když mladé ročníky, co vychovávají děti, by jejich pozice rádi zastávali. A navíc, pozice, které by si potenciální důchodci ponechali rozhodně nebudou juniorní, pomocné, ale ty, které díky své poctivé a usilovné práci v rámci kariérního růstu dosáhli! Tedy ty ve firmě nejlepší.

Asi se nepředpokládá, že by senioři na to prodloužené pracovní období šli na pozici juniorní, či dokonce pomocné, či brigádnické posty. Vedle mrhání sociálním kapitálem by to bylo vůči nim nedůstojné.

Proto si myslím, že tato cesta z výše uvedených důvodů prosaditelná není. A dle mého není ani efektivní pozice seniorních konzultantů. Mladší ale již zapracovaní pracovníci už některé věci vidí jinak (neříkám, že lépe), ale málo z nich (ani my jsme nebyli jiní) nechtějí i nadále poslouchat své staré kolegy.

Chtějí zkusit jiná řešení a přístupy. Čest výjimkám na obou stranách. A nevím, do jaké míry by pro úřady, firmy ale i pro seniory byly pozice neplacených stážistů (rekvalifikace, znova se učit novým věcem a proč? Jen jako hladová zeď?) efektivní.

Čili já si položil otázku: "Jakou pracovně-společenskou pozici by měli budoucí staří lidé zastávat, aby byla akceptovaná ostatními skupinami a zároveň byla společensky užitečná a posilovala mezigenerační vazby společenské smlouvy?"

Musí to být práce, kterou senioři dělat chtějí, na kterou mají fyzické a psychické možnosti a kde budou díky svým životním zkušenostem (bez ohledu na vzdělání) pro společnost přínosem.

Jednou z možností je částečně oživit osvědčené role našich předků a modifikovat to prvky ze zahraničí, konkrétně v mém návrhu z dnešní Číny.

Podle mých informací, rodinné vztahy v Číně jsou nyní nastaveny tak, že senioři od svých dětí očekávají jen jednu povinnost – porodit jim vnoučata.

Senioři odcházejí z města do klidnější částí Číny a začínají se starat – vychovávat svá vnoučata.

Mladí rodičové naopak budují kariéry, soustředí se na vydělávání peněz, ale i na užívání si – zábava, cestování, poznávaní nových světů.

Toto rozdělení společenských úkolů má své nepopiratelné výhody, protože je to od pradávna v souladu s biologickým cyklem člověka.

Prosím nepromítejte do toho své zkušenosti a pocity, jde o model za 30 let, dnes jsme unaveni a svá rozjívená vnoučata máme rádi jen pár hodin týdně a pak je s oddechem vracíme jejich rodičům!!!

S převážnou částí toho, co je v tomto druhém pokračování napsáno, lze souhlasit. Péče o potomky či potřebné příbuzné je sociální prací, která by jako taková měla být uznána (i finančně). Ale – jak je správně v příspěvku R. Novotného uvedeno – důležité jsou i funkce konzultantů či obdobných pozic v tvůrčích mezigeneračních týmech. Podrobně jsem o tom v kontextu aktuálního dění pojednal zde:

Vize, jakou potřebujeme/492 Radek Novotný: VIZE světa po roce 2050/2

K pěstování vize napsal Radek Novotný text, ve kterém je řada zajímavých inspirací a provokativních otázek. Uveřejňuji v původní úpravě s připojenými poznámkami:

VIZE světa po roce 2050 a úvaha o nové mezigenerační společenské smlouvě, aneb fungování budoucích seniorů v nové době – část 3.

Rodíme a staráme se o děti v době, kdy o světě ještě pořádně nic nevíme (viz naše vychovatelské chyby). V době, kdy chceme a potřebujeme se věnovat práci a kariéře, sebevzdělávání a místo toho utíráme zadečky a vaříme kašičky. To je jeden z důvodů, proč dnešní ženy nechtějí, či odkládají rození až na dobu, kdy v podstatě nejsou schopny přirozeně otěhotnět.

Zároveň se mladí starají o děti v době, kdy si chtějí sami užívat! Bavit se, cestovat, poznávat sebe a rozvíjet své zájmy. Chceme chodit spát později a déle vstávat, ale biologický čas dětí je opačný – brzo do postýlky a ráno brzké vstávání. Což je naopak velmi podobné biologickému dennímu cyklu seniorů.

Senioři naopak mají mnoho životních zkušeností na to, aby je předávali dětem, které jsou plné otázek a nadšení z objevování. Jsou už častěji méně pod vlivem Ega a mají více nadhledu – tedy jsou shovívavější a trpělivější vůči opatrným a neohrabaným prvním pokusům dětí.

A naopak oceňují zájem o své zkušenosti a hledají smysl života. A vidí, že dobře a harmonicky rozvíjet dítě má veliký smysl neřkuli poslání.

