Vzpomínka na atentát proti Hitlerovi před 77 lety
Richard Seemann: Spolková vláda si včera připomenula výročí neúspěšného atentátu spáchaného na Adolfa Hitlera 20. července 1944. Na shromáždění v památníku Berlin-Plötzensee, kde byli popravováni odpůrci nacismu, sociálně demokratický spolkový ministr práce Hubertus Heil připomenul odboj proti nacionálnímu socialismu. Řekl, že ženy a muži z hnutí odporu jsou dodnes vzorem. Navzdory rozdílným politickým a ideologickým motivům totiž měli sílu sjednotit se na tom, co je spojovalo. Berlínský starosta Michael Müller zdůraznil, že atentát byl důležitým krokem na cestě ke svobodě a sebeúctě. I dnes je pro zajištění svobody a demokracie nutná bdělost a statečnost.
Dne 20. července 1944 se důstojník Wehrmachtu Claus Schenk hrabě von Stauffenberg pokusil zabít Hitlera pomocí bomby a tím ukončit válku. Ten vyšel z atentátu ale lehce zraněn a Stauffenberg a jeho tři pobočníci byli zastřeleni ještě tentýž večer popravčí četou na nádvoří berlínského Bendlerova bloku, kde sídlilo velitelství Wehrmachtu. Zde byly včera položeny věnce a rekruti Bundeswehru složili přísahu.
Vůdčím činitelem vojenské části spiknutí byl generálplukovník Ludwig Beck, který se po úspěšném atentátu měl stát hlavou státu. Beck udržoval kontakty s Carlem Friedrichem Goerdelerem, který byl hlavou civilního odboje a byl potencionálním říšským kancléřem. Celá síť spiklenců pak stála za Stauffenbergem. Pomocí tzv. „Operace Valkýra“, která byla nouzovým plánem k odražení případné vnitřní krize nacistické Říše, se spiklenci pokusili po atentátu převzít exekuční moc. Aby se však podařilo ji na sebe strhnout ve státu „vůdcovského systému“, musel zahynout samotný „Führer“.
Již v roce 1943 v době zničující války proti Sovětskému svazu se Stauffenberg pokoušel získat prominentní armádní představitele pro převrat. Byl přesvědčen, že všichni pracovníci generálního štábu jsou na ní spoluodpovědní, ale tato snaha byla bezvýsledná. Stauffenberg poznal, že musí být sám aktivní. Generálmajor Henning von Tresckow se stal jeho nejbližším spolupracovníkem. Když se Spojenci 6. června 1944 vylodili v Normandii, bylo již téměř pozdě podniknout nějakou osvobozující akci. Vojenská situace byla pro Říši již bezvýchodná. Každý den však znamenal ztrátu milionů lidských životů a von Tresckow píše Stauffenbergovi, že „k atentátu musí dojít“. Nastala k tomu příhodná chvíle, když měsíc před 20. červencem se plukovník Stauffenberg stal šéfem štábu generálplukovníka Friedricha Fromma, odpovědného za záložní vojska, a tím měl možnost osobního přístupu k Hitlerovi. Bez ohledu na své zranění, přišel o jedno oko a pravou ruku, byl rozhodnut atentát provést.
Rozhodující krok chtěl učinit již 11. července, kdy s aktovkou plnou trhavin se účastnil porady u Hitlera na Obersalzbergu. Neodpálil ji, protože jednání se neúčastnil Himmler ani Goering a spiklenci je chtěli odstranit jedním rázem. Byl vypracován nový plán odpálit bombu v Rastenburgském lese, kde se nacházel “Vůdcův hlavní stan Wolfsschanze“. Stauffenberg měl během porady umístit aktovku s náloží pod nohy Hitlera. V 12.50 došlo 20. července 1944 skutečně k explozi, ale diktátor ji přežil. Tím byl celý státní převrat poznamenán.
Stauffenberg však neprovedl jen samotný atentát, ale patřil mezi vedoucí činitele připravovaného převratu v Berlíně. Tím spiklenci ztratili cenný čas ve svém armádním sídle v berlínském Bendlerblocku, když čekali na jeho návrat. Když bylo mezi tím oznámeno, že „Vůdce“ žije, byl pak obklopen jednotkami věrných Hitlerovi.
Generálplukovník Fromm okamžitě po zatčení spiklenců nechal vynést rozsudky smrti pro vlastizradu. Stauffenberg byl spolu se čtyřmi spoluspiklenci na dvoře budovy zastřelen. Na rozkaz Himmlera byly jejich pohřbené ostatky vyzvednuty a spáleny. Claus hrabě Schenk von Stauffenberg je dnes slaven jako hrdina německého odboje. Za ním však stáli mnozí, kteří státní převrat podporovali. Avšak samotný atentát Stauffenberg provedl proti Hitlerovi sám jako neohrožený osamělý spiklenec. Kdyby se povedl, pak miliony vojáků nemuselo padnout v posledním válečném roce a statisíce Židů by se nestalo obětí holocaustu.
