Vybrala si špatné místo
Vidlák: Začnu jednou včerejší událostí, kterou bych jinak nebral v potaz… Včera bylo hrozné dusno. Naprosto příšerné. Teploty přes třicet stupňů, ani lísteček se nepohnul a my vyskladňovali na sile jednu z posledních komor loňského obilí. Obilí v komoře se v zimě chladí a protože má obilí docela slušné izolační schopnosti, mají zrníčka ještě dneska tak 15°C. Spustili jsme dopravníky a po deseti minutách z nich začala dole crčet voda. Obilí bylo dost studené, aby o pár stupňů ochladilo plechy elevátorů a na nich se začala srážet voda.
Můj postarší kolega kolem ustaraně chodil a říkal, ať si doma všechno zabezpečíme, ať otevřeme kanály, protože přijde něco příšerného. Rosící se stroje na sile, to není nic divného – v březnu. Když se to stalo naposled v tuto dobu, přišly na Moravu povodně. My mladší jsme se jen tak usmívali. Všechny naše aplikace na předpověď počasí předpovídaly lehký deštíček, který k nám nejspíš ani nedojde, ale on si pořád vedl svou.
Měl pravdu.
Vidlákovu se katastofa vyhnula – bouřka se ještě nad Rakouskem rozdělila na dvě větve. Jedna šla od Znojma na Třebíč a druhá šla od Znojma na Břeclav. Vidlákov byl uprostřed, takže se sice hodně blýskalo, ale takřka nefoukal žádný vítr a spadlo v podstatě příjemných 15mm srážek. Nic neobvyklého. Zachránila nás Pálava. O tu se rozštípne hodně bouřek a zpravidla na to nadáváme, protože se dostaneme do srážkového stínu a zatímco všude okolo prší, my máme sucho. Už na to nikdy nadávat nebudu.
Bouřka šla nad Břeclav a tam, kde začínají ty úrodné nivy řeky Moravy, tam se to stalo. Horký vzduch plný vodní páry, čili hromada energie, vyhřátá horká zem pod vinohrady, široká rovina a prudký pokles tlaku vzduchu. Splnilo se všechno, co je zapotřebí pro tornádo. V obci Hrušky mělo sílu možná i F4, protože to tam rozebíralo i obvodové zdivo baráků. Tornádo pak prošlo v podstatě silnicí Hrušky – Moravská Nová Ves a skončilo v lese u Hodonína, kde se vybouřilo. Je to tam jak v americkém filmu.
Kolega z práce ráno vyprávěl, jak na tornádo koukal z okna paneláku v Hodoníně. Hrozný jekot, strašný zvuk a pak výpadek proudu. Šli spát a vůbec nevěděli, co se stalo. Ráno měl na telefonu SMS o tom, že z hodonínské ZOO utekli tygři, takže je lepší nechodit venku. Vlastně ani nevíme, jestli ti tygři fakt utekli.
Ráno se kolega nedostal do garáže, protože před ní měl zaparkovanou nějakou cizí střechu. Nakonec si vzal auto od kamaráda a jel do práce… lesy oholené jako u Verdunu, přepravní kontejnery a kamionové návěsy naházené v lese. Ne překlopené, ale zvednuté a vymrštěné mezi stromy. Všude trosky, všude kusy všeho možného. Když Malinovskij vytlačoval poslední německá uskupení ku Praze, tak tolik škody nenadělal.
Chtěl jsem jen suše popsat situaci, ale můj dnešní článek bude o něčem jiném. Nebude o tom, jak jsme proti přírodě maličcí, ale naopak o tom, že stejně zvítězíme. Bude o tom, co nastane teď, když bouře skončila. Tentokrát se totiž příroda se svojí katastrofou moc netrefila.
Tentokrát nebyly zasaženy nějaké problematické čtvrti jako v New Orleans při hurikánu Katrina. Nebyla zasažena Haiti, nebyl zasažen Chánov… tentokrát bouře trefila místo s kontinuálním osídlením od Přemyslovců. Trefila místo, kde lidé žijí na svém už stovky let. Trefila spořádanou venkovskou krajinu plnou hezkých uliček, na sebe sražených domečků, kde všichni mají práci, všichni mají grunty, všichni tam jsou pracovití a přátelští a zpravidla nemají dluhy.
