Trochu delší motto, ale důležité pro pochopení toho, o co v dané oblasti vědy jde:

„Tak koukejte se, pane redaktore,“ řekl pan Tomšík, odrazil se nohou od země a vznesl se do výše asi pěti metrů. Tam prováděl různé evoluce, sestupoval k zemi, znovu stoupal máchaje rukama, ba dokonce zůstal ve vzduchu stát bez hnutí po dobrých osm vteřin. Pan Vojta ukrutně zvážněl a začal zjišťovat, jak to pan Tomšík dělá. Pan Tomšík mu to trpělivě ukazoval: jenom se odrazit nohou, a už to jde; ne, není v tom nic spiritistického; ne, není k tomu třeba žádné vyšší síly, ani síly vůle, ani svalové námahy; stačí jen vyskočit a letět. „Jen to zkuste sám, pane redaktore,“ naléhal, ale pan Vojta kroutil hlavou. To prý na to musí být nějaký zvláštní trik, mínil zamyšleně. Však já na to přijdu, mínil. A ať prý to pan Tomšík zatím nikomu neukazuje.

Příště musel pan Tomšik lítat před panem Vojtou s pětikilovými činkami v rukou; šlo to hůř a dosáhl jen tří metrů výše, ale pan Vojta byl spokojen. Po třetím lítání pan Vojta řekl: „Tak poslouchejte, pane Tomšíku, já vás nechci děsit, ale tohle je moc vážná věc. Takové lítání vlastní silou by mohlo mít velký význam. Na příklad pro obranu státu, rozumíte? To se musí vzít odborně do rukou. Víte co, pane Tomšíku, vy to musíte předvést odborníkům. To já už obstarám.“

Tak se tedy stalo, že jednoho dne stál pan Tomšík v trenýrkách před skupinou čtyř pánů na dvoře státního ústavu pro tělovýchovu. Hrozně se styděl za svou nahotu, měl trému a třásl se chladem, ale pan Vojta nepovolil; bez trenýrek prý nic, aby bylo vidět, jak se to dělá. Jeden z těch pánů, ten silný a plešatý, byl sám universitní profesor tělovýchovy; vypadal naprosto odmítavě; bylo mu vidět na nose, že z hlediska vědy považuje celou věc za nesmysl. Díval se netrpělivě na hodinky a bručel.

„Tak, pane Tomšíku,“ řekl rozechvěně pan Vojta, „ukažte nám to nejdříve s rozběhem.“

„Počkejte,“ zarazil ho odborník. „Máte naprosto špatný start. Musíte přenést těžiště těla na levou nohu, rozumíte? Ještě jednou!“

„A ruce, pane,“ poučoval ho odborník. „Vy nevíte, co s rukama. Musíte držet paže tak, aby vám uvolňovaly hrudník. A prve jste při rozběhu zatajil dech. To nesmíte. Musíte volně a zhluboka dýchat. Tak ještě jednou!“

Pan Tomšík byl zmaten; teď opravdu nevěděl, co s rukama a jak dýchat; přešlapoval nejistě a hledal, kde má těžiště těla.

Pan Tomšík se rozpačitě zaklátil a vyběhl; právě se chtěl odrazit k letu, když odborník řekl: „Špatně! Počkejte ještě!“

Pan Tomšík se chtěl zastavit, ale už nemohl; chabě se odrazil levou nohou a vzlétl asi na metr výšky; ale protože chtěl vyhovět, srazil svůj let k zemi a zůstal stát.

„Docela špatně,“ křičel odborník. „Musíte klesnout do dřepu! Musíte dopadnout na špičky a pérovat podřepem! A ruce vám mají letět kupředu, rozumíte? Vaše ruce přece přejímají faktor setrvačnosti, pane; to je přirozený pohyb. Počkejte,“ řekl odborník, „já vám ukážu, jak se skáče. Dívejte se dobře, jak to dělám já.“ Načež shodil kabát a postavil se k startu. „Všimněte si, pane: těžiště spočívá na levé noze; noha je nakrčena a tělo vykloněno dopředu; lokty držím vzad, aby se rozšířil hrudník. Udělejte to po mně!“

Pan Tomšík to udělal po něm; jakživ se necítil tak nepohodlně zkroucen.

„Musíte to cvičit,“ děl odborník. „A teď se dívejte! Levou nohou se vymrštím vpřed…“ Odborník se vymrštil vpřed, běžel šest kroků, odrazil se a skočil, opisuje pažemi krásný kruh; načež elegantně dopadl do dřepu s rukama předpaženýma. „Tak se to dělá,“ řekl a povytáhl si kalhoty. „Udělejte to přesně po mně.“

Pan Tomšík se tázavě a nešťastně podíval na pana Vojtu. Musí to opravdu být?

„Tak ještě jednou,“ řekl pan Vojta a pan Tomšík se zkroutil podle předpisu. „Teď!“

Pan Tomšík si spletl nohy; vyběhl levou napřed, ale to je snad jedno; jen když mu udělám ten dřep a předpažím ruce, myslel si v běhu úzkostlivě. Málem by zapomněl skočit; honem se odrazil — jenom ten dřep udělat, blesklo mu hlavou. Vyskočil asi do výše půl metru a dopadl na zem po půl druhém metru. Potom honem přiklekl do dřepu a předpažil ruce.

„Ale, pane Tomšíku,“ křičel pan Vojta, „vy jste neletěl! Prosím vás ještě jednou!“

Pan Tomšík se rozběhl ještě jednou. Skočil jen metr čtyřicet, ale dopadl do dřepu a předpažil ruce. Byl zalit potem a cítil srdce až v ústech. Bože, ať mi už dají pokoj, myslel si zdrceně.

Při výkladu každé složitější problematiky je nejdůležitější otázkou: Čím začít? Složitost totiž zpravidla spočívá v tom, že spolu vše vzájemně souvisí, a pokud dáváme něčemu přednost, upozaďujeme druhé. Sdělit vše najednou přitom není možné.

Jde tedy o to, jak správně čtenáře (přesněji toho, kdo s textem pracuje, kde chce pochopit, o co jde nejen v textu, ale i v té oblasti reality, o které text vypovídá) nasměrovat. Přitom tak, aby si nevytvořil nesprávnou prvotní představu o podstatě problému, do které by snažil vtěsnat vše další, s čím se seznamuje. Přihlédnout je nutné i k tomu, že při studiu si každý přemýšlivý čtenář vytváří určité „čtecí prizma“, kterým text vnímá. Proto je hned v úvodu nutné upozornit i na to, že toto čtecí prizma, které si čtenář vytváří, by se mělo v návaznosti na studium textu také rozvíjet.

Po této úkloně publiku je nutné text odstartovat nějakou vhodnou myšlenkou. Tak tedy: Pokud by se objevil kouzelný dědeček a dal vám deset desetikorun, abyste se podělili o stokorunovou částku v této podobě, v jaké vám ji svěřil, s člověkem, který stojí vedle vás a se kterým vás nepojí žádný vztah, kolik byste si nechali a kolik byste dali tomu druhému? Ale pozor. Kouzelný dědeček si klade podmínku. Pokud ten druhý s rozdělením souhlasit nebude, nikdo nedostane nic, kouzelný dědeček si vezme peníze zpět. Pokud by byla situace opačná a dědeček svěřil stokorunovou částku k rozdělení druhé osobě, přijali byste například rozdělení 10 korun vám, 90 korun si ponechá ten druhý, nebo byste raději deset korun odmítli, protože se vám takové rozdělení zdá nespravedlivé? Jak myslíte, že experimenty, kdy se nezjevuje kouzelný dědeček, ale provádí je kvalifikovaný experimentátor, dopadnou? Jakou nejmenší částku pro sebe požadujete, abyste s rozdělením souhlasili? – Odpověď na tyto otázky dáme v textu monografie v příslušném kontextu.

Řeknete si – to je sice zajímavý problém, ale kouzelní dědečci nejsou a s experimentátory výše uvedeného typu se člověk také tak často nesetká. Ale pozor! Velmi podobná situace vzniká při každé kolektivní akci, kdy se s někým dělíte o náklady, o výnosy nebo o obojí, ať již v peněžní či naturální podobě. V každé takové situaci je výše uvedený problém obsažen. Aby byl ochoten se někdo takové akce zúčastnit, musí dostat víc, než pokud by se akce nezúčastnil, tj. dáváme přednost tomu, co je pro nás lepší. Tomu říkáme předpoklad individuální racionality. Racionálně uvažující člověk si, pokud nemusí, nevybere tu variantu, která je pro něj horší. Ale pak je tu ještě druhý problém – pokud si v případě, že se jedná o dvě osoby, mohou oba polepšit, nemůžeme stav, kdy si nepolepší považovat za optimální. To nazýváme podmínkou kolektivní racionality. V případě, že nás jako řešení zajímají jen ty stavy, kdy si již nikdo z obou nemůže polepšit, aniž by ten druhý nepohoršil, vzniká otázka, která rozdělení jsou pro toho či onoho člověka přijatelná a která ne. Neboli kdy budeme ochotni se nějaké společné akce zúčastnit a kdy ne. A tak se nám kouzelný dědeček objevuje na scéně znovu. Jde o to, aby byla splněna podmínka individuální racionality (každý si musí polepšit), kolektivní racionality (nemělo by dojít k situaci, kdy si mohou oba polepšit a tuto možnost nevyužijí) a pak ještě podmínka, že je tu ještě něco, čemu musíme rovněž vyhovět, ale neumíme to přesně pojmenovat.

První dvě podmínky (individuální racionality a kolektivní racionality) umí teorie pojmenovat, vyjádřit analyticky i geometricky, převést do podoby axiomů a dosáhnout precizně vycizelovaného řešení. S tou třetí podmínkou, přijatelnosti řešení pro oba hráče (pokud pro osoby, skupiny osob či jiné subjekty budeme používat terminologii teorie her), má teorie problém. Z hlediska stávajících nástrojů, kterými disponuje teorie, by měl každý z hráčů souhlasit s každým řešením, které vyhovuje podmínce individuální a kolektivní racionality. Jenže v reálném životě to tak není. Většinou se každý z hráčů dívá na to, kolik získá ten druhý. Pokud se mu zdá, že ten druhý získává „příliš mnoho“ a on sám „příliš málo“, odmítne se společné akce zúčastnit. Ale proč? Není v tom něco iracionálního, jako například závist, pocit nespravedlnosti apod.? A v běžném životě se setkáme nejen s tím, že někdo odmítne možnost toho, že si polepší, pokud ten druhý by si polepšil nepřiměřeně více. Setkáváme se i s tím, že jeden má radost z toho, že druhému (jeho sousedovi) „chcípne v chlívku koza“, jak říká jedno z běžně používaných úsloví.

Teorie her se snaží s tímto problémem vyrovnat různým způsobem. Poctivě hledá dodatečné podmínky, které musí „spravedlivé“ či „teoreticky čisté“ řešení splňovat. Vytváří k tomu různé modely, v nichž se tento problém objevuje, přidává různé teoretické doplňky, které dokáže dovést až do podoby axiomatického vyjádření. A také se snaží upřesnit, kudy vede dělicí čára, mezi tím, co je racionální (a kde může teorie sehrát roli navrhovatele oboustranně přijatelných řešení) a co je iracionální (kdy formou teoreticky podloženého návrhu nemusí přijetí racionálního řešení uspět).

Jenže je tady určitý háček. Co je a co není racionální? Pokud jeden z hráčů, tedy první hráč, odmítne účast na společné akci, protože rozdělení výnosů z ní přinese druhému hráči výhodu, kterou může v budoucnosti zneužít vůči prvnímu hráči, je to projev iracionality, nebo naopak větší racionality druhého hráče? Nebo jinak řečeno, je projevem iracionality to, že hráč dá přednost nikoli krátkozrakému řešení?

Tady jsme u „jádra pudla“¹. Ukážeme, že příčinou neochoty některého z hráčů jít do společné akce je fenomén, který nazýváme pozičním investováním. To umožňuje v některých případech² jednomu z hráčů využít majetkovou či příjmovou převahu k diskriminaci druhého hráče. Ukážeme, že k nalezení přijatelných řešení je nutné respektovat podmínku neutrality pozičního investování. Této podmínce dáme přesné analytické vyjádření a pro větší názornost i schematickou (grafickou) podobu. Nebo, jinak řečeno, ukážeme, jak problematiku, která vzniká pozičním investováním, promítnou do řešení úloh souvisejících s rozdělením výnosů či nákladů při společné akci. K tomu vyvineme příslušné analytické nástroje, které umožní ukázat i mechanismus působení pozičního investování.

Společných akcí, do kterých může vstoupit poziční investování, je velké množství typů: Od manželství až po spolupráci mezi zeměmi, od vztahu mezi věřitelem a dlužníkem až po kooperaci firem, při sdílení nákladů na nějaký projekt či naopak rozdělení pohledávek po bankrotu dlužníka, od rozhodování obecní samosprávy až po rozhodování na nadnárodní úrovni např. v EU atd.

Společné akce lze rozlišit podle celé řady kritérií. V předcházejícím textu jsme věnovali pozornost těm akcím, kterých se může jeden z hráčů dobrovolně zúčastnit či nezúčastnit. Existují také situace, kdy jeden ze subjektů je k účasti na společné akci nucen, rozdělení je mu vnucováno, což může vést ke vzniku konfliktu. Součástí dané problematiky je tak i analýza příčin vzniku konfliktů, popis mechanismu vzniku konfliktu a možností řešení konfliktů.

Problematika pozičního investování má ještě jeden významný aspekt: Souvisí s problematikou vztahu teorie a praxe. Všudypřítomnost fenoménu pozičního investování v každé společné akci nelze nevidět. Jde ovšem o to, jak ji teoreticky uchopit:

- První možností je považovat uvedené jevy za projev přirozené lidské iracionality. Co je ovšem iracionálního na tom, že za určitých podmínek vidí hráč možnost toho, že rozdělení výplat, které mu přinese bezprostřední prospěch, mu ve skutečnosti přinesu újmu? Druhý hráč totiž může využít svou výplatu (formou pozičního investování, které může mít nejrůznější formy) k tomu, aby byl první hráč diskriminován.

- Druhou možností je vyloučit uvedené jevy z oblasti, na kterou je teorie zaměřena. Teorie dá dokonalý model a je na uživatelích, aby našli způsob jeho uplatnění v praxi. Zde ovšem hrozí riziko, že teorie zůstane „před branami“ praktické aplikace. Kromě toho lze takové „samoomezení“ teorie považovat nikoli za vhodnou abstrakci, ale za ztrátu kontaktu teorie s realitou.

- Třetí možností je rozdělit řešení problému do několika etap, přičemž v první etapě vytvoříme a využijeme model bez pozičního investování, následně pak výsledek podrobíme diskusi a analýze prostřednictvím nástrojů pozičního investování. Zde ovšem není zcela jasné, jak postupovat. Především však takový postup ne zcela odpovídá reálnému rozhodování hráčů, kteří představu o způsobu vyžití prostředků ze společné akci promítají přímo do rozhodování o tom, jak se zachovat (zda se akce zúčastnit či nikoli, zda – pokud jsou k účasti na akci nuceni – kooperovat, nebo vyvolat konflikt apod.).

- Čtvrtá možnost, kterou považujeme na nejvhodnější a nejpřirozenější, je najít vhodné nástroje, které by umožnily přítomnost fenoménu pozičního investování do modelu zapracovat. Nejvhodněji jako podmínkou neutrality pozičního investování, které musí řešení vyhovovat.

K zahrnutí fenoménu pozičního investování do řešení problémů rozdělení výnosů a nákladů při společné akci navrhujeme některé nástroje, konkrétně:

- Množinu, funkci, linii neutrality pozičního investování (což lze vyjádřit analyticky i graficky a plní obdobnou roli jako indiferenční křivka při popisu rozhodování spotřebitele).

- Model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, který umožňuje ukázat mechanismus fungování pozičního investování. Možnost využití investičních příležitostí jednoho hráče a velikost výnosu z nich není nezávislá na investičních příležitostech, kterými disponuje druhý hráč. Příslušný model byl původně vyvinut při analýze některých jevů na finančních trzích, ale lze ho interpretovat mnohem šířeji, například při rozdělení omezené zásoby vody, kde vodu lze chápat jako prostředek nezbytný k využití příležitostí, kterými hráči disponují.

V současné době na uvedenou situaci reaguje teorie her tím, že jako předpoklad chování v souladu s teoretickým řešením, které nezahrnuje fenomén pozičního investování, používá formulace jako: „hráči by se měly důvěřovat“, „podle toho, jak si hráči důvěřují, může dojít k větší či menší míře kooperace“, „zodpovědní účastníci by se měli zbavit vzájemných averzí a předsudků“ atd. Tj. většinou volí druhou z výše uvedených možností. To má patrně dvě příčiny:

- První je metodologická. Nashův³ fascinující přínos spočíval v navržení axiomatického řešení jednoho z vyjednávacích problémů týkajícího se rozdělení výnosů ze společné akce. Hledání „jasného a přesného“ základu v descarteovském smyslu, tedy „čistého řešení“ v jeho tradici tak trochu převážilo nad problematikou praktického uplatnění, hledání cesty k tomu, jak teorii využít v praxi. Teorie přehlédla, že součástí teorie je i problematika vztahu mezi teorií a jejím praktickým uplatněním. (Podobně jako experimentální věda dlouho přehlížela, že problematika pozorování, resp. vztahu pozorovatele a pozorovaného předmětu, je fenoménem, který rovněž spadá do oblasti teoretické fyziky, což je příklad nanejvýš aktuální a inspirující pro teorii her na její současné úrovni.) Proto se badatelům na současném stupni rozvoje teorie her zdá problém pozičního investování ve vztahu ke stávajícím modelům „vnější“. Domnívají se, že je to problém vybočující z teorie her. A rituální (formální) požadavky na článek přijatelný do impaktovaného časopisu jim v tom nahrávají.

- Druhá je ideologická. Poziční investování je tím účinnějším, čím více zůstává skryto. V logice věci. Čím více si hráč, který je či může být pozičním investováním postižen, uvědomí jeho existenci, tím méně je „krátkozraký“, tím je odhodlanější se bránit a tím včasnější i účinnější může být jeho obrana. A poziční investování diskriminačního typu se tím stává méně efektivním. Odborníci v oblasti teorie her nejsou ideology, ale určité nevyslovené tlaky předjímají a přijímají, mj. i proto, že poziční investování je fenoménem, který velmi intenzivně působí i na akademické půdě, například v podobě personálně podmíněného sponzoringu. I akademik musí být z něčeho živ.

Řešení problematiky pozičního investování tak může podstatně ozdravět a hlavně „zfunkčnit“ („desterilizovat“) akademickou půdu a vrátit ji do hry, pokud jde o její roli při hledání cest ze současného společenského excesu poznamenaného vysokou mírou dominance iracionality v oblasti správy lidské pospolitosti na globální i lokální úrovni. Poučený čtenář může tento zápas o návrat vědy ke vědě sledovat v přímém přenosu. I díky této monografii.

K tomu ještě jedna poznámka, která se týká i obsahu naší monografie. Mohlo by se zdát, že i na akademické půdě může dojít k podobnému jevu jako v mediální oblasti – schizmatu rozdělující média na „mainstreamová“ a „alternativní“, že se též věda rozdělí na „oficiální“ vědu poplatnou době otevírající bránu sterilitě i iracionalitě a „alternativní“ vědu vracející se k základům racionálního myšlení (zhruba po linii Descartes→Kant→Hegel→Marx). Jenže tady je velký problém. Myšlení těch, kteří si uvědomují problémy současné doby a volají po změně, je velmi silně zatíženo poučkovitým a zastydlým výkladem K. Marxe, a to zejména v tom smyslu, že „vše má příčinu v kapitalistickém vykořisťování a jediným řešením znárodnění“. Proto do monografie zařazujeme důležitou pasáž, která podrobně, na autentickém Marxově textu dokumentuje, v čem a jak se mýlil, kde je nutné jít o několik kroků dál.

Obecně pro vědu a jednotlivé teoretické disciplíny zaměřené na řešení společenských problémů platí:

Kdo si myslí, že to tak není, dokonce i ten, kdo si myslí, že výše uvedené není nutné důsledně domyslet, zůstane mimo dominantní hru, která se dnes hraje.

1. Úvod

Prezentování výsledků bádání v oblasti teoretických základů pozičního investování sleduje dva cíle odlišné povahy:

- Odborný cíl: Přehledně a uceleně prezentovat výsledky bádání v dané oblasti za uplynulých 15 let. Tehdy při mikroekonomických modelech nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí vyvstala otázka – co brání tomu, aby investiční příležitosti byly využívány podle míry jejich výnosnosti? Při odpovědi na ni byl identifikován fenomén pozičního investování (přeměna majetkové výhody v nástroj diskriminace formou potlačování investičních příležitostí, kterými disponuje oběť pozičního investování). Postupně byly vypracovány nástroje analýzy pozičního investování a prokázána všudypřítomnost tohoto fenoménu jak z hlediska jeho závažných společenských důsledků, tak v návaznosti na výsledky v té oblasti teorie her, do které daná problematika spadá. Součástí tohoto přehledu jsou jak výsledky uveřejněné v dřívějších publikací, ale v nové a tedy původní úpravě, která vychází z výsledků nově dosažených, které ještě publikovány nebyly. Čtenář tuto formu zpracování uvítá. Získá to, co by obtížně hledal.

- Organizační cíl: Dosažené výsledky jsou dle našeho názoru významné nejen z teoretické i praktického (společenského) hlediska, ale otevírají rozsáhlý badatelský prostor. Vzhledem k metodologickým a ideologickým bariérám, které působí při jejich akceptování v hlavním proudu rozvoje vědy, pod kterou daná oblast našeho bádání spadá, je nutné počítat s tím, že k jejich uznání a využití bude docházet pomalu a se značnými obtížemi. To je ve vývoji vědy běžná situace, dnes komplikovaná jednak dysfunkčními formalismy, které působí přímo proti „duchu“ vědy, tedy tomu, co činí vědu vědou, a současně i nástupem iracionality, která proniká ze sfér účelových manipulací na racionálně posvátnou půdu akademickou i vědeckou. Mj. právě v logice či formou pozičního investování, jehož nositelé o teoretické „zviditelnění“ tohoto fenoménu zájem nemají. V tomto smyslu od zveřejnění monografie očekáváme jednak to, že zpřístupní výsledky širší odborné veřejnosti (i té části veřejnosti, která si uvědomuje význam celoživotního vzdělávání se) a stane se v určitém smyslu slova „publikační trampolínkou“, která napomůže vstupu a začlenění výsledků bádání v oblasti pozičního investování do hlavního proudu rozvoje teoretického poznání v dané oblasti.

Předkládaná monografie je v pořadí devátou, kterou zpracoval tým působící při Vysoké

škole finanční a správní. Zde jsou názvy a roky vydání předcházejících s odkazem na

Ekonomický základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem,

Tvůrčí mezigenerační týmy: základ inovačního potenciálu i realizátor změn, 2022

Metodologická role vize při orientování, integrování a využití výzkumu zaměřeného na problematiku společenského vývoje, 2023

Výše uvedené monografie jsou zaměřeny na problematiku pojetí současného vývoje

jako změny srovnatelné s průmyslovou revolucí, ve které se rodí a prosazuje jako

dominantní sektor odvětví produktivních služeb, tj. služeb zaměřených na rozvoj,

uchování a uplatnění schopností člověka (vzdělávací systém, péče o zdraví, výchova

- Metodologickou oporou je průběžně propracovaná ekonomie produktivní spotřeby

(jako přesah neoklasické ekonomie), na kterou problematika pozičního investování bezprostředně navazuje.

- Hlavním vyústěním je koncept komplexních reforem systémů sociálního investování

a sociálního pojištění (v návaznosti na problematiku financování vzdělání, péče o

zdraví, penzijního systému) a metodika řešení obtížně řešitelných konfliktů.

