Vypuštěný džin

Vidlák: Tento článek jsem chystal až někdy na později, ale ve včerejší diskusi se téma docela rozjelo a tak jsem to urychleně dopsal. Dneska si prokydáme iniciativu Olgy Richterové pod kterou se hrdě a s chutí podepsala a tou je schválený zákaz umísťování dětí do kojeneckých ústavů a dětských domovů  s tím, že všechny děti u nás budou umístěny do pěstounské péče. Výjimky jsou nečetné.

Psal jsem to už včera v diskusi, že Richterová ani netuší, jakého džina vypustila z lahve a jak brzy a jak hodně se jí to vrátí. Považuju za docela dobře možné, že pirátská korunní princezna se sama a dobrovolně přihlásila k jednomu z největších průserů, který se teď u nás chystá. Je navíc dost pravděpodobné, že se Richterová ke svému maléru nebude chtít dlouho znát a až to jednou vyhřezne, tak to bude něco tak brutálního a nechutného, že si to nedovedeme ani představit. 

Proč o tom mluvím… 

Já se ženou uvažujeme už delší dobu o tom, že se přihlásíme do programu krátkodobé pěstounské péče, budeme to nějakou dobu dělat a protože se to nedá dlouhodobě vydržet při psychickém zdraví, jednou to překlopíme do dlouhodobé pěstounské péče a nějaké to miminko si vezmeme za vlastní.  Zároveň mám v rodině příbuznou, která nemohla mít děti a tak si jedno adoptovala a také mám spoustu přátel, kteří už dítě v pěstounské péči mají, protože je to v našich křesťanských kruzích považováno za ctnost.  Ledacos o tom vím, mám za sebou dost přednášek i kurzů, vyslechl jsem si hodně psychologů a nastudoval lecjaká skripta… to abych pak byl připraven. 

Se ženou jsme to zatím ještě neuskutečnili, protože naše nejmladší dítě musí mít minimálně osm let, abychom mohli být zařazeni do zhruba dvouletého maratonu na jehož konci budeme mít štempl na to, že můžeme být krátkodobými pěstouny. Obdobně dlouho trvá i příprava na pěstounství dlouhodobé. 

Než si popíšeme situaci v naší zemi, jedna důležitá poznámka… Kromě klasických pěstounů ať už dlouhodobých nebo krátkodobých ještě existuje prastarý institut, kdy se staráte o příbuzného. Kdybych se se ženou zabil v autě, o naše děti by se nejspíš postarali prarodiče a stát by jim to poměrně rychle umožnil a zlegalizoval to. Dostali by za to i nějaké peníze. Tohle je totiž ten nejstarší historický a biblický způsob, jak se starat o sirotky. Vezme si je někdo ze širší rodiny… 

Tohle je také to, co vidíte běžně o romských rodin. Šestnáctileté holky rodí děti, které si do péče berou babičky, různě si tu péči přehazují mezi sebou, protože se z toho dají posbírat nějaké peníze. Ale buďte si jistí, že to rozhodně není takovej vejvar, jak si třeba teď myslíte. Funguje to běžně i mezi bílými. Ve Vidlákově je několik šedesátníků, kterým se nevydařily děti – dcera se nechala zbouchnout, pak propadla drogám a o vnouče se stará babička sama. Matka si jednou měsíčně přijede pro nějaké peníze, seřve svou mámu, že se blbě stará o dítě a zase vypadne… Je spousta případů, kdy jde o různé lidské tragédie – oběti nehod, rozvinuté duševní poruchy a nemoci… a někde mezi tím lítá malý školáček a všechno zachraňuje dědeček, zodpovědná sestra, strýček a podobně. 

Berte to tak, že zhruba polovina potenciálně bezprizorních dětí není bezprizorní díky tomu, že si je vezme někdo z rodiny. Stát na to má mechanismy a pokud váš sourozenec přijde o život, je poměrně snadné si osvojit jeho děti. 