Zkuste si to prosím ale představit v chodu až po 1-2 generacích. Kdy tito senioři už jsou v pozici, že si své děti v mládí neužili a těší se na to, že to napraví u vnoučat.

Finanční a hmotné nároky seniorů už nejsou veliké, většinou věci, které potřebují, už mají, mnohdy mají i bydlení. Jediné, co potřebují, je cashflow.

Co nemají je elán a nasazení, schopnost či ochotu krátkodobě zabrat, když je v práci třeba, tak ponocovat. Přesměrovat zvýšenou energii do momentálního výkonu.

A to naopak mladí dokáží. A nově získaný čas a své síly jsou ochotni a schopni zaměřit na vydělávání peněz. Takže rádi rodičům peníze výměnou za starost a výchovu o své děti na jejich spotřebu (třeba i nájem v kvalitním prostředí pro své děti) a na životní náklady svých dětí dají.

V rámci genderového stereotypu babička bude dětem ráda vařit kvalitní a teplá jídla, místo stravování ve fast-foodu, vytvářet pohodu pro své milované.

Děti i prarodiče ve statisticky významném počtu vstávají brzo ráno. Takže bez stresu udělají vnoučatům snídani a svačinu a odvezou je do školy.

Dopoledne si mohou senioři odpočinout, jít do kina, na výstavu. Příp. v klidu uvařit oběd (spánek po obědě v menším věku dětí společně s nimi).

Ve starším věku dětí je odpoledne jeden z prarodičů vozí po kroužcích a druhý třeba uklízí, nebo se oba věnují svým zájmům.

Podvečer se s dětmi učí, dělají domácí úkoly, či si hrají a večer rádi jdou spát dříve, či spolu s dětmi.

Tak, jak děti rostou a vyvíjí se, je mohou přes zájmy formovat za pomoci dlouhodobých koníčků, přes oblasti zájmu. Diskutovat s nimi o světě, problémech (na což zaměstnaní rodiče většinou nemají čas, ale ani životní zkušenosti).

Cítí se být užitečnými členy společnosti. Finančně jsou zabezpečeni svými dětmi a naopak, děti cítí soc. odpovědnost za rozvoj svých vlastních dětí podporou a zabezpečením prarodičů.

Podle sociálního postavení senioři své úspory budou používat pro svoji vlastní potřebu (zájmy, dovolená), anebo pokud je nemají – vydělávají si na své potřeby péčí o vnoučata. Životní náklady (nájem, energie, potraviny) sdílejí, či přenáší na své děti. Buď v rámci společného bydlení, nebo trvalé příkazy jdou z účtu dětí, používají platební (kreditní) karty svých dětí.

Žijí v bezpečném prostředí se svými blízkými, cítí se potřební a milovaní. A v případě životních krizí dětí (ztráta zaměstnání), stejně jsou požadavky a potřeby dětí uspokojovány prioritně (žádná máma nenechá své děti hladovět) a i společnost a sociální systém primárně zajišťuje well-being dětí.

A pokud si s vnoučaty a přes ně se svými dětmi touto odpovědnou a smysluplnou prací vytvoří pevné pouto, je lidsky přirozené, že ve fázi života, až nebudou moci se o sebe postarat, jim důstojné stáří milující potomci rádi zajistí / zaplatí.

Pokud jste to s otevřenou myslí dočetli až sem, má smysl a bude pro mě radostí, když mi pošlete své komentáře, či můžeme společně ve skupině dopilovávat detaily této VIZE a pravidla nové mezigenerační společenské smlouvy.

Už jsem to psal, ale je třeba dnešním oponentům důkladně a pravdivě vysvětlit, že každá společenská změna má své oběti a těmi budou dnešní 30 / mileniové, kteří se cítili opuštěni, když na ně v dětství rodičové neměli čas (podnikali, vydělávali peníze) a za 35-40 let, až sami bezdětní, či s ještě nedospělými dětmi (porod ve 40ti letech) se budou cítit opět opuštěni, protože nebudou mít možnost naplňovat výše uvedený smysl života. Ale když se o tom ví dopředu, je možné současně připravit překlenovací opatření, než naběhnou přirozené společenské instinkty.

Dobré podněty, ale dědečkovsko/babičkovství nemůže být univerzální model už proto, že potomků není zas tak moc a s populačním úbytkem musíme v dohledné perspektivě počítat. Je to celkem přirozený trend přirozené stabilizace počtu obyvatelstva na naší planetě.

Možná, že se najdou vhodné a státem podporované formy péče o vnoučata v malých skupinách, tak aby se vytvářely přirozené sousedské vnitrogenerační a mezigenerační vztahy. Děti potřebují kamarády, ale i dohled. Snad rozumný stát najde i vhodné formy ekonomické podpory takových aktivit.