Názorně si hlavní linii obsaženou v uvedených monografiích z hlediska této nejnovější můžeme znázornit takto:

ZMĚNA SROVNATELNÁ S PRŮMYSLOVOU REVOLUCÍ (jako klíč k pochopení současné doby) → PROSAZENÍ ODVĚTVÍ PRODUKTIVNÍCH SLUŽEB JAKO DOMINANTNÍHO EKONOMICKÉHO SEKTORU (jako představa toho, kam směřujeme) → EKONOMIE PRODUKTIVNÍ SPOTŘEBY (jako základ pochopení nového ekonomického systému) → POZIČNÍ INVESTOVÁNÍ (jako odpověď na otázku, kde to vázne)

Kromě výše uvedených monografií bylo uveřejněno několik článků v odborných časopisech. Uvádíme je se stručnou charakteristikou:

Výše uvedené vyložíme přesněji a podrobněji po té, co předvedeme některé původní nástroje analýzy pozičního investování, jakými je funkce neutrality pozičního investování, modifikovaný koncept Nashova vyjednávacího problému apod. Kdo se chce něco dozvědět dřív, může se podívat zde (plné texty některých dosud uveřejněných článků):

Radim Valenčík, Petr Mach: LIDSKÝ KAPITÁL A POZIČNÍ INVESTOVÁNÍ, celé zde:

Radim Valenčík: Positional investing and reforms in the socio-economic sphere on the example of the pension system in the Czech Republic, celé zde:

Petr Mach, Jan Pokorný, Radim Valenčík: ANALYSIS TOOLS OF POSITIONAL INVESTMENTS AND THE ULTIMATUM GAME, celé zde:

1.2 Metody použité při řešení problematiky pozičního investování a zpracování monografie

Teorie pozičního investování vychází z mikroekonomického modelu finančního trhu, jeho převedení do podoby kooperativní hry s přenosným užitkem, jako teoretický nástroj je vyvinuta funkce neutrality pozičního investování.

1. Dáme přehled problémů, které souvisí s obecným konceptem a navazujícími modely (obsahujícím poziční investování), tj. přehled teoretických východisek obsažených ve stávající teoretické literatuře; nejde přitom jen o jednotlivé teoretické přístupy, ale o to, jak se mohou vzájemně doplňovat, resp. jak z různých oblastí bádání směřuji k identifikování významu pozičního investování.

2. Ukážeme mikroekonomický model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí; návazně pak ukážeme, že prostřednictvím něj lze interpretovat velmi širokou oblast jevů.

3. Budeme interpretovat uvedený model jako kooperativní hru s přenosným užitkem.

4. Navrhneme způsob, jak s použitím množiny (např. v podobě funkce či linie) neutrality pozičního investování objasnit zdánlivý rozpor mezi individuální a kolektivní racionalitou, resp. jak vyjádřit to, že ne každé rozdělení kladných výplat ze společné akce je pro oba hráče přijatelné, a vyjádřit, proč není přijatelné.

5. Uvedeme konkrétní případ, resp. mechanismus pozičního investování a v rámci diskuse k jeho prezentaci ukážeme, že se objevuje téměř ve všech konkrétních případech pozičního investování.

6. Ukážeme příklad identifikování pozičního investování v některých teoretických výstupech z oblasti teorie kooperativních her, resp. dokážeme, že téměř v každém případu aplikace teorie kooperativních her, které se orientují na praktická vyústění, se v textu příslušného výstupu vyskytuje zachycení projevů pozičního investování, byť zpravidla implicitně.

7. Ukážeme, že z prvotních forem pozičního investování mohou vyrůstat obtížně řešitelné konflikty; popíšeme mechanismus vzniku těchto konfliktů i obecný koncept jejich řešení.

Výsledky bádání v oblasti pozičního investování lze prezentovat několika způsoby odvislými od typu matematických prostředků:

- Nejblíže lidské představivosti, na kterou jsou výstupy většinou orientovány, je grafické znázornění, které respektuje vlastnosti geometrických obrazců (analytický význam průsečíků, dotyků křivek, ploch vymezených křivkami, poměrnou velikost těchto obrazců apod.). V úlohách, které jsou spojeny s použitím nástrojů teorie pozičního investování, musíme většinou pracovat s odhadem jednotlivých veličin, proto forma geometrického vyjádření je nejvhodnější a lze na základě ní formulovat prakticky relevantní závěry.

- Pro geometrické vyjádření poznatků platí požadavek, že musí být převoditelné do analytické podoby a použití nástrojů vyšší matematiky (derivování či integrování) musí mít konkrétní interpretaci. Ukážeme to v části týkající se mikroekonomického modelu vztahu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí, převodu tohoto modelu do modifikovaného Nashova vyjednávacího problému s přenosným užitkem (přenosnými výplatami).

- Pokud chceme v dané oblasti provádět relativně přesné důkazy, musíme analytické vyjádření převést do podoby axiomatického systému. Má to ovšem jeden zásadní problém, kterému není vždy věnována dostatečná pozornost. Setkáváme se zde s problémy, které sahají až ke Gödelovým větám a které jsou spojeny s obtížemi při důkazu bezrozpornosti systémů obsahujících axiomatizovanou aritmetiku (systémem Peanových axiomů). Tu obsahují i všechny modely v oblasti matematizované teorie her. Zde vzniká zajímavá situace. I v poměrně rozvinutých systémech matematické analýzy, lineární algebry či univerzální algebry se obtížně hledají příklady aplikace Gödelových vět. Vzhledem k tomu, že současné využití axiomu individuální a kolektivní racionality implicitně obsahuje i axiomy Peanovy axiomatizace aritmetiky, není tak jednoduché řešení otázky bezrozpornosti axiomatických systémů obsahujících axiom individuální racionality a axiom kolektivní racionality. O tom pojednáme v diskusi po prezentování hlavních výsledků.

- Model lze chápat jako cíl, ke kterému spějeme. Zpravidla jej vyjadřujeme jednak nějakým algebraickým výrazem, resp. soustavou matematických výrazů (funkcí, rovnicí, soustavou rovnic, případně i matematickým popisem nějaké hry ve smyslu teorie her apod.) a současně i geometricky, přičemž geometrické vztahy (průběh funkcí, jejich dotyky či průsečíky, plochy apod. odpovídají algebraicky vyjádřeným vztahům). Obojí za definovaných podmínek odpovídá realitě. Vytvořit dobrý model je nesmírně náročné.

- Koncept je zobrazení reality na cestě k vytvoření modelu. Zpravidla nabývá některé parametry modelu postupně. Vyvíjí se na základě interakce s realitou. Koncept obsahuje názorné (grafické) zobrazení určitých vztahů či vlastností objektu, které nelze dostatečným způsobem kvantifikovat a ověřovat jejich algebraické parametry (či parametry z jiných matematických disciplín). Slouží k vytvoření určité představy, kterou lze konfrontovat s realitou, tj. reálným či duševním experimentem ověřit, zda realitě odpovídá či nikoli. Reálné a duševní experimenty mohou být i méně náročně a poskytují podněty pro zdokonalování modelu, případně i jeho zavržení.

Cesta od modelu ke konceptu bývá zpravidla vícestupňová. Některé vztahy se při zkoumání dané oblasti již dají vyjádřit matematicky, některé ještě ne. Z historie vědy, konkrétně v oblasti fyziky, může být původní Thompsonův (pudingový) model (přesněji, dle naší terminologie koncept) atomu (sestávající se z „promíchaných“ protonů a elektronů v určitém prostoru se stejnou hustotou). Šlo o koncept, jehož adekvátnost bylo možné testovat. Ruthefordem byl vyvrácen a nahrazen „planetárním“ modelem, přesněji konceptem, z něhož se již rodil model, (tj. existuje jádro atomu, které je malé a je v něm koncentrována téměř veškerá hmota, kolem kladně nabitého jádra krouží elektrony podobně jako planety kolem Slunce). Už Bohr ukázal, že fyzikálně a matematicky není tento model v pořádku, mj. proto, že obíhající elektrony by musely permanentně vyzařovat elektromagnetické vlnění a ztrácet energii. Byl nutný vznik nové oblasti fyziky, kvantové fyziky, založené na výrazně nových teoretických principech. Na základě toho vznikl Schrödingerův model popisují nejen atom, ale obecně chování každé elementární částice prostřednictví vlnové funkce. Vývoj pak pokračoval směrem ke standardní teorii elementárních části, jejíž osudy jsou velmi vhodnou inspirací pro teorii her v její současné podobě.

Dříve, než se pustíme do další práce, dáme definici základních pojmů, které používáme a na nichž jsou založeny nástroje analýzy pozičního investování:

Poziční investování (investování do společenské pozice) je fenoménem, kdy jeden subjekt (pokud se na danou problematiku budeme dívat prizmatem teorie her – hráč) přeměňuje svoji majetkovou či příjmovou převahu v nástroje, podmínky či prostředky diskriminace druhého subjektu (hráče), přičemž tato diskriminace se týká možností nabývání, uchování a uplatnění jeho lidského kapitálu. Pojem „pozice“ zde chápeme v obecnějším smyslu, než v oblasti investování na finančních trzích při využívání efektů rozdílu mezi současnou a budoucí hodnotou aktiv.

Ekonomie produktivní spotřeby vychází z toho, že i osobní spotřeba či spotřeba domácností je určitou formou investování (do společenského či lidského kapitálu), tj. že spotřebitelé či domácnosti (případně i jinak sdružené větší či menší skupiny osob) mění svůj současný příjem v tvorbu a provozování velmi širokého spektra aktiv sestávajících se mj. i z lidského či společenského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu. Mechanismus orientace ekonomických subjektů prostřednictvím užitku (maximalizace užitku) v daném případě plní jen rozhodovací, nikoli cílotvornou funkci. Při tomto pohledu na ekonomickou realitu dochází k neustálé přeměně některých peněžních výnosů v nepeněžní a naopak nepeněžních v peněžní. Tento přístup současně nabízí pohled na ekonomickou realitu jako na dlouhodobý reprodukční proces. Při použití i zdokonalování nástrojů teorie her pak výše uvedený pohled umožňuje považovat všechny kooperativní hry za hry s přenosným užitkem, resp. přenosnou výhrou.

Základní hra (z hlediska ekonomie produktivní spotřeby v podmínkách existence pozičního investování redukovaná pro jednoduchost na dva hráče) je založena na vztahu mezi dvěma subjekty (jednotlivci či různě velkými a různým způsobem spojenými skupinami osob), kteří jsou vlastníky investičních prostředků a investičních příležitostí (toho, co lze v peněžní i nepeněžní formě investovat, a toho, do čeho lze s určitým výnosem v podobě budoucích investičních prostředků investovat), kdy věřitel nabízí investiční prostředky a poptává investiční příležitosti, dlužník poptává investiční prostředky a nabízí investiční příležitosti. Za předpokladu individuální racionality hráčů je optimum v paretovském smyslu dosaženo, resp. předpoklad kolektivní racionality naplněn tehdy a právě tehdy, když se mezní výnos z poslední realizované investiční příležitosti obou hráčů rovná (věřitel svou poslední investiční příležitost realizuje z vlastních investičních prostředků, dlužník z prostředků věřitele).

Základní otázka (takto pojatého mikroekonomického modelu finančního trhu) zní, proč nejsou investiční příležitosti realizovány podle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem, resp. co v daném případě brání dosažení paretovského optima, tj. jaké jsou dodatečné předpoklady toho, aby byl naplněn předpoklad kolektivní racionality.

Množina, funkce a linie neutrality pozičního investování vyjadřují skutečnost, že ne všechna rozdělení výplat jsou v podmínkách existence pozičního investování přijatelná pro oba hráče. V obecném případě tvoří přijatelná rozdělení množinu, pokud uvažujeme to, že každému přírůstku výplaty jednoho hráče musí odpovídat přírůstek výplaty druhého hráče, tak lze tuto množinu chápat jako funkci, případně z důvodu jednoduchosti výkladu linii. Jedná se o základní nástroj využitelný při analýze role pozičního investování.

1.4. Přehled problémů, jejich společným jmenovatelem je obecný model (obsahující poziční investování)

Roli pozičního investování lze pochopit několika cestami, které se vzájemně propojují, resp. v průsečíku jejichž pohledu dochází ke „zviditelnění“ pozičního investování jako významného společenského fenoménu:

1. Nejnázornější cestou je vysvětlení paradoxu, který vzniká v ultimátních hrách. Proč většinou hráč, kterému je nabídnuto rozdělení např. 10 pro něj, 90 nabízejícímu (či 20:80) nesouhlasí? Tento paradox je mnohokrát experimentálně ověřen viz Güth a Kocher (2014). Je to jen věc psychologie, např. závisti či pocitu křivdy z nenaplněného očekávání (Vavra, Chang, Sanfey, 2018), nebo to má hlubší příčinu, kterou lze odhalit modelem pozičního investování?

2. K odhalení vede i cesta přes ekonomii produktivní spotřeby, tj. ekonomii, ve které cílem spotřeby není užitek ve smyslu prožitku, ale tvorba a provozování aktiv, která přinášejí budoucí příjem (v některých případech v nepeněžní podobě, která se ovšem různým způsobem projevuje ve zvýšení příjmu v peněžní podobě), včetně investování do rozvoje schopností či společenské pozice (Černík, Valenčík, Wawrosz 2020).

3. Významná je analýza Marxova pojetí osobní spotřeby kapitalisty v jeho Kapitálu II. (Marx 1885), který nedokázal dokončit. Spotřebu kapitalisty považoval jen za neproduktivní, sloužící k dosažení požitků. Tím narazil na otázku, proč konkurence nevede k tomu, aby kapitalista redukoval nejen spotřebu dělníků, ale i svoji. Věděl, že je to otázka významná, ale odpověď na ni nedokázal dát, protože nedokázal rozlišit dva typy investování: a) do rozšíření a inovování výroby, b) do pozice.

4. Další cestou je postupné odhalování role pozičního investování od T. Veblena (1934) (okázalá spotřeba) přes J. Clarka (1915/2007) a další k R. Reichovi (1991). Zde najdeme velké množství velmi brilantně a přitažlivě formulovaných pohledů, nenajdeme zde však jejich organické začlenění do jádra ekonomické teorie.

5. Navázáním na rozlišení krátkozraké a nikoli-krátkozraké rovnováhy, které je teorií her poměrně dobře prozkoumáno (Madani, Hipel 2011). Jaký horizont budoucnosti vzít v úvahu a co je při aktuálním rozhodování z hlediska budoucího vývoje důležité?

6. Využitím modelu Nashova (S, d) vyjednávacího problému, který se někteří teoretici (Thomson 2010), (Thomson, Lensberg 2006) snaží rozšířit o případné reakce druhé strany, které vychází z odhadovaných důsledků rozdělení.

7. Analýzou role pozičních statků z hlediska jejich vlivu na budoucí příjem. Weiss a Fershtman (1998) přinášejí mnoho příkladů, jak společenský status může ovlivňovat distribuci tržních i netržních statků. To dokládají také experimentální výsledky, dle kterých lidé od vyššího statusu skutečně očekávají jistý vliv na získání dodatečných zdrojů (Ball et al. 2001). Všech sedm kontextů je pro pochopení role dvousložkového modelu pozičního investování (model vlivu pozičního investování na realizovatelnost investičních příležitostí a funkce neutrality pozičního investování v rámci konceptu ekonomie produktivní spotřeby) významné a hraje důležitou roli při jeho konkrétních aplikacích.

1.5. Dosavadní postup při rozpracování teorie pozičního investování a charakteristika hlavních teoretických výstupů

Problematice pozičního investování se náš tým věnuje již delší dobu. Při psaní několika výstupů (příspěvků na konference a článků do oborného tisku) se ve spolupráci s kolegy podařilo postoupit ve dvou následujících směrech:

1. U třech podstatných momentů teorie pozičního investování se ukázalo, že nejsou „jedním z možných případů“, ale případem, který nastává vždy. Navíc uvedené tří případy vytvářejí posloupnost reálných společenských dějů.

2. Je důležité a aktuální, aby teorie her obrátila pozornost na to, jak spolu jednotlivé hry souvisejí, a vytvořila nástroje, které ji umožňují analyzovat konglomeráty her odvíjejících se od výchozí situace, podobně jako současná fyzika (teorie elementárních částic) musí mít teoretickou oporu (v podobně standardní teorie) při analýze několikastupňové sekvence rozpadů a interakcí částic.

3. V každém teoretickém výstupu z oblasti kooperativních her analyzujících rozdělení výnosů a případně i nákladů společné akce je (většinou implicitně) poukázáno na podmíněnost řešení pozičním investováním (například formou, že hráči si musí důvěřovat, nebo důvěřovat autoritě, která řešení navrhuje apod.).

Jednoduché případy pozičního investování

Ke konci roku 2023 se nabídla týmu, který na problematice pozičního investování pracuje, mimořádná příležitost zpracovat několik výstupů (článků či příspěvků) na významná teoretická fóra k problematice pozičního investování. Rozhodli jsme se tuto příležitost využít a paralelně pracovat na pěti výstupech, z nichž čtyři jsou prestižní a je nutné je dodat v náležité kvalitě do konce března. Jako nejobtížnější se ukázalo splnit dva následující požadavky:

- Vysvětlit, co je v našem přístupu nové a jak to souvisí s dosavadním vývojem teorie v dané oblasti (mikroekonomická analýza finančních trhů a teorie kooperativních her).

- Spojit začlenění do každého příspěvku výklad teoretického jádra dané problematiky, přitom původním způsobem, s prezentováním obsahově odlišných přesahů stávající teorie (tj. každý příspěvek musí obsahovat to, co je pro danou problematiku společným východiskem, ale musí to být vyloženo tak, aby se to obecné neopakovalo a aby to bylo podřízené hlavnímu vyústění, které je v každém příspěvku odlišné).

- V poznání dané problematiky jsme „poskočili“ o větší kus, došlo k výraznému a z hlediska praktické aplikace významnému posunu, a to zejména z hlediska propojení dílčích témat dané problematiky a obecnosti závěrů.

- Ukázalo se, že danou problematiku lze vyložit tak, aby byla srozumitelná každému, kdo umí přemýšlet, a umožnila mu pochopit současnou dobu, tedy to, o co jde a co dělat. A nejen to. Zjistili jsme, že snaha srozumitelně a pro širší okruh potenciálních zájemců vyložit, o co jde, určitým způsobem „popohání“ rozpracování samotných fundamentů teoretických základů analýzy pozičního investování jako významného společenského fenoménu. Možnost popularizace tak není jen nějakým „vedlejším“ produktem rozvoje teorie, ale přináší i důležité podněty a koriguje směr bádání.

- V neposlední řadě se se podařilo identifikovat a lokalizovat – a to s velkou přesností – přesně ten moment, který při svém vývoji teorie kooperativních her nedoceňuje a který vede k tomu, že nedokáže plně využívat potenciál sestávající se ze spojení stávajících teoretických nástrojů a kvalifikace odborníků, kteří se danou problematikou zabývají.

Paralelně s dokončování příspěvků určených pro odborná fóra jsme se snažili srozumitelně vyložit, o co jde. Mělo to pozitivní zpětný efekt – došlo k odlehčení textů psaných pro odborná fóra a srozumitelnějšímu výkladu klíčových myšlenek, aniž by došlo k narušení standardní formy výkladu a zvyklostí v dané oblasti.

Konkrétní příklad: Velmi zjednodušeně, o co jde a co stávající teorie přehlíží

I ve stávající teorii lze nalézt přesahy směřující k tomu, co je nové v našem přístupu. Ale tyto přesahy nejsou „samonosné“, nestaly se systematicky rozpracovaným tématem.

Představme si, že máme dva subjekty (například dvě osoby, budeme je nazývat „hráči“), kteří mohou nějakou společnou akcí (vzájemnou kooperací) vytvořit něco navíc. Po odpočtu nákladů si pak mohou rozdělit nějaký čistý přebytek. Stávající teorie považuje všechny možnosti takové rozdělení, při kterém každý získá o něco víc, než měl před společnou akcí, za přijatelné pro oba hráče. Následně pak hledá rozdělení, které by bylo co nejvíce přirozené, co nejvíce spravedlivé, co nejvíce vyhovovalo některým dodatečným požadavkům. – Oproti tomu v našem přístupu upozorňujeme na to, že právě v důsledku fenoménu pozičního investování není každé rozdělení pro každého z hráčů (jedno z nich či oba) přijatelné.

Stávající teorie o tomto jevu ví. Byly napsány desítky významných pojednání publikovaných v nejprestižnějších časopisech od nejrenomovanějších teoretiků podložené rozsáhlým empirickým zkoumáním na téma ultimátních her, tj. her, kdy si hráči mohou rozdělit určitou peněžní sumu, jeden hráč rozdělení navrhuje, druhý buď souhlasí (a pak se podle návrhu prvního hráče o danou částku podělí), nebo nesouhlasí (a pak nikdo nedostane nic). Racionální hráč by měl, jak by se mohlo zdát, odsouhlasit i rozdělení 10:90 v jeho neprospěch (tj. navrhovatel by dostal 90 % dělené částky, ten, kdo musí rozdělení odsouhlasit, jen 10 %). Experimenty jednoznačně prokazují, že s takovým rozdělením ve velké většině případů druhý hráč nesouhlasí a dá přednost vlastní ztrátě před nepřiměřenou výhodou druhého. Toho si je zpravidla vědom i ten, kdo rozdělení navrhuje, a proto takové dělení většinou ani nenavrhne. Proč tomu tak je? – Pokuste se nejdříve, dříve než budete číst další text, dát odpověď sami.

Teorie to zpravidla vysvětluje nedostatečnou racionalitou hráčů, tak jako i v případě jakékoli společné akce, při které si hráči dělí čistý přebytek. Někdy se tento výsledek experimentů dokonce považuje za příklad „lidské iracionality“.

V našem přístupu ukazujeme a dokazujeme, že se nejedná o „nedokonalou racionalitu“, ale o plnou racionalitu hráčů reagující na fenomén pozičního investování, který stávající teorie dostatečně teoreticky neuchopila.

Řekněme, že se mezi dva hráče rozděluje 1 koruna a podíl Hráče 2 je y. Podíl Hráče 1 je tedy 1-y. Když hráč 2 nepřijme podíl nabízený hráčem 1, nedostane nikdo nic. Otázka, je, jaký je rovnovážný podíl, který Hráč 1 nabídne a Hráč 2 přijme (jako ve hře Ultimátum).

Klíč je v tom, že je fundamentální rozdíl v tom, jestli jsou hráči v rivalitním, nebo nerivalitním vztahu.

Řekněme, že hráči 1 a 2 jsou sokové v lásce usilující o jednu dívku, nebo jsou to dvě politické strany usilující o voliče. V tom případě užitek hráčů se v takové situaci odvíjí nikoliv od absolutní získané částky, ale (například) z rozdílu částky pro mě a pro druhého hráče. Naproti tomu, když hráči jsou evropský zákazník a turecký prodavač, kteří smlouvají o ceně suvenýru, nejde o rivalitní vztah a nejedná se o problém pozičního investování.

Když např. sponzor nabídne dvěma soupeřícím stranám před volební kampaní milion korun a vyzve stranu 1, aby navrhla rozdělení, a stranu 2, aby rozdělení buď přijala, nebo odmítla, je iracionální pro stranu 1 nabídnout straně 2 podíl větší než 0,5 a pro stranu 2 je iracionální přijmout podíl menší než 0,5, protože v těchto případech by opačná strana získala výhodu. Je i zbytečné nabídnout podíl 0,5, protože pak se efekty dodatečného příspěvku vyruší a nikdo nezíská žádné voliče navíc. Pokud by sponzor podmínil sponzorský dar souhlasem druhé strany, skončí to tím, že nikdo nedostane nic.

Když se užitek odvíjí od rozdílu, můžeme užitek strany 1 popsat jako U1=(1-y)-(y)=1-2y a užitek strany 2 jako U2=(y)-(1-y)=2y-1

Hranice dosažitelných užitků je tedy v našem případě lineární funkce U2=-U1: nárůst užitku jednoho může být jen na úkor užitku druhého, procházející bodem nedohody d.

Nashovo řešení je tam, kde je součin užitků maximální (tedy na doteku s rovnoosou hyperbolou).

Podíl 0,5 pro stranu 2 a 0,5 pro stranu 1 je jediné rovnovážné řešení. Zároveň je pak celý takový dar k ničemu.

To tedy platí za podmínky, že strana 1 předpokládá, že strana 2 umí získané peníze utratit se stejným efektem, jako ona, strana 1. Pokud mají strany jiné představy o efektivitě, může být rovnováha jinde než v 0,5, (což lze vyjádřit nějakou rozdílnou mocninou nad (1-2y) pro stranu 1 a nad (2y-1) pro stranu 2.