Než spustíte stavidla svého hněvu, jak černý huby zneužívají tohoto institutu, tak si uvědomte, že je to suverénně nejlevnější způsob, jak se společnost zbaví starostí s péčí o dítě a v tomto institutu péče je dětí úplně nejvíc. Ano přátelé, o nejvíc dětí je postaráno tím nejlevnějším a asi i nejlepším způsobem. Starají se o ně jejich příbuzní a dostávají na to pár tisícovek měsíčně od státu. 

Druhá půlka bezprizorních dětí má tu smůlu, že se o ně nikdo z rodiny postarat nemůže nebo nechce. A nebo nikdo takový prostě není. Je u nás spousta feťaček, které dítě odloží hned po porodu i se všemi podpisy. Je hodně takových, kterým je dítě odebráno OSPODem, protože jsou týrané, žijí v nevyhovujících podmínkách a podobně. A pak je tu poměrně dost dětí, které mají nějaký hendikep a prostě jsou odložené i když nemají problémové rodiče. V ústavech nejsou jen děti od krkavčích rodičů nebo od zpustlých rodičů, ale také od rodičů cynických a chladně kalkulujících.  I tohle existuje. 

K tomu existuje spousta případů krátkodobých – rodiče se dostanou do svízelné situace – vězení, dluhy, laktační psychóza, dlouhodobá nemoc… Do klokánků tak přijdou děti, které si tam pobudou nějakou dobu a pak se normálně vrátí k rodičům, kteří se zase postavili na nohy a všechno se vrací do normálu. 

Pokud se o děti nemohou postarat příbuzní, přichází na řadu druhý systém – krátkodobí a dlouhodobí pěstouni. Krátkodobí pěstouni jsou připraveni převzít dítě hned jak se objeví… Třeba po porodu feťačky. Dítě má podepsané papíry, přímo v porodnici si ho vyzvedne pěstounka, přežije s ním případný absťák, vypiplá si ho doma, dítě prožívá normální blízkost mateřské náruče. Oběhá s ním opatrovnické soudy a postará se o dítě v té nejblbější a nejnáročnější době. Zároveň už OSPOD kouká do kartotéky, kde na dítě čeká celá řada párů, kteří dítě mít nemohou. Těchto adeptů je tolik, že bílé dítě je umístěno dokonce i s ohledem na to, aby se podobalo svým pěstounským rodičům. Krátkodobá pěstounka se pak začne scházet s těmi dlouhodobými pěstouny a během několika týdnů či měsíců si dítě předají. Dítě v podstatě ani nezaregistruje tu změnu mezi dvěma maminkami. Stěhuje se s haldou plyšáků, se svými hračkami, oblíbenou dekou, ví se o jeho náladách i oblíbených jídlech.  Vyřízeno, hotovo. Dítě má novou rodinu zpravidla do roka od porodu. Včetně soudních papírů. Nezažilo ani minutu ústavní režim, starala se o něj maminka na plný úvazek, neleželo někde v postýlce a nepřebalovala ho nabručená zdravotní sestra. 

Tento systém funguje tak hezky, že je možné pěstouny poměrně přísně prověřovat, pro stát je to opět mnohem levnější než ústavní výchova.  Dítě si zažije minimum traumat a kandidátů na pěstouny je tolik, že se na třetinu z nich vůbec nedostane a prakticky nikdo nedostane děti dvě. Jen tehdy, když se feťačce narodí druhé dítě, přihlíží se k tomu, aby dostalo domov u svého sourozence. 

Tohle všechno funguje bezvadně a bezproblémově…  ale jen u bílých a zdravých dětí.  Bílé dítě je umístěno hned a zažije minimum problémů. Dokonce i děti, které se od biologických matek dostanou později, protože občas matka dřív porodí než se stane alkoholičkou…  i ty jsou v podstatě stejným způsobem zpracovány a předány do náhradní péče. 

Problém nastává, když jde o dítě tmavé a nebo hendikepované. Tam najednou není zájem žádný. Krátkodobá pěstounka se postará o ten první moment, ale místo dlouhé fronty (černých) čekatelů není nikdo. Samozřejmě je vinen odvěký bělošský rasismus, co jiného že? Pěstouni, kteří by si chtěli vzít romské dítě, těch je minimum. A i když si romské dítě vezmou, jsou zpravidla neúspěšní. Nejprve bezproblémové dítě se v pubertě nějak „změní“, objeví svou přirozenost a přes veškeré snahy spořádaných středostavovských rodičů, kteří před ním bez problémů vychovali  pět dětí, skončí u chlastu, fetu a následně v base. Já vím že to zní tvrdě, ale taková je realita, když se oprostí od všech hezkých keců. 