“Jednou jim bude postaven pomník, protože to byli jediní odhodlaní lidé, kteří viděli k jakému nesmyslnému neštěstí, pokud to bude pokračovat, to povede“, prohlásil generál Dietrich von Choltitz během britského zajetí. Tento záznam byl získán z tajných odposlechů britské výzvědné služby z Trent Parku, kde vysocí nacističtí důstojníci byli internováni v zajetí.
Zazněly tam však i jiné názory jako majora Viebiga, že v žádném případě se to nemělo stát, protože „voják musí být ve všech případech svému nejvyššímu veliteli poslušen“. Tímto způsobem přemýšlela většina příslušníků Wehrmachtu. Tato debata pokračovala i po válce v bonnské spolkové republice, že atentátníci byli vlastizrádci, což jen potvrzovalo, že žádné datum německých novodobých dějin jako je 20. červenec 1944 není opředeno tolika mýty a legendami. Kdyby se však atentát na Hitlera zdařil, stal by se zvratem druhé světové války a signálem k ukončení hromadné vraždy národů. Vždyť samotný Wehrmacht během války byl prostředkem nacistického režimu a v době největších vojenských triumfů diktátora se proti němu nezformovala opozice.
Teprve válka proti Sovětskému svazu zcela jasně ukázala svůj zločinný charakter a vytvořila tak jádro odporu. Počet Hitlerových odpůrců vzrůstal po porážce u Moskvy v letech 1941/42 a zejména pak po katastrofě u Stalingradu. Mnozí se jimi stali poté, co viděli zločiny za frontou na civilistech, především Židech. Byla to však stále jen hrstka mužů a důstojníci, kteří nakonec chtěli Hitlera zabít, nebyli nositeli vůle lidu, ale vlastní odpovědnosti. Byli si vědomi, že atentát na “Vůdce“ nenajde jak mezi Wehrmachtem tak obyvatelstvem porozumění. Pro spiklence neplatila již přísaha, na kterou se odvolávali jejich představení. Z jejich hlediska je Hitler svými činy od ní sám osvobodil.
Samotný strůjce atentátu, který dnes patří mezi hlavní osobnosti německého vojenského odporu, nebyl skutečnou jeho hlavou. Tou byl již od roku 1941 tehdejší plukovník Henning von Tresckow, štábní důstojník armádní skupiny Střed na východní frontě. Oba však věděli, že pouze smrt tyrana může hrůzy války ukončit. Snažili se nejprve získat k převratu vysoké důstojníky, ale to se jim nepodařilo.
Historické německé studie však jsou k jeho osobnosti i kritické. Měl se sám zaplést na základě rigorózních metod na svém armádním úseku do boje proti partyzánům. Již v létě 1941 mu bylo známo, že pod pláštíkem „boje proti banditům“ provádí SS masové vraždy na Židech. Někteří historici upozornili, že Tresckow se stal aktivní teprve když zjistil, že jsou vražděny též ženy a děti. S touto kritikou však někteří nesouhlasí a upozorňují, že k těmto závěrům došel Tresckow již mnohem dříve, ale musel je utajovat. Až do atentátu na Hitlera musely být skryty. Jak však ukazují výzkumy, rozkazy jednoho z vysokých představitelů odporu generála Carl-Heinricha von Stülpnagela na východní frontě v roce 1941 nesly jasné antisemitské pokyny. Jako pozdější vojenský velitel ve Francii byl odpovědný za popravy příslušníků hnutí odporu a podepsal deportační pokyny francouzských Židů.
Vysocí vojenští představitelé byli zapleteni do zločinných akcí Třetí říše a přesto někteří z nich, nebo právě proto se postavili proti Hitlerovi. Co je však odlišovalo od ostatních, byl jejich vnitřní rozpor s dodržením přísahy a mnozí k tomu neměli dostatek odvahy. A muži 20. července ztroskotali nejen proto, že bomba nezabila diktátora, ale že báze spiknutí byla velmi malá. Jen na 200 důstojníků Wehrmachtu bylo zasvěceno do plánu atentátu, a to v armádě, která měla v roce 1944 deset milionů mužů ve zbrani.
Je však dokázáno, že v řadách této obrovské armády byli i další její příslušníci, kteří byli rozhořčeni zločinnými rozkazy. Ukazuje to odpor prostých vojáků jako Heinze Drosslera, který obcházel rozkazy a zachránil tak řadu lidských životů. Někteří další spolupracovali na odporu společně, jako skupina námořníků s Francouzi v obsazené Paříži. Posledním východiskem pak byla dezerce z řad Wehrmachtu, která průběhem války stále více narůstala. Nacistický režim na to reagoval nezvyklou brutalitou a čísla o tom sama hovoří. Dezertovalo na 100 tisíc mužů, z nichž 35 tisíc bylo odsouzeno a 15 tisíc z nich popraveno.