Podobně si můžeme představit otce, který nabídne synům milion, ať syn 1 navrhne rozdělení a syn 2 buď přijme, nebo nemá nikdo nic. Když synové usilují o jednu dívku, pak je jediné rovnovážné řešení y=0,5 jako v příkladu s politickými stranami. Oba synové budou mít stejnou částku 0,5 milionu na hezké auto a nákupy drinků a dárků a nikdo se nedostane do výhody.

Nashovu rovnovážnému řešení v příkladu rivalitních hráčů, tedy v pozičním investování, můžeme říkat bratrský nebo spravedlivý podíl.

Uvedená úvaha vysvětluje i domnělý paradox, proč často v experimentech v oblasti ultimátních her hráči volí podíl kolem 0,5, když primitivní aplikace teorie her implikuje y=0. Řešení y=0 platí jen, když mezi hráči je nulová rivalita.

Lze definovat i takovou užitkovou funkci, kdy oba můžou mít nějaký kladný užitek, i když je dar dělen spravedlivé. Typicky, když oba bratři dostanou půl milionu, nezvýší tím sice šanci na získání dívky, ale aspoň se projedou hezkým autem a vypiji drinky. Pak se dostáváme z bodu nedohody doprava nahoru funkci neutrality.

Můžeme uvažovat i případ, kdy oba bratři uzavřou dohodu, že získané prostředky nevyužití na získání dívky, ale například na rozšíření polností. Zde ovšem vznikají dva problémy:

- Jednak bude každý z bratrů v pokušení dohodu porušit. Například tím, že uzavře smlouvu na nákup dalších polností, a když druhý z bratrů utratí peníze za polnosti, využije okamžité převahy v pozičním investování a dívku získá. Pak vzniká typická situace typu vězňova dilematu (porušit či neporušit dohodu).

- Jednak jeden z bratrů může být lepší sedlák a podmíněnost rozšířením polností může být pro druhého bratra nevýhodná.

- Tento kontext situace, které lze rovněž vyjádřit prostřednictvím různých modelů u oblasti teorie her.

- Každý z účastníků nějaké hry (hráč, v daném případě bratr) si tyto kontexty, tj. vzájemnou propojenost her, určitým způsobem uvědomuje a promítá ji do svých rozhodnutí.

- Fenomén pozičního investování je většinou hráči vnímán, někdy jen pocitově, ale je projevem racionálnějšího vyhodnocení situace, než pokud by jej nevnímal.

Mikroekonomický model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí

Představme si situaci, že někdo má nějakou příležitost vydělat (poctivě) slušnou částku peněz, protože disponuje nějakou výnosnou investiční příležitostí. Ta může mít nejrůznější podobu:

- Získat vzdělání, mj. naučit se potřebný počet znaků, a stát se mandarínem.

- Prodělat úspěšnou operaci kolene a pokračovat v kariéře špičkového fotbalisty.

- Začít vyrábět zcela nový technologický prvek širokého užití, který vyvinul v garáži a který lze masově a s nízkými náklady vyrábět sériově.

A mohli bychom pokračovat... Všechny příklady jsou z toho, co se skutečně událo, v některých případech i opakovaně a v různých modifikacích.

U každého z příkladů je problém v tom, že ten, kdo má příslušnou vysoce výnosnou investiční příležitost, nemusí mít investiční prostředky k její realizaci. – Tak si je půjčí, okamžitě napadne každého z vás. Tím se dostáváme k podstatě problému. Jak rozpoznat situaci, ve které si oba takto mohou zvýšit svůj příjem a jak se o výsledek společné akce podělí?

1. Podmínku optimálního využití investičních prostředků. – Tou je to, že výnos z poslední jednotky investované do poslední investiční příležitosti každého z hráčů musí být stejný.

2. To, o kolik se zvýší společný příjem hráčů. – To je suma rozdílů (s kladným znaménkem) mezi tím, co by každý z hráčů získal, pokud by realizoval jen ty investiční příležitosti, ke kterým má investiční prostředky (nemohl by si půjčit), a tím, kolik získá navíc, pokud si od hráče, který nemá dostatečně výnosné vlastní investiční příležitosti, půjčí z jeho investičních prostředků. Tj. od toho, co vynese investiční příležitost, na kterou si hráč půjčí, odečteme to, kolik by získal druhý hráč, pokud by peníze nepůjčil a realizoval vlastní, byť i méně výnosnou investiční příležitost.

Nechť máme Y_x, Y_y_,Y_x1, Y_y1_, Y_y_,Y_x´, Y_y´, funkce MY_x´= MY_x´(Y), MY_y´²= MY_y´²(Y), pro které platí (MY_x´¹(Y))´ < 0, (MY_y´²(Y))´< 0, kde:

Y_x1, Y_y1_, konkrétní množství investičních prostředků (současného příjmu), kterými (kterým) hráči disponují

Y_x´, Y_y´ je budoucí příjem jednoho a druhého hráče, což jsou současně výnosy z investičních příležitostí, kterými hráči disponují

MY_x´= MY_x´(Y), MY_y´²= MY_y´²(Y) jsou funkce mezního výnosu z investičních příležitostí, kterými hráči disponují

(MY_x´¹(Y))´ < 0, (MY_y´²(Y))´< 0, jsou první derivace funkce mezního výnosu z investičních příležitostí, kterými hráči disponují, což znamená, že uvedené funkce jsou neklesající, tj. hráči využívají investiční příležitostí podle míry jejich výnosnosti, což lze současně chápat jako podmínku individuální racionality hráčů

Je celkový budoucí příjem hráč jednoho a druhého hráče, pokud využívání investiční prostředky v intervalu [Y_x1, Y_x2], resp. v případě druhého hráče [Y_y1, Y_y2],

Pokud bude každý z hráčů využívat pouze své vlastní investiční prostředky a své vlastní investiční příležitosti, bude jejich budoucí příjem:

Ke znázornění výše uvedeného je vhodný následující obrázek, který ukáže, že použití grafického znázornění je pro teoretické úvahy mnohem vhodnější. Mj. většina matematických vět je dokazována prostřednictvím představ a teprve následně převedena do podoby logicky navazujících symbolů. Proto v dalším výkladu budeme využívat formu geometrického zobrazení. Teprve po výkladu hlavních výsledků se vrátím k problematice axiomatického vyjádření dané problematiky.

Obrázek 1: Nabídka a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí

Na obrázku vidíme i budoucí příjem obou hráčů (plochy pod křivkami MY_x´ a MY_y´) od 0 k Y_x1 v případě prvního hráče a od Y_x1 k Y_x1+y1 v případě druhého hráče.

Z výše uvedeného obrázku je zřejmé, že pokud je mezní výnos z poslední investované jednotky investičních prostředků jednoho hráče větší než mezní výnos z poslední investované jednotky investičních prostředků druhého hráče, mohou si zvýšit svůj společný výnos tím, že jeden z hráčů poskytne své investiční prostředky druhému hráči k realizaci jeho výnosnějších investičních příležitostí, jak vidíme na následujícím obrázku.

Šedá plocha je zlepšení oproti výchozímu stavu v podobě zvětšeného budoucího příjmu.

Z uvedeného obrázku je rovněž zřejmé, že podmínkou dosažení optima v paretovském smyslu, resp. stavu odpovídajícímu kolektivní racionalitě, je, že mezní výnos z poslední investované jednotky investičních prostředků obou hráčů se musí rovnat, tj. že platí Y_xE´ = Y_yE´ (což lze snadno dokázat sporem) a za určitých podmínek i úrokové míře (to pro další výklad není v tuto chvíli podstatné).

Uvedenou situaci lze interpretovat jako případ vyjednávacího problému s přenosnou výhrou, kdy hráči nejdříve maximalizují součet výplat a následně stojí před dalším vyjednávacím problémem, jak si výplaty rozdělit. Uvedenou situaci můžeme interpretovat jako jednu hru, která obsahuje předpoklad maximalizace součtu výplat s následným vyjednáváním o rozdělení efektu tohoto zlepšení. V některých případech, jak vyplyne z dalšího, je vhodnější interpretovat výše uvedenou situaci jako dvě navazující hry.

Jak se hráči podělí? To není tak jednoduchá záležitost a k tomu je nutný o něco složitější model, kterým se nyní nebudeme zatěžovat. Obecně to závisí na tom, jaká je cena investičních prostředků. Ta nemusí být dána výnosem z poslední jednotky investičních příležitostí v bodě optima, protože jeden z hráčů může mít silnější pozici. A už jsme u toho. Do této problematiky se promítá fenomén pozičního investování. To ale není to nejdůležitější, co v této části chceme říci. Otázka zní takto: Je to jen jeden z případů pozičního investování, nebo je to všeobecný případ, který je obsažen v každé situaci tohoto typu?

Tj. všude tam, kde jde o nabídku a poptávku investičních prostředků a investičních příležitostí, může vstoupit poziční investování, a všude tam, kam vstupuje poziční investování, jde o nabídku a poptávku investičních prostředků a investičních příležitostí.

Existují dvě možnosti, jak interpretovat výše uvedený model z hlediska obecnosti:

1. Alternativa: Jedná se o jeden z možných případů vztahu, ve kterém se nacházejí dva hráči (potenciální účastníci společné akce), který předpokládá existenci finančního trhu a s tím spojených nástrojů investování jednoho z hráčů do využití investičních příležitostí druhého hráče. (Na první pohled se zdá, že je to přirozené stanovisko, kterému nelze nic vytknout, autoři ho také po delší dobu brali jako samozřejmé.)

2. Alternativa: Jedná se o všeobecný případ vztahu, ve kterém se nacházejí dva hráči (potenciální účastníci společné akce), přičemž neexistence finančního trhu a s tím spojených nástrojů investování jednoho z hráčů do využití investičních příležitostí druhého hráče je projevem je projevem nejen nevyvinutosti finančního trhu a jeho nástrojů v dané oblasti, ale také přítomnosti fenoménu pozičního investování, které brání rozvoji finančního trhu a jeho nástrojů v těch směrech, ve kterých by se tímto mohla zvýšit rovnosti při využití investičních příležitostí, kterými hráči disponují.

Ve prospěch první alternativy zdánlivě mluví to, že mezi hráči mohou existovat konflikty nejrůznějšího druhu, které s fungováním finančního trhu zprostředkujícího vzájemnou nabídku a poptávku investičních prostředků a investičních příležitostí nemá nic společného. Může se jednat o konflikty přerůstají až do podoby teroristických aktů či válečných aktů v celém jejich hybridním spektru.

Pokud se však podíváme na zdroje konfliktů, jsme schopni prakticky v každém konkrétním případě najít u jejich zrodu a následné eskalace nerovnost v přístupu k využívání investičních příležitostí, kterými hráči disponují, která je pozičním investováním vyvolána, uchována a zpravidla i vyhrocována. Ta má často původ nejen ve výchozích majetkových rozdílech (které hrají zásadní roli), ale i v rozdílech národních, etnických, náboženských apod. "Nedokonalosti" finančního trhu pak slouží nejen jako faktor, který brání plnému využití investičních příležitostí hráčů, kteří jsou obětí diskriminace vzniklé pozičním investování, podle míry jejich výnosnosti, ale také jako oblast, ve které poziční investování přináší zvyšující se výhody tomu, kdo má možnost specifické formy fenoménu pozičního investování využít. Averze, nenávist, konflikty apod. jsou následkem toho, že vztah nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí nefunguje přirozeně a že není omezován jen přirozenou a překonatelnou nevyvinutostí finančního trhu v dané oblasti, ale právě a konkrétně pozičním investováním.^⁴

Obrázek 3: Posuny křivek nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí v důsledku pozičního investování

Na vertikální ose budoucí příjem (v jednotkách mezního příjmu, resp. přírůstku příjmu).

Křivky (plná čára) znázorňují mezní budoucí příjem jednoho a druhého hráče z využití jeho investičních příležitostí.

Křivky (přerušovaná čára) znázorňují mezní budoucí příjem jednoho a druhého hráče z využití jeho investičních příležitostí posunuté pod vlivem pozičního investování.

Na obrázku je mj. vidět, že za určitých podmínek se může z věřitele stát dlužník a naopak.

Pokud by každý hráč investoval jen do využití těch svých vlastních investičních příležitostí, které neovlivňují výnosnost investičních příležitostí druhého hráče, měly by tržní vztahy ve finanční oblasti tendenci vyvíjet se směrem k tomu, aby investiční příležitosti každého jednotlivce, každé firmy, každé skupiny osob, každé země apod. byly využívány podle míry jejich výhodnosti. Bylo by to totiž výhodné pro všechny, proto by se hledaly co nejvhodnější nástroje k identifikování investičních příležitostí hráčů, k jejich co nejpřesnějšímu ocenění, k vyvíjení úvěrových nástrojů apod. A to, i pokud jde o nástroje spojené s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka či využitím lidského, přírodního či již existujícího potenciálu zemí.

Bohužel tomu tak není. Lze investovat do silnější pozice jednoho z hráčů, kdy výsledkem je to, že jeden z hráčů nemá přístup k využití svých vlastních investičních příležitostí, resp. je mu bráněno ve využití jeho vlastních investičních příležitostí, a roste výnosnost investičních příležitostí druhého hráče, ovšem za cenu ztráty efektivnosti systému:

- Nedobylovi zabránil Herzog investovat na jeho Bezovce tím, že využil své pozice na žižkovské radnici a přeměnil ji v park.

- Česká republika nemůže vyvážet investiční celky jako dřív (rafinerie, pivovary), ale ani zařízení pro jaderné elektrárny či obyčejné traktory, protože firmy, které by to mohly realizovat, nedostanou nezbytné úvěry. Dokonce ani nemůže vyrábět či pěstovat to, co by dokázala, ale musí dovážet to, co nepotřebuje či dokonce je škodlivé.

- Od začátku milénia dochází v EU (a samozřejmě i u nás) k rychlému úpadku vzdělání, aby v oblasti společenského uplatnění (v oblasti firem i institucí) nerozhodovalo, kdo co umí, ale to, kdo je kam dosazen a kdo je připuštěn k inside informacím.

Quod licet Iovi, non licet bovi (Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi)

Je poziční investování jedním z hráčů do potlačení investičních příležitostí druhého hráče všeobecným mechanismem pozičního investování? (Nebo jen jedním z více či mnoha mechanismů, které mohou tuto roli sehrát?)

Zatím, podle všech případů, které jsme prizmatem uveřejněným v předcházející části analyzovali, jsme zjistili následující:

1. Pokud se díváme na konkrétní alternativy vývoje velmi obecných situací na úrovni od osudu jednotlivce, tak i celých zemí, lze vždy rozeznat:

- Buď jsou vytvářeny podmínky pro to, aby byly využívány investiční příležitosti, kterými disponují jednotlivci, skupiny osob, firmy či země, podle míry jejich výnosnosti. Tj. pokud tyto subjekty nabízejí výnosnější investiční příležitosti, než ty, které jsou dosud využívány, hledají se finanční nástroje, jak je vyžít. Systém se vyvíjí dynamicky a roste v něm důvěra i solidarita. Vytváření rovných podmínek pro využití investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti znemožňuje poziční investování, snižuje jeho roli, vytlačuje jej z ekonomického systému.

- Nebo systém z hlediska rozšiřování možností pro využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti stagnuje. Pak se oblast finančních vztahů stává primárním terčem pozičního investování (investuje se do asymetrie informací, segregace styků mezi lidmi v oblasti běžného života, selekce osob, které posuzují investiční příležitostí a rozhodují o jejich využívání), systém ztrácí ekonomickou efektivnost. Na primární poziční investování se napojují systematické formy diskriminace, které zpravidla „oživují duchy minulosti“, tj. to, co kdysi rozdělovalo společnost a umožňovalo výrazně diskriminace na bázi etnické, náboženské, jazykové, územní apod.

- První případ otevírá prostor pro dynamický ekonomický růst a směřování k podmínkám, kdy plné využití investičních příležitostí daných od přírody ve specifické a neopakovatelné podobě každému jednotlivci je podmínkou plného využívání investičních příležitostí všech ostatních. Dochází k propojování ekonomické efektivnosti s kvalitou mezilidských vztahů.

- Ve druhém případě systém nutně spěje ke konfliktům, protože nejenže dochází ke stále větším ztrátám efektivnosti (které jsou patrné, zejména pokud existují pozorovatelné případy prvního typu), ale současně roste i odpor těch, kteří jsou pozičním investováním diskriminováni. Proto jsou ti, kteří možnosti pozičního investování využívají, nuceni stále více prostředků investovat do udržení pozic, což nadále prohlubuje vnitřní konflikty a snižuje efektivnost systému. Čím déle tato situace trvá, tím k větším deformacím v oblasti ekonomické efektivnosti, mezilidských vztahů i institucionální nadstavy dochází a tím se zvyšují ekonomické i lidské náklady na řešení konfliktu.

3. Jedním z největších ohrožení těch, kteří jsou ve druhém případě nositeli pozičního investování:

- Jsou systémy (na nejrůznější úrovni, tj. od vztahu mezi jednotlivci přes skupiny osob, firmy, instituce, země či dokonce skupiny zemí), které se přiblížily či mají možnost přiblížení se k situaci uvedené v prvním případu. Proto upadající systémy charakterizované ve druhém případě jsou expanzivní a agresivní, snaží se o jejich likvidaci.

- Jsou ti, kteří patří mezi nositele pozičního investování (nejen jako rozhodující subjekty, ale i jako vykonavatelé příslušných funkcí či služeb), ale uvědomují si, že systém směřuje k tragédii a snaží se o reformu. Proto jsou potenciální reformátoři (jakkoli spojení s upadajícím systémem) další obětí likvidační politiky.

Poziční investování působící v oblasti vztahu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí je primární a všeobecnou formou odstartování vývoje, který nemá pokračování a který nutně končí konfliktem, kde nástroje pozičního investování přerůstají v silové prostředky. V každé konkrétní situaci (kdykoli, všude a na jakékoli úrovni) lze s využitím stávajících nástrojů identifikovat:

Interpretace mikroekonomického modelu nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí jako kooperativní hry s přenosným užitkem a neutralita pozičního investování

Situaci popsanou mikroekonomickým modelem v předcházející části lze interpretovat též jako kooperativní hru dvou hráčů s přenosným užitkem.

Pokud by nemohli hráči vzájemně využívat své investiční prostředky a investiční příležitosti, platilo by:

Pokud hráč, který po vyčerpání svých investičních prostředků disponuje výnosnějšími investičními příležitostmi než druhý hráč, může získat investiční prostředky od druhého hráče a stává se tak dlužníkem, zatímco druhý hráč věřitelem, vzniká situace, kterou můžeme popsat obrázkem 3.

Obrázek 4: Mikroekonomický model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí převedený do podoby kooperativní hry s přenosnou výhrou

Úsečka AB znázorněná na obrázku tučně zvýrazněnou linií zakončenou šipkami představuje množinu všech maximálně dosažitelných rozdělení výplat, pro které platí, že si oba hráči polepší oproti výchozímu stavu. Zdálo by se, že všechny body na uvedené úsečce by měly být oběma hráči uznány jako přijatelná rozdělení výplat, protože – jak se alespoň na první pohled jeví – splňují požadavek dosažitelnosti, individuální a kolektivní racionality.

V realitě se ovšem setkáváme s tím, že některá rozdělení se některému z hráčů či dokonce oběma (pokud uvažujeme případ her dvou hráčů) zdají natolik „nespravedlivá“, že je odmítnou a odmítnou se i účastnit kolektivní akce, jejímž výsledkem by byly kladné výplaty. Potvrzují to i mnohokrát opakované experimenty v oblasti ultimátních her.

Zde je mechanismus pozičního investování, který jsme popsali v obrázku 3, vyjádřen i formou kooperativní hry (vpravo mikroekonomický model, vlevo jako modifikace Nashova vyjednávacího problému).

Výchozí situace je vyznačena šedě (jako ustupující), nová zvýrazněna černě. Zde si jeden z hráčů pomocí pozičního investování polepší oproti druhému hráči, přičemž dojde k poklesu efektivnosti systému. Z obou obrázků je zřejmé, že dojde ke snížení efektivnosti systému, což je dáno již tím, že poziční investování ze své podstaty brání tomu, aby investiční příležitosti byly využívány podle míry jejich výnosnosti nezávisle na tom, kdo je jejich vlastníkem. Diskriminující hráč si ovšem polepší oproti výchozímu stavu.

Připomeňme si případ s dělením určité částky (ultimátní hru), kdy jeden navrhuje rozdělení, druhý buď souhlasí, nebo ne, v případě souhlasu se o částku rozdělí, v případě nesouhlasu nedostane nikdo nic. V určitém smyslu slova je tato hra obsažena při rozhodování hráčů v KAŽDÉ společné akci, jejímž výsledkem je přebytek nad náklady, který si mezi sebou mohou rozdělit. Dokonce je obsažena i v každé možnosti řešení konfliktu, protože tímto řešením také vzniká přebytek nad náklady, který si hráči mohou mezi sebou rozdělit.

Jakkoli výše uvedené tvrzení zní banálně, není teorií dostatečně respektováno. Stále se objevují recidivy vysvětlování „čisté“ ultimátní hry nedostatkem racionality hráčů, přitom odmítnutí hry (neochota jít do společné akce či neochota dohodnout se na řešení či zmírnění konfliktu) je obecným základem, který se následně obléká do konkrétních situaci. A původ této neochoty není v nedostatečné racionalitě hráčů, ale ve vyšší míře racionality, resp. v identifikování fenoménu pozičního investování (byť většinou jen podvědomém), který je rovněž všudypřítomný.

Z toho vyplývá následující: V množině výplat, které znamenají zlepšení oproti výchozímu stavu, pokud dojde ke kolektivní akci a následnému rozdělení výplat, rozlišíme ty prvky množiny, které jsou pro oba hráče přijatelné a které jsou pro některého z hráčů či oba hráče nepřijatelné. Tuto množinu výplat nazveme množinou neutrality pozičního investování, tj. množinou, jejímiž prvky jsou taková rozdělení, která neumožňují žádnému z hráčů zlepšit svoji pozici oproti výchozímu stavu.

Pokud má tato množina podobu takového vztahu mezi výplatami dvou hráčů, při kterém přírůstek výplaty jednoho z hráčů musí být kompenzován jednoznačně daným přírůstkem výplaty druhého hráče, můžeme hovořit o funkci neutrality pozičního investování (y=N(x)) a jejím průběhu, viz následující obrázek:

E bod rovnováhy, resp. bod, který splňuje podmínku individuální racionality, kolektivní racionality, dosažitelnosti a neutrality pozičního investování

Ve zjednodušením případě (který je vhodný pro grafické vyjádření i při slovním popisu různých situací) lze hovořit o linii neutrality pozičního investování a jejím sklonu.

Vysvětlení vcházející z neutrality pozičního investování vychází z toho, že subjektivní ocenění výplaty jednotlivými hráči zahrnuje i uvážení možnosti využití výplaty k posílení jejich pozice (pozice vlastní i pozice druhého hráče).

Řešení kooperativní hry tohoto typu pak musí splňovat předpoklady dosažitelnosti, individuální racionality, kolektivní racionality a neutrality pozičního investování.

Funkce, resp. linie neutrality pozičního investování se ukáže být podobně „silným“ nástrojem analýzy pozičního investování, jakým jsou indiferenční křivky při vyjádření preferencí spotřebitele. Umožňuje zviditelnit to, co bylo skryto, a obohacuje uvažování v dané oblasti o důležitý rozměr.

Zde z matematického hlediska narážíme na poměrně složitý problém. Jakmile do axiomatického systému obsahujícího axiom individuální racionality a kolektivní racionality přidáme axiom požadující neutralitu pozičního investování, stává se systém rozporný. Této problematice a možným způsobům jejího řešení se budeme věnovat v samostatné části. Čekají nás totiž ještě některé další komplikace při tvorbě konzistentního a funkčního modelu.

