Vzpomeňme si, že 22. června na SSSR zaútočili i Rumuni, Maďaři, Italové, Finové a Slováci…
22. června 1941 začala Velká vlastenecká válka sovětského národa proti nacistickému Německu, nejkrvavější a nejhorší válka v ruské historii. Jaké pocity toto datum dnes u Čechů vyvolává? Na otázku Sputniku odpovídá publicista, místopředseda strany Národní socialisté a člověk generace „dětí války“ Přemysl Votava.
Votava: Jaké pocity ve mně vyvolává datum 22. června 1941? Myslím, že jsou stejné jako u většiny Čechů. Díky mnichovské dohodě bylo Československo již roztříštěné a zotročené. Hitler využil vojenský potenciál Čechů a Slováků k naplnění svých expanzivních plánů. Tak to bylo, když před 80 lety začala nejtěžší zkouška pro národy Sovětského svazu.
22. června 1941 bez vyhlášení války, ve třech hlavních směrech, zahájila třímilionová německá armáda útok na Sovětský svaz. Za kořistí vyrazilo více než sto německých divizí, vedle nich i divize rumunské, maďarské, italské, ze severu se přidalo k útoku na SSSR i Finsko, se studem připomínám i dvě divize slovenské, které se dostaly až k Azovskému moři pod Kavkaz.
Účast Slovenska byla podpořena prohlášením slovenského prezidenta Josefa Tisa, „…v plné solidaritě s Velkoněmeckou říší nastupuje slovenský národ na obranu evropské kultury na své místo“. Je možné položit otázku, dojde k omluvě ze strany prezidentky Slovenska paní Čaputové? Odpověď bude asi jednoduchá. Místo omluvy, spíše protiruská prohlášení…
Hitler si před vpádem do SSSR podmanil půlku Evropy. Mnichované, kteří předhodili Hitlerovi v září 1938 Československo, se dušovali, že je to za „mír na věčné časy“, nyní byli na kolenou, nad Paříží vlál hákový kříž, Británie s vypětím všech sil vzdorovala německým náletům. Spojené státy americké si do prosince roku 1941 hověly ve své neutralitě, teprve japonský útok na Pearl Harbor dovedl USA ke vstupu do války. Ve stejných prosincových dnech roku 1941 se odehrávala rozhodující bitva u Moskvy, agresor utrpěl zde první porážku, zde se bojovalo o osud Evropy. Proto v srpnu 1942 ta cesta britského premiéra k jednání se Stalinem.
Přesto dnes stojí za to připomenout ty Čechy a Slováky, kteří bojovali bok po boku s Rudou armádou na bojištích Velké vlastenecké války.
Ano, a tito vojáci zachránili čest našich národů. Bezprostředně po útoku na SSSR se začala pod pplk. Ludvíkem Svobodou formovat československá jednotka, byla dokonce první ze všech států porobené Evropy. V březnu 1943 u Sokolova československá jednotka podstoupila svůj první boj s nepřítelem. SSSR si této naší pomoci velice vážil. Řada našich vojáků obdržela nejvyšší sovětská vyznamenání. Domácí odboj v květnu 1942 ohromil svět svým úspěšným útokem československých vojáků na říšského protektora Heydricha. I po 80 letech je nutné připomínat památku těch statečných. Nelze dopustit posmrtné kádrování hrdinů, jak se nyní v ČR děje… Připomínám snahy o přebarvení dějin, včetně zneuctění sochy maršála Koněva v Praze, ale i provokace s přejmenováním náměstí před Velvyslanectvím RF, to vše vrcholí současným honem na špiony. A v této době se přes Českou republiku valí americké vojenské kolony…
Dnes bychom se asi měli zamyslet nad tím, kdo a proč se snaží přepsat historii války proti hitlerovskému fašismu?
Je zcela evidentní, že současná protiruská politika EU, či NATO, manipuluje s námi i s dějinami. Máme zapomenout na ty miliony zapomenutých hrdinů z té, nám tak spřátelené země. Umírali na prahu svého života, byli to studenti i otcové rodin, těšili se na své děti, na své lásky, chtěli toho tolik udělat… Na té své bojové cestě viděli vypálené a vyvražděné své domovy, nenašli v nich své matky, své otce. Porážka vetřelců přinesla té zemi 26 milionů obětí, z toho 9,5 milionů padlých rudoarmějců, 16,5 milionů civilních ztrát. To je 14 % obyvatel SSSR. To číslo je obrovské, nepředstavitelné.
Patříte ke generaci, které se v Rusku říká „děti války“. Máte alespoň nějaké vzpomínky na válečná léta?
O válce vím jen ze vzpomínek svých blízkých. Sám jsem byl tehdy příliš mladý. Vím, kolik strachu prožívali rodiče se mnou a s ještě nenarozeným bratrem v poslední den války, když přes naši vesnici prchali do amerického zajetí německé jednotky.… Bylo to z 9. na 10. května ráno, Praha již druhý den slavila, zde se však ještě bojovalo. Já byl jako malý ještě v kočárku, když maminka s ostatními sousedy běžela 10. května vítat první sovětské tanky, které od Jihlavy spěchaly směrem na Prahu. Ti vojáci neměli nažehlené uniformy, nerozdávali filmové úsměvy, ani čokolády, žvýkačky. Měli za sebou dlouhou cestu, od roku 1941 bránili svou vlast, ale i Evropu před agresorem. Jen v Československu našlo svou smrt 140 tisích rudoarmějců… Proto jsme shlíželi na Východ s nadějí na vítězný konec války.
Patřím ke generaci, která ctila bratrství slovanských národů. Bratrství, které se neslo dějinami po dlouhá staletí. Zde připomínám světoznámou Slovanskou epopej od malíře Alfonse Muchy. Vrcholné dílo, které se hlásí k bratrství slovanských národů. Právě dnes to připomínám. Jako památku si uschovávám fotografii z cesty do Oděsy z roku 1989. Jako člen delegace strany československých socialistů stojím u pomníku padlých hrdinů. V mé vzpomínce zůstanou i děti, či pionýři, kteří stáli v úctě u tohoto pomníku. Tu úctu k padlým i dějinám měli v sobě, vychovali je k tomu ve škole, v rodině. Proto se dnešní zlom ve vztazích s Ruskem v mé duši ozývá tak bolestivě.
31. května se odehrálo nedůstojné představení na pražském letišti, odletěla poslední skupina pracovníků ruského velvyslanectví. Není to poprvé, co museli pracovníci opustit velvyslanectví v Praze… Stalo se tak se vznikem Protektorátu… I tehdy muselo z našich očí zmizet vše, co připomínalo Sovětský svaz, Rusko. Protektorátní snaživci se snažili zavděčit německé vrchnosti. Jak to dopadlo, víme.
Před 80 lety Německo přepadlo Sovětský svaz. Každý pátý tank nacistů byl české výroby
Putin a Merkelová se shodli na nutnosti zachování historické paměti o válce