Už večer překypoval fejsbůk nabídkou ubytování. Všichni tu máme celkem značné seznamy přátel (a příbuzných), takže ještě neuplynula ani hodina od prvních fotek na instagramu a nabídka stíhala nabídku. Od Moravských Budějovic po Zlín.
V šest ráno už hlásili v rádiu, že za noc už se vybralo na pomoc postiženým deset dvacet milionů korun. Vzápětí přišla prosba, aby lidi přestali nabízet pomoc na krizových linkách. Operační střediska byla přetížená nikoliv žádostmi o pomoc, ale nabídkou pomoci. Jiný kolega, co ráno jel kolem hlásil, že na uzávěrách stojí dlouhé kolony osobních aut s vozíky a lopatami. V postižených obcích už naplno makají všechny zahradní traktůrky, malotrakotry, frézy, staré zetory, všechno.
Zaregistroval jsem řadu místních řemeslníků – zedníků a tesařů, kterak odmítají nasmlouvané, ale ještě nenačaté zakázky, protože bude zapotřebí dát do pořádku lecjakou střechu, takže ať se ogaři nezlobí, ale výměna střechy letos počká, přednost dostanou baráčky v postižených obcích.
Já sám ráno potkal několik hasičských kolon s těžkou technikou mířících tamním směrem.
Zkrátka a dobře, až uslyšíte nějakou novinářskou hyenu, která se tetelí blahem nad tím, jak vláda a orgány opět selhaly, nevěřte tomu. Tornádo jsem viděl poprvé v životě, ale také jsem poprvé viděl tak obrovskou sílu lidství. Tam nikdo nebude sedět s rukama v klíně, nikdo se práce nebojí a nikdo tam také nebude rabovat.
Všechny ty obce tam povstanou z trosek jako fénix a budou ještě hezčí než dřív. Jako ve všech oblastech s tak dlouhým osídlením i tam byla spousta dávno překážejících domů, cípů, nedořešených hranic pozemků. Spousta místních se dlouhé roky handrkovala s úředníky, aby mohli něco postavit nebo něco zbořit. Teď se nikdo nebude na nic ptát. Teď se bude povolovat rychle, snadno a ve velkém. Tornádo ušetřilo spoustu papírování za demolice a ukončilo spoustu sporů o hraniční čáry.
Stačí jen trochu peněz, protože kdo rychle dává, dvakrát dává. Navíc lidi tam mají své nemovitosti řádně pojištěné, protože na takové věci se tam dbá. Obnovit sklípky a přispět na opravu uliček a domečků jako malovaných, to člověk sahá do vrecka mnohem ochotněji než dávat na rozvojové projekty kdesi, kde to pak rozstřílí nějaké Boko Haram.
Dneska mají místní samozřejmě slzy v očích nad tou zkázou, ale zítra už tam budou všude vrčet míchačky a motorové pily. Za pár dní už bude někde na kraji obce velká hromada suti a na prvních barácích už bude nový krov. Za pár dní už tam bude vidět hlavně odhodlání navzdory přírodě a navzdory katastrofě. Bude se to tam hemžit pracanty, ženské budou vařit pořádné obědy pro party lidí, co každý víkend přijedou na pomoc, rozmlácená auta ohledají likvidátoři, ale traktory něco vydrží. Tam nebude problém zvedat, přemísťovat a posouvat břemena.
Za rok tam budou mít svoje domečky hezčí než kdy dřív a za pět let budou vyprávět o tom, jak jim tornádo pomohlo v rozhodování o rekonstrukci. Budou vyprávět, že jsme skvělý národ, protože dostali od pojišťovny, od obce, od charity i od dalších organizací a že to stačilo na tu novou střechu a když už jí dělali a museli vyměnit všechna okna, tak si hned i upravili dispozici baráku. Se sutí pomohli hasiči a dobrovolníci, spousta věcí tak nějak stala sama a dneska už jen vzpomínají, jak všichni táhli za jeden provaz a celá republika pomohla.
Takže přátelé… nebojte se tam o ně. Oni to zvládnou nejlépe jak to jen v této republice jde. Pošlete jim nějaké peníze a nebo jim jeďte pomoci s úklidem. A příští rok si tam udělejte dovolenou. Už to budou mít z velké části v cajku a hezčí než dřív. Příroda sice umí dělat strašnou zkázu, ale tentokrát si vybrala špatné místo.