Jak jsme si uvedli, shodné vidění množiny, funkce či linie neutrality pozičního investování oběma hráči je příliš silný předpoklad. Souvisí totiž s tím, jak hráči vidí budoucnost, resp. další hry, a s tím, jak vnímají kontext her. Při řešení většiny praktických úloh nemůžeme spoléhat ani na to, že se najde nezávislý arbitr, který by byl schopen oběma hráčům prezentovat předpoklad neutrality pozičního investování v podobě přijatelné pro oba hráče. Teorie má však řadu možností, jak se s tímto problémem vypořádat.

Ukážeme si to na nejjednodušším případě, kdy si hráči dělí nějaký přírůstek příjmu (Δx, Δy) a hranice dosažitelných výplat je linií (na našem obrázku vyznačena tučnou linií se šipkami na obou koncích:

Čtenář se může pokusit vyčíst z obrázku, zda je jedná o případ, který umožňuje dohodu, nebo o případ, kdy dohoda není možná a ke společné akci (případně – jak si ukážeme v jedné z interpretací – k řešení konfliktu) nedojde.

x_Nx < x_Nya současně y_Ny < x_Nx, tj. oba hráči požadují z hlediska toho, jak vidí linii neutrality, pro sebe menší výplatu, než je ochoten nabídnout druhý hráč. V daném případě existuje prostor pro dohodu.

Z hlediska fenoménu pozičního investování vidí hráči realitu zpravidla odlišně. Důležité je co nejpřesněji identifikovat příčiny odlišného vidění reality. Obecně se může jednat o dva případy či jejich souběh:

- Příčinou odlišného vidění (vyhodnocení) je omezená (nedokonalá) racionalita hráčů.

- Příčinou odlišného vidění (vyhodnocení) je omezená (nedokonalá) informovanost hráčů.

Z několika důvodů je při rozpracování modelu vhodně začít jednodušším případem, kdy předpokládáme plnou (dokonalou) racionalitu hráčů, ale jejich omezenou (nedokonalou) informovanost:

- Vždy je metodologicky vhodnější předpokládat dokonalou racionalitu (což je jednodušší případ) a pak porovnáním s realitou identifikovat „biasy“ (tj. prvky jejího selhání).

- Zatímco dokonalé zpracování dostupných dat je nejen hypoteticky, ale i prakticky možné, plná znalost všeho (včetně budoucího vývoje) není ani hypoteticky představitelná (a je logicky rozporná).

- Různá informovanost je bezprostředně spojena s asymetrií informací, náklady na jejich získávání a s tím, že právě investování do vzniku asymetrie informací je jednou z významných forem pozičního investování (kterému dokáže racionální hráč za určitých podmínek čelit).

Příklady reflexe „skrytého“ fenoménu pozičního investování v teoretických textech z oblasti teorie her

Co hledáte? – Takovej malej alumiovej klíček? – Kde jste ho ztratil? – Tadyhle vzádu u dveří. – A proč ho hledáte tady? – Tam nesvítí světlo.

Pojednali jsme o fenoménu, který se vyskytuje ve všech společných akcích, ve kterých se jejich účastníci dělí o výnosy, případně i o náklady v očekávání budoucích výnosů. Tento fenomén nazýváme pozičním investováním a v prvním přiblížení jej můžeme charakterizovat jako možnost využít příjmovou výhodu, která vzniká při společné akci, v posílení pozice v budoucích hrách, tj. k získání výhody jednoho hráče (jedněch hráčů) oproti druhému hráči (ostatním hráčům).

Uvedený fenomén je přítomný v ultimátních hrách, hrách, které modelujeme prostřednictvím Nashova vyjednávacího problému, v bankrotních modelech spojených s rozděleném pohledávek, dotací či naopak daňových nákladů, v problému rozdělení omezené zásoby vody apod.

Jedním z nejsystematičtěji zpracovaných materiálů popisujícím a zobecňujícím bankrotní modely, v kontextu které budeme provádět následující úvahy, je Thompson (2015). Jako důvod můžeme uvést její přehlednost, úplnost, pokud je o pohled na danou problematiku z různých úhlů, a zejména vyladěnost axiomatického aparátu, kterým jsou modely podloženy.

S fenoménem pozičního investování se setkáváme všude tam, kde ne všechna rozdělení splňující podmínku (axiom) dosažitelnosti, individuální racionality a kolektivního racionality jsou pro jednoho či oba hráče přijatelná. Nejzřetelnější se to projevuje v ultimátních hrách, ale v části vyhodnocení experimentů se o tom hovoří i v Thomson (2015). Konkrétně jde o následující jevy:

- Hráč odmítá zvýšení svého příjmu, protože druhý hráč podle něj získává pro prvního hráče nepřijatelně vysokou výplatu.

- Pokud autorita předkládá nějaká řešení vycházející z modelu určité kolektivní akce, setkává se (případně očekává, že se setká) při akceptování návrhů se vzájemnou nedůvěrou mezi těmi, kterými je návrh na rozdělení určen, neochotou spolupracovat, s různými averzemi či dokonce obavami z přerůstání nepřijatelného rozdělení v konflikt.

- Problém je i s tím, jak reálně vzniká a chová se autorita, která rozhoduje o rozdělení nákladů a výnosů, ta sama bývá podezírána, že se může stát prostředníkem zvýhodnění jednoho z hráčů na úkor druhého.

Lze říci, že v každém práci věnované některému z modelů výše uvedeného typu, ať již v případě experimentálního ověřování, tak i při úvahách o jeho aplikaci se doložitelně v textu s formulacemi, které na některý z uvedených problémů reagují, setkáváme. Jak se s tím vyrovnat?

1. První možností je považovat uvedené jevy za projev přirozené lidské iracionality. Co je ovšem iracionálního na tom, že za určitých podmínek vidí hráč možnost toho, že rozdělení výplat, které mu přinese bezprostřední prospěch, mu ve skutečnosti přinesu újmu? Druhý hráč totiž může využít svou výplatu (formou pozičního investování, které může mít nejrůznější formy) k tomu, aby byl první hráč diskriminován.

2. Druhou možností je vyloučit uvedené jevy z oblasti, na kterou je teorie zaměřena. Teorie dá dokonalý model a je na uživatelích, aby našli způsob jeho uplatnění v praxi. Zde ovšem hrozí riziko, že teorie zůstane „před branami“ praktické aplikace. Kromě toho lze takové „samoomezení“ teorie považovat nikoli za vhodnou abstrakci, ale za ztrátu kontaktu teorie s realitou.

3. Třetí možností je rozdělit řešení problému do několika etap, přičemž v první etapě vytvoříme a využijeme model bez pozičního investování, následně pak výsledek podrobíme diskusi a analýze prostřednictvím nástrojů pozičního investování. Zde ovšem není zcela jasné, jak postupovat. Především však takový postup ne zcela odpovídá reálnému rozhodování hráčů, kteří představu o způsobu vyžití prostředků ze společné akci promítají přímo do rozhodování o tom, jak se zachovat (zda se akce zúčastnit či nikoli, zda – pokud jsou k účasti na akci nuceni – kooperovat, nebo vyvolat konflikt apod.).

4. Čtvrtá možnost, kterou považujeme na nejvhodnější a nejpřirozenější, je najít vhodné nástroje, které by umožnily přítomnost fenoménu pozičního investování do modelu zapracovat. Nejvhodněji jako podmínku neutrality pozičního investování, které musí řešení vyhovovat. K tomu navrhujeme některé nástroje, konkrétně:

- Množinu, funkci, linii neutrality pozičního investování (což lze vyjádřit analyticky i graficky a plní obdobnou roli jako indiferenční křivka při popisu rozhodování spotřebitele).

Poznámka k axiomatické výstavbě teoretických systémů, které obsahují podmínku neutrality pozičního investování: Jakmile do modelu zahrneme fenomén pozičního investování, přestávají být axiomy individuální racionality a kolektivní racionality na sobě nezávislé a systém se může stát rozporným. Tuto skutečnost nechápeme jako omezení možností teorie, ale naopak jako podnět pro její rozvíjení. Není vyloučeno, že hledání konkrétní podoby a dokazování bezrozpornosti axiomatických systémů obsahujících podmínku neutrality pozičního investování může velmi pozitivně ovlivnit rozvoj teorie her v dané oblasti.

Jako příklad všudypřítomnosti pozičního investování můžeme uvést výsledky experimentů a průzkumů, které uvádí W Thompson (2015) ve své syntetické práci věnované axiomatizaci bankrotních a dotačních modelů. Zde podrobně popisuje metodiku experimentů včetně kladených otázek. Na základě výzkumů, na které se odvolává, uvádí: „Zjišťují, že subjekty spíše upřednostňují výsledek, který je blíže proporcionálnímu výsledku ve firmě scénář a výsledek, který se blíží rovnostářskému výsledku v důchodovém scénáři.“ (Thompson 2015, s. 54). Projevuje se zde tentýž jev jako ve standardní ultimátní hře. Proto by bylo vhodné v příslušných experimentech položit otázku týkají se přímo pozičního investování, resp. otázku, zda upřednostnění rovnostářského pohledu nesouvisí s obavou, zda nerovné rozdělení může vést k diskriminaci dotčené strany z pozice využití majetkové převahy druhé strany. Nepochybně zajímavá otázka, kterou by stálo položit (odpověď na kterou lze s velkou mírou jistoty předpovědět) je následující: Může autorita rozhodující o způsobu uspokojení nároků být ovlivněna ze strany hráčů, kteří mají majetkovou převahu nad hráči, kteří ji nemají? Dlužno zdůraznit, že tyto otázky a s nimi spjatá problematika není vnější vůči problematice vypořádání nároků v případě bankrotu či dotačních nároků. Pokud ji chceme do modelu zahrnout, musíme do řešení zahrnout požadavek neutrality pozičního investování, k čemuž poskytujeme příslušné analytické nástroje. Mj. z hlediska axiomatické výstavby je důležité uvést to, že podmínka (kterou lze formulovat i jako axiom) neutrality pozičního investování může vést k tomu, že axiomatický systém obsahující axiom individuální a kolektivní racionality může být rozporný.

Jiným příklad všudypřítomnosti fenoménu pozičního investování lze nalézt v článku Yuan et all. (2023), ve kterém autoři velmi systematicky a s využitím nejnověji vyvinutých teoretických nástrojů řeší problém rozdělení vody při jejím nedostatku v případě navzájem hraničících zemí (watterproblem). Uvádějí Turecko, Irák, Sýrie na příkladu Eufratu a Tigridu. Zde rovněž využívají bankrotní modely. Po té, co předvádějí velmi přesvědčivé teoretické řešení této problematiky, sdělují: „V budoucnu se budeme snažit pozvat vládní úředníky a vědce, aby uspořádali několik diskusí na téma modelu, abychom získali další reálné údaje pro pokračování výzkumu.“ (Yuan et all. 2023, p. 11) Tj. výsledky ještě nebyly konzultovány s těmi, kteří je mohou využít. To v čem je problém praktické uplatnitelnosti výsledků, vyplývá mj. z následujících závěrů článku: „Výsledek splňuje základní principy individuální a kolektivní racionality. BCBGM je konstruován na základě předpokladu, že hraničící země jsou ochotny spolupracovat a vyjednáváním mezi sebou rozhodnout o tom, jak sdílet vodu v přeshraničním povodí. To znamená, že se budou řídit pravidly přidělování jako racionální zúčastněné strany. K vyřešení jakéhokoli konfliktu s přidělováním vody potřebují pobřežní země posílit vzájemnou důvěru a prohloubit základy s jejich spolupráce. Budování komunity důvěry vyžaduje nejprve objasnění cílů spolupráce a následně sladění rozvojových strategií spojuje se se zájmy komunity. Sousední země by se měly vyvarovat samostatného rozvoje využití vodních zdrojů a zvolit integrovaný model řízení regionu a povodí.“ (Yuan et all. 2023, p. 11) Končí apelem: „Stručně řečeno, na základě principu Komunita se sdílenou budoucností lidstva, hraničící země potřebují posílit atmosféru důvěry v oblasti kooperativního rozvoje a využívání vodních zdrojů. Kromě toho standardy by měly být zachovány rovnosti, vzájemné důvěry a výhod sdílení odpovědnosti. Zájmy a odpovědnost zemí by měly být pevně propojeny, aby vytvořily užší vztah podle zásady Společenství sdíleného vodního osudu. To umožňuje racionální, stabilní a efektivní přidělování vody v přeshraničním povodí.“ (Yuan et all. 2023, p. 11) Místo apelu na individuální a kolektivní racionalitu (pakliže se tyto dva typy racionality dostávají do rozporu, nebude tento apel efektivní), ochotu spolupracovat, prohloubit důvěru, posílit atmosféru důvěry atd. by stálo za to:

- Podívat se na to, jak v daném případě aplikovat model nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí v případě, že investičním prostředkem je ta část zásoby vody, která může být k využití investičních příležitostí zemí rozdělována.

- Co brání tomu, aby voda byla využívána podle míry výnosnosti z každé její jednotky.

Autoři zřejmě tuší, že aplikace výsledků v podmínkách zemí, které mezi sebou po staletí neměly a nemají bezproblémové vztahy, a které vzájemně mezi sebou bojují v daném velkém regionu o pozici (včetně použití širokého spektra nástrojů spojených s různými formami pozičního investování) nebude jednoduchá. K tomu v samotném závěru článku činí důležitý postřeh: „Pokud bude návrh přijat, musí změnit svůj postoj, nebo se neobjeví žádný potenciální prostor pro dohodu.“ (Yuan et all. 2023, p. 11) Tím mj. naznačují, že různé strany mohou vidět množinu bodů neutrality a její ohraničení odlišně. Mj. právě na tomto velkém regionu by bylo možné ukázat, jak různé formy diskriminace v oblasti využívání investičních příležitostí mohou přerůst v konflikt.

Všeobecnou přítomnost pozičního investování lze ilustrovat i na jednom z příkladů, konkrétně na článku, který je věnován rozlišení dvou typů produkčních her DEA (Lozano 2013). Jako hlavní přínos se v článku uvádí rozlišení dvou typů těchto her, resp. dvou scénářů podle kterých mohou být organizovány:

Scénář I předpokládá „sdílení technologií, spolupracující hráči“, přitom „kromě sdílení svých dostupných vstupů sdílejí své osvědčené postupy“, dochází ke „sloučení jejich příslušných technologií“. Zdůrazňuje se přitom, že tento scénář je pro příslušnou „koalici nejvýhodnější (ve smyslu, že by jí umožnil dosáhnout největších příjmů), ale je také nejobtížněji dosažitelný, protože vyžaduje vyšší úroveň důvěry a zapojení do spolupráce“.

Scénář II je nižší formou kooperace, při které dochází ke „sdílení pouze zdrojů“, „vyžaduje nižší úroveň závazku ze strany spolupracujících organizací“. Rozdíly mezi oběma scénáři jsou „jemné, ale důležité“, a pro oba scénáře navrhují odlišné modely.

Ve shrnutí a závěru označují identifikování těchto odlišných scénářů a navržení odlišných modelů pro každý z nich za hlavní přínos článku a dodávají: „Obě varianty se značně liší ve schopnosti vytvářet synergie ze spolupráce. Omezená spolupráce tak vede k omezenému zisku, zatímco plná spolupráce umožňuje kolektivní technologii sdílení, z něhož mají velký prospěch všechny strany, zejména ty, které mají méně pokročilé technologie.“ K tomu se uvádí: „Navržené modely DEA umožňují vypočítat hodnotu jakékoliv koalice a z nich s použitím teorie kooperativních her, lze určit spravedlivé podíly na výnosech.“ Článek tak končí implicitně položenou otázkou: Co je příčinou toho, že hráči nedávají přednost vyšší formě spolupráce?

Explicitním položením této otázky by mělo začít další bádání, jehož výsledky by byly pro praxi významné. Nelze si nepovšimnout, že uvedená otázka je určitou obdobou ultimátní hry a spadá do obecně položené otázky typu: Proč hráči nevyužijí možnost realizovat společnou akci, při které by si oba mohli zvýšit svůj užitek?

Odpověď lze dát s využitím našeho konceptu pozičního investování a jeho promítnutím do předpokladů konkrétní situace, kterou bychom analyzovali. Na základě toho pak můžeme rozšířit model prezentovaný v článku. Lze například uvažovat případ, kdy hráč disponující pokročilejšími technologiemi nechce o tuto výhodu přijít, a je tudíž ochoten přistoupit jen na takovou formu spolupráce, při které si uchovává technologickou převahu, zatímco hráč, který disponuje méně rozvinutými technologiemi, od kooperace očekávání snížení svého handicapu. V daném případě lze očekávat, že každý z hráčů bude vidět funkci neutrality pozičního investování odlišně. Vyjádření situace formou modelu, do které vstoupí konkrétní údaje, může přispět k nalezení cest umožňujících vyšší míru kooperace.

V rukopisu Teorie vyjednávání jeden z českých autorů, který k problematice teorie her publikoval nejvíce prací, M. Dlouhý (2024?) na internetu⁵ formuluje velmi podnětný postřeh: „Čtyři zmíněná axiomatická řešení vyjednávacího problému pracují s bodem nedohody. Přitom změna bodu nedohody vede ke změně vyjednávacího

řešení. Zdá se tedy, že nejdůležitějším strategickým tahem hráče, a to ještě před začátkem vyjednávání, je získání výhodnějšího postavení změnou bodu nedohody. Toho lze dosáhnout např. hrozbou, manipulací faktů apod.“

Všimněme si, že „nejdůležitější strategický tah“ je vynesen „mimo hru“ (tj. mimo oblast analýzy využívající teorii her) a tím uzavřena cesta k teoretickému řešení otázky, jak může být realizován co nejefektivněji či jak se mu může druhý hráč bránit. Přitom se zcela zjevně jedná o jednu z forem pozičního investování, dokonce i v tom smyslu, že změna bodu nedohody vždy souvisí s potlačením investičních příležitostí jednoho z hráčů.

Jako poslední uvádíme příklad prezentovaný K. Binmore, který se týká významu důvěry při vyjednávání. Jedná se o příklad trochu starší, ale z toho, co uvádíme, se nejvíce přiblížil požadavku neutrality pozičního investování, který formuluje téměř explicitně, ale nikoli tak, aby se formalizované vyjádření tohoto požadavku stalo nástrojem analýzy. Nejdříve uvedeme obsáhlejší pasáž, která předchází tomu, co považujeme za klíčové. V ní z několika aspektů nahlíží význam důvěry (podobně jako v řadě dalších pasáží v jeho monografii): „Při vyjednávání bez důvěry proto musí Adam a Eva pamatovat na to, že provádění dohody, které dosáhnou v čase nula, může být kdykoli přerušeno, pokud se některá ze stran domnívá, že tím získá výhodu. Dohoda pak bude znovu projednána a směna bude pokračovat za jiných podmínek. Hráč, který prohraje, se bude přirozeně cítit dotčený stejně jako Eva ve hře Ultimátum, když jí je nabídnut směšný podíl na dolaru. Avšak stejně jako je pro Evu racionální spolknout svou hrdost a přijmout to, co jí bylo nabídnuto, s odůvodněním, že i cent je lepší než nic, tak i poškozená strana po novém vyjednávání uvidí, že odmítnutím přijmout skutečnost, že se poměr sil změnil v její neprospěch, nic nezíská. Možnost opětovného vyjednávání znamená, že Adam a Eva se nebudou obtěžovat zvažovat dohody, o nichž vědí, že nejsou životaschopné, protože někdo od dohody odstoupí dříve, než bude plně realizována. Je proto nutné omezit pozornost na dohody, které jsou odolné proti opětovnému vyjednávání, protože jakékoli opětovné vyjednávání bude jednoduše reprodukovat původně stanovená ujednání. (Podtrženo námi.)“ (Binmore, s. 117) Podtržením jsme zvýraznili ty formulace, které ukazuje, co vše se vyskytuje v reálném vyjednávání, jak je fenomén, který se nejzřetelněji projevuje v ultimátních hrách, všudypřítomný, ale také to, jak K. Binmore doslova přehlíží fenomén pozičního investování. Tedy co, co by se mělo stát předmětem zviditelnění, analýzy a následného vyjádření prostřednictvím adekvátních teoretických nástrojů. Dále uvidíme, že v pohledu na danou problematiku přece jen došel o kus dál.

Malou poznámku si zaslouží tato formulace: „V oddíle 3.7.3 je však vysvětleno, proč považuji za vhodné požadovat, aby společenské smlouvy byly odolné proti opětovnému vyjednávání pouze na rovnovážné cestě. Takové zmírnění ortodoxních požadavků trivializuje problémy, které činí z odolnosti proti opětovnému vyjednávání v literatuře horký brambor.“ (Binmore, s. 117) Odolnost proti opětovnému vyjednávání v daném kontextu znamená, že budeme ignorovat důsledky pozičního investování, čímž ovšem reálné problémy trivializujeme. Ani v oddílu 3. 7. 3., na který K. Binmore ukazuje, však explicitní vyjádření problému pozičního investování, tím spíše pak nástroje jeho analýzy nenajdeme. Nejen pro ostatní autory, ale i pro něj se totiž jedná, jak vtipně pojmenoval, o „horký brambor“.

V následující pasáži se však již téměř dostává k definování hlavního nástroje, tj. linie neutrality pozičního investování: „Protože však vyjednávají bez důvěry, nestačí jim jako řešení jejich vyjednávacího problému navrhnout nějakou výplatní dvojici n . Je třeba najít spojitou obchodní cestu přes X, která popisuje sazby, za které mají v každém časovém okamžiku směňovat heroin za peníze, dokud není transakce dokončena. (Podtrženo námi.)“ (Binmore, s. 118) Připomínáme, že „vyjednávání bez důvěry“ je nutné číst jako vyjednávání, do kterého může vstoupit poziční investování, a že požadavek „spojité cesty“ lze chápat jako to, že každému přírůstku výplaty jednoho hráče musí odpovídat přírůstek výplaty druhého hráče, tj. že příslušný bod na spojité funkci musí vyhovovat požadavku neutrality pozičního investování.

Bod na této křivce dosažený v čase t se označí b(t), protože výsledkem přerušení vyjednávání v tomto čase je, že každý z hráčů odejde s částkou, kterou dosud během výměny nashromáždil

Optická shoda křivky b(t) s křivkou neutrality pozičního investování není náhodná, viz následující formulace: „Pokud lze takovou cestu nalézt, žádný z hráčů nebude mít motivaci kdykoli v průběhu směny požadovat nové vyjednávání, protože výsledkem takového nového vyjednávání by byla prostě reprodukce původní dohody.“ (Binmore 1994, s. 119) Jinými slovy, při vyjednávání je nutné respektovat požadavek neutrality pozičního investování. Explicitní formulování tohoto požadavku pak vede:

1. K obecnější formulaci množiny společně přijatelných bodů, tedy bodů, které pro žádného z hráčů neznamenají oslabení jeho pozice.

2. K odhalení problému odlišného vidění linie neutrality pozičního investování.

4. K možnosti ukázat, jak nedohoda může přerůst v konflikt a jaké jsou cesty řešení konfliktu.

Ilustraci pravé strany obrázku dává K. Binmore na následujícím příkladu: „Představte si hru, která se opakuje každý den mezi pracovníky a vedením firmy… Každý bod v X odpovídá dvojici toků výplat, která je výsledkem volby jedné z mnoha rovnovážných situací opakované hry. V současné době se firma pohybuje v Paretově neefektivní rovnováze odpovídající d(0). Mezitím management a pracovníci vyjednávají o tom, jak si rozdělit přebytek, který by vznikl, kdyby se podařilo dosáhnout dohody o přechodu do efektivnější rovnováhy. Proto je d(0) bodem slepé uličky. Podřadný bod rozpadu se nachází v bodě b<d(0). Bod rozpadu představuje výhry pro pracovníky a vedení, pokud by si pracovníci našli práci jinde a vedení by najalo nejlepší náhradu, kterou by mohlo najít. Je možné, aby se firma dostala z bodu d(0) do symetrického řešení Nashova vyjednávání n problému (X, b, d(0)) bez důvěry mezi oběma stranami? Takový krok bude zahrnovat postupné vzdávání se zakořeněných privilegií a praktik jak ze strany managementu, tak ze strany pracovníků. Jakmile se jich jednou vzdáme, nebude je nutně možné obnovit ve staré podobě. Pokud bude přechod k n přerušen před jeho dokončením v důsledku toho, že jedna nebo druhá strana bude trvat na novém vyjednávání, podnik se dostane do nové rovnováhy. Bod d(t) na obrázku 1.13(b) odpovídá takové rovnováze. Pokud v čase t dojde k výzvě k novému vyjednávání, pak bod d(t) bude sloužit jako nový bod slepé uličky, zatímco bod rozpadu b zůstane nezměněn. Tento příklad se tedy liší od příkladu s obchodováním s drogami v tom, že výměna je chápána jako kontinuální přesun mrtvého bodu z d(0) do d(T) namísto kontinuálního přesunu bodu rozpadu z b(0) do b(T). Vedení a zaměstnanci mezitím vyjednávají o tom, jak si rozdělit přebytek, který by vznikl, kdyby se podařilo dosáhnout dohody o přechodu k efektivnější rovnováze. (Podtrženo námi.)“ (Binmore, s. 119) Patrně netřeba dodávat, že „zakořeněná privilegia a praktiky“ jsou typickým projevem pozičního investování, tj. přeměny příjmové či majetkové výhody ve výsadu, z pozice které lze diskriminovat druhého hráče.