Já na to mám osobní teorii – většina pěstounů, co si vezmou romské dítě, tak se z něj snaží udělat bílého. Což se jim samozřejmě nepodaří, protože tmavá pleť a celkový vzhled se neutají. Puberťák pak prostě jednoho dne zjistí, že neví kdo je. Bílej není, ale není ani cikán. A tak začne blbnout, hledat svoje kořeny… a špatně skončí. Pokud to zkusíme my sami, tak budu s romským dítětem jezdit do muzeí romské kultury, budu se snažit mu ukazovat odkud pochází, naučím se romsky, budu mít doma cédéčka s romskou hudbou a plakáty s romskými úspěšnými lidmi… Třeba to zabere. A když ne, tak jsem to alespoň zkusil a zařadil se do dlouhé řady neúspěšných pěstounů romských dětí. 

Zkrátka a dobře, jeďte do kteréhokoliv klokánku, kojeňáku, dětského domova, SOS vesničky a zjistíte, že jsou tam samí tmaví o které nikdo nemá zájem. Aby chudák dítě nezažívalo rasismus. A tak ho zažívají v děcáku…

Olga Richterová samozřejmě ví ze svého okolí, jak skvěle pěstounská péče funguje u bílých a má pocit, že je to jen otázka nastavení a pár příkazů a zákazů, trocha pozitivní motivace, pár sloganů a v naší společnosti se něco změní a všechny ty romské děti v ústavech rázem dostanou nové milující pěstounské rodiče. 

Já naproti tomu říkám, že u nás máme třetinu adeptů na pěstouny, kteří se raději smíří s tím, že dítě nebudou mít vůbec, než aby si vzali cikáně. A to by si mohli vzít úplně maličké, aby si ho vypiplali sami takřka od nuly. Ale neudělají to.  Romské děti jsou doménou takřka výhradně křesťanských párů, co mají velké rodiny a chtějí si vzít ještě jedno dítě do péče z altruismu věřícího člověka. A i přes spoustu lásky, péče, něhy, modliteb i svatého mučednictví, stejně jsou ve výchově převážně neúspěšní. 

Samozřejmě našli by se i jiní zájemci. Ale ti to nebudou dělat z altruismu a ochoty ke službě. Pokud budete ochotní přelouskat stránky psychologa Jeronýma Klimeše, který se tímto tématem hodně zabývá, tak se dočtete o vícero případech, kdy o pěstounství mají zájem homosexuální páry, přičemž ale jde o maskované pedofily. Osobně si myslím, že právě odtud jde ten největší tlak na adopci dětí buznami  – asi bychom byli překvapení kolik hrdých homosexuálů je ve skutečnosti ne na chlapy, ale na malé chlapečky nebo holčičky.

Několik pokusů dostat se cestou pěstounství k mladému masíčku už u nás proběhlo. Pokud tomu bylo zabráněno, tak za výjimečné osobní odvahy pracovnic OSPODu, které čelily mediální kampani těch nejpokrokovějších a nejpravdomluvnějších novinářů. To o čem osobně vím, to bylo tak hnusné, že si vlastně dovedu představit, že se to už v mnoha případech povedlo a příslušní úředníci, psychologové a soudci(!) prostě neměli dost odvahy tomu čelit. Včera v diskusi se objevil případ takové adopce do zahraničí končící umučením dítěte… a určitě je méně ojedinělý než si myslíme. 

Zkrátka a dobře… pokud vznikne tlak to s těmi pěstouny nějak udělat, když ty romské děti nikdo dobrovolně nechce, tak se stane to, co se v podobných případech stává. Vyfutruje se to penězi, udělá se z toho byznys a v byznysu vítězí ti nejlepší. Bude to jako se zemědělstvím – ořezat náklady, dosáhnout zisku i za cenu devastace (v tomto případě dětské duše). Na jedné straně tak vzniknou pěstouni, kteří si osvojí celou řadu romských dětí a budou je vychovávat bičem a psím žrádlem aniž by byla šance to nějak řešit. Na straně druhé se pak bude zavírat oči nad tím, jak jsou děti zneužívány, protože opět nebude jiné řešení, co s těmi dětmi. 