Velká část lidí ve věku cca 65-80 (případně i výše) potřebuje rovněž společenské kontakty a pocit vlastní prospěšnosti. Proto považuji za důležitý i důraz na podporu tvůrčích mezigeneračních týmů, což by přispělo ke zvýšení inovačního potenciálu společnosti. Tomu jsme při pěstování vize věnovali značnou pozornost a v této oblasti máme dost propracované a podložené návrhy.

Nejaktuálnější ovšem je zastavit probíhající devastaci nejen ekonomiky, ale i společenských vztahů. K tomu je nutné pochopit, k čemu vlastně ve světě i u nás došlo. I zde toho máme dost dobře propracovaného, viz např.:

Vize, jakou potřebujeme/493 K materiálu "Možný přístup ke stanovení důchodového věku"

K materiálu "Možný přístup ke stanovení důchodového věku po roce 2030"

Podkladový materiál pro poradní tým ministra PSV", který byl předložen k projednání ve vládních i parlamentních orgánech, rovněž tak mediím, je mimořádně nekvalitní, tendenční, účelový a manipulativní. Bylo by dobré zjistit, kdo jej zpracoval a kdo dal k jeho zpracování těmi, kteří se na něm podíleli, podnět.

"Předmět jednání: Vzhledem k prodlužování doby dožití i vzhledem k nástupu silných generací 70. let do důchodu po roce 2030 bude pravděpodobně potřebné zvyšovat důchodový věk i po dosažení 65 let. MPSV předkládá k diskuzi principy postupu, při kterém by nedocházelo k prodlužování průměrné doby výplaty důchodu, ale ani k jejímu zkracování."

Tj. od počátku se navrhuje nucené prodloužení doby odchodu do důchodu. Zarážející jsou bezprostředně navazující "argumenty":

- činí u generací, kterým aktuálně zaniká nárok na důchod z důvodu úmrtí, přibližně 24 let (28 let u žen a 19 let u mužů),

- je očekávána u generací odcházejících do důchodu v roce 2030 v 65 letech cca 21,5 roku."

Na místě je otázka, co si mysleli zpracovatelé o inteligenci těch, kterým je toto "sousto" určeno. Normální člověk (a nemusí to být ani odborník) by čekal uvedení následujícího údaje: Kolik let si v průměru budou užívat ti, kteří by nyní odcházeli do důchodu v 65 létech. Dle úmrtnostních tabulek je to 14,51 muži, 18,65 ženy. Průměr: 18,58 let. V ministerském materiálu je uvedeno naprosto nereálných 21,5 v případě těch, kteří půjdou do důchodu v 65 létech v roce 2030, tj. za 7 let.

2. Dnes ti, kteří půjdou do důchodu v 65 létech v roce 2030, mají naději na dožití 19.55 muži, 24,53 ženy. Dnes jim je 58, tj. v roce 2030 to bude 12,55 u mužů a 17,44. Průměr je 15,00 let. Během těch sedmi let někteří umřou, což posunu průměr maximálně o 4 roky, což znamená, že doba dožití v důchodu "očekávána u generací odcházejících do důchodu v roce 2030 v 65 letech" nebude "cca 21,5 roku", ale jen 19 let! A to je hodně velký rozdíl.

Ještě se vraťme k tomu, o čem nás informuje materiál, který analyzujeme. Připomenu první bod:

"Aktuální a očekávaná průměrná doba výplaty důchodu činí u generací, kterým aktuálně zaniká nárok na důchod z důvodu úmrtí, přibližně 24 let (28 let u žen a 19 let u mužů)".

Údaj, který bije do očí: Žijeme si v důchodu 24 let! To je nad poměry. Ve skutečnosti jsou sem započítány všechny předčasné odchody do penze, ale i lidé, kteří do penze odešli již dávno, v době, kdy systém nebyl nastaven tak brutálně. Údaj, který manipulativně používá materiál, v podstatě říká: Už nyní se nám podařilo zkrátit dobu žití v důchodu o čtvrtinu, tak půjdeme v redukci ještě dál!

K tomu je nutno dodat, že i minimální zvýšení odchodu do penze nad 65 let:

1. Vede k faktickému snížení penzí, protože při určování penze rozhodující poslední léta a zde se výrazně projeví zvýšená nemocnost, snížená pracovní výkonnost i případná nezaměstnanost. Úprava by znamenala, že lidé budou pracovat déle, ale budou pobírat "díky tomu" nižší penze.

2. Pro většinu lidí to bude znamenat, že přijdou o poslední možnost trochu si užít se svými vnoučaty, případně si trochu zacestovat, protože přijdou o svá nejlepší důchodová léta.

Tyto útrapy, které zbytečně podrývají důvěru v systém průběžného penzijního pojištění, jsou naprosto zbytečné! Problémy začnou až po roce 2030 a budou jen po přechodnou dobu. Vše lze vyřešit zvýšením motivační role penzijního systému k dobrovolnému prodloužení doby produktivního (výdělečného) uplatnění člověka na profesních trzích. To je ovšem zcela neslučitelné s nuceným prodlužováním doby odchodu do důchodu.