Výše uvedené příklady ukazují, že to, co se může zprvu jevit jako vnější podmínky určité hry, lze vyjádřit formou vzájemně souvisejících her, které ovlivňují své parametry.

Z těchto příkladů vyplývají dva poznatky, které promítneme i do závěrů této části:

1. V intencích toho, co jsme si uvedli můžeme konkretizovat cíl našeho bádání takto: Jde o vyvinutí a zdokonalování nástrojů, které do každé konkrétní reálně hrané hry, v rámci které působí fenomén pozičního investování, podmínku neutrality pozičního investování při řešení otázky rozdělení příjmů.

2. Na to navazuje obecnější poznatek: Čím více chceme analýzu reálných situací přiblížit tomu, co se reálně odehrává a co má praktický význam, tím více musíme věnovat pozornost tomu, jak spolu jednotlivé hry souvisejí. Jinak řečeno – každá hra se hraje v kontextu jiných her, které ji ovlivňují svými parametry a které ona svými výsledky ovlivňuje, resp. většinou se při řešení prakticky zaměřených otázek využívajících teorii her setkáváme s kompozitními hrami či shluky her.

Výchozí model vzniku a řešení obtížně řešitelných konfliktů

Začneme tím nejjednodušším: Prostřednictvím hranice dostupných možností rozdělení výplat a linie neutrality pozičního investování znázorníme (vhodným konceptem) obecný případě toho, co se odehrává. Začneme obrázkem, který navazuje na mikroekonomický model mechanismu pozičního investování (obrázek 3).

Jak jsme si již uvedli, za určitých podmínek může diskriminace jednoho hráče druhým formou pozičního investování přerůst v konflikt, kdy hráč, který je obětí diskriminace, se začne bránit.

V tomto případě je situace odlišná – buď si polepší, nebo pohorší oba hráči. Příkladem může být nejen válečný konflikt, ale také stávka, nebo též některý z typů demonstrací intervenční typu na obranu postižené skupiny. Stejnou logickou strukturu má i manželský konflikt apod.

- Každému rozdělení výplat v případě řešení konfliktu odpovídá neprázdná množina výplat, ve které má každý z hráčů větší výplatu, než dříve, před tím, než se konflikt začal řešit(obrázek a1).

- Každému rozdělení výplat v případě neřešení konfliktu odpovídá neprázdná množina výplat, ve které má každý z hráčů větší výplatu, než došlo k pokračování konfliktu (obrázek a1).

K vyjádření toho můžeme použít velmi jednoduché a intuitivně srozumitelné obrázky posunu hranice dostupných výplat:

Tučnou nepřerušovanou čarou je vyznačena původní hranice dostupných možností rozdělení výplat.

Tučnou přerušovanou čarou je vyznačena hranice dostupných možností rozdělení výplat po (dočasném či trvalém) řešení konfliktu.

x₁, y₀případ, kdy veškerý přínos z řešení konfliktu získal hráč X

x₀, y₁případ, kdy veškerý přínos z řešení konfliktu získal hráč Y

Tučnou nepřerušovanou čarou ohraničenou šipkami je vyznačena množiny výplat vztahující se k rozdělení (x₀, y₀), která vyhovuje předpokladu individuální racionality, kolektivní racionality a dosažitelnosti.

Stručně řečeno: V případě dočasného či trvalého řešení konfliktu si hráči mohou rozdělit více než ve výchozí situaci; k tomu dodejme:

- Jednak proto, že může (ale nemusí) dojít k tomu, že jeden z hráčů využívá investiční prostředky druhého hráče k realizaci vlastních investičních příležitostí, z čehož mají oba hráči prospěch. (To je důležité zejména při přechodu od dočasného k trvalému řešení konfliktu.)

Tučnou přerušovanou čarou je vyznačena hranice dostupných možností rozdělení výplat při pokračování (stupňování) konfliktu.

x₁, y₀případ, kdy veškerý přínos při pokračování konfliktu získá hráč X

x₀, y₁případ, kdy veškerý přínos při pokračování konfliktu získal hráč Y

Tučnou nepřerušovanou čarou ohraničenou šipkami je vyznačena množina výplat vztahující se k rozdělení (x₀, y₀) v situaci pokračujícího se konfliktu, která vyhovuje předpokladu individuální racionality, kolektivní racionality a dosažitelnosti.

Stručně řečeno: V případě pokračování (stupňování) konfliktu si hráči mohou rozdělit méně než ve výchozí situaci; k tomu dodejme:

- Jednak proto, že se dále omezuje možnost jednoho z hráčů využívat investiční prostředky druhého hráče k realizaci vlastních investičních příležitostí, z čehož by měli oba hráči prospěch. (To je důležité, protože se jedná o půdu, ze které konflikt vyrůstá.)

Změna sklonu linie pozičního investování v důsledku řešení či naopak vyostřování konfliktu

I v tomto případě začneme tím nejjednodušším a dáme velmi názorné vyjádření problematiky odlišného vidění linie neutrality pozičního investování jednotlivými hráči. Nepodceňujme význam role konceptů a modelů při tvorbě představ. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších vyústění teorie her. Proto kultivace představ není jen něčím vedlejším, ale v některých případech tím nejdůležitějším.

- Případ, kdy existuje oblast bodů přijatelná pro oba hráče (výše uvedené oblasti se přerývají):

Obrázek 14: Případ, kdy neexistuje oblast bodů přijatelná pro oba hráče (výše uvedené oblasti

Neexistuje prostor pro dohodu, bíle vyznačená oblast je oblastí vznikající konfrontace.

V realitě nejsou hranice mezi přijatelnými a nepřijatelnými body ostré, a to z několika důvodů:

- Každý z účastníků má jen přibližnou představu o tom, co je pro něj přijatelné a co ne, co musí odmítnout či proti čemu se musí vzbouřit, co ještě může připustit a co ne.

- Ve většině situací je hráč tvořen velkou skupinou osob, které mají zpravidla odlišný názor na to, co je ještě přijatelné a co již nikoli.

Obecně platí, že postupná procentuální změna výplat ve prospěch druhého hráče snižuje důvěru na straně hráče prvního, může vést k plné nedůvěře, animozitě a postupně až nenávisti, včetně nenávisti, která je tak intenzivně zakotvena, že se přenáší i mezigeneračně.

Technická úprava obrázků vyjadřujících množiny přijatelných a nepřijatelných rozdělení:

Aby bylo možné spojit koncept dopadu pozičního investování na efektivnost systému a koncept dopadu pozičního investování na důvěru, resp. animozitu mezi hráči upravíme koncepty z předcházejících dvou částí tak, aby korespondovaly s vyjádřením dopadů pozičního investování na efektivnost a současně i posuny, pokud se hráči dohodnou.

Obrázek 15: Případ existence prostoru pro dohodu a důsledků dohody hráčů

Tmavší šedí je vyznačena původní oblasti přijatelných bodů, světlejší šedí její rozšíření. Šipky naznačují rozšíření původní oblasti.

Obrázek 16: Případ neexistence prostoru pro dohodu a důsledků dohody hráčů:

Tmavší šedí je vyznačeno rozšíření původní oblasti nepřijatelných bodů, bílá výseč je původní oblast oboustranně nepřijatelných bodů. Šipky naznačují rozšíření původní oblasti oboustranně nepřijatelných bodů.

Propojení konceptu dopadu pozičního investování na efektivnost systému a koncept dopadu pozičního investování na důvěru, resp. nedůvěru mezi hráči na příkladu ekonomických reforem dotýkajících se sociální oblasti

Uvádíme tento konkrétnější případ, protože – jak si ukážeme – má interpretace obecného konceptu na případ obtížně řešitelných konfliktů určité odlišnosti. Tento případ byl již publikován ve vědeckém časopisu ekonomicko-matematického změření (Valenčík 2023)⁶. Nové zde je, že uvažujeme současně změnu sklonu linií neutrality pozičního investování ve smyslu rozšiřování prostoru pro dohodu a posun hranice dostupných rozdělení výplat.

Obrázek 17: Případ spolupráce hráčů a růstu ochoty spolupracovat – produktivní reformy

- Pod hráčem X s výplatami x rozumíme ty, kteří nemají možnost pozičního investování a na které důsledky pozičního investování dopadají; pod hráčem Y s výplatami y rozumíme ty, kteří mají možnost pozičního investování a kteří důsledky pozičního investování využívají.

- Mezi těmi, kteří tvoří tyto dvě skupiny, není ostrá hranice, v některých případech mohou přecházet z jedné skupiny do druhé, což se projeví i změnou sklonu linií neutrality pozičního investování, tak jak ji vidí jednotliví účastníci hry.

Výchozí situace: x_Nx < x_Ny a současně y_Ny < x_Nx, tj. oba hráči požadují z hlediska toho, jak vidí linii neutrality, pro sebe menší výplatu, než je ochoten nabídnout druhý hráč. V daném případě existuje prostor pro dohodu:

1. Hráč X v nich vidí perspektivu zvýšení efektivnosti ekonomického systému a následně i možnost zvýšení vlastních výplat.

2. V tomto případě, i pokud jsou reformy spojeny s určitou restrikcí (což nemusí být vždy), ale obsahují současně i perspektivu zlepšení, realizaci reforem podporuje.

3. Pokud se očekávání alespoň částečně naplňují, má to dva pozitivní důsledky:

- Roste efektivnost ekonomického systému (případně roste jeho odolnost vůči zátěži, které je vystaven vnějšími podmínkami, což lze vyjádřit posunem hranice dosažitelného rozdělení výplat. To je v obrázku vyjádřeno šipkami a přerušovanou křivkou odlišující novou hranicí dosažitelného rozdělení výplat od původní.

Obrázek 18: Případ nespolupráce hráčů a růstu neochoty spolupracovat – neproduktivní reformy

Výchozí situace: x_Nx > x_Ny a současně y_Ny > x_Nx opačný případ než v situaci znázorněné obrázkem 5, tj. oba hráči požadují z hlediska toho, jak vidí linii neutrality, pro sebe větší výplatu, než je ochoten nabídnout druhý hráč. V daném případě neexistuje prostor pro dohodu:

1. Hráč X (tj. ti, kterým jsou reformy určeny) v nich vidí nebezpečí otevření ještě většího prostoru pro poziční investování.

2. V tomto případě realizaci reforem nepodporuje, resp. projevuje odpor vůči nim.

3. Pokud se negativní očekávání naplňují, má to dva negativní důsledky:

- Klesá efektivnost ekonomického systému (případně klesá jeho odolnost vůči zátěži, které je vystaven vnějšími podmínkami), což lze vyjádřit posunem hranice dosažitelného rozdělení výplat. To je v obrázku vyznačeno šipkami a přerušovanou křivkou odlišující novou hranicí dosažitelného rozdělení výplat od původní.

- Mění se sklon linií neutrality pozičního investování ve smyslu vzdalování se od prostoru pro dohodu.

Důležitý závěr týkající se setrvačnosti konfliktů a příčin setrvačnosti konfliktů

V přírodě i ve společnosti se setkáváme s procesy, které mají zajímavou vlastnost: Jsou setrvačné. Zpravidla mají i značný význam. Setrvačným společenským fenoménem je například inflace. Odhalení mechanismů, které fenoménu inflace propůjčují atribut setrvačnosti, je velmi důležité a proces jejich odhalování byl spojen s řadou významných objevů.

Koncept, který jsme uvedli, nejen umožňuje odlišit produktivní a neproduktivní reformy, ale rovně identifikovat velmi podstatné součásti mechanismů setrvačnosti vzniku a prohlubování konfliktů jak v dané oblasti, tak obecně.

Důležitým závěrem, který lze odvodit z dosud použitých nástrojů, je koncept výnosů z trvalého řešení obtížně řešitelných konfliktů.

- Výnos hráče z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování jeho vlastního ekonomického potenciálu umožňujícího další rozvoj.

- Výnos hráče z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování ekonomického potenciálu druhého hráče v důsledku zastavení ničení a blokování jeho investičních příležitostí.

2. Zvyšování rizika pro hráče, které vyplývá z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování jeho vlastního ekonomického potenciálu umožňujícího další rozvoj. (Čím více přestane investovat do své pozice v konfliktu, tím více se může stát zranitelnější.)

3. Snížení výnosů hráče z pozičního investování v důsledku převedení investic z pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování jeho vlastního ekonomického potenciálu umožňujícího další rozvoj.

4. Možnost ve vzájemném vztahu vytvořit (zlepšovat) podmínky pro to, aby investiční příležitosti, kterými hráči disponují, byly využívány podle míry jejich výnosností. (To je forma spolupráce, o kterou by perspektivně mělo jít.)

Uvážit všechny tyto aspekty v rámci jednoho obecného konceptu je velmi obtížné. Buď je nutné postupovat formou dílčích modelů (což bude náš postup), nebo najít elementárnější základ pro rozklíčování reality (pokud takový existuje).

Jedná se o mírně zjednodušený a o důsledky řešení konfliktu doplněný obrázek 2:

Y, Y´ jsou osy současného a budoucího příjmu (Y zde není označení hráče, tato nepříjemná podvojnost označení vznikla v určité tradici výkladu, problém řešíme odlišením prostřednictvím kurzívy v případě současného a budoucího příjmu a tučného zvýraznění v případě označení hráčů)

MX_x výnos hráče X z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování jeho vlastního ekonomického potenciálu umožňujícího další rozvoj.

MX_y výnos hráče X z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování ekonomického potenciálu hráče Y v důsledku zastavení ničení a blokování jeho investičních příležitostí.

MY_y výnos hráče Y z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování jeho vlastního ekonomického potenciálu umožňujícího další rozvoj.

MY_x výnos hráče Y z převedení investic do pozičního investování v rámci konfliktu (zbrojení) do zvyšování ekonomického potenciálu hráče X v důsledku zastavení ničení a blokování jeho investičních příležitostí.

Postupné snižování velikosti investic do pozičního investování, které je zdrojem příslušných efektů, je v případě hráče X zleva doprava od počátku souřadnic a u hráče Y zprava doleva od Y_xp+Y_yp, tj. bodu součtu prostředků investovaných do pozičního investování jedním a druhým hráčem.

Plochy pod lomenými čarami MX a MY jsou celkovými výnosy hráčů ze zastavení konfliktů.

Celý obrázek vyjadřující paretovská řešení, která umožňuje využití cizích investičních prostředků k realizaci vlastních investičních příležitostí (z pohledu jednoho hráče), což je totéž jako využití vlastních investičních prostředků k realizaci cizích investičních příležitostí (z pohledu druhého hráče) posuneme do bodu (x_y, y_x) a máme celkové výnosy z ukončení konfliktu a navázání spolupráce v období obnovy škod napáchaných konfliktem, viz následující obrázek.

Na tomto obrázku jsou velmi dobře vidět tři kroky přechodu od obtížně řešitelného konfliktu k jeho plnému vyřešení a obnovení spolupráce:

- První krok je vyznačen šipkou vlevo dole od počátku souřadnic do bodu (x_y, y_x), tj. od výchozího stavu ke zlepšení v důsledku zastavení vzájemného poškozování hráčů formou nejškodlivější formy pozičního investování.

- Druhý krok je vyznačen navazující (prostřední šipkou) z bodu (x_y, y_x) do bodu (xa, y_a), tj. kdy hráči převádějí své investiční prostředky z pozičního investování (formou poškozování protivníka) k využití svých vlastnících investičních příležitostí.

- Třetí krok navazující na druhý je z bodu (x_a, y_a) do bodu F (finálního bodu), který vede k obnově situace, ve které jsou využívány cizí investiční prostředků k realizaci vlastních investičních příležitostí (z pohledu jednoho hráče), což je totéž jako využití vlastních investičních prostředků k realizaci cizích investičních příležitostí (z pohledu druhého hráče).

- Připomeňme si, že počátek konfliktu je nutné hledat v nerovném přístupu k využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti, což je důsledkem pozičního investování v mírnějších podobách, ale hráč, který je obětí původních forem pozičního investování to pociťuje jako diskriminaci. Jeho obrana proti původním formám diskriminace pak může vést ke vzniku a vyostřování konfliktu. Tj. zakončení konfliktu třetím krokem není jen nějaký efekt navíc, ale důležitý předpoklad trvalého řešení konfliktu a eliminování půdy pro jeho obnovení. To je jeden z velmi důležitých a původních výsledků přístupu, který k identifikování a analýze fenoménu pozičního investování navrhujeme. Bez aparátu, který jsme vyvinuli, bychom tuto skutečnost nezviditelnili.

- Využití cizích investičních prostředků k realizaci vlastních investičních příležitostí (z pohledu jednoho hráče), což je totéž jako využití vlastních investičních prostředků k realizaci cizích investičních příležitostí (z pohledu druhého hráče) je důležité i z toho důvodu, že v důsledku vyostřeného dlouhodobého konfliktu, zejména v případě, kdy dojde k porážce jednoho z hráčů (ale to není nutná podmínka), jsou jeho investiční prostředky vyčerpány. Proto využití cizích investičních prostředků nabízí velmi vysoké výnosy.

- Nutným předpokladem využití všech tří kroků je plná změna preferencí jednoho či obou hráčů. Ta je výsledkem jiných her, které jsou sice konfliktem vyvolány (excitovány), ale pak již se řídí vlastní logikou. Pro identifikování a analýzu těchto her je námi navržený a v předcházejících i tomto pokračování prezentovaný koncept významný, např. při ocenění parametrů dvoumaticových her popisujících dilemata hráčů, kteří se na hrách spojených se změnou preferencí podílejí, není však dostatečný.

V dějinách často dochází k situaci, kdy dojde k plnému (v podstatě jednorázovému či velmi rychlému) ukončení konfliktu v důsledku změny v oblasti reprezentace jednoho z hráčů či obou hráčů. K této změně může dojít:

Pokud se týká druhé možnosti, tak se jedná o důsledek komplexu her, kterými je reprezentace jednoho či obou hráčů generována.

Výsledkem může být obnovení důvěry mezi hráči, aniž by došlo k plné porážce jednoho z nich. Takové situace se v dějinách již mnohokráte vyskytly a z hlediska současné globální situace je dobré jim věnovat pozornost, vytěžit z bohatého materiálu, který je s nimi spojen, doporučení pro současnost.

Jedním ze společných rysů těchto situací je, že ztráty při pokračování konfliktu jsou tak velké a intenzivně dopadají na ty, kteří jsou obětí konfliktu, a na straně druhé se nabízí tak výrazné zlepšení při řešení konfliktu, že endogenní hry (hry generující reprezentace rozhodující o volbě strategií hráčů, kteří jsou nositeli konfliktu) vedou k zásadní změně strategie hráčů, mezi kterými vznikl konflikt.

K problematice axiomatizace pozičního investování

„zdá se mi, že jste na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř

Základní teze popisu společenské reality z hlediska univerzálních her

1. Společenskou realitu lze nahlížet jako na vícerozměrný prostor vzájemně provázaných a hierarchicky strukturovaných konglomerátů her.

2. Základním prvkem tohoto prostoru je elementární herní kompozit, všudypřítomné propojení několika elementárních her.

3. Elementární herní kompozit obsahuje následující prvky (které lze chápat jako elementární hry):

- Interakci nabídky a poptávky investičních prostředků a investičních příležitostí mezi hráči.

- Mechanismy převoditelnosti výnosů do podoby přenositelné mezi hráči.

- Mechanismy pozičního investování v podobě využití investičních příležitostí k potlačení investičních příležitostí, kterými jeden z hráčů disponuje, druhým hráčem.

- Mechanismy rozdělení výnosů získaných společnou akcí mezi hráče.

- Množinu (zpravidla v podobě funkce) neutrality pozičního investování, kterou mohou hráči v důsledku neúplnosti informací vnímat odlišně.

- Možnost obrany proti pozičnímu investování ze strany hráče, který je pozičním investováním diskriminován.

- Možnost přerůstání obrany vůči pozičnímu investování v konflikt, kdy se hráči vzájemně snaží formou poškozování druhého hráče získat silnější pozici.

- Předpoklady pro interakci s prostředím formou vytváření koalic v oblasti pozičního investování, a to i ve formě pozičního investování formou poškozování druhého hráče.

4. Jednotlivé elementární herní kompozity se liší parametry elementárních her a přítomností těchto her v tom smyslu, že některé mohou existovat jen v neexcitované, tj. neprojevující se (skryté, latentní) podobě.

5. U každé elementární hry tvořící elementární kompozit lze identifikovat míru určitého parametru, jejíž zvyšování vede k interakcím daného elementárního herního kompozitu s prostředím. (Coby paralela – čím větší „napětí“ či „potenciál“, tím větší vliv na prostředí.)

6. Interakce elementárních herních kompozit s prostředím (jinými elementárními kompozity), tj. to, že jednotlivé hry se hrají vždy v určitém kontextu jiných her, vede k tomu, že vznikají určité složitější herní konglomeráty.

7. Takovým složitějším herním konglomerátem je i případ vzniku reprezentací herních konglomerátů.

1. Pokud ignorujeme tuto „ontologii“ herní podoby společenské reality, unikne nám při pokusu o použití teorie her ke konkrétním praktickým úlohám to nejpodstatnější. Jsme v pozici rybáře, který tu a tam vyloví rybu pomocí udice, zatímco by mohl vytáhnout plné sítě. (Ve skutečnosti jsme v situaci mnohem horší, protože neumíme na háček dát ani tu správnou návnadu, tj. jsme v situaci, kdy lovíme ryby jen prostřednictvím háčku bez návnady.)

2. Analýza jednotlivých fragmentů reality prostřednictvím určitého sumáře metodologicky nepropojených modelů je vývojové stádium teorie her, kterým většina teorií ve svém vývoji již prošla, z čehož si teorie her může vzít ponaučení a převzít cenné zkušenosti.

3. Doba pro zásadní posun teorie her výše naznačeným směrem nazrála a to, zda k němu dojde či nikoli, rozhoduje o autoritě, pozici i roli teorie her ve společnosti.

Analýza jednotlivých fragmentů reality prostřednictvím určitého sumáře metodologicky nepropojených modelů je vývojové stádium teorie her, kterým většina teorií (biologie, fyzika elementárních částic apod.) ve svém vývoji již prošla, z čehož si teorie her může vzít ponaučení a převzít cenné zkušenosti. To, že doba pro určitý posun směrem ke konceptům a následně i modelům, které umožní komplexnější přístup k využití teorie her, nastala, se může dílčím způsobem projevit i v tom, co tento příspěvek přináší tomu, kdo není odborníkem na teorii her.

Do některých článků, které jsem na dané téma zpracoval, jsem některé náměty dal. Pochopitelně jen jako inspiraci.