Ano ústav je drahý. O děti v něm není dobře postaráno a klasický děcák je první krok do kriminálu. Ale… ty děti nejsou v děcáku proto, že by z toho měl někdo radost. Ony jsou tam proto, že je nikdo nechce. 

A povedzte mi Kefalín… co je pro dítě lepší? Dětský domov, nabručená vychovatelka, ale také nějaká inspekce a kontrola, byrokratický moloch, kde je alespoň možné dělat kontrolu,   nebo nějaký pěkný pedofil, který si to dokáže zařídit i utajit? Nota bene když ministryně sociálních věcí bude potřebovat vypadat bezúhonně a udělá všechno pro to, aby se nad takovými praktikami zavíraly oči? 

Jak říkám, tohle všechno se děje už teď. Už teď se pedofilové pokoušejí dostat se k dětem cestou pěstounství. Už teď existují pěstouni, kteří mají z dostatku dětí zajištěnou obživu. Mají jich doma třeba šest až sedm, jim samotným je k šedesáti a samozřejmě to myslí dobře, ale nezvládají. K tomu platí, že zdravé bílé děti jsou umístěny v podstatě okamžitě a systém má ještě velké rezervy. Černé děti hnijí v ústavech,  protože je nikdo nechce a raději nebudou mít žádné dítě než cikána.  Další kapitolu pak tvoří děti hendikepované, u kterých si všechny problémy umocněte na druhou. 

Jestli si Richterová a ti ostatní myslí, že tohle vyřeší zákazem umísťování dětí do ústavů, tak musí být totálně vypatlaní a vrátí se jim to. Strašným způsobem. Ale je to symptomatické – romské děti nikdy nechce, tak to zkusíme přes byrokratický zákaz. Nic se samozřejmě nezmění. 

Jo, kdyby se ústavy, kojeňáky a klokánky rušily, protože jsou prázdné a nikdo je nepotřebuje, to by bylo jiné. Ale ony existují proto, že existují děti, které se ve všech ostatních stupních péče nepodařilo umístit.  A z devadesáti procent se problém týká romských dětí. 

Jak to celé může dopadnout? Jedině blbě. od doby, kdy máme mraky neziskovek zabývajících se rasismem na romských spoluobčanech, tak nám neuvěřitelně narostl počet romských spoluobčanů, kterým není pomoci. Tohle dopadne úplně stejně… za pár let začnou probleskávat první informace a jednoho dne z toho bude skandál podobného rozsahu jako zneužívání v katolické církvi. 

Dneska jedna rada pro Richterovou osobně – zkuste nějak vyřešit, aby si pěstouni byli ochotní vzít i tmavé dítě. Třeba zkuste dát nějakou miliardu peněz na to, abychom se naučili jak s romskými dětmi pracovat, aby nerostly pro kriminál. Stejně se peníze vyhazují oknem, tady by třeba byla alespoň šance.  Pokud by si normální rodiny byly ochotny brát romské děti, problém ústavů se vyřeší sám od sebe. A pokud by se romské děti nedostávaly tolik do ústavů, tak by se problém vyřešil také. Pro začátek vyházejte všechny ty neziskovky, za jejichž působení se problém nevyřešil, ale prohloubil.  A nedělejte zákazy… tohle může dopadnout jedině špatně. 

Samozřejmě nepředpokládám, že mě někdo poslechne… 

Jo a na závěr… smažu každého, kdo se pokusí v diskusi nastínit konečné řešení romské otázky. Nebudu trpět žádné nápady ohledně plynování a vraždění. Dávejte si pozor na jazyk. Dneska mluvíme o dětech a dokud budu dýchat, nikdo na Kydech nebude navrhovat žádné absolutní řešení pomocí ohně a meče. 

Zdroj a diskuze zde