Cesta od modelu ke konceptu bývá zpravidla vícestupňová. Některé vztahy se při zkoumání dané oblasti již dají vyjádřit matematicky, některé ještě ne. Z historie vědy, konkrétně v oblasti fyziky, může být původní Thompsonův (pudingový) model (přesněji, dle naší terminologie koncept) atomu (sestávající se z „promíchaných“ protonů a elektronů v určitém prostoru se stejnou hustotou). Šlo o koncept, jehož adekvátnost bylo možné testovat. Ruthefordem byl vyvrácen a nahrazen „planetárním“ modelem, přesněji konceptem, z něhož se již rodil model, (tj. existuje jádro atomu, které je malé a je v něm koncentrována téměř veškerá hmota, kolem kladně nabitého jádra krouží elektrony podobně jako planety kolem Slunce). Už Bohr ukázal, že fyzikálně a matematicky není tento model v pořádku, mj. proto, že obíhající elektrony by musely permanentně vyzařovat elektromagnetické vlnění a ztrácet energii. Byl nutný vznik nové oblasti fyziky, kvantové fyziky, založené na výrazně nových teoretických principech. Na základě toho vznikl Schrödingerův model popisující nejen atom, ale obecně chování každé elementární částice prostřednictví vlnové funkce. Vývoj pak pokračoval směrem ke standardní teorii elementárních části, jejíž osudy jsou velmi vhodnou inspirací pro teorii her v její současné podobě.

Při zpracování příspěvku se ukázalo, že pokud chceme teorii her přiblížit praxi, pokud má přispět k řešení současných reálných problémů, je z hlediska získaných poznatků i zkušeností důležité:

- V užším smyslu: Identifikovat při řešení konkrétních otázek spolupráce či společné akce různých subjektů fenomén pozičního investování a použít navržené nástroje k identifikování a zahrnutí jeho role do popisu chování příslušných subjektů (hráčů).

- V širším smyslu: Věnovat pozornost tomu, jak spolu jednotlivé hry v dané oblasti souvisejí, tj. která hra je v realitě dominantní (čímž někdy získáme odpověď na otázku, proč o použití určitého modelu není dostatečný zájem), jak se některé hry vzájemně ovlivňují svými parametry, jak na sebe jednotlivé hry navazují apod.; tj. je vhodné přistupovat k realitě jako k určitému konglomerátu her.

Zde se teorie her může nechat inspirovat současnou fyzikou elementárních částic, a to hned v několika směrech: Hlavním zdrojem experimentálních údajů jsou vysokoenergetické srážky částic, přitom ty, co fyziky zajímá, nemohou pozorovat přímo, ale jen prostřednictvím výsledků posloupnosti několika událostí (rozpadů a interakcí částic). K tomu, aby vyhodnotili výsledky experimentálních údajů, potřebují konzistentní teorii (kterou je nutné průběžně zdokonalovat a upřesňovat), dobré modely, které z ní vycházejí a v neposlední řadě statistické metody, které umožňují výsledky experimentů (srážek vysokoenergetických částic, které vyvolávají výtrysky interagujících a rozpadajících se částic) vyhodnotit.

Předmět teorie her, kterým je v daném případě oblast zabývající se předpoklady, následně výsledky společných akcí a možnostmi rozdělení jejich výsledků, není jednodušší než fyzikální realita v oblasti elementárních částic. Je velmi nepravděpodobné, že samotné zdokonalování modelů jednotlivých typů her je dostatečné, pokud se má zvýšit využitelnost teorie her v praxi. Otevření otázky vzájemné podmíněnosti jednotlivých her, vytváření struktur či konglomerátů vzájemně interagujících her, rozlišení her elementárních a složených, to vše se zaměřením na to, jak dosáhnout efektivního využití teoretických nástrojů při řešení reálných problémů může dát velmi výrazné impulsy pro rozvoj teorie her a následně nejen pro zvýšení její využitelnosti, ale také pro posílení jejího vlivu a neformální autority ve společnosti. V době, kdy je racionalita naší civilizace vystavena značnému tlaku, by byl posun daným směrem více než žádoucí.

1. Pokud chceme analyzovat relevantní reálné společenské situace (z hlediska predikce vývoje a doporučení pro praxi), vystačíme s nástroji, prostřednictvím kterých modelujeme jednotlivé hry, nebo je nutné vyvinout nástroje umožňující popsat, jak spolu reálně se vyskytující kompozitní a kontextuální hry souvisejí?

2. Disponuje v současné době teorie her dostatečně efektivními nástroji popisu toho, jak spolu jednotlivé hry, které se reálně hrají v relevantních reálných společenských situacích, souvisejí?

4. Lze se inspirovat současnou fyzikou elementárních částic a jít cestou vytvoření něčeho obdobného, jako je standardní model, přitom tak, aby závěry z něho vyplývající bylo možné testovat empiricky?

5. Můžeme se obejít při analýze relevantních reálných společenských situací bez zohlednění toho, že to, co je výstupem některých her v podobě příjmu (v peněžní i nepeněžní podobě) může sloužit v navazujících hrách k diskriminaci některého z hráčů (k ovlivňování výsledků hry prostřednictvím přeměny příjmové převahy ve výsadu, tj. k pozičnímu investování)?

Odpověď na výše uvedené otázky může být odlišná, některé z otázek lze patrně upřesnit, přeformulovat či dodat další, ale odpovědi na ně bychom se neměli vyhýbat.

V návaznosti na to lze uvažovat i o tom, do jaké míry může být inspirace teorie her současnou fyzikou, zejména fyzikou elementárních částic, nosná a do jaké míry zavádějící. Současná fyzika elementárních částic má ve svém základním teoretickém vybavení nástroje, které reagují na skutečno, že ze zásadních důvodů vyplývajících ze samotné podstaty teoretických základů nelze některé jevy (rozpady a interakce částic, dokonce částice samotné) pozorovat „přímo“ (tj. například prostřednictvím elektromagnetického vlnění), ale jen jako výsledek řetězce rozpadů a interakcí zachycených speciálními detektory. K tomu musí být vybavena prostředky, které takové řetězce rozpadů a interakcí částic vyvolají, teorií, která umožňuje předpovídat průběh navazujících událostí i jejich pravděpodobnost, následně pak statistickými nástroji, které jsou schopny odlišit potvrzení předpovědí od jejich nepotvrzení. Společenská realita patrně není jednodušší než realita v oblasti teorie elementárních částic. Lze předpokládat, že pokud se vyhneme některým zavádějícím paralelám, mohou inspirace současné teorie her dát podněty k jejímu dalšímu rozvíjení tak, aby se podstatně zvýšila její vypovídací schopnost, pokud jde o analýzu reálných společenských dějů a její využití. To by zvýšilo i zájem o tuto oblast a společenskou prestiž bádání v této oblasti.

Lze namítnout, že dosadit do konceptu, který nabízíme, konkrétní data je prakticky nemožné, a tudíž jeho poznávací hodnota konceptu je velmi nízká. K této námitce lze uvést několik konkrétních metodických poznámek:

Za prvé: Jen velmi zřídka se setkáváme s koncepty či modely, do nichž lze dosadit přesné údaje, a přesto tyto koncepty či modely z oblasti teorie her mají značný přínos k poznání reality.

Za druhé: Každý koncept, který vyjadřuje některou podstatnou stránku reality, přispívá ke kultivaci naší představivosti a umožňuje lépe odhadnout, co se v realitě odehrává.

Za třetí: Od uvedeného konceptu lze odvodit formulování celé řady dilemat, která lze vyjádřit dvoumaticovými hrami, například (v návaznosti na dříve uvedené, ale odlišného typu): Má určitý hráč přispět k řešení konfliktu, nebo se snažit na konfliktu vydělat (jeho dvě strategie) oproti strategii stejného typu v případě ostatních hráčů (obdoba hry tragédie společné pastviny). Koncept, který uvádíme, může podstatným způsobem přispět k identifikování různých vlivů, které ovlivňují výplaty hráčů.

Za čtvrté (to nejdůležitější): Měli bychom se poučit od fyziků, kteří zkoumají srážky vysokoenergetických části (například v CERN). Každá vysokoenergetická srážka jako určitá interakce vyvolá další interakce a tyto zase další interakce, přitom každá z interakcí má velmi složitou strukturu. Fyzici tak analyzují to, co nazývají jet (výtrysk) prostřednictvím údajů pocházejících od několika různých detektorů. Detektory jsou schopny identifikovat důsledky interakcí, kterým předcházelo několik kol předešlých interakcí. K tomu, aby z výtrysků vyčetli to, co potřebují, musí mít dobrý model (vychází se z postupně upřesňovaného standardního modelu) a použít statistické metody, kterými konfrontují předpověď s údaji, které získaly. Vyhodnocení výsledků trvá přibližně dva roky a jedná se o práci velmi náročnou, vyžadující si značnou invenci. V případě velkých konfliktů ovlivňujících vývoj celých regionů, často vývoj celé naší civilizace, se jedná o něco podobného. Jsme schopni pozorovat zpravidla jen důsledky důsledků či projevy projevů her, které průběh konfliktu ovlivňují. Každý významná hra (a v případě konfliktu se jedná o významnou hru) spouští celou spršku her dalších, a to na více úrovních. Analyzujeme tedy něco podobného jako „výtrysk“ událostí při srážce vysokorychlostních částic. Zde může koncept, který nabízíme, podstatně přispět k vyhodnocení dat. Lze se nadít, že rozpracování aparátu teorie her umožní zkoumat složitější konglomeráty vzájemně provázaných her a sestavit (standardní) modely aplikovatelné na reálný vývoj. Vyloučeno není ani použití statistických metod k ověření vypovídající schopnosti takových modelů. Odlišnost od fyziky je zde v tom, že fyzika zkoumá stále týž svět (jehož rozpínání nemění podstatným způsobem podmínky experimentů a vypovídací schopnost modelů), zatímco teorie her aplikovaná na reálné dění zkoumá svět, který se dynamicky mění. To je ovšem spíše výzva než nepřekonatelná překážka.

Typologie situací souvisejících s pozičním investováním

Jednou z aplikací výše prezentovaného konceptu a zavedení pojmu množina, funkce či linie pozičního investování spojeného s definováním a s jednou možných interpretací toho, jaký je mechanismus pozičního investování, je typologie úloh, s nimiž se v oblasti praktických aplikací můžeme setkat. Jejich rozlišení a deskripce umožňuje identifikovat různé reálné situace, v nichž se poziční investování vyskytuje, a konkretizovat nástroje teorie her tak, aby bylo možné přejít od konceptu k modelování příslušných situací.

- Identifikujeme výnosnost investičních příležitostí, kterými hráči disponují.

- Nacházíme rovnováhu na bázi rovnosti mezních výnosů z investičních příležitostí.

- Rozhodující roli zde hraje funkce (linie) neutrality pozičního investování.

1.1. Dokonalé racionality a informovanosti hráčů (existuje jen jedna funkce či linie neutrality).

1.2.1. Nedokonalé racionality či neúplné informovanosti s jasně vymezenou linií neutrality, kde jsou dva případy:

1.2.2. Nedokonalé racionality či neúplné informovanosti s nejasně (fuzi) vymezenou množinou či funkcí neutrality, kde jsou rovněž dva případy, ovšem vyjednávání dohody probíhá odlišně:

2. Případ s posunem hranice dostupných možností podle toho, zda převládne či nepřevládne kooperativní chování, přitom lze uvažovat:

2.2. Případ, kdy posun hranice dostupných možností, změna sklonu linie neutrality či obojí lze vyjádřit formou herních dilemat prostřednictvím dvoumaticových her.

3.1. Případ, kdy má poziční investování formu snížení výnosu z investičních příležitostí jednoho subjektu a zvýšení výnosu z investičních příležitostí druhého subjektu, tj. vede k posunu křivek mezního výnosu z investičních příležitostí.

Řešení konfrontace dohodou je rovněž společnou akcí, při které si obě strany zvýší své výplaty. Ačkoli má tento typ společné akce řadu specifik, je jeho vyjádření velmi obdobné situaci 2.1., tj. případu, kdy dochází k posun hranice dostupných možností a změně sklonu linie neutrality, od čehož se odvíjí dilemata, která lze vyjádřit dvoumaticových her.

Makroekonomický aspekt pozičního investování

Ve většině případů využití investičních příležitostí prostřednictvím investičních prostředků dochází k následujícímu:

1. Zvyšuje současný příjem, tj. množství investičních prostředků, v příslušném ekonomickém systému roste investiční potenciál.

2. Otevírají se nové investiční příležitosti spojené s realizací inovací, přitom v souběhu dvou pozitivních vlivů:

- Jednak dochází k rozvoji poznání a tudíž i odhalování nových inovačních příležitostí.

- Jednak jsou pro poznání, zejména však pro realizaci inovacích k dispozici nové technologie, které vznikly realizací inovací (využitím investičních příležitostí) předešlých.

Takto se můžeme dívat na ekonomický růst či ekonomických rozvoj v obecné rovině, či na proces rozšířené reprodukce, zvyšování technologického potenciálu společnosti.

Z hlediska standardního vyjádření ekonomického růstu prostřednictvím HDP má tento růst dlouhodobě exponenciální charakter, a to zejména díky tomu, že vědecké poznání reality vyúsťující v investiční příležitosti, které formou inovací (technického pokroku) zvyšují efektivnost, neustále „odlehčují“ ekonomický růst od vnějších (přírodních) omezení, což limitně (dlouhodobě) vede k tomu, že (zjednodušeně řečeno) „téměř cokoli lze vyrobit z téměř ničeho“, tj. výrazně a v některých případech k limitně malým veličinám se snižují naturální náklady (požadavky na materiálové a energetické zdroje) na vše, co člověk potřebuje k naplnění reálného bohatství svého života.

Jakkoli inovace (zejména inovace vyšších řádů spojené s rozvojem vědeckého poznání) otevírají prostor pro neomezený dlouhodobý ekonomický růst, krátkodobě dochází z makroekonomického hlediska ke kolísání ekonomiky, resp. výrazným výkyvům ve vývoji ekonomického systému, nepříznivým jevům v podobě poklesu produktu, nárůstu nezaměstnanosti, výrazného zvýšení cenové hladiny. Přitom neexistují přirozené mechanismy obnovující rovnováhu podobným způsobem, jakým je tomu na mikroekonomické úrovni. K tomu, aby nedošlo k velmi výrazným výkyvům v ekonomice, které by mohly narušit stabilitu společenského systému je využívána fiskální a monetární politika.

Přesto, že existují různé teoreticky podložené názory, v jaké míře, kdy a jak nástroje fiskální a monetární politiky využívat, v řadě otázek panuje shoda či alespoň částečná akční shoda a moderní ekonomika dokáže přerůstání kolísání v závažné výkyvy ekonomiky a následnému přerůstání závažných výkyvů ekonomiky v ekonomické krize, nad kterými se vznáší hrozba krizí společenských, více či méně úspěšně čelit.

V rámci nastíněného konceptu je na místě položit si otázku: Jakou roli prizmatem tohoto vidění ekonomiky hraje poziční investování?

Snazší část odpovědi spočívá v konstatování, že zpomaluje ekonomický růst dvojím způsobem:

- Prostředky vynaložené na poziční investování sice bezprostředně přispívají k růstu HDP (většinou se do něj započítávají), na rozdíl od využití investičních prostředků formou inovací ve výrobě však zpravidla neotevírají další investiční příležitosti podmíněné technologickým pokrokem.

- Potlačováním výnosnějších investičních příležitostí, kterými disponují ti, kteří jsou obětí pozičního investování.

- Jednak mezi pozičním investováním a efektivností nástrojů fiskální a monetární ekonomiky.

Podívejme se na danou problematiku prizmatem možnosti využití výdajového multiplikátoru v podmínkách ekonomického poklesu v důsledku zvýšení míry nezaměstnanosti výrobních faktorů. Zdálo by se, že poptávková stimulace ekonomiky v případě, že existuje produkční mezera, tj. existuje určité procento nezaměstnaných zdrojů, s využitím multiplikačního efektu je vždy pro ekonomiku přínosná. Přispívá k ekonomickému růstu a tudíž i všeobecnému blahobytu, mj. i proto, že zvyšuje daňové příjmy.

Pokud se však na ekonomiku podíváme z naturálního hlediska, pak ekonomický proces rozšířené reprodukce můžeme chápat i tak, že na jedné straně je nákladově omezován vyčerpáváním přírodních zdrojů a nutností obnovovat poškozenou přírodu, na druhé straně se pro ekonomický růst otevírá prostor úsporou zdrojů, substitucí zdrojů dostupnějším i substitucí potřeb těmi potřebami, které více přispívají k reálnému bohatství lidského života a současně méně zatěžují přírodní prostředí jak vy smyslu vyčerpávání přírodních zdrojů, tak ve smyslu působení škod, které je nutné odstraňovat. Klíčovou roli zde hrají inovace a s nimi spojené investiční příležitostí.

Pro dlouhodobý a zdravý (ekologická rizika nevyvolávající) ekonomický růst je nezbytné, aby vliv inovací ve výše uvedeném smyslu byl dostatečně intenzivní a převážil působení nepříznivých vlivů daných rozložením zásob přírodních zdrojů a dalšími atributy přírodního prostředí. Z tohoto hlediska poptávková stimulace ekonomiky podporuje krátkodobý setrvačný růst, který se vyznačuje nižší intenzitou pozitivních inovací, což se může projevit citelným omezením prostoru pro budoucí ekonomický růst, resp. negativními nabídkovými šoky způsobenými růstem nákladů na přírodní zdroje, které krátkodobě nejsou snižovány dostatečnou intenzitou inovací. Snaha odvrátit poptávkou stimulací menší problémy tak může vést ke vzniku problémů větších. Tento fenomén ve skryté podobě působí na ekonomický systém prakticky permanentně a čas od času se projeví v podobě různých negativních nabídkových šoků, které působí proti ekonomickému růstu.

Připomeňme si, že mikroekonomický mechanismus pozičního investování typu využití majetkové či příjmové převahy k diskriminaci toho, kdo tuto převahu nemá, je vždy spojen s potlačováním výnosnějších investičních příležitostí, kterými disponuje oběť pozičního investování, za účelem zvýšení výnosnosti vlastních investičních příležitostí toho, kdo možnost pozičního investování využívá. To působí proti využívání investičních příležitostí podle míry jejích výnosnosti, snižuje efektivnost ekonomického, především a zejména však umocňuje rizika setrvačných fází ekonomického růstu, kdy tento růst naráží na objektivní, přirozená omezení daná přírodními podmínkami rozšířené ekonomické reprodukce. Pokud s každou poptávkou stimulací ekonomiky využívající multiplikační efekty jsou spojena rizika zabřednutí ekonomického růstu do pasti důsledků setrvačnosti, tak poziční investování tato rizika podstatným způsobem zvyšuje, resp. fatálně nabídkové šoky vyvolává.

Stručná historie ideových reflexí průmyslové revoluce dle Ivo Budila a poziční investování

Používáme myšlenky Ivo Budila, které přednesl na online setkání k pěstování vize a které publikoval v odborných časopisech (Budil 2023a, Budil 2023b, Budil 2023c). Vzhledem k tomu, že se můžeme dopouštět nepřesností při jeho interpretaci, doporučujeme záznam jeho vystoupení, které lze celé shlédnout zde:

Podle I. Budila prodělalo lidstvo dvě tak velmi výrazné změny v oblasti technologií, že to otřáslo vnitřním uspořádáním společnosti a vedlo k proměnám celého společenského života. Byla to neolitická revoluce a průmyslová revoluce.

Tento pohled má své opodstatněný a přispívá k tomu, abychom pochopili podstatu změny, o kterou jde dnes, kdy se těžiště ekonomiky, podobně jako v době průmyslové revoluce, přesouvá do nově vznikajícího sektoru, který tvoří odvětví produktivních služeb (služeb zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu). Podobně jako průmysl vyrostl z řemesel (hutě, kovářství, tkalcovství apod.) spoutaných cechovními omezeními, tak i současná perspektiva předpokládá zásadní proměnu odvětví, jakými je vzdělání či péče o zdraví. Budoucí odvětví v této oblasti mají právě tak daleko (nebo ještě dál) k současné podobě, ze které vyrostou, jako kovářství ke strojírenství či hutnictví, jako tkalcovství k textilní výrobě. Jsou spoutána ještě většími pouty, než byla řemesla v rámci cechovní výroby, a nejsou podobně jako řemesla provázána v technologicky propojený komplex. Bez uvažování proměny, o kterou jde, jsme ve vleku setrvačných pohledů a nenacházíme východisko ze současných setrvačných trendů směřujících do slepé uličky.

I. Budil říká, že jakmile byly odstartovány dynamické změny související s tím, že se průmyslová revoluce rozjela, objevily se i různé ideové reflexe této změny, které vytvořily základ ideových proudů, s nimiž se setkáváme v rozvinuté a aktualizované podobě v současnosti. Tyto reflexe lze rozlišit na reflexe „shora“ a „zdola“ podle toho, kdo je považován za subjekt, který je schopen na změny, které přináší průmyslová revoluce reagovat tak, aby se jejím důsledkům přizpůsobily společenské poměry.

V případě ideových reflexí „shora“ rozlišuje dva typy, které vytvářejí určitou polaritu:

- Ideovou reflexi, jejíž základ dal T. Malthus, která, byť zahalena do liberálního hávu, je orientována na prosazení tvrdého rozkastování společnosti a diktát rozhodující o osudech lidí i velkých skupin lidí (včetně národů) z pozice „elit“. Podle I. Budila má tato ideová reflexe pokračování až k W. Churchillovi. Z hlediska současného vývoje bych její dnešní vyústění viděl do Velkého resetu K. Schwaba.

- Ideovou reflexi, jejíž základ dal F. List, která je svým vyústěním přímo opačná, předpokládá zmírňování konfliktů mezi společenskými vrstvami odlišujícími se množstvím majetku, rovněž tak i konfliktů mezi státy či národy. Základem uspořádání světa mají být nezávislé a spolupracující národní státy a silná sociální politika v rámci nich orientovaná na rozvoj vzdělání a kultury. Tato reflexe našla pozitivní ohlas v USA u osobností jako byl B. Franklin či A. Hamilton, která umožnila vznik amerického ekonomického systému jako produktivního a meritokratického pojetí modernity a která vyústila v New Deal F. Roosvelta. K tomu bych dodal, že našla skvělé pokračování v díle W. Euckena, reformách L. Erharda v poválečném Německu, dnes již opuštěné koncepci sociálního státu ve druhé polovině 20. století v zemích západní a střední Evropy, teoretickou reflexi v díle J. Stiglitze a dalších.

V případě ideových reflexí „zdola“ uvádí I. Budil K. Marxe, který podle něj nenašel pokračovatele. Ten měl mnohem shovívavější vztah k F. Listovi než T. Malthusovi. K. Marx podle I. Budila vsadil na změnu společnosti „zdola“ prostřednictvím historické role proletariátu a vytvoření nových společenských vztahů na základě společenského vlastnictví. K národním státům měl nejen přezíravý vztah, ale předpokládal, že proletářskou revolucí vznikne internacionální systém propojený technologicky i institucionálně.

Za sebe bych dodal, že i pokud jde o pohled „zdola“, existoval (částečně, i když v defenzivě a hluboké ideové krizi existuje dodnes) alternativa vůči K. Marxovi v podobě reformního hnutí umírněného sociálně demokratického typu (za jednoho z jehož zakladatelů lze považovat K. Kautského), která předpokládá uchopení moci parlamentní cestou a provedení reforem v intencích F. Lista, ovšem dotažených až do podmínek plného zespolečenštění, pokud jde o vlastnictví hlavních výrobních prostředků.

Prizmatem teorie pozičního investování se na otázky nastolené v této části podívám v příštím pokračování. Zde upozorním jen na některé podstatné momenty:

- Všimněte si, že do alternativ a polarit (změna „zdola“ – „shora“, národní stát – globální celek, zmírňování rozdílů mezi vrstvami – rozkastování společnosti, liberální rétorika zastírající možnosti dané majetkovými poměry – důraz na solidaritu a sociální politiku, atd.) tematizovaných ve výše uvedeném pohledu nevstupuje identifikování role fenoménu pozičního investování.

- Přitom, a to je jeden z velmi důležitých výsledků stávajícího rozpracování této teorie, se jedná nejen o fenomén významný a dokonce všudypřítomný, ale hlavně: Všude tam, kde se nevytváří podmínky pro využívání investičních příležitostí, kterými disponují jednotlivé subjekty, podle míry jejich výnosnosti (tj. pro rovnost příležitostí pro rozvoj a uplatnění schopností každého člověka nezávisle na jeho majetkových poměrech), tam se otevírá prostor pro vstup pozičního investování, tam nutně vznikají diskriminace různého druhu (které mají původ v majetkových rozdílech, ale skrývají se pod pláštěm nejrůznějších „duchů minulosti“), které mají tendenci přerůstat v dramatické, tragické a obtížně řešitelné konflikty.

Stručná historie ideových reflexí průmyslové revoluce: Kde se stala chyba?

K eliminování důsledků majetkových nerovností, což je bezprostředně spojeno s omezením role pozičního investování, lze přistoupit (nebo zdálo by se, že lze přistoupit) dvěma cestami:

- Buď prostřednictvím přerozdělení (v rámci fiskálního systému nebo zestátněním některých firem).

- Nebo zpřístupněním finančních prostředků prostřednictvím vhodných, tržně konformních mechanismů, které vytvářejí rovnost příležitostí pro nabývání, uchování a uplatnění schopností (lidského kapitálu), nebo využití přírodního, lidského i technologického potenciálu země nezávisle na výchozích majetkových poměrech člověka, ekonomické síle země (či jiných startovních podmínkách, jako je např. míra začlenění do společenského či nadnárodního systému apod.).

Jedná se o cesty výrazně odlišné a v jistém smyslu (právě z hlediska role pozičního investování) i protichůdné.

Z hlediska toho, s čím přichází teorie pozičního investování, platí (ať se nám to líbí, nebo ne):

- Za prvé: Forma přerozdělování jen nejen omezena rozpočtovými možnostmi, ale i tím, že se stává snadnou obětí pozičního investování (o dotační politice snad ani nemusíme mluvit, současný antimotivační způsob financování vysokého školství spojený se státním financováním tzv. „neziskovek“, aby uplatnění našla i neuplatnitelná produkce některých fakult; státní firmy, které se mění v nástroje tunelování státu a zbídačování obyvatelstva – to jsou ty smutné konce spoléhání na tuto cestu).

- Za druhé a především: Pokud nejsou v oblasti finančních trhů aktivně, formou koncepční státní politiky, vytvářeny podmínky pro rozvoj a uplatnění člověka, stávají se tyto finanční trhy poměrně snadnou obětí pozičního investování, které následně zesiluje svoji roli v dané oblasti. Poziční investování postupně obrůstá takovými vazbami na segregaci a diskriminaci, že to následně fatálně vede ke konfliktům, cesta k jejichž řešení je velmi složitá.

Z toho ovšem vyplývá otázka jednak zásadního charakteru, jednak zajímavá, pokud jde o nalezení odpovědi na ni: Jak je možné, že všechny ideové reflexe průmyslové revoluce (která poprvé v dějinách vytvořila materiální podmínky pro plný rozvoj každého individua) jak fenomén pozičního investování, tak cestu vytváření rovných příležitostí pro individuální i společenský vzestup každého PŘEHLÉDLY?

To přehlédnutí nebylo zase tak úplné. K. Marx a B. Engels považovali za hlavní orientaci směřování společnosti k tomu, aby byly vytvořeny podmínky, za kterých se svobodný rozvoj každého jednotlivce stává podmínkou svobodného rozvoje všech. Odpusťme jim to, že v tehdejší době nedokázali konkrétněji popsat, jak by to mohlo fungovat a jak se k této metě dostat.

Za to v tradici ideové reflexe T. Malthuse jsme svědky snahy zastírat podstatu toho, o co jde. Proto u něj a jeho pokračovatelů najdeme deklarování „svobody“ i obav o to, aby se společnost nedostala do konfliktu s možnostmi přírodního prostředí. Proč? Prostě proto, aby bylo „přehlédnuto“ to, že formální svobody lze velmi snadno omezit či úplně likvidovat i velmi primitivními formami pozičního investování. Teorie se ve velmi podstatné míře dostala pod pokličku kamuflování pozičního investování v jeho nejrůznějších formách a „rozostření“ pohledu na jeho všudypřítomnou existenci.

Hlavní problém – podle mého (mohou na to být různé názory) – spočívá v tom, že v tradici ideové reflexe založené F. Listem převládl pohled, který považoval přerozdělování v rámci fiskálního systému a dílčí znárodnění za všelék. Zcela atrofovalo vyvíjení konkrétní představy toho, jak vytvářet rovnost příležitostí nezávislou na výchozích poměrech (majetkových či konkrétně působících formách vyloučení) pro nabývání, uchování a uplatnění schopností a s tím související společenský vzestup nezávislý na dopadech pozičního investování.

- Poziční investování ovládlo jak fiskální systém, tak i plně či částečně postátněné firmy, obojí se stalo z nástroje, který měl zmírňovat majetkovou nerovnost a její dopady, pravým opakem – přeměnilo se v nástroj eskalace majetkové nerovnosti a ovládání společnosti pozičním investováním.

- Ideová reflexe dynamického technologického vývoje v intencích F. Lista naprosto selhala, nebyla schopna zformulovat alternativu a udržet či oživit ideu sociálního státu spojenou s perspektivní vizí vývoje společnosti.⁷

Přerozdělovací moc spojená s pozičním investováním se stala oporou mocných (papalášů) i v systémech založených na plném postátnění (zemích tzv. „socialistického tábora“) a reálnou ekonomickou základnou vzniku tzv. nové třídy. Tomu se přizpůsobil i hlavní proud oficiálního výkladu Marxovy a Leninovy ideové reflexe reality, takže v tom hlavním v jejich dílech se nejen nepokročilo, ale na to nejdůležitější (přírodně historické pojetí společenského vývoje a analýza reálně existujících výrobních vztahů i v postátněném systému) se zapomnělo. (Snahy E. Iljenkova, M. Djilase, G. Lukacse, R. Richty, V. Bosenka a několika dalších neměly šanci se v daných podmínkách prosadit.)

Místo přerozdělování rovnost příležitostí. Chce to však pochopit, o co jde. Vytváření předpokladů pro reálnou rovnost příležitostí k nabývání, uchování a uplatnění schopností každého a následně pro jeho společenský vzestup (říká se tomu též vertikální mobilita) je cestou, která umožňuje omezit dopad nejvíce excesivních forem pozičního investování a je cestou k tomu, aby se globální společnost dostala z krize tím nejméně bolestivým a nejméně nákladným způsobem.

K. Marx a poziční investování

Ať je ten či onen myslitel jakkoli geniální, vždy má určité meze, které již nedokáže překročit. To platí i pro Karla Marxe, který v pochopení toho, jak se vyvíjí společnost, došel hodně daleko. Ale i on měl své meze. V několika směrech. Týká se to i toho, že přímo „programově“ a „učebnicově“ přehlédnul fenomén pozičního investování. Na tom by ještě nebylo nic špatného, od toho jsou další, kteří navázali na jeho dílo, aby tento fenomén odhalili. Jenže tento zásadní fenomén přehlédli i oni. Uvízli v pasti floskule zvané „vykořisťování“, jejíž obsah vycházející z Marxem (na svou dobu kvalitně propracované teorie nadhodnoty), se postupně vypařil. K

Ten, kdo zná Marxovo dílo, mě určitě dá zapravdu v následujícím tvrzení: Marx nepředpokládal, že vývoj zemí, v nichž je kapitalismus jako společenský systém nejrozvinutější, dospěje k tak hlubokému ekonomickému a institucionálnímu ÚPADKU (o ideovém či mravním nemluvě), k jakému došlo.

A pozor: Není to tím, že kapitalismus nebyl včas nahrazen pokrokovějším společenským systémem. Je to v důsledku logiky vývoje samotného kapitalismu. Dokonce ani Leninova teorie „zahnívajícího“ kapitalismu s takovým úpadkem, takovou degenerací, takovou morální a ideovou bídou nepočítala. – Co se to tedy stalo?

Původní kapitalistický systém je založen na konkurenci rozšířeně se reprodukujících kapitálů v tržních podmínkách, kde hlavním trumfem těch, kteří vítězí, jsou inovace. Je to systém dynamický a bezohledný, současně však ekonomicky poměrně efektivní. K. Marx přepokládal, že vývoj tohoto systému si vynutí organizaci výroby založenou na zespolečenštění, mj. i proto, že volný čas přeměněný v rozvoj schopností člověka jako produktivní síly se stane dominantním výrobním faktorem.

Jenže po nastartování ekonomického rozvoje ve výše uvedeném směru vstoupilo do tohoto systému poziční investování, přeměna majetkové či příjmové výhody v pozici, ze které bylo možné diskriminovat druhé a získávat tím ještě větší majetkovou výhodu. Systém začal ztrácet efektivnost a začal degenerovat. Poziční investování spustilo další procesy, které degeneraci ještě více urychlují a dostávají vývoj civilizace do stavu osudového úskalí.

V dílech 367-370 pěstování vize nazvaných Co Marx neznal a věděl, že nezná jsem vybral z jeho Kapitálu II (teorie oběhu) pasáže, ze kterých jednoznačně vyplývá, že Marx veškerou osobní spotřebu kapitalisty považoval za neproduktivní v tom smyslu, že nemá žádný vliv na jeho zisk. V jednom svém rukopisu Marx dokonce napsal: Pokud bychom považovali veškerou práci, kterou kapitalista platí, za produktivní, museli bychom za produktivní považovat i činnost toho zaměstnance, kterého si kapitalista najímá, aby mu tento za úhradu třel určitý delikátní úd na jeho těle. Marx se v tomto mýlil – veblenovská okázalá či demonstrativní spotřeba (včetně členství ve finančně obtížně dostupných klubech), oddělování se od většinové společnosti rezidenčním bydlením, růstem cen právních služeb tak, aby se v dostatečně kvalitě staly nedostupné většině obyvatelstva, ovládnutí medií selektivním financováním prostřednictvím reklam, podřízení akademické půdy selektivním sponzorováním, uzurpace inovací formou nepřekonatelné finanční bariéry při ochraně patentů apod. odstartovalo degeneraci systému, který se začal plně podřizovat strukturám založeným na pozičním investování a které v logice věci vyvolaly v život struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Marx jako teoretik neselhal. V jeho době se fenomén pozičního investování ještě neprojevil tak, aby se mohl stát předmětem teoretického poznání. Selhali ti, kteří měli pokračovat v jeho díle.

Prizmatem pozičního investování rozebereme pasáže Marxova Kapitálu II. Je to významné mj. z hlediska pochopení toho, proč s mrtvými poučkami při odpovědi na otázku, o co dnes jde, nevystačíme.

Znovu a znovu se setkáváme s tím, že se někteří odvolávají na Marxe, aniž by ho pořádně přečetli a pochopili, aniž by odhalili to, kam až došel (a došel hodně daleko), aniž aby zjistili, co neznal a o čem sám věděl, že nezná, aniž by si uvědomovali, že je nutné jít dál a kudy jít dál. Používají slova jako "kapitál", "kapitalismus", "vykořisťování", "rozpor mezi prací a kapitálem", kterými si sami sobě vysvětlují vše, ve skutečnosti tím však překrývají svoje nepochopení toho, o co jde, překrývají to, že neznají cestu řešení současných problémů.

Proto do monografie zařazujeme krátký exkurs do jedné z částí Marxova díla, konkrétně do 2. dílu Kapitálu, ve kterém se v rámci teorie oběhu zabývá specifiky osobní spotřeby kapitalisty, což je problematika, která bezprostředně souvisí se samotnou podstatou pozičního investování.

Vybíráme nejdůležitější pasáže, které se týkají problematiky vykořisťování v souvislosti s osobní spotřebou kapitalisty.

„Poněvadž P‘, realisovaný peněžní kapitál, je jako výsledek Z‘ — P‘, doplňující a závěrečné fáze P — Z, absolutně v téže formě, v níž zahájil svůj první koloběh, může, jakmile z něho vyjde, zahájit znovu týž koloběh jako zvětšený (akumulovaný) peněžní kapitál: P‘ = P + p; forma P...P‘ alespoň nevyjadřuje, že opakuje-li se koloběh, odděluje se oběh p od oběhu P. Pozorován ve své jednorázové podobě, formálně, vyjadřuje tudíž koloběh peněžního kapitálu pouze zhodnocovací a akumulační proces. Spotřeba je v něm vyjádřena prostřednictvím P — , jen jako produktivní spotřeba, jen ona je zahrnuta v tomto koloběhu individuálního kapitálu. P — S je S — P čili Z — P s hlediska dělníka; je tedy první fází oběhu, která zprostředkuje jeho osobní spotřebu: S — P — Z (životní prostředky). Druhá fáze, P— Z, nevchází už do koloběhu individuálního kapitálu; ale tento koloběh k ní vede a předpokládá ji, protože má-li dělník být stále na trhu jako materiál k vykořisťování pro kapitalistu, musí především žít, musí se tedy udržovat osobní spotřebou. Avšak tato spotřeba sama se tu předpokládá jen jako podmínka produktivní spotřeby pracovní síly kapitálem, tedy jen potud, pokud se dělník svou osobní spotřebou udržuje a reprodukuje jako pracovní síla. Pokud jde o Vp, vlastní zboží, která vcházejí do koloběhu, jsou jen potravou pro produktivní spotřebu. Akt S — P zprostředkovává osobní spotřebu dělníka, přeměnu životních prostředků v jeho maso a krev. Ovšem i kapitalista tu musí také být, musí tedy také žít a spotřebovávat, aby mohl hrát úlohu kapitalisty. K tomu však v podstatě potřebuje jen takovou spotřebu jako dělník — více tato forma procesu oběhu nepředpokládá. A to tu není vyjádřeno ani formálně, neboť vzorec končí P‘, tedy výsledkem, který může ihned znovu fungovat jako zvětšený peněžní kapitál.“

Není jednoduché "dešifrovat" tyto Marxovy pasáže, mj. i proto, že se jedná o pracovní text a že si "za pochodu" některé věci ujasňoval. Nikoli zdraví, ale nemožnost vypořádat se s určitými teoretickými problémy mu zabránilo dokončit 2. díl Kapitálu (v této verzi se jedná o nedokončený Marxův textu upravený B. Engelsem). Ale pokusme se v tom rozebrat. Nejdříve ke zkratkám, které používá:

* V prvním dílu Marx používá jen schémata Z-P-Z (přeměna zboží v peníze peněž ve zboží) a návazně pak P-Z-P´, kde P´je větší než P, protože obsahuje nadhodnotu. Nadhodnota se projevuje teprve v peněžní formě.

* Ve druhém dílu kromě symbolu pro peníze P a symbolu pro zboží Z dodává symbol S pro osobní spotřebu dělníka. Tuto spotřebu, právě tak jako výrobní spotřebu považuje za produktivní, protože ač jako prostá reprodukce (a právě proto, že se jedná o prostou reprodukci) přispívá k tvorbě nadhodnoty (rozdílu mezi hodnotou práce, která je daná jejím trváním v čase, a hodnotou pracovní síly, která je dána množstvím práce obsaženým ve statcích, prostřednictvím kterých dělník reprodukuje svou schopnost fungovat jako dělník).

* Trochu matoucí je v této části vzorec P‘ = P + p. Malé p totiž Marx bude používat k označení osobní spotřeby kapitalisty a nikoli (jak by se dalo vyrozumět zde) k označení rozdílu mezi penězi vloženými do výroby a penězi zhodnocenými o nadhodnotu v peněžní formě. Ale k tomu se ještě dostaneme.

"kapitalista tu musí také být, musí tedy také žít a spotřebovávat, aby mohl hrát úlohu kapitalisty. K tomu však v podstatě potřebuje jen takovou spotřebu jako dělník — více tato forma procesu oběhu nepředpokládá"

Tj. v prvním přiblížení by kapitalista v logice fungování kapitálu neměl spotřebovávat víc než dělník. Tak to i někdy bylo či je dodnes. Jak je možné, nahlíženo empiricky, že část představitelů kapitálu si žije v přepychu? Jak to souvisí s reprodukcí a logikou fungování kapitálu? Uvidíme, že s touto otázkou se bude Marx hodně trápit.
K. Marx:

„Poměr mezi koloběhem kapitálu, pokud je částí všeobecného oběhu, a koloběhem, pokud tvoří články samostatného koloběhu, před námi opět vystupuje, prozkoumáme-li oběh P‘ = P+ p. P, jako peněžní kapitál, pokračuje v koloběhu kapitálu; p, jako vydání důchodu (p — z), vchází do všeobecného oběhu, vypadává však z koloběhu kapitálu. Do koloběhu kapitálu vchází jen ta část p, která funguje jako dodatečný peněžní kapitál. V z — p — z fungují peníze jen jako mince; účelem tohoto oběhu je osobní spotřeba kapitalisty. Pro kretenismus vulgární ekonomie je typické, že tento oběh, který nevchází do koloběhu kapitálu — oběh té části nově vytvořené hodnoty, která se spotřebovává jako důchod — vydává za koloběh charakteristický pro kapitál.

Ve druhé fázi, P — Z, se před námi opět objevuje kapitálová hodnota P = Pr (hodnotě produktivního kapitálu, kterým se tu zahajuje koloběh průmyslového kapitálu), zbavená nadhodnoty, tedy s touž velikostí hodnoty jako v prvním stadiu koloběhu peněžního kapitálu P — Z. Přes rozdíl v místě je funkce onoho peněžního kapitálu, ve který se nyní přeměnil zbožní kapitál, táž: jeho přeměna ve Vp a S, ve výrobní prostředky a pracovní sílu...

Z' vystupuje od počátku jako zbožní kapitál, a účel celého procesu, obohacení (zhodnocení), nejen nevylučuje osobní spotřebu kapitalisty, která vzrůstá s velikostí nadhodnoty (tedy i kapitálu), nýbrž ji přímo předpokládá...“

* Malé "z", se kterým jsme se ještě nesetkali, je zboží sloužící k osobní spotřebě kapitalisty.

Dovolím si upozornit na to, že lepší označení by bylo P´ = P+ ΔP, kde ΔP´= (Vp+S) + p. Tj. nadhodnota v peněžní formě (ΔP) se dělí na produktivní spotřebu sestávající se z výrobní spotřeby a osobní spotřeby dělníků a z neproduktivní spotřeby kapitalisty, který sice musí také žít, ale jeho spotřeba "vypadává" ze zhodnocovacího procesu.

Toto vysvětlení má ovšem určité problémy, na které, jak uvidíme, Marx jako důsledný myslitel, sám narazí. To, že již v tuto chvíli mu něco nesedělo, je zřejmé, že dost zbytečně a zjevně nervózně použil výraz "kreténismus" k označení odlišného názoru. Situaci totiž bylo možné interpretovat i tak, že v určitém smyslu je i kapitalista pracovní silou (bez jeho účasti by zhodnocovací proces neproběhl), a tudíž jeho spotřeba je také produktivní ve smyslu zhodnocovacího procesu. Ale to vše není tak důležité. Dostaneme se k mnohem závažnějším otázkám.

Ještě stojí za to podívat se na tuto Marxovu formulaci: "účel celého procesu... nevylučuje osobní spotřebu kapitalisty, která vzrůstá s velikostí nadhodnoty". Tj. Marx přece jen určité pravidlo nachází – čím je větší nadhodnota, tím větší část z ní může kapitalista věnovat na svou neproduktivní osobní spotřebu. Neřeší tím ovšem problém, jaká je velikost proporce a čím je daná, i když ho tato otázka evidentně trápí.
K. Marx:

Přejděme nyní k reprodukci. Dejme tomu, že kapitalista osobně spotřebuje celou nadhodnotu p a přemění znovu v produktivní kapitál jen tak velký kapitál, jako je původní kapitál K. Pak je kapitalistova poptávka co do hodnoty rovna jeho nabídce. Ale ne pokud jde o pohyb jeho kapitálu; jeho poptávka jako kapitalisty činí jen 4/5 jeho nabídky (co do velikosti hodnoty); 1/5 spotřebovává jako nekapitalista, nikoli ve své funkci kapitalisty, nýbrž pro své osobní potřeby nebo požitky.

Tento předpoklad se rovná předpokladu, že kapitalistická výroba neexistuje, že tedy neexistuje ani sám průmyslový kapitalista. Předpoklad, že hybným motivem je osobní spotřeba, a ne samo obohacení, boří přímo základ kapitalismu.

Je však kromě toho i technicky nemožný. Kapitalista musí nejen tvořit reservní kapitál, aby se zabezpečil před kolísáním cen a aby mohl vyčkat nejpříznivějších konjunktur pro koupi a prodej; musí akumulovat kapitál, aby tak mohl rozšiřovat výrobu a zavést do svého výrobního organismu technická zdokonalení.

Aby mohl akumulovat kapitál, musí nejdříve brát z oběhu určitou část nadhodnoty v peněžní formě, která k němu přitéká z oběhu, a rozmnožovat ji jako poklad, dokud nenabude rozsahu nutného k rozšíření starého podniku nebo otevření nového podniku vedle starého. Dokud trvá tvoření pokladu, nezvětšuje kapitalistovu poptávku; peníze jsou nehybné; neodnímají zbožnímu trhu žádný ekvivalent v podobě zboží za peněžní ekvivalent, který byl z trhu odebrán za zboží přinesené na trh.

Toto je důležitá část. Marx zde říká, že aby se kapitalista mohl reprodukovat jako kapitalista (pod tlakem konkurenčního prostředí), musí podstatnou část nadhodnoty akumulovat (což, jak explicitně říká, znamená rozšiřovat výrobu a vnášet do ní technická zdokonalení).

Tím je ovšem nastolena otázka: Jakou část si kapitalista může ponechat jako "požitkář"?

A vede to i k mnohem závažnější otázce: Jak je možné, že v konkurenčním prostředí si kapitalista může dovolit větší osobní spotřebu, než jakou umožňuje pod tlakem konkurenčního prostředí dělníkovi?

Kdyby se jeho kapitál obrátil za rok víckrát, nic by to na věci nezměnilo, změnila by se ovšem délka doby, a tím i velikost sumy, kterou by kapitalista kromě svého zálohovaného kapitálu musel vrhat do oběhu na svou osobní spotřebu.

Tyto peníze nevrhá kapitalista do oběhu jako kapitál. Ale proto je také kapitalista, že je až do návratu nadhodnoty s to žít z prostředků, které má.

V tomto případě jsme předpokládali, že peněžní suma, kterou kapitalista vrhá do oběhu na krytí své osobní spotřeby až do prvního návratu svého kapitálu, rovná se přesně nadhodnotě, kterou vyrobí a kterou je tedy třeba přeměnit v peníze. Je zřejmé, že vzhledem k jednotlivému kapitalistovi je takovýto předpoklad libovolný. Ale musí být správný pro celou třídu kapitalistů, předpokládáme-li prostou reprodukci. Vyjadřuje jen to, co je zahrnuto v tomto předpokladu, že se totiž neproduktivně spotřebovává celá nadhodnota, ale také jen nadhodnota; že se tedy neproduktivně nespotřebovává ani zlomek původního kapitálu.

Poněvadž prostá reprodukce tvoří část, a to nejpodstatnější část i každé roční reprodukce v rozšířeném měřítku, zůstává tento motiv — osobní spotřeba — spolu s motivem obohacení a v protikladu k motivu obohacení jako takovému rozhodujícím.

Čti takto: Kapitalista má dva motivy – osobní spotřebu (požitkářství či moderně, resp. neoklasicky řečeno: maximalizace svého užitku jako souhrnu požitků) a obohacení (akumulaci kapitálu). A tyto dva motivy jsou v protikladu. Dokázal tento protiklad (určit poměr rozdělení) Marx vyřešit? Nedokázal. Proč? Řešení v jeho díle opravdu nenajdeme. Viz souhrnná poznámka.

Předně je nutné ocenit pedantičnost Marxova uvažování. Evidentně hledal zákonitost (logiku, pravidlo), které by nějakým způsobem odpovědělo na otázku, co určuje poměr mezi tím, kolik musí kapitalista vložit do zhodnocovacího procesu (do procesu akumulace kapitálu) a kolik si může ponechat na svoji (podle Marxe neproduktivní, požitkářskou spotřebu). Odpověď se mu nepodařilo dát. To byl jeden z důvodů nedokončení 2. dílu Kapitálu.

Marxovi to ovšem nelze vyčítat. Nemohl vyřešit všechny teoretické problémy. To není v silách nikoho, protože žijeme ve světě, který je nevyčerpatelně bohatý jak z ontologického hlediska, tak z hlediska důsledků této nevyčerpatelnosti pro společenský vývoj.

K řešení problému, který jsme nastínili, je dlouhá cesta. Klíčem je pochopení spotřeby kapitalisty (těch, kteří zabezpečují reprodukci a akumulaci kapitálu) prizmatem pozičního investování. Ve spotřebě kapitalisty totiž nejde ani tak o "požitkářství", jak by nadšeně s Marxem souhlasili i neoklasici, ale o přeměnu finančních prostředků získávaných v procesu rozšířené reprodukce kapitálu ve společenskou pozici, tj. výsadu, umožňující diskriminovat ty, kteří potřebné finanční prostředky nemají či z důvodů nepochopení vývojových tendencí do konkurence v oblasti pozičního investování nevstupují.

Příliš šetřiví kapitalisté byli "vytříděni" (slovo "vytříděni" se zde hodí i ve smyslu odstraněni z třídy kapitalistů) z konkurenčního boje poměrně záhy a poměrně brzy byla rozšířená reprodukce kapitálu kontaminována obnovou privilegií feudálního typu prorůstajících se státem. Tento osud vývoje kapitalistických vztahů Marx netušil a ani tušit nemohl. Neuvědomoval si, že každý výrobní způsob má nejen svoji vzestupnou, ale i sestupnou fázi. A tak někteří současní poučkoví "marxisté" bojují proti něčemu, co už tady dávno není, a uniká jim zdroj společenských deformací, který mezi tím přebujel v přímé ohrožení možnosti přežití naší civilizace.
Pokusme se nyní o vysvětlení významu analýzy pozičního investování z hlediska překonání nedostatků Marxovy teorie nadhodnoty.

Nejdříve stručně o Marxově teorii nadhodnoty, která popisuje jeho pohled na problematiku kapitalistického vykořisťování:

1. V kapitalistickém systému jsou všechny směnné akty ekvivalentní a (v určitém smyslu slova) svobodné.

2. Ekvivalentem ve směně je hodnota, množství práce obsažené v daném zboží. (Cena je výrazem hodnoty a kolísá kolem ní.)

4. Ekvivalentem této směny je hodnota pracovní síly, tj. množství práce obsažené ve statcích a službách, které v daných společenských podmínkách potřebuje dělník, aby reprodukoval svoji schopnost pracovat (v Marxově době to bylo kolem 12 hodin práce, přičemž do nákladů na reprodukci vstupuje i reprodukce rodiny, uspokojování určitých kulturních potřeb, vzdělání, zdravotní péče apod.).

5. Tím vzniká nadhodnota: rozdíl mezi hodnotou např. 12 hodin práce (což je 12 hodin práce, protože práce je hodnototvorná) a hodnotou pracovní síly (což bylo v té době cca 6 hodin práce). Kapitalista si tak přisvojoval nadpráci, tj. hodnotu 6 hodin práce.

6. Možnost přivlastňovat si nadpráci v opticky ekvivalentní směně vyplývala z toho, že kapitalista vlastní kapitál, tj. výrobní prostředky, a dělník nikoli.

7. Ačkoli je směna mezi dělníkem a kapitalistou opticky "svobodná", je k souhlasu prodávat svou práci za cenu pracovní síly dělník nucen existencí rezervní armády nezaměstnaných (tj. těch, kteří nemají práci a jsou schopni kdykoli nastoupit na místo těch, kteří práci mají).

8. Rezervní armáda nezaměstnaných je trvale udržována tím, že efekt investic směřujících k rozšíření výroby na tvorbu pracovních míst je menší, než efekt investic směřujících k technickému zdokonalení výroby a vedou mj. ke snížení počtu pracovních míst.

9. Protože podíl kapitálu a práce (konstantního a variabilního kapitálu) je v různých odvětvích různý, dochází mezi odvětvími k přelévání nadhodnoty tak, aby ve všech odvětvích vyrovnávala míra zisku.

Z tohoto pohledu vyplývá zásadní závěr (který mj. odpovídá na otázku, proč byl 1. díl Kapitálu přes jeho poměrně náročný obsah tak populární a proč našel takový společenský ohlas: Když znárodníme vlastnictví výrobních prostředků, budeme se moci (jako dělníci či pracující) podělit o nadhodnotu, tj. nenecháme se vykořisťovat. (Tato cesta se v praxi vyzkoušela.)

Marxova konstrukce má celou řadu problémů. Některé, některé znal už on sám, některé byly známy už za jeho života, některé vyvstaly s rozvojem společnosti a s rozvojem poznání.

To, že nějaká abstraktní konstrukce (model) má určité problémy při aplikaci k řešení konkrétních problémů nemusí být na škodu. Pokud je abstrakce dobrá, lze jejím rozšiřováním formou zobecňování předpokladů reálné problémy uchopit. Ale Marxova konstrukce má několik zásadních nedostatků, uvedu jen dva:

1. První problém spočívá v problematice realizace vlastnických vztahů: samotné postátnění majetku ještě neznamená, že začne fungovat společenské vlastnictví. Jinými slovy – cestu k vyšší míře a nakonec i plnému zespolečenštění je patrně třeba vidět jinak, než jak to vyplývalo z účelově zjednodušeného interpretování Marxe. (Sám Marx předpokládal jako jednu z možných cest postupné odkoupení výrobních prostředků od kapitalisty při uchování, alespoň v první fázi přeměn vyúsťujících v komunistickou společnost trhu i konkurence.)

2. Druhý problém jsme si ukázali v podrobné interpretaci rozpaků, které měl Marx, když interpretoval problém kapitalistovy spotřeby nadhodnoty, kterou rozlišil na:

- produktivní (investice a mzdy dělníkům, protože obojí vede k vytváření nadhodnoty);

- neproduktivní (osobní spotřeba kapitalisty, která slouží jen k jeho požitkům).

Budu se nyní věnovat problematice osobní spotřeby kapitalisty. Trochu mě překvapuje, že ji celou Marx považuje za neproduktivní. I v logice Marxova uvažování by bylo možné očekávat, že řekne: Část osobní spotřeby kapitalisty je produktivní, protože přežívání kapitalisty, resp. jeho reprodukce jako živé bytosti v daných společenských podmínkách je nutná k tomu, aby mohl plnit funkci hybatele rozšíření reprodukce kapitálu. Hledal jsem to v jeho díle, ale nenašel (není to však tak důležité).

Mnohem významnější je, že Marx doložitelně přehlédl důležitý aspekt kapitalistovy spotřeby (i spotřeby těch, kteří fungování kapitálu v rozšířené reprodukci svými činnostmi ve velké společenské dělbě práce zabezpečují), totiž právě investování do společenské pozice, tj. poziční investování: Přeměnu majetkové výhody ve výsadu, v pozici, ze které jeden člověk může diskriminovat jiné lidi. Zde již nešlo o spotřebu neproduktivní, ale o spotřebu lidsky i ekonomicky KONTRAPRODUKTIVNÍ.

Čím více rostla produktivita práce a tudíž i velikost toho, co získávala "obsluha kapitálu" (kam patří nejen vlastník kapitálu, ale i ti, kteří mu pod kontrolou jeho moci pocházející z majetku slouží v manažerských či státních funkcích), tím více rostla role pozičního investování.

To vše postupně vedlo k tomu, že vznikla nová polarita ve společnosti, kterou lze přibližně tematizovat jako rozpor mezi dvěma formami konkurence vlastníků kapitálu:

- Konkurence v oblasti inovací šetřících zdroje a přinášející nové užitky, inovací které vedou ke společenskému pokroku.

- Konkurence v oblasti pozičního investování, tj. v oblasti toho, jak prostřednictvím dobývání výsad umožňujících diskriminovat druhé omezit roli těch, kteří dokážou (přes rozvoj a uplatnění svých schopností) produktivně investovat.

Pozičního investování jako dominantního ekonomického fenoménu si poprvé povšimnul Veblen ve své Teorii zahálčivé třídy (1899, u nás vyšla o sto let později v roce 1999), kterou se stal nesmírně populárním, aby pak jeho přínos byl zčásti postupně zapomínán. Zde je její pěkná a stručná charakteristika:

Veblen používá k označení pozičního investování pojem "okázalá spotřeba" či "demonstrativní spotřeba". Jeho popis těchto fenoménu a jejich role je naprosto skvělý. Nepodařilo se mu však vyvinout potřebné teoretické nástroje jejich analýzy.

K otázce racionality a iracionality lidského rozhodování: biasy a diasy

Výsledky ultimátních her (ve zjednodušené podobě připomeňme odmítnutí dělení 10:90) nastolují otázku vztahu racionality a iracionality v lidském chování. Teorii nemohlo uniknout to, co si uvědomujeme i na úrovni běžného myšlení: Lidé se často a opakovaně dopouštějí ustálených (opakovaných) chybných úsudků, které se nazývají též kognitivními zkresleními.

Kognitivní zkreslení (cognitive bias) jsou určité tendence myšlení, díky nimž může docházet k chybným úsudkům. Jsou většinou podstatou předsudků a stereotypního myšlení. Většina argumentačních klamů mohou být zkreslení, pokud jsou však užity vědomě, nejde o zkreslení, ale o podvod.

U kognitivního zkreslení je podstatné, že si jej člověk neuvědomuje. Nejde tudíž o záměrnou chybu, ale o výsledek chybného myšlenkového procesu, při němž dotyčný z nějakého vnitřního nevědomého důvodu předpokládá (nebo naopak odmítá) nějaký výsledek a svá pozorování proto interpretuje zaujatě.^[1]

Název	Popis
Dunning-Krugerův efekt	Nekompetentní jedinci si neuvědomují svoji neschopnost, protože jim chybí dovednost rozlišovat, k čemu jsou skutečně kompetentní. Naproti tomu kompetentní jedinec může mít menší sebevědomí, neboť se může mylně domnívat, že ostatní mají odpovídající či lepší znalosti.^[2]
Forerův efekt	Též Barnumův efekt. Jednotlivci určují vysokou přesnost hodnocení na popisy své osobnosti, které jsou údajně přizpůsobeny speciálně pro ně, ale ve skutečnosti jsou vágní a dostatečně obecné, vztahující se na širokou škálu lidí (takzvaná gumová tvrzení). Příklad: Horoskopy^[3]
Haló efekt	Chyba spoléhání se na první dojem, pojem týkající se sociální percepce. Ovlivnění posuzovatele prvním dojmem, kterým určitý člověk zapůsobil (ať již kladně nebo záporně).
Egocentrické zkreslení	Tendence vnímat a hodnotit sebe, své osobní vlastnosti, chování a jednání v příznivém světle, posuzovat je zaujatě, shovívavěji a pozitivněji než vlastnosti, chování a jednání druhých lidí.
Skupinová atribuční chyba	Neobjektivní přesvědčení, že vlastnosti člena skupiny reflektují skupinu jako celek, nebo tendence se domnívat, že rozhodnutí skupiny odráží preference členů skupiny, a to i když jsou k dispozici informace, které jasně svědčí o opaku.^[4]
Status quo bias (systém odůvodnění)	Preference pro aktuální stav věcí, přestože třeba někdy není výhodný^[5]
Iluze transparentnosti	Tendence lidí přeceňovat znalosti ostatních o jich samých, a také přeceňování vlastní znalostí o druhých.
Iluze nadřazenosti	Přeceňování něčí dobré vlastnosti, a podceňování nežádoucí vlastnosti ve vztahu k ostatním lidem. (Také známý jako "Lake Wobegon efekt", "better-than average effect").^[6]
Projekční zkreslení	Tendence nevědomě předpokládat, že jiní sdílejí něčí aktuální emocionální stavy, myšlenky a hodnoty^[7]
Worse-than-average effect	Tendence podceňovat sám sebe vůči ostatním v úkolech, které jsou obtížně.^[8]
Shared information bias	Tendence členů skupiny, kteří tráví více času a energie o informacích diskutovat již o sdílených informacích (se kterými jsou všichni již obeznámeni), a méně času a energie diskutovat o informacích, kterých jsou jsi vědomi jen někteří členové (nesdílení informací).^[9]

Haselton, M. G., Nettle, D., & Andrews, P. W. (2005). The evolution of cognitive bias. In D. M. Buss (Ed.), The Handbook of Evolutionary Psychology: Hoboken, NJ, US: John Wiley & Sons Inc. pp. 724–746.

Kruger Justin, & Dunning David. Unskilled and unaware of it: How difficulties in recognizing one's own incompetence lead to inflated self-assessments. Journal of Personality and Social Psychology, vol. 77(issue 6), undefined. DOI: 10.1037//0022-3514.77.6.1121.

Fichten Catherine S., Sunerton Betty, Vohs Kathleen D., & Beins Bernard C. Popular Horoscopes and the “Barnum Effect”. The Journal of Psychology, vol. 114(issue 1), undefined. DOI: 10.1002/9780470479216.corpsy0108.

Hugenberg Kurt, & Sacco Donald F. Social Categorization and Stereotyping: How Social Categorization Biases Person Perception and Face Memory. Social and Personality Psychology Compass, vol. 2(issue 2), undefined. DOI: 10.1111/j.1751-9004.2008.00090.x.

Samuelson William, & Zeckhauser Richard. Status quo bias in decision making. Journal of Risk and Uncertainty, vol. 1(issue 1), undefined. DOI: 10.1007/bf00055564.

Pronin Emily, Kruger Justin, Savtisky Kenneth, & Ross Lee. You don't know me, but I know you: The illusion of asymmetric insight. Journal of Personality and Social Psychology, vol. 81(issue 4), undefined. DOI: 10.1037/0022-3514.81.4.639.

Hsee, Christopher K.; Hastie, Reid (2006). "Decision and experience: why don't we choose what makes us happy?". Trends in Cognitive Sciences 10 (1): 31–37. doi:10.1016/j.tics.2005.11.007

Kruger Justin. Lake Wobegon be gone! The. Journal of Personality and Social Psychology, vol. 77(issue 2), undefined. DOI: 10.1037/0022-3514.77.2.221.

Forsyth, D. R. (2009). Group Dynamics (5th ed.). Pacific Grove, CA: Brooks/Cole.

Foster, J. K. (2008). Memory: a very short introduction. Oxford University Press.

Krieger, Lisa M. (2011). Google changing what we remember. San Jose Mercury News. Retrieved 2011-08-04.

Fiedler, K. (1991). The tricky nature of skewed frequency tables: An information loss account of distinctiveness-based illusory correlations. Journal of Personality and Social Psychology, 60(1), 24.

Schacter Daniel L. The seven sins of memory: Insights from psychology and cognitive neuroscience. American Psychologist, vol. 54(issue 3), undefined. DOI: 10.1037//0003-066x.54.3.182.

Von Restorff, H. (1933). Über die wirkung von bereichsbildungen im spurenfeld. Psychologische Forschung, 18(1), 299-342.

Schwarz Norbert, Bless Herbert, Strack Fritz, Klumpp Gisela, & et al . Ease of retrieval as information: Another look at the availability heuristic. Journal of Personality and Social Psychology, vol. 61(issue 2), undefined. DOI: 10.1037/0022-3514.61.2.195.

Fisk, John E. (2004). "Conjunction fallacy". In Pohl, Rüdiger F. Cognitive Illusions: A Handbook on Fallacies and Biases in Thinking, Judgement and Memory. Hove, UK: Psychology Press. pp. 23–42. ISBN 978-1-84169-351-4. OCLC 55124398

Kahneman D. Would You Be Happier If You Were Richer? A Focusing Illusion. Science, vol. 312(issue 5782), undefined. DOI: 10.1126/science.1129688.

Shafir, Eldar; Diamond, Peter; Tversky, Amos (2000). "Money Illusion". In Kahneman, Daniel; Tversky, Amos. Choices, values, and frames. Cambridge University Press. pp. 335–355. ISBN 978-0-521-62749-8.

Hardman, David (2009). Judgment and decision making: psychological perspectives. Wiley-Blackwell. ISBN 978-1-4051-2398-3.

Pro lepší pochopení toho, o co jde, zavedeme doplňující pojem k pojmu „bias“ (tj. to, co vyjadřuje jeho opak), a to pojem „dias“^⁸. Význam polarity bias-dias se ukáže, když si položíme otázku, zda experimentálně mnohonásobě doložené a ze všech aspektů prozkoumané odmítnutí přijmout „nespravedlivé“ rozdělení výplat v ultimátní hře i za cenu vlastní ztráty je biasem či diasem:

- Jedná se o odklon myšlení od správného rozhodnutí (kognitivní zkreslení), nebo o pochopení širších souvislostí?

- Jedná se o chybný úsudek, nebo o úsudek správně vyhodnocující širší kontext dané situace?

- Jedná se o chybné rozhodnutí, které připraví člověka o okamžitý zisk, nebo o nikoli krátkozraké rozhodnutí, které umožňuje uchování hodnot nezbytných pro fungování společnosti?

- První případ: Jde skutečně jen a jen o modelovou situaci. Rozdělení výplat nemá žádný vliv na další osud a chování zúčastněných aktérů.

- Druhý případ: Nerovnoměrné rozdělení výplat může přinést jednomu z aktérů výhodu, kterou může proměnit ve výsadu, z pozice které bude druhého aktéra diskriminovat.

Modelových situací se v realitě vyskytuje pramálo, zatímco druhý případ se vyskytuje téměř ve všech reálných situací a navržení výrazně nerovnoměrného rozdělení signalizuje, že není něco v pořádku, přinejmenším jsou ohroženy uznávané hodnoty, které zabezpečují stabilitu společnosti. Takto může být vnímána i modelová situace – hráč, který navrhuje nerovnoměrné rozdělení a spoléhá na „čistou racionalitu“ i v této modelové situace signalizuje určité nerespektování obecně platných hodnot umožňujících uchovat soudržnost (evoluční stabilitu) lidské komunity.

Mezi biasy a diasy existuje polarita, ale neexistuje ostře rozhraničující linie:

- V některých případech může bias vznikat nesprávným přenesením zkušenosti usazené ve vědomí člověka, fixované nejen kognitivním stereotypem, ale i prožitkovou zkušeností, resp. emocionálním vyhodnocením situace na základě prožité zkušenosti.

- V jiných příkladech naopak prožitý a prožitkově či hodnotově zafixovaný kontext umožňuje zahrnout do rozhodování širší kontext, větší množství předpokladů a učinit tak rozhodnutí na základě komplexnějšího chápání reality.

Do značné míry rozhoduje to, jak jsme schopni ve své mysli organizovat poznatky a zkušenosti tak, abychom se vyhnuli setrvačnému vnímání a chápání reality. V oblasti, ve které se rozhodujeme i s ohledem na určitý (byť i nikoli racionálně pochopený) způsob vnímaní fenoménu pozičního investování je prizma vidění reality formou polarity biasy-diasy přínosné, ne-li nezbytné, pokud chceme dospět ke správným závěrům.

Důsledky působení pozičního investování – struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad

- Okázalá spotřeba (trapně napodobovaná nižšími vrstvami, které z hlediska předpokladů pro společenský vzestup zaměnily příčinu za následek) a ještě perverznější formy pozičního investování (přeměny majetkové výhody ve výsadu, prostředky diskriminace méně majetných) vyvolaly konkurenci v oblasti pozičního investování.

- Konkurence v oblasti pozičního investování (obrazně od Nedobyla k Herzogovi v díle V. Neffa) dotlačila konkurující si poziční investory k porušování obecně přijatých zásad (morálních i zákonem zakotvených), poctivci by v této konkurenci neobstáli.

- Tato konkurence v oblasti pozičního investování měla paradoxně integrující význam pro darebáky: Začaly se vytvářet struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, rakovina společnosti (i to je v Neffových Sňatcích z rozumu hezky popsáno).

- Vzájemné krytí a následně protěžování těch, kteří na sebe něco věděli, způsobilo "internacionalizaci darebáků" a vedlo k vytvoření současné globální moci a jejího konzistentního, současně i degenerujícího jádra.

To je to, co dnes ohrožuje přežití lidstva. Endoparatismus vyrůstající na Petriho misce technologického pokroku dle výše popsané logiky.

Zdroje:

1 V tomto případě je tento výraz, jehož původ nezná každý, velmi vhodný, jak říká např. Wikipedie:

„Johann Wolfgang Goethe ve svém stěžejním díle „Faust“ – dvoudílné filosofické básni – píše o učeném doktorovi Faustovi. Ten byl nejen hledačem kamene mudrců a elixíru života, ale studoval vědy i magii a stále toužil poznat víc. Byl odhodlán upsat se i ďáblu, aby došel cíle. Jednou se venku k němu přidal černý pudl, lísal se a nedal se odehnat. U Fausta se usadil ve studovně za kamna a postupně se zvětšoval a proměňoval do lidské podoby. Byl to pověstný Mefistofeles – ďábel, který doktorovi sliboval poznat taje i rozkoše světa. - V okamžiku, kdy se pudl změnil v ďábla, Faust překvapeně i pobaveně zvolal: „Tak tohle bylo to jádro pudla!?““

V našem případě jde právě o fenomén pozičního investování.

8 Slovo „bias“ se většinou překládá jako předpojatost, zaujatost, předsudek. O jeho původu se píše:

„Slovo bias zřejmě pochází z francouzského biais (šikmý, skloněný; v přeneseném významu pak účelový prostředek). Ve staré francouzštině se původně jednalo o přídavné jméno s významem stranový, šikmý či proti směru. - Jedná se o slovo neznámého původu, které bylo do francouzštiny přejato nejspíš ze staroprovensálského slova biais, jež se pojí i se starokatalánštinou a sardinštinou. Je možné, že slovo pochází z vulgární latiny (e)bigassius z řeckého epikarsios (napříč, křížem, pod úhlem). Bias nalezneme také v anglickém jazyce, kde znamená zaujatost. - Je zde ještě možná spojitost s hrou kuželky, kdy šlo o technický termín, jenž se používá v souvislosti s koulemi, co na jedné straně mají větší váhu, což mělo za následek šikmé zakřivení. Odtud pochází přenesený význam jednostranný směr mysli nebo předsudek či předpojatost.“

Zdroj: https://www.pravopisne.cz/2023/06/bias-x-byas/

Pro doplňující (opačné) slovo vhodný výraz použitelný v dané oblasti (behaviorální ekonomii) nenajdeme. Bylo by možné uvažovat o určité interpretaci slova „narovnání“ či „napravení“. Z praktického hlediska považujeme za lepší označení „dias“, které sice nemá přímou obsahovou interpretaci, ale dobře souzní se slovem „bias“ a můžeme jej chápat i jako určitou metaforu spojenou s prvním obeplutím jižního cípu Afriky a nalezením mořské cesty do Indického oceánu:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bartolomeu_Dias

Název	Popis
Dezinformační efekt	Vybavená vzpomínka je ovlivněna dodatečně přijatými informacemi, např. zaujatá otázka povede člověka k pozměnění vzpomínky tak, aby odpovídala pokládané otázce.^[10]
Efekt bizarnosti	Bizarní materiál je lépe zapamatovatelný než materiál obyčejný.
Efekt Zeigarnikové	Nedokončené nebo přerušené úlohy jsou lépe zapamatovatelné než ty dokončené. Taktéž znám jako efekt nedokončené paměťové stopy.
Google efekt	Tendence zapomenout informaci, kterou lze snadno nalézt on-line prostřednictvím internetového vyhledávače. ^[11]
Iluzorní korelace	Tendence vztahovat k sobě dvě nesouvisející události. ^[12]
Kryptomnézie	Označuje situaci, kdy je člověk přesvědčen o tom, že jeho myšlenka je nová fantazijní představa, i když se ve skutečnosti jedná o zapomenutou vzpomínku.^[13]
Pozitivita	Starší lidé upřednostňují více pozitivní než negativní informace ve svých vzpomínkách.
Spotlight efekt	Tendence přeceňovat míru toho, čeho si ostatní lidé všimají na našem vzhledu či chování (např. mám pocit, že jsem byl opravdu hodně nervózní, ale ostatní to tak vůbec nevnímali).
Stereotypní zkreslení	Paměť zkreslená stereotypem (např. rasovým či genderovým), například k "černě" znějícímu jménu je častěji přiřazován zločinec.^[13]
Teleskopický efekt	Tendence k posunutí nedávné události zpět v čase a vzdálených událostí dopředu v čase, nedávné události se tak zdají být vzdálené a vzdálené události nedávné.
Von Restorff efekt	U položky, která nějakým způsobem vyčnívá, je vyšší pravděpodobnost zapamatování než u položek jiných.^[14]

Obsah

Předmluva